Království světla, třetí kniha cyklu Rubínový trůn
 |
Deborah Chester: Království světla
V jeskyni hluboko pod chrámem zasvěceném Gaultovi panovalo šero. Kam se
člověk podíval, plápolaly pochodně, ale jejich rudé světlo nedokázalo
zahnat stíny. Císařovna Elandra cupitala za seržantem Balterem a připadala
si jako ve snu. Její život se během chvíle úplně změnil. Nyní byla
uprchlíkem bez domova, bez osobní stráže, bez ochránce, a možná i… bez
manžela. Přišla sem, aby zde nalezla úkryt, ale tato jeskyně
nepředstavovala vhodné útočiště.
Kolem sem a tam pobíhalo asi patnáct strážců v brněních a šarlatových
pláštích, zaneprázdněných rozličnými úkoly. Několik sluhů, bledých
strachy, cpalo zásoby do sedlových brašen pod dohledem neúprosně
vypadajícího seržanta. Polovina strážců kontrolovala sedlové podpínky a
postroje, ostatní nosili kameny z rozpadlých lavic a vršili je před dveře
na opačné straně jeskyně. Zachovalé žulové lavice stály v tajuplném
půlkruhu kolem oltáře obklopeného měděnými kotli. Všichni muži
pospíchali, ale v jejich pohybech nebyl jediný náznak paniky ani zmatku.
Plameny pochodní mihotavě ozařovaly sazemi zčernalé zdi. Jejich světlo
vrhalo rudé odlesky na dění v jeskyni a odráželo se od bělma koňských
očí, zubatých koleček ostruh a drátem omotaných jílců mečů, které
byly připoutány k sedlům. Vzduch čpěl potem, mužským i koňským, a
jeho štiplavý, ostrý pach překrýval všudypřítomný zápach kadidla a
smrti.
Císařovna znovu pohlédla na opuštěný oltář a bezděky se zachvěla.
Přitáhla si plášť pevněji kolem ramen. Bylo to zapovězené místo.
Znesvěcení bohů dýchalo ze zdí a v dohledu nebyl žádný kněz. Elandra
vyčerpaně klopýtala za seržantem a stěží potlačovala slzy.
Je to jen následek šoku, říkala si v duchu a snažila se tvářit
vyrovnaně. Celou noc strávila úprkem k záchraně svého života před
stvořeními temnot a madrunskými divochy, kteří teď zřejmě plenili a
vypalovali palác.
Její domov… a v plamenech.
Znovu zakašlala, až se seržant starostlivě ohlédl.
„Už to není daleko, Veličenstvo. Držte se při mně.“
Přikývla a přidala do kroku, i když její nohy byly jako z olova. Mířili
do míst, kde mezi poházenými truhlami, truhličkami se svitky a zavázanými
ranci stáli důstojníci. Nebylo pochyb, že se jednalo o skrovný majetek
zachráněný z paláce. Elandře samotné se nepodařilo zachránit vůbec
nic. Jediné, co měla, byly špinavé, roztrhané šaty ukryté pod pláštěm
a kouzelný topaz, který se houpal v malém vyšívaném váčku na šňůrce
uvázané kolem krku. Dokonce i svou dýku dala gardistovi Kaelanovi
E’nonovi, který jí zachránil život a bezpečně ji přivedl do této
jeskyně pod chrámem.
Při vzpomínce na Kaelana jí ledová ruka strachu znovu sevřela vnitřnosti.
Rychle se ohlédla přes rameno, ale ve shonu panujícím kolem ho nikde
neviděla. Jeden kůň, vyděšený okolním rozruchem, se utrhl a vlétl mezi
muže. Vzpínal se a poděšeně ržál, dokud nebyl chycen a zklidněn.
„Veličenstvo!“ reagoval seržant na zdivočelé zvíře a strhl ji
zpět.
