Království klecí, Sarah Zettelová
Po vlně textů New weird s vícevrstevnými zápletkami a ne zcela přímočarým průběhem děje, s prolínáním prvoplánových a jinotajných výkladů, by tato dějová scifi mohla působit osvěžujícím dojmem. Mohla by, kdyby…
Na první pohled je to čirý příběh o lidstvu v kosmu, ozvláštněný ekologickou zápletkou. Jak se ukáže, v autorčině představě to bude spíše boj lidstva o přežití vlastní rasy v nepřátelských podmínkách kolonizovaných cizích planet. S jedinou výjimkou. Planeta Pandora se dokázala ubránit všeobecné zkáze a zachovala si vlastní ekologickou rovnováhu. Kolonisté toho však dosáhli pouze cestou dodržování přísných pravidel, která lidem nedovolují do původního ekosystému planety zasahovat. Společnost se stabilizovala a další přistěhovalectví je povoleno jen výjimečně a jen těm, jejichž pobyt může být společnosti na Pandoře nějakým způsobem přínosný.
Pandora je totiž pod obrovským tlakem. Všude ve vesmíru se šíří epidemie, hladomor, planetární ekologické systémy kolabují jeden po druhém, obydlené planety se vylidňují a lidstvo přežívá jen díky umělým systémům ve vesmírných stanicích. Pouze Pandora je oázou klidu a rovnováhy. Lidstvo se k ní proto obrací jako k jediné možné spáse. Pandořané a vesmířané si však tuto spásu představují každý jinak. Obyvatelé vesmíru předpokládají, že je Pandora přijme jako další kolonisty. Pandořané – alespoň ti ve vedoucích pozicích – vidí svou pomoc lidstvu v genetickém ovlivnění člověka tak, aby se potomci lidí stali odolnými proti všem těm nákazám, které na ně ze všech stran útočí. Na dosažení tohoto cíle mají zdejší vědci pouze omezený čas a ten se neúprosně krátí.
Za této situace přichází na planetu rodina Trustových – matka a dvě dcery, které dostanou povolení k přesídlení z vesmírné stanice. Na planetě postupně přijdou na to, že Pandora ani zdaleka není takovou idylou, jakou se z vesmíru jeví být. Inu, v každém ráji je nějaký had. Tady jím jsou vnitřní rozpory pandorské společnosti, založené na nerovnoprávném postavení obyvatel venkovních vesnic a izolovaných kopulí – skleníků. Skleníkáři jsou jednoznačně v postavení elity, ale ani oni nejsou ve svých činech zcela svobodní. Svazují je dávno stanovená pravidla, a hlavně všudypřítomný dohled „svědomí“ kontrolujícího nejen činy, ale i záměry svých nositelů. „Svědomí“ prakticky znemožňuje účinnou spolupráci mezi skleníkáři a vesničany, i když by mohla vést k překvapivým výsledkům. Vesničané totiž nejsou tak nevědomí a nevzdělaní, jak by skleníkáři chtěli, protože svým praktickým způsobem mnohem lépe porozuměli planetě, kterou považují za svou. Katalyzátorem událostí se stanou Helice, Chena a Teal Trustovy. Každá svým způsobem ovlivní dění, i když důvody jejich činů jsou pro každou z nich jiné: Helice chce ochránit dcery před vesmírnou zkázou. Chena chce udržet rodinu, ale zároveň cítí zodpovědnost za lidi, kteří je přijali mezi sebe. A Teal se tady cítí ztracená a jediné, po čem touží, je návrat na vesmírnou stanici. Každá usiluje o naplnění svého záměru a všem se jistým způsobem podaří ho dosáhnout – i když vlastně docela jinak, než jak si představovaly.
Pozor! Zbytek recenze obsahuje spoiler!!!
