Michael Williams: Lasičkovo štěstí

Vše začalo tu noc, kdy se pořádala hostina, které jsem se nezúčastnil.
Ostatní oslavovali a já zatím dělal pořádek v komnatách nejstaršího bratra Alfrika a uklízel špinavé šaty, kosti a slupky od melounu, které se tam za den nasbíraly. Připadal jsem si jako na hnojišti nebo v pelechu zlobra. Nikde jsem neviděl žádné sluhy, ale ti se určitě jen schovávali před Alfrikem a brzy se objeví.
Nechápejte mě špatně. Ani tehdy, ani nyní nebylo správné přirovnávat bratra ke zlobrovi. Zlobr je větší a nebezpečnější. A možná i chytřejší.
Ale přesto byl Alfrik natolik chytrý, aby mě přinutil zamést komnaty a umýt okna, zatímco on a zbytek rodiny večeřeli se vzácným hostem. Před osmi lety jsem provedl takovou nepodstatnou maličkost, kvůli které mě od té doby vydírá, takže synové jiných Solamnijských rytířů sice obvykle tráví mládí v sedle a sokolnictvím, ale já zametal a byl vyděšený kvůli… no, o tom později.
Řekněme, že v sedmnácti jsem měl pocit, že už jsem příliš starý na to, abych dělal bratrovi poskoka.
Takže jsem vířil prach v Alfrikových komnatách a on zatím seděl u stolu v hodovní síni, kde otec bavil sira Bayarda Ostromeče z Vingaardu, Solamnijského rytíře, který přijel do našeho zapadákova v třpytivé zbroji, o které už se pěly písně a vyprávěly legendy. A jako by to nestačilo, říkalo se, že sir Bayard je nejlepší šermíř v severní Solamnii.
Ne že by mě to zajímalo.
Šokoval mě však hostův zájem o Alfrika. Zdálo se totiž, že se Bayard Ostromeč chystá bojovat o ruku dcery nějakého jižanského šlechtice ve slavném turnaji a v tomto kouzelném koutku země se zastavil proto, aby prokázal laskavost našemu kdysi tak slavnému otci. Bayard se rozhodl přijmout mého bratra za panoše, přestože ten už dosáhl pokročilého věku dvaceti dvou let a půltuctu jiných rytířů se vzepřelo a odmítlo. Vezme si Alfrika pod křídlo, zpracuje ho a vrátí ho otci jako muže s rytířskými předpoklady.
Když to Alfrik uslyšel, rozhodl se oslavovat: Dnes ráno našli ve stáji dalšího koně, který zdechl vyčerpáním, a náš učitel Gileandos opět vzplál. Žhářství bylo Alfrikovým i mým koníčkem, ale jako obvykle svalili všechnu vinu na mě a vyhnali mě ze síně bez večeře, přestože s námi hodovala tak vzácná osoba.
Ze síně doléhal nahoru smích a řinčení nádobí a já zatím oprašoval bratrův noční stolek a utíral hadrem povrch s nově vyrytým nápisem „Alfrik byl tady“. Bezpochyby jedli zvěřinu, popíjeli víno a hovořili o mně a doufali, že brzy vyrostu z toho, z čeho bych měl podle jejich názoru vyrůst. Brithelma, mého prostředního a duchovně založeného bratra, omluvili z večeře kvůli bůhvíjakému prastarému a vznešenému půstu a Alfrik určitě seděl po otcově pravici a kýval na všechno, co řekl staroch, který nás vychoval, jak nejlépe uměl. A sir Bayard jistě s vážným a rytířským souhlasem přihlížel.
Vyhrabával jsem z krbu popel, kosti a peří a zuřil. Ale to byl teprve začátek.

Právě jsem se vplížil pod postel, abych tam zametl, než se pustím do čištění okna, které jsem musel pucovat každý den, když jsem u dveří za sebou uslyšel zvuk. Napřed mě napadlo, že si Alfrik během večera dostatečně neužil, proto se zdvořile omluvil, odešel od stolu a vyběhl nahoru po schodech, aby ze mě vymlátil duši prostě proto, že může. Ztuhl jsem mezi střepy nádobí, lahvemi od vína, několika prázdnými olejovými lampami a dalšími kostmi a zůstal skrčený pod postelí.