Elandra na něj chladně pohlédla a seržant spěšně pustil její paži. Jeho
hranatá upřímná tvář byla najednou rudá jako jeho plášť.
„Odpusťte mi, Veličenstvo,“ řekl vylekaně. „Měl jsem strach o vaše
bezpečí.“
Unaveně si vzpomněla na císařské protokoly. Seržantovi by za takovou
opovážlivost mohla být useknuta ruka. Byla přece svrchovanou vládkyní –
podle zákona rovná samotnému císaři. Podle zákona by ji všude měl
doprovázet houf komorných, několik kancléřů připravených přispěchat
s moudrou radou, v jejích stopách by měl kráčet ochránce a všichni by
měli být chráněni její osobní stráží. Jenže madrunští barbaři dnes
v noci ukončili moc císařských zákonů. Císařství bylo v troskách a
Elandra si nebyla jistá, jestli se vůbec ještě někdy bude přihlížet na
císařský protokol.
Netrpělivě potřásla hlavou. „Je vám odpuštěno, seržante. Doveďte mě,
prosím, bez prodlení k mému manželovi.“
Seržant zasalutoval. „Jak rozkazujete, Veličenstvo!“
Kráčeli dál. Balter vykračoval rázným krokem s bradou zdviženou a dlaní
spočívající na jílci meče přesně podle vojenských předpisů, zatímco
Elandra unaveně klopýtala za ním a její šaty i vlasy byly jedna špinavá
spleť. Oči ji pálily a únavou se jí podlamovala kolena. Šlo o přirozenou
reakci jejího organismu na neustálý stres a námahu, kterou v noci
podstoupila, ale přesto se neubránila pomyšlení, jestli jí stín při svém
útoku a jejím následném bezvědomí přece jen neublížil víc, než
předpokládala. Z toho střetnutí se pořád nemohla vzpamatovat. Kdyby ji
Kaelan nezachránil…
Znovu se otřásla strachem a spěšně potlačila myšlenky na Traurana. Teď
nebyla ta pravá chvíle přemýšlet o bývalém otrokovi, i když to byl
rozhodně neobyčejný muž, tím si byla jistá. Při pouhé vzpomínce na jeho
potyčku s ďábelským Sienem ji zamrazilo. Nejvyšší kněz použil černou
magii. To samo o sobě bylo děsivé, ale Kaelan na svou obranu použil něco
jiného než obyčejné kouzlo, něco nepopsatelného. Na okamžik se dokonce
ztratil před očima, jako by nikdy neexistoval.
Když se o chvilku později znovu objevil, zdálo se, že se vrátil zdaleka,
snad z jiného světa. Vlasy a obočí měl pokryté ledovými krystalky a jeho
modré oči měly nemilosrdný, nesmiřitelný výraz. Snažila se v jejich
svitu objevit muže, kterého znala, ale nepodařilo se jí to. Až do této
chvíle mu naprosto důvěřovala, spoléhala na jeho oddanost a starostlivost,
aniž by kladla zbytečné otázky. Riskoval přece život, aby ji zachránil.
Dokázal ji navzdory všem nástrahám dovést do bezpečí. Přesto ve zlomku
vteřiny dokázal pomocí neznámých sil rozpoutat peklo a stal se naprosto
jiným mužem, který ji děsil. Pohled na Kaelanovu hněvem zrůzněnou tvář,
když se otočil k Sienovi, byl hrozný, a to i přesto, že nejvyšší kněz
byl poražen a choulil se u jeho nohou.
Té hrozné noci to byla jediná potěšující věc, vidět zrádce Siena
sraženého na kolena. Zasloužil si mnohem horší trest, ale ten přijde na
Kostilamův rozkaz, nikoho jiného, a až se tak stane, ona se bude hodně
radovat.
Kdesi vpředu zaslechla Kostilamův hlas plný potlačovaného vzteku. Pohlédla
přes seržantovo rameno, ale císař byl obklopen hloučkem důstojníků, a
tak ho neviděla, slyšela jen jeho hněvivý hlas.
