Locus, To nejlepší z fantasy a science fiction , Jonathan Strahan, Charles N. Brown (ed.)
 |
Přestože se situace mění každým rokem k lepšímu, antologií na českém trhu vychází stále výrazně méně než románů. A o kvalitních antologiích to platí dvojnásob. Naštěstí se na pultech knihkupectví nedávno objevila opravdová lahůdka pro milovníky fantastických povídek.
Touto lahůdkou je sbírka Locus – To nejlepší z fantasy a science fiction, již sestavili zkušení harcovníci žánru: Jonathan Strahan (píše pro časopis Locus recenze a sestavuje antologie) a Charles N. Brown (vydavatel Locusu; dříve recenzent v Asimov’s SF a editor antologií i porotce několika žánrových cen). Vytyčili si cíl vskutku nelehký, když se rozhodli sestavit antologii, která představí ty nejlepší, Locusem v jeho dosavadní historii oceněné práce.
Že šlo o cíl nesnadný, je dáno zejména šíří záběru, který cena Locus pokrývá: oceňují se nejen povídky/kratší práce (od roku 1971), ale i novelety (od roku 1975) a novely (od roku 1973). Výběr textů, s nimiž se v antologii setkáme, prošel rovnou třemi síty – což je o jedno více, než je tomu při udílení ceny Locus, kdy se každý únor v časopisu objeví seznam 100 – 150 kratších prací, kterým čtenáři posílají své hlasy. Tím třetím sítem byl vkus editorů této sbírky.
Všech 18 textů je rozprostřeno mezi 5 novel, 4 novelety a 9 povídek. Nikdo tak nemůže hořekovat nad tím, že by v knize byly jen dlouhé, nebo naopak jen krátké útvary. Povídky jsou sestaveny tak, „jak šel čas“, tedy chronologicky, po dekádách. Je zajímavé, že i některé starší kousky vůbec neztratily nic ze své působivosti (např. Jeffinovi je pět).
Záměrem každého editora antologie je sestavit takovou sbírku povídek, která osloví co nejširší čtenářskou obec. Jakoukoli antologii tak můžeme chápat jako zrcadlo, které odráží editorův pohled. A to pohled jedinečný, který má navíc určitý řád či sjednocující prvek. Sjednocujícím prvkem přitom nemusí být jen téma povídek, prostředí, žánrová jednolitost atp. Může jím být i vnímavost a citlivost; právě to je sjednocující nit vinoucí se celou antologií.
Ačkoli nejstarší texty sahají na počátek 70. let, již je v nich patrná dřívější revoluce v žánru započatá sbírkou Nebezpečné vize, tj. pozvolné dospívání, které lze vypozorovat z vyspělejšího literárního stylu, témat bližších člověku, propracovanější psychologie postav, příběhů nutících k zamyšlení…
Právě ona vnímavost a citlivost je obsažena v každé povídce. Liší se jen intenzitou, jakou na vás působí (jak věrně je vykreslena a zachycena). Rozhodně neplatí, že by povídky z 90. let byly myšlenkově bohatší než ty z let 70. Přesto všechny texty lze dále rozdělit do několika tematických skupin: lidství, společnost, víra a bůh, humoristické povídky. Ale jen přibližně.
Hodně prací se zabývá obšírným tématem lidství: Jestliže Gene Wolfe zkoumá lidskou povahu a nitro člověka a snaží se porozumět defektům lidské mysli a zabývá se hledáním cest k jejich nápravě (Smrt doktora Ostrova), tak Le Guinová nám předkládá příběh stárnoucí revolucionářky, který citlivě zachycuje její myšlenky, vzpomínky a hlavně bezmoc, které je vystavena (Předvečer revoluce). Harlan Ellison nám opět ukáže, že je setsakra dobrý povídkář (Jeffinovi je pět). Jeffinovi je stále pět let. Jak se s tím vypořádají jeho rodiče a kam až jsou schopni zajít? Další výborná povídka, Dítě mé krve od Octavie Butlerové, zachycuje silný emotivní vztah mezi tličí samičkou a jejími schovanci, zejména malým Ganem. Stejně jako Le Guinová i Butlerová umí sugestivně zachytit (po)city hlavních protagonistů. Jediná správná věc od Alice Sheldonové (čili Jamese Tiptree jr.) je jediný ryze dobrodružný příběh, přesto nabízí mnohem víc. Krásná dcera šupinářova od Lucia Sheparda je povídka (mimochodem fantasy), která je Černým Petrem celé sbírky. A to z toho důvodu, že je příliš zdlouhavá. Teprve ke konci se dozvíme, co je smyslem té hromady slov. Buffalo od Johna Kessela vám zase odpoví na otázku, zda stojí za to žít obyčejný život.