Od dveří ke mně dolehl hlas – medový, melodický a hluboký.
„Kde jsou všichni, maličký pod postelí? Nemusíš se schovávat, protože vidím ve tmě i skrze čas, kámen a kov a vím, kde jsi. Kde jsou všichni? Potřebuji s někým mluvit.“
V hlase zaznívaly také ocel a nebezpečí. Představil jsem si zabijáka, nájemného vraha, který promlouvá hlasem sladkým jako nebeský kůr a měkkým jako tóny cella a zároveň si připravuje dýku nebo nalévá jed.
A co víc, mohl bych přísahat, že s jeho příchodem světla v komnatě potemněla a z podlahy začala stoupat mlha. Teplota klesla, až mlhu prostoupil bílý, třeskutý mráz.
Najednou jsem se cítil víc vyděšený, než když jsem si myslel, že je to bratr a chystá se mi zvalchovat záda, a tak jsem odpověděl způsobem, který jsem považoval za nejbezpečnější a který způsobí nejmenší škody mým milovaným.
„Podívejte, nevím, kdo jste, ale neubližujte mi. Je skoro nepravděpodobné, že zdědím tuhle zříceninu, takže ani nestojím za únos. Pokud hledáte otce, pořádá zrovna dole hostinu. Ale pokud ho chcete zabít, počkejte do brzkých ranních hodin, až půjde nahoru po schodech. Mimochodem, asi před šesti měsíci se zranil při lovu a pořád napadá na levou nohu, takže zaútočte zprava.“
Rozbrečel jsem se, koktal a pokračoval.
„Nebo pokud jdete po mém bratrovi Brithelmovi, pravděpodobně medituje ve svém pokoji – dneska je prý nějaký náboženský svátek. O kus dál v chodbě, třetí dveře nalevo.“
Brithelm byl neškodný a dobrosrdečný a z celé rodiny a hostů jsem ho měl nejradši. Ale zase jsem ho neměl rád natolik, abych se postavil do cesty možnému vrahovi. Rychle jsem pokračoval.
„Jedinou další duší na tomhle patře je náš učitel Gileandos, který vůbec nic neuslyší, protože si léčí spáleniny a teď už je určitě naložený v brandy.“
Zrazoval jsem je jednoho po druhém a zůstával přitom pod postelí, odkud jsem viděl vetřelcovy nohy od kolen dolů. Napřed stál ve dveřích, pak vstoupil do komnaty a posadil se na židli u okna. Přes vypouklé sklo cylindru odhozené lampy vypadaly jeho nohy obrovské. Byl obutý do těžkých černých bot ozdobených stříbrnými škorpióny, jako by černé boty samy o sobě nebyly dost děsivé. Navršil jsem před sebe val z kostí, střepů a prachu a sunul se blíž a blíž ke stěně, u které Alfrikova postel stála.
„A určitě víte, že mám taky staršího bratra Alfrika. Pokud vás zajímá, co bude příštích několik dnů dělat a jaká jsou jeho nejoblíbenější jídla…“
„Ale maličký,“ přerušil mě cizinec a jeho zpěvavý hlas na mě působil jako ukolébavka, jako droga. „Nechci ublížit ani tobě, ani tvé rodině. Pokud to samozřejmě nebude nezbytné. Hledám někoho jiného…“
„Aha, myslíte sira Bayarda. No, pokud jdete po něm, bude lepší, když se vrátíte později, až budeme všichni spát a sluhové půjdou do postele. Tak budete moct odvést čistou práci a v soukromí. Nebudete muset zabít nikoho jiného, abyste udělal, co se chystáte udělat.“
„Copak neposloucháš, dítě?“ Ještě víc ztišil hlas, téměř šeptal, a vzduch zchladl. Venku přestali zpívat slavíci, jako by tvrz i celé okolí ztichly, aby zachytily návštěvníkova mumlaná slova. „To tak miluješ zvuk svého hlasu? Říkám, že nechci nikoho zabít.“
Opřel jsem se o lokty a zvedl tak pod postelí mračno prachu. Z celého srdce jsem doufal, že ukryje mé myšlenky, třas i to, kde přesně se nacházím.