Seržant Balter zastavil několik kroků od dvou důstojníků, jednoho ve
zlatém a druhého v šarlatovém plášti, a odkašlal si. „Ehm,
kapitáne…“
„Ať jsou muži připraveni,“ řekl kapitán, aniž by se ohlédl.
Balter si znovu odkašlal. „Kapitáne, císařovna je tady.“
Důstojník se otočil a jeho brada poklesla údivem.
Elandra v něm i přes špinavý obvaz zakrývající polovinu tváře poznala
kapitána Vysala. Jeho brnění bylo potřísněno zaschlou krví a měl
plášť rozedrán na cáry. Na levém předloktí měl dlouhou krvavou ránu a
celý byl pokrytý prachem a špínou.
Na tváři se mu zračila úleva, když jí salutoval. „Veličenstvo, díky
Gaultovi, že jste v pořádku.“
Při těch slovech ustal důstojník v šarlatovém plášti se zlatými
generálskými prýmkami ve slovní potyčce s císařem a prudce se otočil.
Za ním seděl na truhle Kostilam a jeho brnění bylo plné krvavých skvrn.
Obličej měl pokrytý nánosem špíny a bílé kadeře mu trčely kolem hlavy,
jako by se záměrně rozcuchal.
Císař na ni upřel zrak a povstal. Jeho žluté oči se rozšířily údivem.
„Fauvino,“ zašeptal chraplavě. „Ty jsi v pořádku.“
Elandře sevřelo srdce zklamání a chvatně pohlédla na důstojníky, jestli
slyšeli císařovo přeřeknutí. Samozřejmě, že slyšeli. Jejich tváře
však zůstávaly netečné a jejich oči měly prázdný výraz.
Ustaraně přistoupila ke svému manželovi a uchopila jeho drsné, špinavé
ruce do svých dlaní.
„Fauvino,“ řekl a vděčně se na ni usmál, „ty jsi přišla.“
„Jsem zde,“ odvětila nejistě. Otřásla se strachy. Jestliže šok
z nočního útoku zlomil Kostilamova nezdolného ducha, co s nimi bude?
„Pojď a posaď se.“
Kostilam se zapřel svými purpurovými botami a odmítal se hnout. „Přivedla
jsi gialtskou armádu?“ vyhrkl dychtivě. „Sílu, která mi pomůže
rozdrtit nepřítele?“
Z celého srdce si přála, aby nějakou armádu měla, ale nedokázala se
přimět ke lži, dokonce ani aby ho potěšila. „Ne,“ řekla tiše. „Jsem
Elandra a přišla jsem sama.“
Císařovy prsty se zaryly do kůže na jejím zápěstí. „Ela,“ řekl a
jeho hlas zněl najednou naprosto přirozeně. „Samozřejmě. Ela!“
„Ano,“ přitakala a přinutila se k úsměvu přes mlhavý závoj slz.
„Vaše Ela.“
Císařovy žluté oči se náhle zúžily a objevil se v nich vztek. Odstrčil
ji a přešel ke generálovi.
„Pazi!“ zařval. „Ty zatracený líný hlupáku! Řekl jsi mi, že je
mrtvá, že všechny ženy jsou mrtvé – povražděné při prvním útoku.
Ty sis to neověřil, že mám pravdu?“
Generál otevřel ústa, ale neřekl jediné slovo na svou obranu. Jeho oči se
střetly s Elandřiným šokovaným pohledem, ale generál okamžitě sklopil
zrak. „Tato zpráva mi byla doručena. Neměl jsem jediný důvod pochybovat
o její pravdivosti…“
„Jaké další lži jsi mi napovídal?“ dožadoval se Kostilam rozzuřeně.
