Kousnutí páteční noci, Upíři z Chicaga 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Chloe Neill
 |
Jeden by si myslel, že titulky v novinách vyprovokují občany Větrného města k boji proti nám, krvežíznivcům. Místo toho nám i po deseti měsících zůstává status celebrit, hodný hollywoodských hvězd. Odháníme paparazzie, kteří jsou jen o něco méně nebezpeční než zabijáci s kříži a kůly. Abyste mě správně pochopili… Prostý lid není úplně nadšený, že má žít po boku nemrtvých, ale aspoň nevzal naše sídlo útokem. Zatím.
To se však může změnit, až se dovědí o mejdanech, neboli večírcích, kam si upíři vodí lidi jako dobytek a sají jejich krev ve velkém. Většina civilizovaných upírů takové chování odsuzuje. Ovšem pro začínajícího reportéra, který chce udělat dojem na svou rodinu z vyšších kruhů, je to skvělé sousto. Proto můj Mistr, Ethan Sullivan – několik století starý, avšak naprosto zachovalý upír – nyní žádá, abych se znovu spojila se svou snobskou rodinou a posloužila jako prostředník mezi lidmi a upíry… a pomohla utajit před médii některé nechutné detaily naší existence. Někdo však touží po tom, aby si lidé a upíři začali jít po krku – někdo, kdo v sobě chová dávnou zášť…
Otec si vykračoval chodbami breckenridgeovského sídla, jako by jimi šel již milionkrát, jako by se procházel po svém vlastním domě v Oak Parku, a ne po cizím.
Kancelář taťky Breckenridge byla až úplně vzadu v prvním patře. Byla plná nábytku, knih, globusů a zarámovaných map, upomínek na bohatství, nahromaděné jejich rodinou. Cítila jsem důvěrně známé vůně doutníků, starého papíru a kolínské. Papá Breck sem utíkal před světem, byla to jeho tajná svatyně, do níž jsme se s Nicholasem opovážili vstoupit jen výjimečně. Strávili jsme v kanceláři několik deštivých dní, schovávali se uprostřed starožitností, předstírali, že jsme trosečníci v devatenáctém století, a když jsme uslyšeli otcovy kroky, sprintem jsme utíkali pryč chodbou.
Dveře se za námi zavřely. Zamrkala jsem a vynořila se ze vzpomínek.
Můj otec se k nám otočil s rukama v kapsách. Kývl na mě hlavou, pak pohlédl na Ethana. „Pan Sullivan.“
„Pane Merite, říkejte mi Ethane, prosím,“ požádal Ethan. Potřásli si rukama: muž, který mě stvořil, a muž, který mě přetvořil v něco jiného. Na tom se mi zdálo od základů něco špatně.
Nebo to možná bylo znepokojivě správné.
„Doslechl jsem se o tom, že jste koupil Indemnity National Building,“ řekl Ethan. „Gratuluji. To je poměrně úspěch.“
Otec jen sebevědomě kývl hlavou: „I vy jste získal jistou část meritovského majetku,“ a sklouzl očima po mně.
Málem jsem vystartovala, abych mu z obličeje utřela ten samolibý úsměv, ale pak jsem si uvědomila, že mám na sobě ty líbezné koktejlové šaty.
„Ano, tedy,“ řekl Ethan trochu suchým hlasem, „vampýrismus přináší jisté výhody.“
Otec souhlasně zamručel, pak se podíval na mě přes obroučky brýlí. „Matka mě informovala, že chceš – jak jsi to prý sama nazvala – obnovit některé vztahy. Setkávat se s těmi správnými lidmi.“ Použil stejný tón, jakým ke mně hovořil, když jsem si konečně našla cestu do jeho kanceláře, abych se omluvila za nějaký domnělý prohřešek.
„Přemýšlela jsem o tvé žádosti, abych pomohla Robertovi, a rozmyslela jsem si to.“
Jako by na chvíli strnul, jako by byl naprosto šokován tím, co nabízím. Vzhledem k tomu, jak proběhla naše poslední výměna názorů, když mě o tohle žádal, možná i opravdu byl.