Muž v černém začal tiše vysvětlovat a oheň v krbu skomíral čím dál víc.
„Dnes v noci netoužím zabíjet. Ne dnes v noci, to ne. Hledám jen zbroj, maličký, proslulou zbroj sira Bayarda z Vingaardu, slavného Solamnijského rytíře meče, který, pokud to dobře chápu, tráví dnešní večer v tomto domě. Ano, jen zbroj. Malá cena za bezpečí těch, které tolik miluješ, nemyslíš?“
No, kdybych měl být upřímný, tak všichni, které jsem miloval, se teď krčili pod postelí. A pokud jsem předtím brečel strachy, tak teď jsem mezi smetím proléval slzy radosti a úlevy. Vetřelec byl jen obyčejný zlodějíček – lupič. Spřízněná duše.
Kdybych si myslel, že projevem úcty a zlodějským zbožňováním něco získám, vylezl bych zpod postele a políbil stříbrné škorpióny a černé nárty. Ale obával jsem se, že náhlý pohyb pořád není moudrý. Místo toho jsem tam ležel a přemýšlel, co chce udělat se zbrojí sira Bayarda.
Trvalo mu jen chvíli, aby pochopil, proč mlčím. Pohnul se. Komnata ještě víc zchladla.
„Jak jsem řekl. Zajímá mě jen zbroj, malý Galene, a neměl by ses starat o to, nač ji potřebuji.“ Vzpomněl jsem si na krásný solamnijský náprsní krunýř, chrániče stehen a na přilbu, které nejstarší bratr ledabyle vyleštil a schoval do obrovské mahagonové skříně v komnatách pro hosty.
Vetřelec si mohl klidně posloužit. Já měl jiné starosti.
„Odkud znáte moje jméno?“
„Ach… to tě taky nemusí zajímat. Nechci ti ublížit.“
Celou dobu jsem pozorně naslouchal, jestli neuslyším na schodišti nebo na chodbě kroky.
„No, pokud vám jde jenom o zbroj, tak si ji klidněte vezměte. Je ve velké mahagonové skříni v komnatách pro hosty. Poslužte si.“
„Aha!“ řekl hlas.
„Problém je, že komnaty pro hosty jsou zamčené na tři západy – zámek na zámek na zámek. A klíče má bratr Alfrik. Myslím, že buďto budete muset dveře vyrazit, nebo vypáčit složité zámky, ale to druhé zabere spoustu času a to první zburcuje celý dům…“
„Ale existuje ještě třetí možnost, příteli,“ prohlásil melodicky, opřel se a odhalil sešlapané podpatky bot. Studený vzduch prostoupil zápach kouře, potu a zaschlé krve. „Miluji, když mám na vybranou.“
Něco mi říkalo, že tohle není jen tak obyčejný zloděj a že v tom lítám až po uši.
Náhle se pohnul – tiše a rychle jako útočící zmije – vzduchem prolétl malý kožený měšec a přistál mi u boku. Neklidně jsem se zavrtěl a zatáhl za provázek. V šeru jsem viděl, jak se z měšce vysypalo půl tuctu jiskřících kamenů – možná to byly onyxy nebo černé opály. Anebo černý nefrit. Ve stínech pod postelí to bylo těžké odhadnout. V dlani byly studené a hladké a svůdně cvakaly o sebe a o kroužek mého rodového prstenu.
„Za námahu, malý Galene,“ konejšil hlas. Roztřásl jsem se. Vetřelec pokračoval.
„O půlnoci se vrátím a očekávám, že se bez problémů dostanu do komnat pro hosty a zbroj tam najdu. Tím celá záležitost skončí.