„Přesvědčil jsi mě, abych se stáhl, utekl a ukrýval se jako nějaký
vesničan vystrašený pouhým soumrakem. Pche! Vysale, pověz mi pravdu. Co
zbylo z našich jednotek?“
„Pane!“ Vysal se vypjal do pozoru a hlásil: „Naše jednotky byly
rozprášeny během prvního útoku a zbyly z nich pouze roztroušené
ostrůvky odporu.“
„Co to má, sakra, znamenat?“ zařval vztekle Kostilam. „Vím, jakým
způsobem Madruni bojují. Obklíčí část vojska, odříznou ho od hlavního
šiku a zmasakrují. Chceš mi snad říci, že Císařská garda se nechala
rozprášit jako stádo ovcí?“
„Bylo to na váš rozkaz, Veličenstvo,“ odvětil Vysal nervózně.
Kostilam zbrunátněl a zvedl ruce zaťaté v pěst. „Takový rozkaz jsem
nikdy nedal! Co to je…“
„Zrada přišla ze všech stran,“ skočila mu Elandra do řeči.
„Doručené zprávy byly zfalšované. Vaši nejbližší poradci byli buď
oklamáni, nebo se přidali na stranu nepřítele. Mnoho vojáků Císařské
gardy raději přeběhlo k nepříteli, než aby se nechali povraždit.“
Císař se k ní otočil a vztek vyprchal z jeho tváře. „Ty jsi mi také
lhala, drahá?“ zeptal se tichým hlasem. „Byla jsi součástí tohoto
spiknutí?“
Elandra zalapala po dechu, příliš pobouřená Kostilamovými slovy, než aby
dokázala odpovědět. Dostala se až sem, unikla ohni, démonům i divošským
Madrunům. Měla pocit, jako by prchala celou noc, a nenechá se urážet.
„Ano, je to pravda,“ vyhrkl chvatně generál Paz. „Už od prvního
okamžiku se spikla s princem Tirhinem proti Vašemu Veličenstvu. Společně
plánují spojit se s…“
„To je nestydatá lež!“ zvolala Elandra. „Jak se opovažujete obvinit mě
z takové ohavnosti?“
Generál jí bez mrknutí oka pohlédl do očí a na jeho bezkrevných rtech se
objevil zlomyslný úšklebek. „Nejstarší příběh na světě. Syn, který
dychtí po moci. Mladá manželka, krásná a svůdná, připoutaná k o mnoho
let staršímu manželovi. Není snad přirozené, že v sobě naleznou
zalíbení?“
Elandra se třásla vzteky a zdálo se jí, že její tělo hoří. Nemohla
uvěřit, že by někdo mohl stát vedle ní a lhát jí drze přímo do očí.
Naštěstí ji tvrdé dětství naučilo, jak skrývat bolest, jak zachovat
naprosto kamennou tvář, když bylo potřeba, jak semknout rty, aby se jí
nechvěly, a jak potlačit slzy. Viděla, že Kostilam pozorně naslouchá a
všimla si i záblesku v jeho očích, když přemítal nad její možnou
zradou. Měla sto chutí popadnout ho za ruku a pořádně s ním zatřást.
Byl snad Kostilam pod vlivem nějakého kouzla, že dokázal uvěřit takové
nestoudné pomluvě? Pokud bude chtít přežít, bude muset zachovat ledový
klid. Musí okamžitě něco vymyslet, jak přesvědčit císaře o své
nevině.
„Proč bych riskovala život a přišla sem, když by to, co říká generál,
byla pravda?“ zeptala se.
„Nepochybuji, že přivedla Madruny přímo k našemu úkrytu,“ prohlásil
generál.
„Pak tedy máme na útěk mnohem méně času,“ ozval se Vysal.
Elandru pálily slzy v očích. Copak se proti ní obrátí i oddaný
kapitán? To zde nebyl nikdo, kdo by jí věřil?