„Co přesně máš v tomto směru v úmyslu?“ zeptal se nakonec.
Divadelní představení začíná, řekla jsem si v duchu, a už jsem se chystala použít scénář, který jsme s Ethanem připravili – detaily, které by mohly být užitečné, protože Robert se snažil vytvořit síť kontaktů mezi nadpřirozenou populací ve městě. Několik slov o té populaci (z níž veřejnosti věděla pouze o upírech), o finančních záležitostech Domů, o našich konexích s městskou radou – a samozřejmě vynecháme fakt, že dědeček je zdejším ombudsmanem. To by stačilo – nebo aspoň v to Ethan doufal – abychom otce přesvědčili, že nabízíme několik soust z daleko většího jablka.
Než jsem ale stihla promluvit, Ethan naservíroval celý Red delicious.
„Prezidium propustilo Celinu.“
Užasle jsem se na něj otočila. Tohle nebylo v plánu.
Nevěřila jsem, že by se mi povedlo aktivovat telepatické spojení mezi námi – přesně to, které jsem použila při své komendaci do Domu – ale uvnitř se mi všechno vařilo, a tak jsem to musela zkusit. Tomu říkáš troška informací?
Jestli to slyšel, ignoroval mě.
A to bylo teprve první překvapení.
„Kdy?“ zeptal se otec tónem tak strohým, jako bychom se bavili o počasí. Fakt, že vypustili na svobodu potenciální sériovou vražedkyni – ženu, která si objednala vraždu jeho dcery – ho neznepokojoval o nic víc, než kolik bude dneska venku stupňů.
„Během týdne,“ odvětil Ethan.
Otec pokynul rukou a Ethan ho následoval k několika židlím, kde se posadili. Šla jsem za nimi, ale zůstala jsem stát za Ethanem.
„Proč ji pustili?“ zeptal se otec.
Ethan se rozpovídal o tom, co jsme spolu již probrali. Zatímco já dala najevo překvapení, můj otec reagoval jen pokyvováním hlavy a chápavým přizvukováním. Zaskočilo mě, že se v nadpřirozenu a vztazích mezi Domy a Greenwichským prezidiem nějak moc vyzná. Snad by mě neudivilo ani tak to, že něco takového znal – internet byl plný informací o upírech. Zvláštní však bylo, že se zřejmě orientuje i v pravidlech, jednotlivých aktérech, souvislostech.
Kancelář ombudsmana zaměstnává tajného upířího informátora, který přináší novinky z Domů. Možná že můj otec má někoho podobného.
Když Ethan skončil s vysvětlováním, otec se podíval na mě.
„Rozhodně jsi ve mně probudila zvědavost,“ řekl. „Ale proč najednou taková změna názoru?“
Dobře, takže jsem se spletla, když jsem předpokládala, že pokud nabídnu otci informace, které pomůžou Robertovi, nebude se mě na nic ptát.
Do toho, řekl mi Ethan v duchu a já se do toho pustila.