Ale pokud nedodržíš dohodu, kterou jsme uzavřeli, nebo pokud porušíš mlčení, ke kterému tě v tuto noc, v tuto chvíli zavazuji – pokud porušíš mlčení nebo o mně řekneš komukoli za zdmi ložnice v tuto nebo v kteroukoli jinou noc… nebudu mít na vybranou a zatančím si v tvé kůži, chlapečku.“
Napřed jsem hrozbu ignoroval. Byl jsem totiž příliš uchvácen třpytivými kamínky a myšlenkami na to, jakou moc mi poskytnou při vyjednávání s obchodníky ve vesnici, kteří mi i přes mé sliby, prosby a hrozby už odmítali dát na dluh.
Takové úvahy s sebou přinášejí jen potíže.
Byl jsem tak zaslepený chamtivostí, že jsem vystrčil ruku zpod postele, abych si kameny prohlédl v lepším světle. Byly zelené a žluté s tmavě rudými skvrnkami… A vetřelec mě popadl rukou v černé rukavici.
Napřed jsem byl jen překvapený, ale pak to bylo mnohem horší, protože mi paží vystřelila žhavá bolest, jako by mi do žil pronikl rychle účinkující jed. Připadalo mi, jako by se postel nade mnou točila a já se snažil zachytit a nabýt zpět rovnováhu, protože se mi rychle zakaloval zrak. Muž uvolnil stisk a já opět začal dýchat, ale lechtání a škrábání na tepající ruce mě znovu připravilo o dech.
Mezi zářícími klenoty seděl opravdový, živý škorpión se stočeným ocasem připraveným bodnout.
Skoro jsem omdlel, ale zpátky k vědomí mě přivedl medový hlas.
„Něco mi říká, že mi nevěnuješ dostatečnou… pozornost, maličký. Ale dovol, abych napravil dojem, který sis o mně při prvním setkání udělal, abych ti ukázal, že mě není radno podceňovat. Protože chci, abychom k sobě byli alespoň do jisté míry upřímní. Dokonce i škorpióni se řídí pravidly, i když vlastními.“
Tvor na mé paži stál naprosto ztuhle, jako by to byla ebonitová brož. Brož s jedovatým špendlíkem.
Zdálo se, že se komnata, hlas i celý svět soustředí do zpocené nehybnosti mé dlaně.
„A pravidla naší dohody jsou jednoduchá. Budeš plně spolupracovat. O všem pomlčíš. Přijdeš, kdykoli zavolám, a nikdy se nebudeš na nic ptát.
A za to ti daruji život. Čas od času samozřejmě přijdu a zkontroluji, co děláš, abych se přesvědčil, že dodržuješ pravidla… anebo také ne. Smrt je pohodlné hnízdečko, chlapče. Možná mu dáš nakonec přednost.“
Škorpión mi zmizel z dlaně. Rychle jsem sevřel ruku v pěst a rozsypal polodrahokamy po podlaze. Když chrastění utichlo a poslední kámen se zakutálel pod židli vetřelce, muž vstal a jeho boty se ve světle ohně v krbu černě zaleskly.
„Pamatuj, Galene Cestybrane. Škorpión se objevuje i mizí rychle a neočekávaně. Uvidíme se o půlnoci v komnatách pro hosty. V tu hodinu dostanu zbroj. Nebo tebe.“
Vetřelec se náhle postavil, vyskočil na židli a vyhoupnul se přes okenní parapet ven do houstnoucí tmy dvou závratných pater pod námi. Okenice za ním zavrzaly. Ze zkušenosti jsem věděl, že pod postelí je to stále bezpečnější. Nad sebou jsem slyšel, jak jeden ze sluhů stoupá do zvonice, a krátce poté se ozvalo deset zazvonění zvonu, který ohlašoval čas.
Dlouhou dobu jsem se nepohnul, jen cítil, jak se komnata opět zahřívá, a slyšel, jak ptáci venku za oknem opět začínají zpívat. Konečně jsem se přestal chvět, vyplazil se ven na světlo a na chvíli zůstal ležet na zádech na podlaze mezi temnými opály a snažil se popadnout dech.
Skutečně to byly opály, pěkná odměna za námahu a mlčení. Sebral jsem je a prohlédl, jestli nenajdu nějaký kaz. Škorpión, jak jsem se muži rozhodl říkat kvůli jeho společníkovi a způsobu oblékání, zjevně držel slovo.