Několik povídek řeší otázky týkající se společnosti: Zamilovaná Rachel od Pat Murphyové je poutavý a milý příběh, který se čte jedním dechem. Řeší společenský problém: Co kdyby se opice chovala jako člověk, protože by měla…? A jak by se k tomu postavila společnost? Maneki neko od Bruce Sterlinga je druhá nejslabší povídka sbírky. Nabízí pohled na společnost, jak by mohla vypadat ve vzdálené budoucnosti. Naopak Strážci hranice od Grega Egana je hodna obdivu. Vize společnosti vzdálené budoucnosti, kde nikdo neumírá. Může mít taková společnost vůbec problém? Ale jistě! Zajímavý námět, precizní zpracování a autorova vysoká představivost zaručují výborný čtenářský zážitek. Pryč od Johna Crowleye je zvláštní příběh, kde letargickou společnost na Zemi navštíví podivní mimozemšťané. Povídka, která vás ponoukne se trochu zamyslet… a pak vám to dojde.
John Varley přispěl příběhem, který je pro mě vrcholem sbírky: Kam oči nedohlédnou jsou vynikající ukázkou, jak posunovat žánr kupředu. Svižné, čtivé, vynalézavé. Jak se mezi sebou mohou dorozumívat hluchoslepí; propracovanost a bohatost jejich „řeči“ může být tak dokonalá, že obyčejné přijímání informací očima a ušima je pouhým odvarem.
Další texty se věnují víře, vyznání, bohu, zlu… Martinovo Ve znamení kříže a draka je povídka o víře a naději. A víc už o ní ani slovo! Duše Joanny Russové snoubí otázky postavení mužů a žen ve společnosti a také se zabývá otázkou, jak potrestat zlo, co je zlo, co je to moc atp. Zajímavý a mnohovrstevnatý příběh, nad kterým budete dumat. Peklo je nepřítomnost Boha – Chiang nabízí pohled na pravou podstatu víry: Proč lidé věří v Boha? Může toto být správný pohled na božskou entitu? Jedna z nejlepších v knize. A to nejen svým dosahem, ale i zpracováním.
Jen několik povídek lze zařadit do škatulky humorné. Sem nesporně patří Medvědi objevují oheň od Terry Bissona a také Dokonce i královna od Connie Willisové. Obě povídky jsou napsané lehce a pobaví. Pochopitelně obě mají hlubší smysl.
Nezařaditelná je povídka Říjen předsedá od Neila Gaimana, fantasy příběh ve stylu Raye Bradburyho.
Laser-books je letos na poli antologií velice činný. A patří mu za to velký dík. Když srovnám sbírku dobrodružných povídek Objevitelé s antologií Locus, nalezneme velký kontrast: Zatímco Objevitelé nabízí dobrodružné příběhy často plné napětí a akce, zachycené svižným vyprávěním, střídmějším literárním jazykem a občas i s lehce předvídatelným dějem, antologie Locus je oproti Objevitelům zcela jiná. Je zaměřena na náročnějšího, přemýšlivějšího čtenáře. Pozor! To ale neznamená, že je pro čtenáře Objevitelů nečitelná. Naopak. Je však nutné si na čtení povídek z Locusu udělat náležitý čas a důkladně si je vychutnat, aby se dostavilo často nutné porozumění, bez něhož to zkrátka nejde.
Jak (doufám) vyplynulo z textu, většina povídek je opravdu perfektních (námětem, zpracováním, bohatým jazykem, myšlenkami…), v knize je jen pár, které vám nepadnou do noty (ale to je přece normální). Ale třeba se vám budou líbit všechny.
Za zmínku jistě stojí upozornit na skvělé grafické zpracování a nádhernou obálku, které antologii vdechují punc jedinečnosti.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8/10: Antologie Locus je plná zajímavých příběhů, příběhů o člověku a jeho (po)citech, o problémech a vizích společnosti dneška i zítřka, polemizování nad otázkami dobra a zla, moci a božské entity, nabízí však i humorný pohled na věci závažné, a nakonec i lehce postraší.
- Jonathan Strahan & Charles N. Brown (ed.): Locus – To nejlepší z fantasy a science fiction
- vydal: Laser-books, Plzeň 2007
- přeložil: kolektiv
- obálka: Michael Whelan
- 488 stran / 339 Kč