Hledala očima Hoveta, u něhož by se jí mohlo dostat zastání, ale až teď
si uvědomila, že tady není. Pohledem přelétla po jeskyni, ale ochráncova
podmračená, vrásčitá tvář nebyla nikde vidět. Pokud nebyl nikde kolem,
ani za císařovými zády, ani nikde v dohledu, pak musel být mrtvý.
Zaplavila ji lítost. Přes své nevrlé chování byl po celý svůj život
spolehlivým a neohroženým ochráncem a důvěryhodným člověkem.
„Elo,“ řekl císař nemilosrdným hlasem, „proč jsi sem přišla bez
svých dam a bez své stráže? Kde je vůbec tvůj ochránce?“
„A kde je váš?“ odsekla.
Její vzpurná odpověď znovu vehnala do Kostilamových tváří červeň.
„Hovet zemřel v boji, když bránil můj život,“ odvětil císař
káravým tónem.
„Rander je také mrtev,“ oznámila mu. „Vděčím mu za svůj život, jemu
a dalšímu gardistovi, který mě bezpečně převedl přes přehlídkové
prostranství.“
„Nikdo nemohl projít přes prostranství,“ prohlásil generál Paz.
„Viděli jsme, jak se hemží útočníky. A část paláce, kde se
nacházejí její komnaty, byla v plamenech. Říkám vám, Vaše Veličenstvo,
že tohle zázračné objevení císařovny je jen součást nějakého
ďábelského plánu. Nevěřte jí…“
„Měj se na pozoru, Pazi,“ štěkl Kostilam. „Obviňuješ svou vládkyni
z ohavného spiknutí. Bez řádného důkazu uvidíš svůj vyříznutý
jazyk, jestli s tím hned nepřestaneš.“
Generál zbledl, zavřel ústa a zamračil se.
Elandra si byla jistá, že i přes Kostilamovu výtku generál nevynechá
jedinou příležitost k pošpinění jejího jména. Bylo zcela zřejmé, že
jejím obviňováním se snaží zamaskovat vlastní falešnou věrnost. Elandru
rozzlobilo, že mu vůbec bylo dovoleno vyřknout takovou sprostou lež; jeho
hlava už měla být dávno naražena na kůl. Jenže Kostilam k němu byl
nepochopitelně shovívavý, což ji samo o sobě varovalo, že bude muset
jednou provždy učinit přítrž Pazovým ďábelským intrikám.
Pozvedla hrdě bradu a pravila: „Nechám se prověřit světlem pravdy, pokud
mě generál bude následovat.“
Na tvářích okolostojících mužů se objevil úžas.
„Elo!“ vyprskl císař podrážděně. „Hodláš se chovat jako nějaký
usmolený sedlák? Stojíš tady ve špinavých hadrech, tvé vlasy
připomínají – ani nevím co vlastně – a pištíš, že klidně
podstoupíš zkoušku? Jsi snad opravdu vinná, že by ses nechala takhle
ponížit?“
„Samozřejmě že nejsem,“ odsekla vzdorně. „Jen jsem rozčilená tímhle
pokrytectvím. Proč mě nevyzkoušet světlem pravdy? Když má takový
zbabělec právo beztrestně mě obvinit ze zrady, proč bych nemohla tímto
způsobem dokázat svou nevinu a věrnost?“
„Císařovna nepotřebuje dokazovat svou…“
„Ano, ano, to říká zákon, jenže vy nasloucháte generálovi,
Kostilame!“ vyhrkla v návalu hněvu. „Všichni poslouchejte! Je to snad
ponížení, podstoupit zkoušku pravdy? Já to vydržím.“ Otočila se a
ukázala na generála. „Vydrží to i on?“
Paz na ni nenávistně civěl. „Nejsem snad urozeného původu?“ odsekl.
„Proč bych měl podstoupit zkoušku, když…“
„Ticho!“ zvolal císař. „Vysale, vyřiď lordu Sienovi, aby sem
okamžitě přišel.“
Vysal zasalutoval a odběhl.
