Královna věštců, Tamír 3
 |
Lynn Flewelling: Královna věštců (Tamír 3)
K zátoce dojeli těsně předtím, než padla noc, a Tamír vyslala zvědy
vyhlížet postup nepřítele. Na obzoru zatím rozeznávala jen několik
tmavých obrysů.
Arkoniel potvrdil, že jsou to nepřátelské lodě. „Musí mít v úmyslu
vylodit se až po setmění, přesně jak jsi předpověděla.“
„Ano.“ Za loděmi právě vycházel tříčtvrteční měsíc. Ve vizi byl
mnohem výš. „Chci, aby se jezdci drželi asi o čtvrt míle zpátky.
Lučištníci si lehnou tady na okraj pláže. Už víš, jestli s sebou mají
čaroděje?“
„Nic takového jsem nezahlédl,“ odvětil.
„Výborně.“
Tamír projížděla mezi jednotkami a hovořila s kapitány, zatímco jedli
s válečníky studenou večeři. Nechtěli zapálit ohně, aby nepřítele
nevyplašili. Noc byla jasná a i nejmenší plamen by bylo vidět na míle
daleko. Všechny setniny lučištníků však měly připravené hranice, spolu
s hromádkami ohňových štěpin, aby je mohly zapálit, až přijde čas.
Byl vydán rozkaz zůstat potichu, protože zvuk se také dobře nesl. Tamír
stála se svou stráží, rozhlížela se a naslouchala.
„Tam,“ zašeptala konečně Saruel. „Vidíte ten odlesk plachet? Plují
bez luceren.“
Čarodějové viděli ve tmě lépe než většina ostatních, ale Tamír
dokázala brzy rozeznat roztroušené odlesky plachet v měsíčním svitu.
Zanedlouho uslyší skřípění provazů a plácání plachet.
První nepřátelské plavidlo vplulo do ústí zátoky, aniž si uvědomilo,
že na ně čekají, a spustilo na vodu první čluny. Bylo na nich hodně
veslařů a hbitě se rozlétly vpřed.
Tamír a družiníci stáli uprostřed pláže s luky v rukou. Čekal s nimi
Nyanis a jeden z kapitánů lučištníků. Na její pokyn hodil Nyanis do
suchého dřeva pár ohňových štěpin. Dřevo vzplálo. V mžiku se
rozhořely další ohně podél pláže. Tamír se ušklíbla, když s Kim
zaslechli z blížících se člunů první volání na poplach.
Ki jí podal šíp s uzlíkem z nasáklého plátna. Vložila šíp do
drážky, zapálila hlavici a vystřelila ho vysoko do vzduchu. Plenimarští
lodníci se nestačili stáhnout. Dvě stě skalských lučištníků už na
Tamířin signál napjalo luky a vystřelilo na nepřítele smrtící, hořící
střely.
Stovky šípů ozářily oblohu a nepřátelské čluny chviličku vrhaly na
hladinu stíny. Potom střely našly své cíle a tma se vrátila, naplněná
výkřiky. Byla vypuštěna další salva, a další, a čtvrtá. Nad vodou se
nesly další výkřiky bolesti.
Jak však Tharin předpovídal, Plenimarští se nenechali jen tak vyděsit.
Vzduchem zasvištěly salvy zpátky. Ki a ostatní družiníci zvedli štíty
kolem Tamír a odrazili půl tuctu střel. Další šípy dopadly na zem kolem
nich a zůstaly trčet v písku.
„Arkonieli, teď!“ rozkázala.
Čaroděj vyvolal ve vzduchu pár yardů před sebou točící se černý disk,
zatímco Rys a Ki kryli Tamír vlastními štíty. Královna poslala skrz
hořící šíp. Střela zmizela a disk se zbortil.
Vzápětí vzplála plachta jedné ze vzdálených lodí. Plameny se
nepřirozeně rychle šířily, živené Sarueliným kouzlem.
„Vyšlo to!“ zajásal Arkoniel.
Oheň rychle zachvátil stěžeň a rozšířil se na palubu. V rudém světle
viděli, jak námořníci opouštějí loď.
Arkoniel a ostatní čarodějové seslali další kouzla, až se rozhořelo
deset lodí. Cíle byly roztroušené po celé flotile a vítr roznášel kousky
hořících plachet na další plavidla. Kotviště ozařovalo světlo
z hořících lodí.
