Krvavý kruh, P. N. Elrod
 |
Krvavý kruh uzavírá vstupní trilogii série Vampire Files, a tak není od věci místo hodnocení samostatné knihy podívat se na celou trojici.
Plánuje-li autor, že vytvoří celou sérii knih s jedním hlavním hrdinou, není příliš perspektivní nechat jej hned v prvním díle zemřít. Smysl to má například tehdy, pokud oním hlavním hrdinou je upír. Což Jack Fleming je.
Na začátku (Krvavý seznam) se Jack probouzí nemrtvý kdesi na pláži a zjišťuje, že mu netluče srdce. Není to pro něj zas takový šok, neboť jak se čtenář dozví záhy, se změnou své „situace“ musel tak trochu počítat. Zjišťuje nevýhody, a hlavně výhody svého stavu, osvojuje si nové schopnosti a především pátrá po těch, kdo ho připravili o lidský život. V druhé části (Krvavý život) si Fleminga najdou samozvaní lovci upírů, kteří ohrožují i jeho novou lásku. V Krvavém kruhu se pak uzavírá pátrání po Jackově osudové milence Maureen, která způsobila jeho proměnu.
Ve vlně knih o upírech není jednoduché přijít s něčím opravdu originálním. P. N. Elrod se to docela podařilo. Stejně jako v současné hudbě je těžké najít muzikanty, kteří do toho svého žánru nepřimíchávají něco z jiných „soudků“, rovněž spisovatelé míchají roztodivné přísady z různých stylů. I P. N. Elrod toho smíchala povícero, ve výsledku pak má její upírská sága nejblíže k detektivce. A to detektivce střižené přímo podle „drsné“ školy americké literatury třicátých let minulého století.
„Krvavé“ knihy se odehrávají během několika týdnů léta a podzimu roku 1936, převážně v Chicagu. Autorka si asi ani nemohla vybrat lepší místo, kam zasadit příběh o idealistickém upírovi. Doba a místo poskytují ideální kulisy k napsání příběhu tak lehce čtivého, že až působí dojmem, jako by jej autorka psala pro své pobavení během odpočinku při práci na nějaké „vážnější“ literatuře.
Prominentní hráčská doupata, hotýlky s pochybnou pověstí a dobře hlídané mafiánské vily. Ostří hoši, kteří pro ránu ani kulku nejdou daleko, krasavice se sklenkou v ruce a drsný hrdina, který po smrti ani v nejmenším neslevuje ze svých zásad (už samotný způsob, jakým v souladu se svou morálkou získává potravu, tedy krev, je zábavný). To jsou atributy, které v detektivce podle „drsné“ školy nesmí chybět.
Autorka poctivě dodržuje všechna pravidla tohoto žánru. Když je ovšem „detektivem“ upír, musí se všechny nezbytné součásti posunout kousek dál. Že se děj románů odehrává prakticky výhradně v noci, vyplývá z logiky věci a dodává příběhu patřičnou ponurost. Kde Chandlerův Phil Marlowe a jemu podobní Flemingovi literární předchůdci dostanou nakládačku nebo je někdo „uspí“, musí Jack „zemřít“, protože rána pěstí ani nějaká ta střela mu zas tak neublíží. Až na nějaké to procházení zdí používá Jack víceméně stejné metody jako jeho smrtelní kolegové a svých nadlidských schopností, jako je ovládání cizích myslí, využívá jen v krajním případě.
Umístění děje do konkrétního historického období je ovšem paradoxně i nevýhodou Krvavé série. Chandler či Hammett psali detektivky z doby, v níž žili. P. N. Elrod si oproti tomu z vlastní zkušenosti z Ameriky třicátých let evidentně nic pamatovat nemůže. Historických reálií v románech moc není – spádu příběhu však absence nějakých „dobových“ popisů neškodí. Roli prvků, zasazujících děj do konkrétní doby, tak hrají hlavně citáty a odkazy na tehdy známé osobnosti, o nichž se v příběhu hojně mluví. Skoro mi až připadalo, že autorka někdy tato jména zamontovala do dialogů jenom proto, aby dílu dodala historické autentičnosti.
Objeví li se v textu nějaké jméno skutečné historické osobnosti (či události), nechybí u něj odkaz se stručnou informací, kým dotyčný byl. A přiznám se, že zejména v první knize mi těch odkazů přišlo až moc. Ne že bych věděl, kdo to byli Lamont Cranston nebo Ambrose Gwinett Bierce, ale pro příběh samotný to valný význam nemá. Vysvětlovat pojmy jako prohibice nebo Al Capone už pak hraničí s urážkou čtenářovy inteligence. Místo odkazů pod čarou by možná byl lepší slovníček pojmů na zadní stránce, který by z jednotlivých hesel složil samostatnou kapitolu z americké historie.
Pro příběh, který autorka předložila bravurně, jsou ovšem tyto připomínky nepodstatné.
Kdybych měl jednotlivým dílům dát nějaké nálepky, nazval bych Krvavý seznam gangsterským, Krvavý život upírským a Krvavý kruh detektivkou. Byť celá trilogie k detektivce inklinuje, poslední díl je žánrově nejčistší. Nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby Ross MacDonald poněkud „odbrzdil“ a ze soukromého očka Lewa Archera udělal v jednom románu upíra. Jack Fleming konečně rozluští tajemství, které ho od jeho smrti zajímá nejvíce. A ač je třeba konstatovat, že ze všech tří dílů je tenhle nejslabší, uspokojivě završuje úvod série a vytváří základ pro další příběhy hrdiny, kterého si prostě oblíbíte.
Zatímco v minulosti měla literární díla o upírech čtenáře především děsit, Vampire Files vás naopak pobaví či přímo rozesmějí. Situace, v nichž Jack Fleming využití svých nadpřirozených schopností zkombinuje se svým smyslem pro humor, jsou zábavné a před očima čtenáře se takřka mění ve filmové sekvence. Nechybí však ani několik hodně syrových scén, které si budete pamatovat ještě dlouho.
Dříve by se Krvavá série dostala nejspíš do škatulky „braková“ či „pokleslá“ literatura, ale správněji jí patří označení „oddechová četba“. I když je tak napínavá, že moc šancí k oddechu vlastně ani nedává. A tak se vám snadno může stát, že k ránu zjistíte, že jste přes všechny původní plány celou knížku přečetli na jeden zátah.
- P. N. Elrod: Krvavý kruh
- vydal: Fantom Print, Ostrava 2007
- přeložila: Kateřina Niklová
- obálka: Jan Patrik Krásný
- 190 stran/189 Kč