A to mě přirozeně přimělo zaváhat. Protože když dodržel slovo v této záležitosti…
Dodrží ho i v jiných.
Vyskočil jsem na nohy a vyběhl z Alfrikových komnat, které jsem zanechal jen napůl zametené s okny dokořán a s krbem plným popela. Pospíšil jsem si dolů po žulovém schodišti. Cestou do prvního patra jsem se dotkl možná dvou schodů, přistál jsem těžce, ztratil rovnováhu, ale rychle jsem se vzchopil a pádil ke komnatám pro hosty.
Které byly zamčené na tři západy. Zámek na zámek na zámek.
A klíče se houpaly u opasku Alfrika někde v hodovní síni a bezpochyby o sebe příjemně zvonily jako rolničky na saních, zatímco bratr jejich nositele čekal na půlnoc a na to, až si někdo zatančí v jeho kůži.
Tasil jsem dýku a začal dloubat do horního zámku.

Možná bych tam zůstal, fňukal, vrtal do dveří a s každou minutou byl zběsilejší a zoufalejší. Ale moje štěstí – Lasičkovo štěstí, jak Alfrik nazýval moji schopnost spadnout po hlavě do výkalů, vylézt nich a vonět po jasmínu – mi po dlouhé nepřítomnosti zase jednou pomohlo.
Slyšel jsem, jak někdo stoupá vzhůru po schodech k Alfrikovým komnatám. Podle těžkých kroků, funění a mumlání jsem poznal, že se bratr věnoval vínu, zatímco otce a sira Bayarda rozptýlily zdvořilosti a rozhovor.
Bratr Alfrik se valil jako zlobr a páchl po vepřovém a víně. Na odpočívadle prvního patra se zastavil a zavrávoral. Zastínil si oči masitou rukou a zamžoural mým směrem.
„Zas ty, Lasičko? Zrovna jsem tě viděl na schodech.“
Mimochodem, pokud jste ještě neuhádli, říká mi Lasičko. „Galen“ znamená ve staré solamnijštině „Lasička“ a Alfrik měl ještě další – nespravedlivé – důvody, proč mi tak říkat.
„Stará vinná slepota,“ vysvětlil jsem vínem popletené vidění. „Jak si užívá pobyt náš host?“ pokračoval jsem sladkým hlasem plným bratrské lásky – nebo jsem se o to alespoň snažil.
Ale Alfrikovi došlo, že se krčím u dveří do komnat pro hosty, ačkoli bych se u nich krčit neměl. Začal se ke mně potácet chodbou a sevřel ruce v pěst způsobem, který sliboval krutý trest.
„Co to děláš s tím zámkem, bráško?“
„Nejsem tady, Alfriku. Zrovna jsi mě viděl na schodech, pamatuješ? To, co teď vidíš, není skutečné, může za to víno.“
Nikdy jsem netvrdil, že můj plán je dokonalý. Ale on se zastavil a na okamžik se zamyslel. Já se mezitím vyškrábal na nohy, ustoupil od něj a nepřestával mluvit.
„Drahý bratře, dokonce i teď, když tady s tebou mluvím, se tvrzí toulají tajemná stvoření a všechny nás ohrožují.“
Znělo to dobře.
„A ohrožují především tebe. Protože jsi panošem jistého slavného rytíře… jehož majetek se dnes v noci možná ocitl v nebezpečí.“
Alfrik zastavil vrávoravý útok, škytl a tupě a zmateně se na mě zahleděl. Jestli se na mě vrhne, vyrazí ze mě během okamžiku kameny – a možná i celou historku. A ještě mě pravděpodobně přetáhne přes hlavu.
A až se návštěvník vrátí, najde zbroj za dveřmi zamčenými na tři západy. A bude chtít zpátky kameny, které už nebudu mít.
Zatančí si v mé kůži.
Rychle jsem pokračoval a zoufale tančil mezi vzpomínkami, výmysly a čistými lžemi.
„Bratře, zrovna když jsem uklízel tvůj pokoj, viděl jsem, jak se stíny na nádvoří plíží nějaká černá postava.“
„Sluha?“ Alfrik se zastavil, opřel se o stěnu a lapal po dechu. Oškubané rudé vlasy se mu lepily k čelu potem. Když vznešený sir Bayard odpřísáhl, že z něj udělá muže, připustil, že to bude „nesmírně těžký úkol“.
