Kushielova střela, Jacqueline Careyová
 |
Guy Gavriel Kay a Mika Waltari. A pak ještě Lynn Flewellingová. Tato tři jména mě napadla, když jsem začala přemýšlet o právě dočtené Kushielově střele Jacqueliny Careyové. Co mají společného tito už na první pohled rozdílní autoři? Není to rouhání, přiřazovat jeden ze základních pilířů finské literatury k autorovi sice kvalitních, ale přece jen méně filozoficky náročných knih, nebo dokonce k autorce prvoplánových příběhů bez výraznějších hlubších podtónů? Snad by tedy bylo na místě upřesnit, co konkrétně z jejich děl mi bezděčně proběhlo hlavou.
Kushielova střela je příběh na pomezí žánru tak jako romány G. G. Kaye, stejně jako ony je to v mnohem větší míře jakási historie světa víc než jen podobného našemu. Jenže na rozdíl od Kayových Písně pro Arbonne, Tigany či Lvů z Al-Rassanu, které své protějšky v naší skutečné historii zcela záměrně pouze připomínaly, tady se jednoznačně pohybujeme po území dnešní Francie, Velké Británie a Německa v době po rozpadu římského impéria – přestože jsou zde tyto země nazývány zcela jinými jmény a jejich historie je jen variací na tu, kterou známe z dějepisu.
Nesmrteľného Turmse (česky vyšlo jako Tajemný Etrusk, já to četla slovensky) Miky Waltariho, knihu, která obsahuje mnohem víc fantastických prvků než kterýkoli Kayův román, a přesto je řazena do mainstreamu, mi zase připomnělo to, že velké dějinné změny jsou v tomto románu podávány subjektivním pohledem Turmse, bohy poznačeného příslušníka umírajícího národa, člověka nadaného zvláštními schopnostmi, muže podivného původu a složitého osudu. Tak i Phèdre, poznamenaná Kushielovou střelou, sama líčí a glosuje svůj život, který neměl tak úplně obvyklý začátek, a už vůbec ne klidný průběh, právě kvůli jejímu vrozenému nadání či postižení (to záleží na úhlu pohledu), jímž se odlišuje od běžné populace a které jí nedovolí jen tak splynout s okolím.
Tím jsem se dostala k Lynn Flewellingové. I ona si do hlavních rolí své trilogie Noční běžci vybrala hrdiny, kteří se od většinové populace odlišují sexuálním zaměřením. Flewellingová stejně jako Careyová jejich osudy vylíčila s otevřeností, jaké by se ještě před pár lety nemohla odvážit ani jedna z nich, pokud by nechtěla být osočena z kažení mládeže a šíření pornografie. Phèdre je ovšem na rozdíl od Seregila s Alekem odlišná nejen svým sexuálním založením, její odlišnost je od narození zřejmá už na první pohled. Má totiž v jedné duhovce červenou skvrnku, která je onou titulní Kushielovou střelou, znamením anguissetty – té, jež nachází slast v bolesti.
To, že všichni tři autoři, které jsem si po přečtení Kushielovy střely vybavila, dokázali vylíčit spletité osudy hrdinů velice poutavě, bohatým jazykem, se znatelným zaujetím pro popisované události, a přitom zároveň s lehkým nadhledem, je další důvod, proč se mi vybavili právě oni. I Careyová totiž píše o neobyčejném životě své hrdinky velmi čtivou formou, takže čtenáři nevadí, že musí zvládnout úctyhodný špalek o téměř sedmi stech stranách, a ještě čekat na další dva díly, aby se dočkal konečného rozuzlení. Je ovšem nutno připustit, že autorčiny ambice se patrně přibližovaly mnohem více záměrům Lynn Flewellingové než Miky Waltariho. K potěšení z četby přispívá i překlad, který ctí skladbu českého jazyka, takže při čtení nic nedrhne, a dovoluje plně se ponořit do příběhu.
Do příběhu, který není právě jednoduchý. Je líčením spletitých cest, jimiž se ubírají osudy jednotlivců v závislosti na osudech států a národů. Je líčením důsledků nenávisti, závisti, nadměrných ambicí, přehnaných ctižádostí, zatajených provinění, neodpuštěných křivd a nezapomenutých ústrků, náboženských třenic a mocenských zájmů a také – a to zdaleka ne v poslední řadě – lásky všeho druhu. Je ságou o světě, v němž náboženství křesťanského typu sice existuje, ale ani zdaleka není vůdčí silou, kterou se stalo v našich reálných dějinách. Snad jeho chvíle ještě přijde, ale zatím tady máme Terre D'Ange, Andělskou zemi, jejíž obyvatelé uctívají především Požehnaného Eluu, vzešlého ze slz Magdaleny a krve Ješúy, které pod křížem vsákly do všemocné matky Země a jejím prostřednictvím byly požehnány a přetvořeny v anděla. Ve stejné úctě jsou i Eluovi průvodci, kteří se stali patrony jednotlivých provincií Andělské země stejně jako patrony různých způsobů lásky. Neboť základem Eluova učení je premisa: „Miluj podle touhy své.“
Koneckonců, není to tak špatný základ pro život, ne?
Samozřejmě že nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ke kýženému cíli se není možné dostat bez ústupků, kompromisů, nebo dokonce bolestných ztrát přátel i ideálů. Přesto vám po dočtení nezůstane na jazyku žádná nepříjemná pachuť a trápit vás bude jediná otázka: „Kdy bude k sehnání další díl?“
- Jacqueline Careyová: Kushielova střela
- vydal: Triton, Praha 2009
- přeložila: Olga Machačová
- obálka: John Jude Palencar
- 680 stran / 398 Kč