Generál probodával Elandru pohledem, pak si opovržlivě odfrkl a upřel zrak
na vzdálenou zeď s vytesanými prastarými hrůzostrašnými tvářemi,
které shlížely dolů jako němí pozorovatelé.
Elandra už měla na jazyku, že lord Sien zřejmě nebude moci přijít, ale
cosi v Kostilamově výrazu ji zadrželo.
Císař se k ní otočil zády a začal rázovat mezi narovnanými truhlami a
balíky sem a tam. Zahlédla váčky s penězi a šperkovnice ze vzácného
dřeva. Nedaleko se povalovaly další truhly, zřejmě s šatstvem, opatřené
cestovními popruhy. Ačkoliv všechny věci zde byly shromážděny ve spěchu
a nepředstavovaly ani zlomek Kostilamovy obvyklé cestovní výbavy, stále
jich bylo příliš mnoho pro někoho, kdo prchal do vyhnanství. Neviděla ani
žádná nákladní zvířata, ani služebnictvo. Kdo ponese náklad?
Spočítala pobíhající muže a koně a zjistila, že zde není dost koní pro
všechny. Kdo tedy zůstane vzadu?
Elandra postávala na místě, unavená a špinavá, a teprve teď jí začalo
docházet, že je z ní uprchlík. Její domov byl v plamenech. Neměla
žádné služky, žádné šaty kromě těch, co měla na sobě, žádné
peníze nebo šperky, žádný majetek.
Náhle ji přepadla bezmocnost. Před očima se jí objevil věrný Rander Malk,
tak horlivě se snažící na svém novém místě ochránce, jak umírá
u jejích nohou škrcený děsivým stínem. Znovu cítila žár plamenů a
hustý kouř, který vyplňoval její ložnici. V uších jí zněl divošský
válečný pokřik Madrunů, když bojovali na schodišti s Kaelanem.
Připomněla si odporný dotek stínových prstů na svém hrdle i kovovou
pachuť krve na jazyku, do něhož sem během zuřivého zápasu kousla.
Rozechvěly se jí rty, a tak si je zakryla dlaní. Celé její tělo se
třáslo jako osika, jak se snažila potlačit své emoce.
Odněkud přiběhl seržant Balter a zasalutoval generálovi. „Za pět minut
budeme připraveni vyrazit na cestu, pane.“
Paz přikývl. „Císařův kůň?“
„Ano, pane. O toho jsem se postaral osobně, a na mém koni pojede
císařovna.“
Elandra se prudce otočila a v návalu vděčnosti zapomněla i na slzy
stékající po její tváři. „Seržante…“
„Hloupost,“ štěkl Paz, jako by Elandra mlčela. „Potřebujeme všechny
bojeschopné muže. Držte se rozkazů, seržante, a nesnažte se něco měnit.
Ještě přivažte na císařova koně sedlové brašny.“
„Pane!“ Balter zasalutoval, vrhl na Elandru krátký omluvný pohled a
přistoupil k císaři.
Kostilam, stále ponořený do svých myšlenek, pohlédl na seržanta. „Už
se objevil lord Sien?“
„Ne, pane. Které sedlové vaky jste se rozhodl vzít s sebou?“
„Mám snad utíkat jako nějaký žebrák?“ zařval Kostilam vztekle, až
všichni v jeskyni ustali v horečné činnosti a pohlédli na císaře.
„U velkého Gaulta, copak nestačí, že jsem se nechal přesvědčit, že
mám ustoupit, když jsem měl bránit své pozice? Copak nestačí, že jsem
utekl, abych se zachránil, zatímco mí muži umírali? Copak nestačí, že
jsem nechal napospas svému osudu mou ženu i konkubíny, abych se zachránil?