„Sluhové se neplíží stíny, Alfriku. Ale zloději ano.“
„Zloději?“
„A co se dá v tomhle zapadákově ukrást?“
Alfrik na mě tázavě hleděl.
„Zbroj sira Bayarda, zatraceně!“ zakřičel jsem, pak jsem ztišil hlas, protože jsem se obával, aby se hluk nedonesl až do přízemí. „Kdybych pro tebe zašel do hodovní síně, mohl bych vzbudit povyk a možná pro nic. Ale musel jsem se ujistit, že je zbroj v bezpečí, obzvláště když ji svěřili mému drahému bratrovi do opatrování, a kdyby ji ztratil… no, jeho panošství – tvoje panošství, Alfriku – by se ještě víc zdrželo… smůla…“
„A politika…“ přerušil mě Alfrik a sklouzl po stěně na zem, kde zůstal sedět.
„A politika… ho už zdržela.“
Nemohl jsem odolat a nepřipomenout, že jednadvacetiletý panoš je stejně směšný jako náš prastarý učitel Gileandos, který posílal květiny, sonety a skandální návrhy jednadvacetileté děvečce Elspeth.
„Čekáš, že tomu uvěřím? Čekáš, že uvěřím, že i kdyby to byl zloděj, dostal by se přes zámky, sluhy a psy?“
„Podívej se na naše sluhy, Alfriku. Podívej se na naše psy. Do hradu se dostane každý tulák, který vyleze z naší vlastní bažiny o kus dál cestou. Sami sluhové si stěžují na to, že jim mizí peníze a cetky.“
„Za něco z toho můžeš ty, Galene.“
„A za něco ty. Ale oba víme, že naše ubohé zlodějské kousky se s tímhle nedají srovnávat. Je krádež, a je krádež, pokud chápeš, co tím myslím.“
Nebyl jsem si tím jistý, ale na tupé tváři se mu objevil nešťastný výraz.
„A tenhle zloděj?“
„Když zvonilo deset, byl venku.“
„Tmavá postava?“
„Plížila se stíny, Alfriku. Určitě to byl zloděj.“
Můj nejstarší bratr se schoulil na podlaze a strčil hlavu mezi kolena.
„Ach, bráško. Co mám dělat?“
Tohle bylo lepší. Podíval jsem se na Alfrika, pak na okno na opačném konci chodby. Venku kukala kukačka a hledala si místo ke spánku – pravděpodobně v hnízdě jiného ptáka, kde naklade vejce a odletí pod rouškou tmy, jak tvrdila legenda, a zanechá mládě na milost skřivanovi nebo slavíkovi nebo jinému zpěváčkovi, který vychová vřeštící ptáče jako vlastní.
„Ještě není vše ztraceno, Alfriku. Zbroj je možná ještě pořád v pokoji.“
S nadějí na mě pohlédl a ve světle pochodně se usmál a odhalil mezery mezi zuby. Poděkoval jsem všem bohům, že nezdědil nic z rodové inteligence.
„Takže bychom měli napřed zjistit, jestli je zbroj ještě uvnitř.“
Podíval jsem se na dveře a Alfrik se na mě v tu chvíli vrhl. Přirazil mě ke stěně a zvedl ze země, takže se mi nohy kývaly bezmocně nad podlahou. Silnou rukou mě držel pod krkem a druhou mi ne zrovna láskyplně zabořil do vlasů.
„Raději bys neměl mít nic za lubem, Lasičko.“
Začal jsem brečet, lichotit a lhát.
„Prosím, prosím, bratře, neuškrť miláčka rodiny! Vím, že jsi dobrý muž a budeš i dobrý panoš, a ještě lepší rytíř! Pamatuj, že otec měl mladší bratry a všichni se dožili dospělosti! Považuje to za rodinnou tradici.“
Alfrik pochopil. Uvolnil sevření a já sebral odvahu.