Plenimarští se zmohli na pár dalších nerovnoměrných salv, ale jejich
útoky nebyly tak soustředěné jako útok Skalanů.
„Obracejí se zpět!“ vykřikla hlídka. Zpráva se nesla liniemi.
Skalští válečníci vyrazili bojový pokřik a vyzývavě v ohlušujícím
rachotu tloukli štíty. Když však hluk utichl, Tamír zaslechla od severního
křídla troubení rohu, signalizující útok.
„Museli dostat nějaké muže na břeh mimo pláž!“ vykřikl Tharin.
„Družino, chraňte královnu!“
„Nyanisi, zadrž s lučištníky čluny,“ rozkázala Tamír.
„Družiníci, ke koním!“
Tamír shromáždila jezdce a odcválala k severu utkat se s nepřítelem. Ve
tmě se nedal rozeznat přesný počet, ale měsíc svítil dost jasně, aby
viděla, že se k nim rychle blíží značná síla. Srazili se asi půl míle
severně od zátoky, koně proti pěším, a na obou stranách zněl bojový
pokřik.
„Za Skalu a za Čtveřici!“ vykřikla Tamír. Využívala výhodu skalské
jízdy a rozháněla Plenimarské.
Máchala mečem nalevo napravo a klestila si cestu pozvednutými meči a
kopími. Soumrak se na její pokyn vzpínal a bušil kolem sebe okovanými
kopyty. Plenimarský válečný pokřik se pod jejím útokem měnil ve
výkřiky bolesti. Horká krev jí stékala po ruce a do obličeje. Žár bitvy
ji pohltil a odplavil všechny myšlenky na bolest nebo únavu. Matně si
uvědomovala, že na ni Ki zezadu něco křičí.
Rozhlédla se a spatřila svou standartu, vlající nad hlavami
shromážděných pěšáků, a Kiho s ostatními, jak se k ní horečnatě
snaží probojovat.
Náhle se po ní natahovalo příliš mnoho paží, ruce ji chytaly a táhly,
zkoušely ji stáhnout ze sedla. Rozdávala rány mečem a odrážela všechny,
na které dosáhla. Soumrak frkal, vzpínal se a kopal do těch, kteří se ho
pokoušeli seknout do nechráněných míst pod pancířem. Tamír ho svírala
stehny a levou rukou se pevně držela hřívy. Vysoká opěrka sedla ji
udržela na místě, když se kůň pokusil znovu zvednout. Otěžemi mu
zavelela dolů, bylo tu příliš mnoho čepelí, připravených rozpárat mu
břicho. Kdosi ji chytil za kotník a pokusil se ji strhnout.
Když už si byla jistá, že spadne, muž, který jí svíral kotník, ji
najednou pustil a upadl. Tamír se narovnala v sedle, podívala se dolů a
spatřila v davu Bratrovu bledou tvář. Znovu zmizel a v brázdě za ním
zůstali muži, kteří beze stopy po zranění padali mrtví k zemi.
A pak s ní byl Ki a řval vzteky, když s Tharinem kosil Plenimarské,
kteří se stále drželi Tamířiných nohou a postroje. Ostatní družiníci
je brzy dohnali a vyčistili kolem nich kruh.
Rysa zasáhli kopím do ramene a skoro ho vyhodili ze sedla, ale Tyrien
kopiníka srazil. Těsně za nimi bojovaly bok po boku Una a Hylia a
rozšiřovaly volný kruh kolem královny. Vpravo zatlačoval nepřítele zpět
Kyman a jeho jezdci. V dálce rozeznávala nad bitkou Jorvaiův prapor.
„Skrz a otočit!“ zařvala Tamír a mávla mečem k tenké linii
nepřátelských vojáků, stojících mezi nimi a pláží.
Prosekali se skrz a obrátili se, aby se s nepřítelem znovu srazili.
Nepřítel sice měl početní převahu, ale koně jim poskytovali výhodu a
prvním útokem prorazili plenimarské řady. Projeli zmatenou vřavou jako kosa
obilným polem, sekali do nich a koně po nich šlapali.
„Obracejí se!“ vykřikl Tharin.
Tamír uslyšela divoký vítězný výkřik, ohlédla se a spatřila Nikida,
jásajícího a se zkrvavenou tváří, jak se rozhání ztemnělou čepelí,
s mladým Lorinem, zamračeným a podobně zakrváceným, po boku.
