LEŽEL JSEM JEN PÁR CENTIMETRŮ OD HERBERTA…, rozhovor s E. E. Knightem
vzpomíná s potutelným úsměvem Eric E. Knight na den, kdy poprvé viděl svou vlastní knihu na pultech knihkupectví. Měl přitom neodbytný dojem, že někdo někde udělal velkou chybu, a dříve nebo později se zjistí, že on vlastně do společnosti všech těch skvělých spisovatelů kolem vůbec nepatří. Ovšem čtenáři měli naštěstí jiný názor. A tak můžeme Knightovy knihy dál nacházet vedle těch, které napsali Heinlein, Asimov či třeba Cherryhová.
Snil jsi v dětství o tom, že se staneš opravdovým spisovatelem? Psát příběhy jsem začal už jako malý chlapec. Mám dojem, že prvním z nich byla Bestie z Černé laguny, když mi bylo tak devět let. Ale seriózně jsem začal přemýšlet o tom, že bych se psaním mohl živit, až když jsem prodal svůj druhý cyklus. Do té doby jsem doufal maximálně v to, že by to mohl být hezký koníček, který by mi navíc přinesl nějaké peníze na cestování či lepší kuchyňské spotřebiče.
Co pro tebe teď psaní znamená? Všechno je to o svobodě. Můžu vytvářet postavy, místa, věci i dějiny a navštěvovat s nimi čtenáře bez toho, že bych musel brát ohledy na druh schůzky, vypisovat obsáhlé cestovní zprávy či dělat kteroukoli z mnoha dalších věcí, jež jsem dělal, když jsem pracoval pro poradenskou firmu z oblasti informačních technologií. Svoboda, jak říká Spider-man, však také znamená odpovědnost, takže zároveň musím zachovávat disciplínu a věnovat se tvůrčímu byznysu.
Bylo hodně obtížné stát se profesionálem? Stejně jako většina spisovatelů, i já jsem si musel protrpět svůj díl zamítavých dopisů. Nakonec jsem se chytil, když iPublish začalo experimentovat s ebooky. Vyzvali tehdy lidi, aby jim posílali rukopisy. Ty s nejvíce pozitivními komentáři se pak dostaly do rukou editorů. No, a můj text upoutal Paula Witcovera, který měl na starosti fantasy, natolik, že nakonec koupili práva na cyklus Země upírů. Když iPublish skončil, kniha se prodávala dost dobře na to, aby přitáhla pozornost agenta a známého newyorského vydavatele.
VĚTŠINA ROMÁNŮ O INVAZI MIMOZEMŠŤANŮ SE VĚNUJE JEN INVAZI
Když už jsme to nakousli, vzpomeneš si ještě, jak myšlenka Země upírů vznikla? V první verzi to vlastně byl herní svět z doby, kdy jsem hrával RPG hry, ačkoliv tehdy měl mnohem blíž k filmům o zombiích či Omega manovi Charlestona Hestona. Později, když jsem pátral po nějakém zajímavém prostředí pro svůj příběh, jsem si uvědomil, že většina románů o invazi mimozemšťanů se věnuje právě jen invazi. Tak mě napadlo, co kdybych vyprávěl až o následující generaci, kdy už jsou vzpomínky na život před invazí téměř pryč? A lidstvo si, mimo několika nezávislých oblastí, už zvyklo na myšlenku, že ho mimozemští Karani drží pod krkem?
Můžeš tedy svůj cyklus nějak stručně charakterizovat? Když chci u lidí vzbudit úsměv, říkám jim, aby si představili okupovanou Evropu z roku 1943 s upíry místo nacistů.
Současné upírské cykly jsou ovšem doménou žen-autorek. V čem vidíš největší rozdíly mezi jejich koncepty upírů a tím tvým? Na to je snadná odpověď. Většina žen píše „romantické“ upíří příběhy, které ovšem mají k pravdě daleko. A já jsem jen další „hoch“, který plave v tom upírském bazénu rozděleném do dvou hloubek: v první jsou příběhy vybudované kolem vztahů s upíry, v té druhé založené na upírech jako nelítostných lovcích. Já jsem někde na konci té lovecké části.
