Krvavé brány (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Markus Heitz
 |
Andrej Smolska, dvaatřicetiletý zpěvák, který se svými černými vlasy vypadal jako mladý Peter Hofmann, burácel působivým hlasem jednu píseň za druhou. Teď čekal pod ochrannou umělého pahorku na svůj další výstup jako král, po jehož příchodu touží prostý lid.
Smolska ovládal masy, okouzloval je svým hlasem, barvou a výrazem zpěvu. Dávkoval své umění velmi precizně, věnoval divákům přízeň, a přece jim vždycky dával pocítit, že jsou prosebníky. Doháněl každého člověka k tomu, že byl vděčný za každičký tón, který mu splynul ze rtů. Byl výjimečným zjevem a uměl toho využít ve svůj prospěch.
Dvě tisícovky diváků okouzleně sledovaly čtvrtý akt opery Život za cara, pojednávající o bojovníkovi Susaninovi, který v roce 1613 hrdinnou lstí oklamal oddíl polských útočníků a zachránil před nimi bezmocného cara. Smolska se samozřejmě ujal role Susanina.
Petrohraďané Glinkův kus z devatenáctého století vždycky rádi zhlédli, a aby to tak zůstalo, nový intendant Mariinského divadla inscenaci notně zmodernizoval. Na jevišti teď byla díky divokým soubojům se šavlí a bitkám jako z filmu nabízena spousta akce. Z klasického díla se stal skoro muzikál, aniž by ovšem ztratilo svůj šarm.
Smolska si pyšně prohlížel divadlo, jeho oči si skvěle radily se šerem. I když mu nádherný sál nepatřil, byl to přece jeho svět, jeho království, v němž nepopiratelně vládl svým hlasem a charismatem.
Nádherně zdobené, několikapatrové jeviště s lóžemi se dochovalo v takřka původním stavu. Zářivě bílé sochy, všude se třpytící zlato, světle modré polstrování a závěsy dělaly z Mariinského divadla jakýsi malý stroj času. Když Smolska vzhlédl k carské lóži, skoro počítal s tím, že tam každým okamžikem spatří jednoho ze slavných vladařů minulosti. On sám by se do této lóže taky velmi dobře hodil, pomyslel si. Jednoho dne, na konci jedné z jeho árií, ho tam dobrovolně odnesou a složí mu hold.
Někteří tvrdili, že je to nejromantičtější divadelní sál světa. Pro Smolsku to bylo daleko víc.
Teď přicházel vrchol: Susanin se polským nepřátelům přizná ke lsti a po dlouhém souboji s jejich velitelem padne. Život za cara.
Smolska tasil tupou šavli, naposledy upřel pohled na skvostný tříúrovňový lustr v podobě Monomachovy koruny ruských monarchů, který se vznášel pod stropem v italském stylu. Třpytilo a lesklo se na něm tisíc křišťálových závěsných svítidel. Kdyby ještě návštěvníci měli jiné šaty, byla by iluze, že se ocitl v jiném století, dokonalá.
Jak rád by žil v oné době, jako oslavovaný bas, a vysoce placený. Ne jako dnes. Ale ještě mnohem raději by byl na jiném, vzdáleném místě…
Smolska zkontroloval hrot své divadelní čepele, která při lehkém tlaku povolovala a pružila. Myslel na staré dobré filmy s Errolem Flynnem, v nichž herci bojovali stejně jako on: hrdinsky, pro oko a úplně jinak než při skutečném boji s kordem nebo šavlí, kterému se věnoval ve volném čase. Ale publiku se to líbilo.
Přišel jeho výstup. Bylo načase ukázat lidu skutečného krále. Smolska vystoupil z úkrytu, docela pomalu a slavnostně. Ozářil ho světelný kužel a okamžitě se uprostřed představení ozval nadšený potlesk. Něco takového se v divadle ještě nikdy nestalo. Užíval si to, usmíval se na obecenstvo, přívětivě, ale velkopansky, jak se na něj slušelo, než začal se svým výkonem.
Smolska pobíhal před lepenkovým houštím sem a tam, zasypával polské vojáky nadávkami a pak zazpíval husí kůži nahánějící chvalozpěv na Rusko a cara, zatímco hudebníci v orchestřišti ho doprovázeli a stále zvyšovali hladinu hlasitosti; měřit se s ním a jeho bombastickým hlasem ale nemohli. Smolska byl stále slyšet a nad vším vynikal. Byl neomezeným vládcem.
V souladu s režijními pokyny teď byl na řadě boj proti několika soupeřům, který měl zpočátku probíhat pro Susanina vítězně. Smolska se do něj pustil a skočil na prvního nepravého Poláka, o němž věděl, že se jmenuje Paranov a pochází z Moskvy. Zpíval soustředěně a dorážel na soupeře mezi falešnými stromy, až zasadil Paranovovi smrtelný úder a obrátil se k dalšímu nepříteli.
