Květinová zkouška, dvanáctá kniha edice New Weird
 |
Jay Lake: Květinová zkouška
Jmění rodu Lockwoodů dosáhlo samotného dna, pomyslel si Imago. Probudil
se bolestivě strnulý, záda a nohy předzvěsti vzdálené staroby. Jeho bratr
Humphrey žil s matkou v plesnivějící chatrči na březích Úhořice
hluboko v děsuplných džunglích Jadeitového pobřeží, kde se o ně
staralo několik poddaných, ubohých městských trpaslíků, kterým se
nedostávalo hrdosti setrvat v mezích civilizovaného života.
Ale kdepak on. Imago se svou hrdostí přespal v povozu, kterým se nedávno
přepravilo obrovské množství cibule. Drobné zbytky, které nebyly vyloženy
na tržišti, Imaga ještě pálily v žaludku, ale na druhou stranu ho
navoskovaná nepromokavá plachta uchránila před studeným nočním
deštěm.
A pokud mohl soudit podle světlého oparu, který mu zaplnil zorné pole,
slunce se vrátilo alespoň se špetkou tepla.
Skulil se z povozu dřív, než mu při tom mohl pomoci jeho majitel. Byl nový
den, plný možností získat peníze, čest, provést revoluci duše.
Největší dar, který mu poskytli bohové, bylo upřímné docenění
potenciálu, který se skrýval v každém východu slunce.
Doskočil na dlažbu, aby spatřil, jak se tento potenciál realizoval
v podobě dvou biřiců z rady konšelů v červených vlněných tunikách,
s holemi v rukou.
„Támhle je!“ vykřikl jeden z nich.
Imago z Lockwoodu se vydal opět na útěk.
Prudce zabočil do Malé sekavcové, uličky v zadní části Zeleninového
trhu, pustil se do zběsilého, skákavého běhu přes haldy košů
páchnoucích umytým křenem a zázvorem, kolem hromad brambor a tuřínů,
sehnul se a prosmekl pod břichem tažného koně, z něhož vzlínal ranní
pot, prohnal se kolem polekaných výkřiků obchodníků, nosičů a
zevlounů.
Podle zvuků za sebou usoudil, že biřici postupují o poznání pomaleji.
Vyrazil z uličky na Horní filigránovou třídu, vysoukal se z tmavého
kabátu potřísněného zbytky cibule a odhodlaně se vmísil do skupinky
klenotnických učňů, kteří po snídani spěchali k řece.
Když se biřici vyřítili z ústí uličky s kletbami na rtech a dotlučení
poslední sprškou hlíz, z Imaga byl obyčejný tmavovlasý muž ve světlé,
skvrnami poseté košili.
Den ho opět přivítal příslibem. Byť soudní příkaz nebo zatykač vydaný
konšely mu měl v dalších dnech zkomplikovat vedení pří.
Bylo načase, aby znovu přehodnotil svůj postup. V zákonech Nehynoucího
Města byly pohřbeny četné podivnosti. S trochou štěstí a umu by
některou z nich mohl využít ve svůj prospěch.
Trpaslík Belisare byl Claviger Familias rodu Lockwoodů, majordomus a
držitel klíčů od rodinného jmění, ačkoli i tento slavný muž už
dávno prchl do bažin Úhořice se zbytkem Imagovy zbabělé rodiny. Belisare
měl shodou okolností bratra, který zůstal v Nehynoucím Městě, jistého
Ducôta. Imago cítil, že je nejvyšší čas, aby se k tomuto trpaslíkovi
vydal na zdvořilostní návštěvu a setkal se s poslední spřízněnou
duší, která ho ještě nezavrhla.
Pospíchal k přístavu, kde Ducôte poblíž Jehličnaté hráze provozoval
skriptorium. Nebylo moudré zdržovat se na ulicích, když po něm pátrali
biřici. Tím však u Ducôta mohl samozřejmě stoupnout v ceně, protože
trpaslík byl dobře známý prací pro Přeřezané.
Filigránová třída ho měla zavést takřka k vodě, kde volně přecházela
do Kořeněného trhu. Imago se ubíral ulicí na svahu Chůvina hřbetu směrem
k řece a dával si pozor, aby se držel v těsné blízkosti skupinek lidí a
nikdy sám neprocházel místy, kde ho mohl někdo zahlédnout. Biřiců byl
sice omezený počet a teď měli plné ruce práce, aby nepustili ke zdem
Vápencového paláce neklidné a rozhněvané, ale přesto někdo považoval za
nutné, aby poslal muže v červeném i za ním.
Potřeboval vyklouznout z tenat výnosu, který proti němu vydala rada. Jen
ten stačil, aby v jeho plánech napáchal nenapravitelné škody. I kdyby
odhlédl od pří, které vedl – sudičství byla v této nedůvěřivé
době stále méně užitečná profese – bez možnosti volného pohybu by
sotva mohl získávat peníze nebo sázet na Korkové.
Možnost, že by mu Ducôte doporučil cestu po řece za Belisarem a do
vyhnanství rodu Lockwoodů, si rozhodně nepřipouštěl. Žádný městský
trpaslík, který se počítal mezi Přeřezané, by přece nemohl uvažovat tak
konvenčně a úzkoprse.
- přeložil: Milan Žáček