Krev elfů, Andrej Sapkowski
 |
Jaká krev? Krev ve smyslu genetickém, pokrevní linie? Či krev ve smyslu chirurgickém, krev, která bude prolita? Sapkowski zde cizeluje svoji korunu náramně zručně – zdá se, že výsledkem bude mistrovské dílo.
Průlom!
Rozhodně jde o průlom. V čem? V uvažování nakladatelů. Sice mě
teď třeba utlučou statistikami dokazujícími, že o knižní vydávání
povídek nestojí (nebo nestáli?) sami čtenáři, ale já ten odpor cítil
z jiné strany. Ze strany nakladatelů.
A s tím je teď konec! Leonardo odstartoval řadu „Zaklínač“ dvěma
knihami povídek a nyní – Krví elfů – navazuje románem. Jako když se
zastřelují na cíl děla proslulého fiktivního křižníku Artemis –
krátká, dlouhá, trefa!
A jaká trefa! Nádherný Sapkowského příběh ve stylovém překladu
Stanislava Komárka, půvabné kresby Jany Komárkové, to vše v parádní
vazbě. Kniha lahůdka. Kniha šperk? Kniha dárek?
Ano, dárek. Rozhodně dárek. Protože tohle není kniha pro běžné
použití. Já dělávám s knihami hrozné věci. Držet knihu jednou rukou a
číst si v narvaném autobusu je mezi nimi ještě tak nejpřijatelnější.
Nedovedu si představit, že bych toto vyšperkované vydání Zaklínače
vystavil takové tortuře.
Ale i zařadit je do mojí knihovny by bylo obtížné. Naposledy jsem řešil
umístění knihy takto nestandardního formátu u Harry Pottera. A taky to
nešlo, nevešel se. Musel pryč od paperbacků a od beletrie, do vysokého
regálu s encyklopediemi a Pohádkami tisíce a jedné noci.
Ale i s dárky raději opatrně! V žádném případě nesmíte Zaklínače
věnovat začínajícímu čtenáři fantasy, neobeznámenému s běžnou,
průměrnou a podprůměrnou produkcí. Protože Zaklínač vzbuzuje
očekávání. Protože tak pohodový příběh – navzdory všem nástrahám
nepřátel a ranám osudu – a tak nádherný vztah muže s dívkou, která
by mohla být jeho dcerou, nic podobně úžasného by začínající čtenář
už nenalezl a po několika marných pokusech by na zbytek fantasy dozajista
zanevřel.
Ze zákulisí
Co vůbec znamená název románu? Jde o krev ve smyslu genetickém,
o pokrevní linii, o příbuzenský vztah Ciri s jinou rasou? Či jde spíš
o krev ve smyslu chirurgickém (či řeznickém?), o krev, která bude
prolita, která kane a stříká a jíž jsou některé romány nasáklé?
Sám váhám.
Co tedy očekávat od Krve elfů? Stejný hlavní hrdina, zaklínač Geralt.
I stejný objekt jeho zájmu, princezna Ciri. I když ta už není tím idolem
pedofilů jako dřív, je teď ve věku, kdy holčičky nemohou podávat
stoprocentní výkon permanentně. A další postavy, staré známé i nové a
neznámé. A pár nových prostředí, jedno z nich obzvlášť zajímavé:
čtenář se tu dozví něco ze zákulisí zaklínačské živnosti. Kde se
schází, jak trénují, jak vychovávají zaklínačský dorost. A starší
žákyně.
Odhaduji, že Krev elfů v mnohém inspirovala tvůrce televizního
zpracování Zaklínače. S vyzněním vždy přesně opačným, než jaké je
v literární předloze.
Bez obav ze spoileru
To takhle jednou za prezidentem Nixonem zkroušeně přijde jeho přítel
velebný pán – shodou okolností zrovna v neděli byli oba na stejné
bohoslužbě. Velebný pán rozvláčně líčí, jaké nástrahy a příkoří
bylo jest mu v neděli překonávat. Až Nixon pochopí, že přítel
v polovině kázání usnul. Ano, přiznává rozpačitě spáč, a nebyl by
„fikaný Dick“ tak hodný a neprozradil mu, jak ten příběh dopadnul?
No, nakonec šťastně doputují do Betléma a dají děťátku jméno Ježíš,
vypráví Dick.
Tak to byl chlapeček! Sláva Bohu, raduje se velebný pán ve zcela fiktivní
historce.
Jenže reálný recenzent (ani recenzent-amatér) nesmí vykecat, jak příběh
dopadne. Ale stane se opravdu takové neštěstí, když recenzent – dejme
tomu – Tří mušketýrů vykecá, že D'Artagnan se s přívěsky vrátil
právě včas, aby si je Anna mohla vzít na ples?
A v případě Krve elfů, není cokoli, co mohu zmínit z děje,
přibližně na úrovni sdělení, že D'Artagnan to stihnul? Poté co před
pár lety příběhem Geralta a Ciri žil každý čtenář žánru fantasy
v Česku? Nebo už je to všechno dávno a vyrostla nová generace
čtenářů?
Tedy, v případě Krve elfů jako osamocené knihy nechci vykecávat nic. Ale
šidil bych čtenáře, kdybych Krev elfů nehodnotil také jako součást
cyklu. A chci-li hodnotit cyklus, musím něco prozradit.
Kdyby šlo o pohádku, hodnotil bych dodržení kánonu pohádky. A k němu
patří závěrečné vítězství dobra nad zlem. Happy end – je tu, či
není?
Není, samozřejmě. Jsme teprve na začátku. Děj kdesi začíná (či spíše
kdesi pokračuje po dějích již proběhlých, in medias res), a kdesi končí
(či spíše jde dál, ale vypravěč se na chvíli odmlčel).
Ale autor zasadil Krev elfů do většího celku, a tím ve mně vzbudil
naději, že i výsledná kvalita bude díky tomu větší.
Kamínek získává o úroveň vyšší kvalitu, je-li zasazen do mozaiky.
Hodnota drahokamu se zvyšuje, je-li zasazen do koruny. A Sapkowski zde
cizeluje svoji korunu náramně zručně – zdá se, že výsledkem bude
mistrovské dílo. Zdá se. Zatím.
Poznámka k poznámce
Na konci knihy je zasvěcený doslov a poznámka nakladatele,
vysvětlující, proč je cyklus Zaklínač strukturován a pojmenován právě
takto. Fajn. Že předchozí povídky o Zaklínači k následujícím
románům o Zaklínači patří, je jasné, a zdůrazní-li nakladatel jejich
sounáležitost i takto formálně, tím lépe.
Ale ptám se: je do této řady začleněna i povídka „Něco končí, něco
začíná“?
Potěšilo by mě, kdybych ji nalezl v poslední knize cyklu.
- Andrzej Sapkowski: Krev elfů
- Vydal: Leonardo, Ostrava 2006
- přeložil: Stanislav Komárek,
- ilustrace: Jana Komárková,
- 239 stran / 249 Kč