„Ke mně!“ zavolala, aby je shromáždila k dalšímu nájezdu.
Nepřátelé se obrátili a pokoušeli se uprchnout zpátky ke člunům,
v nichž připluli. I tady kotvily lodě a Tamír neměla čaroděje, kteří
by je spálili.
Tamír s jezdci prchající válečníky dohnala, zahnali je do vody, a pak se
stáhli a nechali Kymanovy lučištníky, aby je dorazili a podpálili čluny.
Některým se podařilo uprchnout, ale mrtvoly jejich padlých druhů se válely
v písku a otáčely ve vlnách stoupajícího přílivu.
Odjeli zpět na pláž, kde stáli Nyanisovi lučištníci, připravení
pokračovat v útoku. U jednoho ze strážních ohňů Tamír sesedla.
„Psi prozatím zalezli zpátky do svých děr,“ hlásil Nyanis a přeletěl
ji pohledem. Byla pokrytá krví a tabardu měla špinavou a rozervanou.
„Vypadáte, že jste se dobře bavila.“ „Trochu moc dobře,“ řekl tiše
Tharin a zamračil se na ni. „Nechala jsi svou stráž za sebou a málem jsi
v tom zmatku ztratila Kiho.“ „Tak se budete všichni muset naučit jezdit
rychleji,“ odsekla. Měl samozřejmě pravdu, ale to nehodlala připustit.
Chvíli se jí díval do očí, ale pak stiskl rty a odvrátil zrak. Věděl,
že by nebylo rozumné říkat víc před ostatními šlechtici. K ohni
přišli i čarodějové. Chvíli tiše stáli a žasli nad úspěchem.
„Co myslíš, že udělají teď?“ zeptal se Arkoniel. „Pořád je jich
víc než nás a na naše posily je příliš brzo.“
Tamír pokrčila rameny. „Jestli se vrátí, budeme s nimi znovu bojovat.
Přišli o moment překvapení a vědí to. Myslím, že budou chtít
vyjednávat.“
Když se nad mořem objevilo zamlžené jitro, ukázalo se, že měla pravdu.
Plenimarská vlajková loď vytáhla dlouhou bílou vlajku. Tamír vydala
vlastním vlajkonošům rozkaz odpovědět stejně a pak povolala celé vojsko a
nechala ho nastoupit podél pláže, zřetelně v dohledu.
Plenimarští spustili na vodu veslici s menší kopií vlajky vyjednávačů a
zamířili k pobřeží. Velel jim obr s černými vousy, oblečený
v ozdobné černé kůži a kroužkové zbroji. Na plášti měl šlechtický
erb. Doprovázelo ho půl tuctu stejně zamračených neozbrojených mužů.
Přebrodili se na souš, ale velitel nechal ostatní na okraji vody a vykročil
na pláž bez doprovodu. Když uviděl Tamír v přilbě s korunou, zaváhal.
Snad ho překvapilo, že nevidí hrozivějšího nepřítele.
„Jsem vévoda Odonis, generál Plenimaru a admirál flotily nejvyššího
pána,“ prohlásil stroze skalsky. Hovořil se silným přízvukem. „S kým
mluvím?“
„Jsem Tamír Ariani Agnalain, královna Skaly,“ odvětila a sundala si
přilbu, aby jí lépe viděl do tváře. „Vyjednáváš se mnou.“
Huňaté obočí se překvapeně zvedlo. „Královna?“ vysmíval se. „Skala
teď nemá královnu. Kdopak jsi, holčičko?“
Holčičko! Pořád byla v duchu ještě dost Tobinem, aby ji ten
posměšek urazil dvojnásob. Ostře se narovnala. „Jsem Tamír, dcera
princezny Ariani, dcery Agnalain. Můj strýc, Illiorem prokletý uchvatitel
trůnu, padl při vašem útoku na sídelní město. Teď stojím na jeho
místě já, vyvolená Illiorem Světlonošem. Kněží z Afry jsou mi
svědky.“
Odonis si ji pořád prohlížel s jistou nedůvěrou. „Vy jste vedla
tenhle…“ přeměřil si její malé vojsko a znovu zvedl obočí, „tenhle
nájezd?“
„Ano. Hodláte pokračovat v útoku? Mé vojsko a mí čarodějové stojí
pevně, připraveni k boji.“
„Čarodějové? Aha, Orëska. Bezzubí tuláci.“
„Nejsou tak bezzubí,“ chladně odvětila Tamír a ukázala na hořící
lodě. „To je jejich práce. Dovolte, abych vás přesvědčila.“
Arkoniel znovu seslal kouzlo a Tamír střelila skrz disk šíp. Na vodě
vzplála hlavní plachta Odonisovy lodi.