Obecenstvo, bez dechu štěstím, sledovalo zpěv a zápas.
Smolska se podíval přes rameno a spěchal vstříc druhému soupeři. Jeho protivník dorazil mnohem rychleji, než čekal. Zbraně se zkřížily, zatímco Smolska zpíval… a po druhé ráně si uvědomil: Dorážející, prudce švihající trojhranná čepel soupeře byla pevná a bez zasunovacího hrotu! Kromě toho rychlost ran zdaleka převyšovala rychlost jevištního souboje. „Neměl jste brát výzvu zpět,“ pošeptal mu sok nečekaně. Navzdory hudbě a zpěvu mu Smolska velmi zřetelně rozuměl. Tvář pod širákem a falešnými vousy neznal, ale mužova slova prozrazovala, o koho se jedná.
„Vy se odvažujete vyzvat mě v mém království?“ opáčil během krátké odmlky v písni tak, že ho mohl slyšet jen jeho soupeř. Ještě svůj herecký výstup ani na vteřinu nepřerušil; to by mohlo vzbudit v jeho protějšku dojem, že má strach. A už jen to slovo pro někoho jako Smolska neexistovalo.
„Určitě vám nebude vadit, když náš souboj uskutečníme na jevišti?“ zašeptal muž a sáhl si druhou rukou na záda, aby vytáhl druhý kord, a hodil ho Smolskovi. „Svést souboj před publikem je pro mě vítaná změna.“
Smolska zachytil zbraň. Výzvu vzal zpět na radu svého nejlepšího přítele. Ten ho varoval před jeho soupeřem, lépe řečeno před dovednostmi muže, jehož původ chtěli blíže prozkoumat dřív, než proti němu nastoupí.
Smolska odhodil svou atrapu – a musel se tak soustředit na bleskové pohyby protějšku, že bezděky zmlkl. Zmocnil se ho chladný hněv. Tento vpád na své území, navíc uprostřed představení, mu neodpustí! Orchestr hrál dál, aby zpěvákovi dal šanci znovu pokračovat v úloze; nápověda rozčileně šermovala pažemi a klepala na scénář. Statisté se udiveně dívali na Smolsku a v hledišti se ozvalo šuškání. Jevištní triky a boje byly hezké a dobré, když jimi netrpěla kvalita zpěvu – a úplně utichnout nesměl už vůbec!
„Velevážené obecenstvo,“ pronesl Smolska hlasitě do hlediště a ukázal na svého soupeře, „nabídneme vám malý, jen pro dnešní večer nastudovaný souboj, na počest pětadvacátého uvedení v tomto divadle. Zůstaňte sedět, vážené dámy a pánové, a vychutnejte si, jak Susanin svého vyzyvatele zabije.“ Blýskl očima po soupeři a pozdravil ho. Muž ho napodobil, pak zaútočil.
Výpady, jimž se Smolska musel bránit, se samozřejmě odlišovaly od obvyklých jevištních šavlovaček. Poznal klasické manévry: parade riposte neboli kryt, a odvetu či fl?che, čili fleš neboli útok během. Jednalo se tady o mistra šermu. Smolska se potil.
„Výbor nemá rád, když jsou dohody porušovány jednostranně a bez domluvy,“ pronesl soupeř tiše, ale srozumitelně. Náhle skočil vpřed, naznačil několik výpadů, až – s levou paží nataženou a hrotem mířícím na Smolskovo levé rameno – skočil. „Ostatně: Já také ne!“
„Jednáte bez vědomí výboru!“ Smolskovo odvracení útoku bylo příliš slabé a nestačilo na surovou sílu soupeře, která nemohla pocházet jen z tělesných schopností. Hned poté mu v kloubu vzplála bolest, když mu tenká ocel projela masem do kosti a zůstala v ní vězet. Vzápětí uslyšel ten nejhlasitější zvuk, jaký kdy v životě zaslechl: svůj vlastní výkřik.
Mnoho křišťálových svítidel na stropě tím hlukem prasklo, lesklé úlomky s řinčením pršely na návštěvníky. Spousta diváků vyděšeně vyskočila; a orchestr přestal hrát. Někdo v sále se voláním dožadoval bezpečnostní služby. Strnulost zmizela. První herci se chystali přispěchat Smolskovi na pomoc a vrhnout se mezi bojující.