Ale vraťme se zpět k Zemi upírů. Mohl bys o ní prozradit více? Kdo jsou vlastně oni Karani? Karani jsou renegátskou sektou skupiny mimozemšťanů známých jako Osévači, kteří našli způsob, jak se stát prakticky nesmrtelnými díky vysávání životní aury živých hostitelů. Životní aura je cosi, co vytvářejí inteligentní, citově velmi rozvinuté bytosti, což je také důvod, proč Karani využívají lidi místo kuřat či ovcí. Onif sami nejsou nijak tělesně zdatní, takže vytvořili Rozparovače, aby působili jako jejich zástupci. Rozparovači jsou fyzicky velmi silní a nebezpeční, pokud jsou poutem spojeni s Karany. Když se však toto pouto přeruší, stávají se zranitelnými. Karani nás vlastně na Zemi chtějí chovat stejně, jako to my děláme s dobytkem. A zatímco se Rozparovači budou krmit naší krví, naše aura prodlouží životy jejich pánů.
NENÍ VE MNĚ DOST Z VĚDCE, ABYCH MOHL DOBŘE PSÁT ČISTOU SCIFI
Takže tvůj cyklus patří spíše do hájemství scifi než fantasy. Není ve mně dost z vědce, abych mohl opravdu dobře psát čistou scifi, ale fantasy by nebyla pro Zemi upírů to pravé. Pokud přijmeš fakt, že Karani dokáží dělat to, co dělají, zbytek příběhu je velmi dobře podložen. Neexistuje žádný kouzelný prsten, který způsobí, že Karani odejdou, budeme muset využít naše přirozené instinkty, aby nás z toho dostaly.
Naše planeta je tedy okupována mimozemšťany, kteří na lidstvo pohlíží jako na živé konzervy. Proč s nimi tedy tolik lidí kolaboruje? Někteří lidé spolupracují s Karany, protože se jim líbí mít nad ostatními neomezenou moc. Další jen chrání vlastní kůži a životy svých rodin. No, a pár jedinců doufá, že když budou dostatečně užiteční, dovolí jim Karani získat stejnou nesmrtelnost jakou mají oni sami. Stupeň kolaborace, s nímž je ta která osoba ochotna se smířit, se liší případ o případu. Já bych ovšem nejvíce nenáviděl ty, kteří by mi nabízeli šanci žít věčně, přičemž jediné, co bych proto musel udělat, je zabít občas pár lidí.
Hlavním hrdinou příběhu je David Valentin. Proč sis vybral právě jeho? Chtěl jsem nějakého „obyčejného“ člověka, který by reprezentoval celé lidstvo, proto jsem dal Valentinovi rysy několika ras. Také jsem chtěl vytvořit postavu, která by často stála před rozhodnutím volby mezi dvěma zly, přičemž by její výběr nakonec mohl vést k obětem na nevinných lidech. Valentin by byl ve své válce s Karany mnohem efektivnější, kdyby se nestaral o důsledky svých činů. Právě to ho většinou přivádí do potíží.
DAVID VALENTIN JE MNOHEM ODVÁŽNĚJŠÍ A VYPADÁ LÉPE NEŽ JÁ
Koho tedy vidíš, když se Valentinovi podíváš od
očí?
David Valentin je vlastně prastarým ztělesněním skutečného hrdiny – je
to člověk, který se obětuje pro ostatní. Leccos máme společného:
vyrůstal v příjemném prostředí Minnesoty v USA, je tak trochu knihomol a
pečlivě dbá na svou osobní hygienu. Je rovněž tak trochu plachý
samotář, stejně jako já. Na druhé straně je ovšem mnohem odvážnější,
vypadá lépe, a ani nemá moji sennou rýmu.
Jaká je největší výzva, které tvůj hrdina musí
čelit?
Jak už jsem řekl, Valentinovým hlavním problémem je zbavit se Karanů bez
toho, aby způsobil příliš mnoho škod lidem žijícím v jejich područí.
Například v Rozhodnutí se David dostane do kontaktu se skupinou bojovníků
odporu, pro které je mnohem snazší vyhladovět Karany tím, že budou
zabíjet jejich „potravu“, než aby proti nim bojovali přímo. Tato taktika
sice funguje, ale Valentin jí nemůže přijmout za svou.
Zatím jsi napsal devět dílů Země upírů. Víš už, kolik by
jich mělo být celkem?