Copak nestačí, že se krčím v téhle díře jako nějaká zatracená myš,
zatímco ti vraždící divoši plení a rabují můj palác? Teď bych měl
navíc prchnout bez věcí, které jsou důkazem toho, co jsem budoval celá
staletí? Mám snad utíkat jako nějaký brouk hledající novou skulinu –
bez mých map, bez knih a mého bohatství? Buď proklet! Nikam nejedu!“
„Možná, Veličenstvo,“ řekl Balter nervózně, „že, když si každý
muž připevní k sedlu jednu truhlu…“
„Ne,“ řekl Paz. „Prosím Vaše Veličenstvo za prominutí, ale bojovníci
nemohou být zatěžováni nějakými zbytečnostmi…“
„Zbytečnostmi!“ vykřikl císař. „Hromy a blesky, chlape, proč rovnou
neřekneš, že já jsem zbytečný? Tyhle nesmyslné námitky nás jen
zdržují. Kde je Sien? Seržante, postarejte se, aby okamžitě
přišel.“
Balter zasalutoval a odběhl. Zdálo se, že je rád, že může zmizet.
Před císařem se znovu objevil Vysal, který se prodral hloučkem mužů. Jeho
tvář, napůl skrytá pod obvazem, byla ještě bledší než předtím.
Elandra s ním měla soucit a přála si, aby i ostatní přihlédli k jeho
zranění a nehonili ho sem a tam jako nějakého poslíčka.
„Veličenstvo,“ vypravil ze sebe udýchaně a zasalutoval. „Lord Sien
je… není schopen přijít. Navíc si myslím, že Madruni jsou uvnitř
chrámu.“
Kostilam zamračeně naslouchal novým zprávám, ale v tom vystoupil do
popředí generál Paz.
„Říkal jsem vám, že je k nám přivede!“ zvolal Paz a probodával
Elandru pohledem. „Nemáme času nazbyt. Kapitáne, ať muži nasednou na
koně.“
Vysal se obrátil a pokynul Balterovi, který zrovna přiběhl zpět. „Velte
do sedel.“
„Pane!“ Balter zasalutoval, obrátil se na podpatku a začal štěkat
rozkazy na vojáky s takovou rázností, až se ozvěna jeho hlasu nesla
jeskyní.
Muži se chvatně seřadili, všichni stáli v pozoru a většina držela
v ruce uzdu svého koně. Patnáct mužů, bez císaře, Elandry a
důstojníků, a pouze dvanáct koní. Elandra je pro jistotu znovu
přepočítala a sklíčeně přemýšlela, kdo zde bude zanechán napospas
nepříteli.
Balter přejel zkušenýma očima po skrovné bojové jednotce, pak stroze kývl
hlavou a přešel k císařovu koni, aby osobně překontroloval postroj.
Nejprve utáhl o další dírku podpínku, pak znovu převázal těžké
sedlové brašny a nakonec prohlédl koně.
Zrovna když končil se svou prohlídkou, přišel císař s generálem Pazem
v patách.
„Do sedel!“ zahalekal Balter a muži s koňmi uposlechli rozkazu. Zbytek
vojáků netečně stál na místě, ruce v železných rukavicích na
jílcích mečů.
„Tady, Veličenstvo,“ řekl seržant Elandře a přivedl před ní
vychrtlého ryzáka, kterému pod kůží prosvítala žebra. Podal jí otěže.
„Zkrátím vám třmeny.“
„Děkuji,“ pronesla vděčně.
Generál ukázal špičkou biče na seržanta. „Okamžitě toho nechte!“
rozkázal. „Kapitáne Vysale, odvolejte toho muže.“
Kapitánova tvář viditelně ztvrdla. Elandra chápala, jak se Vysalovi hnusí
být účastníkem tohoto konfliktu. Oči všech gardistů se ve světle
pochodní napjatě leskly. Elandra věděla od svého otce, že podobné neshody
mezi velícími důstojníky vždy vedou k poklesu morálky mezi bojujícími
muži. V takové situaci si důstojníci nemohli dovolit zbytečné hádky, a
přesto se Kostilam ani náznakem nepokusil ukončit jejich hašteření. Měla
by se sama pokusit zasáhnout?“
„Vysale!“ štěkl generál. „Slyšel jste můj rozkaz.