„Samozřejmě že nemám nic za lubem. Není třeba přivolávat potíže, bratře. Na starosti a zmatek bude čas, až začneme běhat kolem jako kuřata bez hlavy, protože zbroj bude pryč.“
Alfrik mě pustil, okamžitě si klekl před dveře, popadl nůž a stejně jako já se začal šťourat v zámku.
„Alfriku?“
„Drž hubu, Lasičko.“ Vsunul nůž do zámku a kov nepříjemně zaskřípal o kov. Rozhlédl jsem se po chodbě. Nikoho jsem neviděl.
„Alfriku, potřebuji tě proto, že ti klíče visí u opasku.“
Alfrik nemotorně popadl klíče a popral se se zámkem, ale nakonec jsme se přece jen dostali do komnat pro hosty, v nichž se měl dnes v noci ubytovat nejgeniálnější ze solamnijských šermířů. Byl to nejpřepychovější pokoj ve tvrzi, protože otec velmi dbal na pohostinnost: Stěny zakrývaly tapisérie, postel péřové přikrývky a v krbu vesele praskal oheň.
V takové komnatě se nepáchají neplechy.
Alfrik vrazil dovnitř přede mnou a v opilé panice zavrávoral ke skříni. Držel jsem se mu v patách a zběsile přemýšlel, jak bych asi siru Bayardovi Ostromečovi, kdyby se náhle objevil ve dveřích, vysvětlil, proč se mu přehrabujeme ve věcech.
Horečnatě jsem uvažoval, jak dál.
Alfrik zakopl, popadl dveře skříně a trhl jimi. Samozřejmě byly zamčené. Klíč samozřejmě visel na kruhu u jeho opasku, na což samozřejmě zapomněl, to víte, strach a víno. Zbroj ve skříni zarachotila jako duch ze starých bájí.
Když dáváte pozor, uvidíte zázrak už z dálky – nedbalost, škubání, těžká zbroj ve skříni. Bratr se znepokojivě dlouhou chvíli přehraboval klíči, až jeden konečně zapadl do zámku. Alfrik celou silou škubnul dveřmi, které se ihned rozlétly.
A ze skříně vypadl nesmírně těžký náprsní krunýř sira Bayarda Ostromeče.
Praštil bratra do hlavy s takovým zařinčením, že by možná vyrušilo otce a Bayarda ze solamnijských debat dole v síni, vytrhlo by Brithelma nad námi z rozjímání a snad by i probralo Gileanda z opileckého omámení.
Ale nic z toho se nestalo. Nestalo se vlastně vůbec nic, jen bratr se rozplácl v bezvědomí na podlaze v komnatách pro hosty. Zařinčení kovu o Alfrikovu tvrdou palici totiž zaniklo ve zvonění zvonu na věži.
„Dávej pozor, Alfriku,“ pronesl jsem tiše a vděčně do jedenáctého zazvonění.

Pak už jsem jen musel hodinu nejistě a osamoceně čekat v komnatách pro hosty, až se vetřelec vrátí a brnění změní majitele. Venku ztichli všichni ptáci až na slavíka, který si vesele zpíval, zatímco já čekal a potil se.
Hodil jsem červenými kostkami, které jsem nosil vždy s sebou, abych předpověděl budoucnost. Padla devítka a devítka, Znamení lasičky – když vezmu v úvahu svoji přezdívku, tak to znamenalo velké štěstí – ale kdybych si vzpomněl na další řádky říkanky, asi bych se tak sebejistě necítil.
A tak jsem čekal, až se zvon znovu rozezní, a obrnil se proti návratu vetřelce. Při sedmém zazvonění jsem zaslechl něco na chodbě – jako by někdo šplhal dovnitř oknem.
Už jen jeho horolezecké umění bylo ohromující.
Připlazil jsem se k posteli a chystal se pod ni vklouznout, kdyby se ukázalo, že Škorpión přece není tak čestný, jak se chvástal. Ale zastavilo mě sténání za mnou.
Každý zázrak má nějaký háček. Byla půlnoc a bratr se probouzel do bůhvíčeho.