Když jsem si cyklus rozvrhoval, plánoval jsem dvanáct knih. Některá
Valentinova dobrodružství se však rozrostla natolik, že musela být
rozdělena do dvou knih, takže právě teď předpokládám, že románů bude
asi patnáct.
Země upírů ovšem není tvým jediným cyklem. Můžeš krátce
představit i Věk ohně?
Můj další cyklus je klasická fantasy vedené z pohledu dračí rodiny.
Draky miluji, avšak jsou příliš mocní, takže je dost obtížné vzbudit
v čtenářích pocit, že jsou v nějakém nebezpečí. To je také důvod,
proč Věk ohně se všemi mými draky odstartoval teprve před pár lety.
Kde bereš inspiraci pro své knihy?
Část vychází ze zištných důvodů, protože musím psát knihy, abych si
vydělal na živobytí. Ale skutečná inspirace přichází od lidí, kteří
četli mé práce a líbili se jim. Ti přicházejí s vlastními nápady,
myšlenkami a také s výklady mých textů, o nichž jsem nikdy
nepřemýšlel. Je to opravdu skvělý druh komunikace. Kontakt se
čtenáři – to je ta nejlepší část mojí práce!
Profil autora:
Eric E. Knight (*1965)
Americký spisovatel, který se nejprve uvedl jako autor akční scifi,
později se však vrhl také na fantasy. Největší úspěchy zatím sklízí
s cyklem Země upírů (Vampire Earth), ovšem ani jeho fantasy série Věk
ohně (Age of Fire) si nevede špatně.
Eric Knight se narodil 7. 3. 1965 v La Crosse ve státě Wisconsin, ovšem
dětství a dospívání prožil v sousední Minnesotě. Vysokoškolské
vzdělání získal v Illinois, kde dokončil studia historie a politických
věd. Prošel mnoha zaměstnáními, mezi nimiž nemohla chybět ani obligátní
práce pro McDonald´s, ale živil se třeba i jako kuchař či pracoval
v oblasti informačních technologií. V současnosti je spisovatelem na
volné noze. Pro české čtenáře není bez zajímavosti, že tento autor má
české předky.
K fantastice se Eric poprvé dostal zásluhou otce, který mu daroval knihy
vesmírných dobrodružství populárního E. E. „Doc“ Smitha. O něco
později objevil i fantasy a propadl Tolkienovi, Howardovi či Moorcockovi.
Přesto ho to táhlo více ke scifi, kde si oblíbil zejména Harrisona, Laumera
či Saberhagena. Ovšem největší vliv na něj měla Wellsova Válka světů,
což se odráží i v Zemi upírů. Knightovy první pokusy o vlastní tvorbu
se datují do dětských let, ovšem psát nepřestal ani později. Nakonec se
odhodlal své texty nabízet nakladatelům. Dlouho však neměl štěstí. Zlom
nastal teprve, když iPublish začal vydávat ebooky. Knightův rukopis Vlk (Way
of the Wolf) tak mohl v roce 2001 vyjít alespoň elektronicky. O dva roky
později pak román vychází i v knižní podobě, což dává autorovi
mocný impulz k další práci.
Ve Vlkovi zavádí Knight čtenáře do postapokalyptické Země ovládané
mimozemskou rasou Karanů, pro které je lidstvo zdrojem potravy. I přes
hrůzovládu však existuje hnutí odporu. Jedním z jeho příslušníků je
i hlavní hrdina knihy, David Valentin. Jeho osudy a dobrodružství jsou pak
rozvinuta v dalších dílech cyklu nazvaného Země upírů. V roce 2005 pak
Eric Knight zabrousil i do fantasy v románu Dračí šampión (Dragon
Champion, 2005), jenž se stal prologem jeho cyklu Věk ohně. Jak název knihy
naznačuje, hlavními protagonisty příběhu jsou draci, jejichž rod však
stojí před vyhynutím. Tomu se snaží zabránit několik mladých draků.
Kromě prací z vlastních světů má Knight na svém kontě i román
s archeoložkou Larou Croft, nazvaný Lara Croft – Tomb Raider: Ztracený
kult (Lara Croft – Tomb Raider: The Lost Cult, 2004).
Článek je převzat z magazínu Pevnost 01/2011.
1. července 2011, Martin Fajkus