Epidemie se vesmírem šíří dál a vesmířanům dochází trpělivost, tlak na představitele Pandory se stupňuje, až vyvrcholí ultimátem: Buď se Pandora dobrovolně otevře imigrantům, nebo bude dobyta a imigranti přijdou tak jako tak. A v té chvíli zasáhne Deus ex machina ztělesněný pandorskými myslícími stroji, které zareagují podle čtvrtého robotického zákona: Robot nesmí dopustit, aby v důsledku jeho činnosti nebo nečinnosti byla způsobena újma lidstvu. Nad vesmírem se pomyslně rozklene duha smíření a všichni se usilovně snaží pracovat ve prospěch celku. Amen.
Mohla to být krásně temná vize o tom, jak lidstvo svou hloupostí, netrpělivostí a neuvážlivostí přivodilo vlastní zkázu a jak neschopností domluvit se pokazilo i tu poslední možnost záchrany. Happy end je hezká věc, ale tady všechno zkazil.
Nedokážu se ztotožnit s vizí autorky, která jako ideální řešení vidí přenechat rozhodování inteligentním myslím, které jsou už více umělými bytostmi než stroji. Nesdílím její víru v neomylné a dobrotivé umělé inteligence, které dokážou napravit lidské chyby. Sama totiž ukazuje největší úskalí, jež na této cestě číhá: Přes veškerou objektivitu a moudrost jsou to stále jen výtvory lidí, a právě ti mohou ovlivnit rozhodování UI třeba tím, že jim neposkytnou všechny informace – ať už bezděky, nebo zcela záměrně. A už vůbec nevěřím, že by se lidé jen tak dokázali podřídit rozhodnutí strojů – byť by byli uvyklí neustálému dozoru těchto myslí.
Nedokážu se ani příliš ztotožnit s tím, jak autorka popsala organizaci společnosti na Pandoře. Jednu chvíli jsem měla pocit, že tuto knihu napsal někdo v dobách kvetoucího socialismu: na Pandoře je potlačeno soukromé vlastnictví. Vesničané žijí v jakýchsi víceméně soběstačných komunách, ti s nejmenším přínosem pro společnost v ubytovnách, ti prospěšnější mají v jisté míře povoleno mít osobní majetek, vlastní dům, lepší zařízení a ošacení. Není to naplnění socialistické proklamace „Každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh“? Jak jsme se mohli sami přesvědčit, je to sice pěkná teorie, v praxi to prostě nefunguje. A tak i tady se jednotlivci snaží zlepšit své postavení ne pilnou prací, ale podrazem, lichocením nadřízeným, donášením na sousedy a ti nejzoufalejší kupčením s vlastním tělem (ne, prostitucí ne, mám na mysli opravdové poskytnutí těla na pokusy). Je zajímavé, že to, co jedni berou jako cestu ke zlepšení své pozice, je pro jiné tím nejhorším trestem: odchod do skleníku, odkud se nikdo nevrací.
A skleníkáři? Ti se vzdali nejen osobního vlastnictví, ale dokonce i vlastního soukromí – „pro dobro společné věci“. Jenže i mezi nimi jsou takoví, kteří nedokážou plně akceptovat to, co jim „svědomí“ našeptává, a naopak do řídící mysli nepovoleně zasahují a ovlivňují ji tak, aby ostatní vedla směrem, který vybrali oni. Lidé prostě nejsou a nebudou dokonalí.
Jak mám potom brát vážně ten násilně optimistický závěr, kde zlo je potrestáno, dobro odměněno, pošetilost prohlédne a zmoudří a všichni se vrhnou do práce pro lidstvo? Dokonce i řídící mysli pochopí, že důsledné dodržování zkostnatělých pravidel není cestou ke spáse.
Přes všechny tyto výhrady musím připustit, že se jedná o příběh čtivý, který dokáže ukrátit dlouhý zimní večer a možná i svést k ponocování nad knihou, jak se po dlouhé době stalo i mně. Přesto nemůžu než prohlásit, že z mého hlediska se jedná o promarněnou příležitost.
- Sarah Zettelová: Království klecí
- vydal: Triton, Praha 2008
- přeložil: Ondřej Marek
- obálka: Marek Hlavatý
- 496 stran / 349 Kč