V tu chvíli jsem si všiml přilby. Ležela na podlaze vedle náprsního krunýře, a přestože byla trochu špinavá pro nedostatek Alfrikova panošského zájmu, stále vypadala díky složitým vzorům z mědi, stříbra a mosazi úchvatně.
Chodbou se blížily kroky a bratr se probíral k vědomí a samozřejmě k mé zkáze.
Nebyl čas přemýšlet. Popadl jsem přilbu, přiskočil k bratrovi a zvedl tu ztracenou věc nad hlavu – hledí a korunu a chochol a železo a měď a stříbro a mosaz – a praštil ho s ní vší silou do čela. Zařinčení opět přehlušily zvony. Alfrik zabručel a rozplácl se na podlaze, kde zůstal nehybně ležet.
Potlačil jsem paniku. Vrátil se mi zdravý rozum. Dlouhou minutu jsem zůstal vyděšeně stát nad bratrem a uvažoval, že sklony k vraždě, které se u mě projevily tehdy před pěti lety na hradbách tvrze, mě konečně dohnaly k činu.
Ve dveřích se něco pohnulo. Neotočil jsem se, nýbrž se vrhl k posteli. Silná ruka mě popadla za kotník a odtáhla mě do středu pokoje, kde jsem zůstal ležet, třásl se a fňukal. Slyšel jsem, jak Škorpión rychle, hladce a téměř bez námahy sebral zbroj. A opět se ozval hlas – stále měkký, stále jedovatý.
„Odvedl jsi docela dobrou práci, maličký, i když závěr byl poněkud násilný a… chaotický.“
Rozhlédl jsem se kolem. Černá postava v kápi vyrazila ke dveřím a těžkou zbroj nesla přehozenou přes rameno, jako by to byla otep větví nebo přikrývka. Pak se zastavila a obrátila.
Rudé oči se do mě zabodly stejnou silou jako stisk, který mi sotva před dvěma hodinami způsobil takovou bolest a otrávil mě.
„Tvůj prsten.“
„Pro… prosím?“
„Tvůj rodový prsten, maličký.“ Natáhl ruku v rukavici a rozevřel dlaň. „Pochop, poutá nás k sobě něco víc než jen… řekněme, džentlmenská dohoda. Byl bych klidnější – vlastně spokojenější – kdybych měl u sebe něco, co by naši dohodu stvrzovalo.“
„Můj rodový prsten ne! Ale můžete si vzít zpátky své kameny, pane. Určitě stojí víc než malý měděný kroužek, a koneckonců byly od začátku vaše.“
Vetřelec stál tiše s nataženou rukou. Zdráhavě jsem si sundal prsten. I když byl jen z mědi, byl složitě zdobený a jedinečný. Dostal jsem ho před čtyřmi lety, když jsem ve třinácti letech dosáhl ubohé dospělosti, kterou jsem si teď ještě víc pokazil tím, že jsem se spolčil s nějakým darebákem, který hladověl po zbrojích.
Pokud existovalo něco, čím se mohl solamnijský mladík prokázat, byl to právě rodový prsten.
Hodil jsem prsten Škorpiónovi. Pohnul rukou v rukavici a prsten zmizel.
„Mimochodem,“ zamumlal, „zbytek naší dohody stále platí. Nikomu ani slovo, protože když promluvíš, uslyším to… bez ohledu na to, kde budu. A možná ještě té samé noci si přijdu pro tvoji kůži. Nebo možná jindy. Ale brzy, ach ano, velmi brzy.“ Rychle překročil Alfrika, který se pomalu probouzel, a vyšel ze dveří.
Někdo – možná sluha – spustil poplach a já tam ztraceně stál a doufal, že hrdinové, jako byl můj otec nebo jedinečný Bayard Ostromeč, dokáží zastavit postavu v černých botách dřív, než vyklouzne zpátky do noci se zbrojí a s plány pro moji kůži. Ale netušil jsem, jak rychlý a hbitý vetřelec je, protože zmizel i se zbrojí dlouho předtím, než otec, zatížený vínem, a sir Bayard, chladně střízlivý, ale zatížený otcem, vyběhli nahoru po schodech. Přispěchali nám na pomoc, ale příliš pozdě.

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).