„Ráda bych se více zapojila do společenských aktivit naší rodiny. Vzhledem k mé nové pozici v Domu a postavení naší rodiny by mohlo být – řekněme – oboustranně výhodné, když se budu více angažovat.“
Otec se v židli trochu zaklonil, loktem se zapřel do opěradla a kloubem ruky si poklepával o bradu. Více nedůvěřivě už se tvářit nemohl. „Proč teď?“
„Jsem teď v jiné pozici,“ řekla jsem. „Mám větší zodpovědnost. Jiné schopnosti,“ loupla jsem očima po Ethanovi. „Jiné konexe. Jsem už dost stará na to, abych pochopila, že jméno Merit mi dokáže v mnoha ohledech prošlapat cestičku. Zjednoduší mi to práci, budu-li chtít utužit spojenectví.“ Sáhla jsem na cadoganský medailon na krku. „A teď se nabízí spojenectví, které mohu pomoci navázat.“
Sledoval mě, tiše uvažoval, pak přikývl. „Dobrá, budu tedy předpokládat, že nelžeš. Ale nedalas mi odpověď na mou otázku.“ Sjel pohledem k Ethanovi. „Proč dnes? Proč dnes v noci?“
Ethan si uhladil rukou látku na koleni. Udělal to tak ležérně, téměř lhostejně, že jsem věděla, že je to nucené. „Breckenridgeovi by mohli… vrhnout stín na náš svět.“
„Vrhnout stín,“ opakoval otec. „V jakém smyslu?“
Ethan chvíli váhal, ale pak se rozhodl – a mohla bych dodat, že to nebylo oboustranné – mému otci důvěřovat. „Dostali jsme informaci, že Jamie Breckenridge plánuje zveřejnit článek, který by mohl mít velmi negativní dopad.“
„Negativní pro upíry?“
Ethan zakýval hlavou. Převyprávěl mu vše, ale bez emocí, bez náznaku strachu a znepokojení, které dal v autě najevo přede mnou.
„Mám předpokládat, že obsah toho článku je příliš… delikátní, než aby byl probírán zde?“
„Předpokládáte správně,“ řekl Ethan. „Domnívám se, že v tomto směru nic nevíte, je to tak?“
„Správně,“ řekl otec, „avšak zřejmě nebude náhoda, že vaší první zastávkou je právě dům Breckenridgeových?“
„Tak to zrovna náhoda byla,“ odvětil Ethan. „Ovšem šťastná náhoda.“
Otec zvedl obočí. Pochyboval o tom. „Ať je to jakkoli, jistě jste si všimli, že z rodiny Breckenridgeových je tu dnes jen Julia?“ „To se mi zdá podivné,“ pravil Ethan.
„Nám všem též,“ souhlasil otec. „Nechápali jsme, co je k tomu vede.“ Pomalu ke mně zvedl oči. „Teď už možná chápeme. Možná jsou dnes nepřítomni kvůli jistým… návštěvníkům v jejich domě.“
Ten jediný pohled znamenal výčitku, a tu jsem si nezasloužila. Ani ten článek, ani nepřítomnost Breckenridgeových nesouvisela se mnou. Tedy, myslím tím, že jsem se o nic z toho osobně nezasloužila. Nicméně jsem to teď byla ochotna vzít na svá bedra.
Okouzlující pán, komentoval to Ethan telepaticky.
Já ti to říkala, odvětila jsem mu v duchu.
Ethan vstal. „Vážím si toho, že jste nám věnoval čas, Joshuo. Věřím, že informace, které jsme vám sdělili, zůstanou důvěrné.“
„Jak je libo,“ řekl otec a neobtěžoval se vstát. „Věřím, že budete obezřetní při svém vyšetřování. Chápu, že máte obavy, ať už jsou jakékoli, ale tito lidé – tyhle rodiny – jsou mí přátelé. Nebylo by vhodné, aby se rozšířily nějaké pomluvy, nějaká křivá obvinění, která by na ně vrhla stín.“
Ethan se od mého otce odvrátil a já viděla, jak se mu po tváři mihl naštvaný výraz, pravděpodobně kvůli otcově narážce na „křivá obvinění“. Nicméně jako dobrý hráč jen vsunul ruce do kapes, a když se znovu otočil, tvářil se již opět vlídně, rozumně. „Samozřejmě.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ řekl otec a podíval se na hodinky. To znamenalo, že můžeme jít, a tak jsem vyrazila ke dveřím a Ethan za mnou.
„Pamatujte si,“ řekl otec a my se otočili. „Jestli se něco pokazí – ať je to cokoli – vina padá na vás. Na oba.“
To byla poslední kapka. Vyšli jsme na chodbu a dopřáli mu radost mít poslední slovo.
- Chloe Neill: Kousnutí páteční noci (Upíři z Chicaga 2)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Petra Kubašková
- obálka: Tony Mauro
- 272 stran, 259 Kč (v e-shopu Fantasye již za 181 Kč)