Odonis už nevypadal tak samolibě. „Co je to?“
„To je práce mojí Orësky a tohle udělají s celou vaší flotilou, jestli
okamžitě neodplujete.“
„Nebojujete s námi čestně!“
„Bylo snad čestné, když velitel, který připlul před vámi, vyplul
přímo z bouře a bez varování napadl spící město? Byl to zbabělý
útok, ale my jsme ho i s celým jeho vojskem porazili, z vůle Illiora,
s pomocí skalských válečníků a skalských čarodějů. Jeho lodě teď
leží na dně přístavu v Eru. Jestliže se nestáhnete a neodplujete domů,
zbytek vašich lodí skončí stejně. Vraťte se ke svému nejvyššímu
pánovi a řekněte mu, že znovu vládne Thelátimova dcera a Skala je znovu
pod Světlonošovou ochranou.“
Odonis nad tím zauvažoval a pak se strnule poklonil. „Vyřídím vaše
slova.“
„Ještě jsem neskončila,“ vyštěkla Tamír. „Žádám odškodnění za
Ero. Nechám si deset vašich lodí. Okamžitě je opustíte a necháte mi je
tady zakotvené.“
„Deset!?“
„Posádku můžete vzít s sebou. Nemám čas se jí zabývat. Nechte tu
čluny se zásobami a vezměte si zbytek svých lodí. Jinak vám je všechny
spálím pod nohama a zabiju každého muže, který se dostane na břeh.“
Neměla ponětí, jestli by unavení čarodějové mohli hrozbu splnit, ale
Odonis to taky nevěděl a neměl důvod jí nevěřit.
Viděla, že se mu čelist pohybuje pod vousy, jak rozčileně skřípá zuby.
Nakonec se znovu uklonil. „Jak říkáte. Deset lodí, se zásobami, ale bez
posádky.“
„Vzdáte se své vlajky, na potvrzení dnešní porážky. Před těmito
svědky vás beru pod ochranu, pokud ihned opustíte mé pobřeží. Jestliže
znovu přistanete, nenechám naživu nikoho. Radím vám, abyste odpluli hned,
než si to rozmyslím.“
Odonis se naposledy zdráhavě poklonil a rychle odkráčel k čekajícímu
člunu. Tamířini lidé se mu vysmívali.
Tamír stála a dívala se za ním, dokud se nevzdálil. Potom unaveně klesla
na kámen, jak na ni po noční práci dolehlo vyčerpání. „Tharine, vzkaž
všem, ať si trochu odpočinou, než zamíříme zpátky. Všichni,“ dodala a
významně se podívala na družiníky. Ti se široce usmáli a natáhli se
kolem ní na rozložené pláště.
Ki si lehl vedle a opřel se o lokty. Pořád měl na tváři krev, ale
z koutku úst mu trčelo stéblo planého ovsa a vypadal spokojený se
světem.
„To byl hezký boj, Veličenstvo, až na to, když jsi nám ujela,“ řekl
tak tiše, aby to slyšela jen ona.
„Myslela jsem, že se u mě udržíte.“
Stéblo mu chvíli poskakovalo na rtech, jak ho mlčky cucal. „Můžu ti
ještě říct – teď když jsi moje královna – že jestli to uděláš
ještě jednou, budu tě kopat do zadku celou cestu odsud až do
Alestunu?“
Poslední zbytky napětí se vytratily, Tamír se zasmála a hrubě ho strčila
do ramene. „Ano, myslím, že můžeš.“
Ki se na ni zazubil. „No, protože jsi to přežila, můžu ti myslím říct,
co jsem slyšel od některých válečníků. Myslí si, že tě zasáhli
Světlonoš i Sakor, oba současně.“
„Začínám si to taky myslet.“ Nezapomněla však na to, jak v bitvě
zahlédla Bratra. Tohle bylo podruhé, kdy jí pomohl v boji, a ona mu v duchu
děkovala.
- přeložila: Hana Vlčinská