„Stůjte! Když se někdo bude vměšovat, odpálíme já a moji lidé bomby, které máme na těle,“ zvolal neznámý hlasitě a zvedl levou paži. Ukázal okolostojícím něco, co připomínalo dálkový detonátor; při jeho slovech se zvedlo na různých místech v sále pět mužů, odložili saka a předvedli opasky s připevněnými výbušninami: na rozbuškách poblikávaly červené diody. Divadlem se rozlehl křik, ale nikdo se už neodvažoval pohnout. Výhružka zapůsobila. „Rozumíte? Nikdo nezasáhne, nebo všechno vyletí do povětří!“
Smolska se upřeně zahleděl nejprve do hlediště, potom na svého soka. A poprvé po dlouhé, dlouhé době ho přepadl pocit, o němž se ještě krátce předtím domníval, že ho nezná…
Neznámý vytrhl kord z rány, čímž Smolsku k sobě přitáhl, než se kosti a kov oddělily. „Vyzval jste mě, Battuto, a já jsem souhlasil! Nejsem ledasjaký soupeř. Vaše zrušení souboje bylo nezměrnou urážkou. Na něco takového nezapomínám. Nikdy!“ Strčil Smolsku do hrudi, až pěvec odvrávoral dozadu, ale okamžitě znovu zvedl paži se zbraní.
„Zbláznil jste se?“ zasyčel Smolska a nechápavě zíral na svou krev. „To, co tady tropíte, vám neprojde!“ Ovládal se, aby nemluvil příliš hlasitě. Do interních záležitostí návštěvníkům nic nebylo. „Já vám to nenechám projít!“
Čepele do sebe hned několikrát prudce narazily, zatímco muži kroužili. Pak se číhavě pozorovali, než se na sebe znovu vrhli a pokoušeli se zasáhnout soupeře. Diváci už to všechno nemohli sledovat, pohyby a rány byly příliš rychlé a nenadálé.
Také neznámý byl zasažen, což Smolska kvitoval posměšným smíchem: čepel zanechala na zádech kostýmu trhlinu, takže byla vidět holá pokožka.
Smolska si poté něčeho všiml… a zarazil se. Pálení v jeho rameni stále sílilo, jako by ho zachvátily plameny. „Použil jste jed?“ Zahájil bleskovou několikanásobnou fintu, aby vzápětí následovalo přímé, prudké bodnutí mířící do levé části středu těla. Jeho nejlepší taktika! Viděl už hrot vězet v sokově srdci a chystal se začít jásat.
„Ne. Jed ne.“ Soupeř odrazil ránu opravdu na poslední chvíli, oběhl ho – a bodl ho ze strany pod rameno a odtamtud napříč trupem. Zarazil čepel do těla takovou silou, až naostřený konec vyrazil na opačné straně ven. „Ani to nepotřebuji, jak vidíte.“ Rychle kord zase vytáhl, ustoupil o půl kroku stranou a máchl zbraní nad hlavou jako bičem, aby vzápětí vedl ránu na krk chroptícího, hroutícího se Smolsky.
Hrot mu rozpáral hrdlo a na prkna jeviště vytryskl proud krve.
Teď se Mariinským divadlem rozezněl kolektivní výkřik. Účinkující ustoupili až k okraji jeviště.
„To povýšení by sis nezasloužil.“ Neznámý se sklonil k umírajícímu a paži s vlhce se lesknoucí čepelí držel nataženou výhružně do výšky. „Nebylo mi ctí, ale potěšením ano, zbabělče!“ pronesl Smolskovi do ucha, pak seskočil do orchestřiště.
Hlasitě to zadunělo, když doskočil na zem, a hudebníci se rozprchli jako stádo vyděšených srn tváří v tvář medvědovi. Muž nerušeně zmizel ve vchodě, dálkový rozněcovač bomb nevšímavě upustil na zem. Diody na bombách pohasly. Zdálo se, že je mu jedno, co se stane s jeho lidmi a náložemi, ale k dalším obětem nemělo dojít. Jedna mu stačila.
Smolska chroptěl, jeho několikanásobně proděravěná plíce zkolabovala a nedokázala mu už poskytnout kyslík. Kromě toho z něj tryskala drahocenná životodárná tekutina a zbarvovala prkna, která mu byla vším. Jeho království se napájelo jeho krví. Ruce se zarývaly do jeviště, špičky prstů praskaly a zanechávaly na tvrdém dřevěném podkladě rudé čáry.
Přispěchali k němu dva statisté a snažili se zastavit krvácení. Nikoho nenapadlo spustit oponu, aby byli diváci ušetřeni tohoto pohledu. A nikdo nebyl při té hrůze dost otrlý na to, aby si všímal detailů. Pomocníkům tak uniklo, že se pěvcův pravý ukazováček snažil namalovat do stále se rozrůstající kaluže krve jakýsi znak. Ale dál přitékající červeň se opět sevřela kolem linie a pohltila začátky symbolu dřív, než ho Smolska mohl dokončit.
Než dorazili na jeviště zdravotníci, Andrej Smolska vypustil svou mladou duši.
- překlad: Svatava Kretková