Uposlechněte.“
Kapitán zasalutoval, luskl prsty na seržanta a ten udělal krok vzad.
Paz nejdříve pohlédl na Elandru a pak na císaře. „Nenechám tady
jediného bojeschopného muže. Potřebuji bojovníky, ne nějakou ufňukanou
ženskou.“
Elandra na něj zůstala ohromeně zírat a přemítala, jestli generál
nezešílel. „Já jsem tvá vládkyně,“ zvolala pobouřeně.
„Jste zrádkyně!“ vykřikl generál s brunátnou tváří. Pak jí prudce
vytrhl otěže z ruky, až ryzák poplašeně uskočil. „Není možné,
abyste sama, bez pomoci kouzel, dokázala přejít přehlídkové prostranství
a dostavit se sem živá a zdravá. To znamená, že jste spolčená
s nepřítelem. Vy jste sem Madruny přivedla. Vy jste nás zradila!“
Rozzuřená Elandra vrhla pohled na císaře, ale ten jen mlčky stál a mračil
se. „Vy mě nebudete bránit?“ zeptala se ho.
Kostilam svraštil obočí a řekl generálovi: „Neopovažuj se říci ještě
něco proti císařovně.“
Elandra čekala víc, ale Kostilam znovu zmlkl. Užasle si uvědomila, že
císař nemá v úmyslu pokračovat v její obhajobě. Opravdu si myslel, že
takové mírné pokárání stačí? To byla vskutku chatrná podpora
manželky.
V očích ji pálily slzy a svaly v obličeji ji bolely, jak se křečovitě
snažila zachovat kamennou tvář. Zaťala pěsti a schovala je v záhybech
sukně. Takže zůstala osamocena, jako nepotřebný kus nábytku. Všechny ty
sliby, obřadní přísahy, korunovace, to všechno bylo odváto jako uschlé
listí.
Měla chuť se vztekat, házet věcmi a plakat, jenže teď nesměla podlehnout
emocím. Musí se chovat jako císařovna, ne jako obyčejná žena.
„Seržante Baltere,“ řekla tichým, bezbarvým hlasem. „Nechci vašeho
koně.“
Balter se zachmuřil a mlčky převzal otěže od culícího se generála.
Seržantova tvář byla obrazem toho, co se odehrávalo v jeho nitru. „Ale,
Veličenstvo…“
Elandra pohlédla na Kostilama, jehož mysl kolísala mezi záchvaty
nerozhodnosti a vladařské rozkazovačnosti. Stále byl císařem, ale jeho
říše byla v troskách. Vypadal jako nerozhodný stařec, který už není
schopen bránit sebe, ani bránit svou ženu.
Do očí se jí nahrnuly horké slzy, ale rychle je rozehnala mrkáním.
„Jeď rychle, muži,“ pobídla ho. „Ujížděj do bezpečí, dokud je
stále ještě možnost se zachránit. Přeji ti šťastnou cestu.“
Kostilam se zdál být zaražený. Netrpělivě mávl rukou. „Nasedni na
koně. Nemáme čas na takové…“
„Musíš se pokusit zachránit císařství,“ řekla. Snažila se, aby její
hlas zněl vyrovnaně a vznešeně, zatímco Pazův úsměv se stále
rozšiřoval. „Jak už generál řekl, potřebuješ kolem sebe bojovníky, a
ne bezbrannou ženu.“
„Neplácej nesmysly,“ řekl Kostilam. „Fauvino… tedy, Elandro, pojď
okamžitě sem.“
Elandra se k němu otočila zády, i když si nebyla jistá, jak dlouho se
ještě dokáže ovládat. Kráčela pryč s hlavou vztyčenou a rovnými zády
a nevšímala si jeho volání.
- (přeložil: Radek Mandovec)