Koruna z mečů, Kolo času 7 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robert Jordan
 |
Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí. Co bylo, co bude a co je. Ale vše ještě může zahalit Stín. Kéž Drak Znovuzrozený opět vyjede na větrech času. Elain, Aviendha a Mat se dostali ještě blíže k míse – ter'angrialu –, která by mohla změnit nekonečnou vlnu veder na světě a nastolit přirozené počasí. Egwain začíná shromažďovat všechny ženy, které dokážou usměrňovat – Mořský národ, hledačky větru, moudré i pár překvapivých dalších. A nade vším čelí Rand děsivému Zaprodanci Sammaelovi v Shayol Ghulu, kde na svou kořist číhá krvežíznivá mlha.
Pedron Niall zavrčel, když Morgasa s vítězoslavným úsměvem položila bílý kámen na desku. Menší hráči by mohli ještě přemístit každý dva tucty kamenů, on už však viděl nevyhnutelný směr, a stejně tak ona. Zpočátku zlatovlasá žena, sedící na druhé straně stolu, hrála, aby prohrála, ale tak, aby hra pro něj ještě byla zajímavá, netrvalo jí však dlouho, než zjistila, že tahle cesta vede ke zkáze. Nemluvě o tom, že byl dost bystrý, aby její úskok prohlédl, a nehodlal ho snášet. Nyní uplatňovala veškeré svoje schopnosti a dařilo se jí vyhrávat téměř polovičku her. Tak často ho nikdo už spoustu let neporazil.
„Hra je tvoje,“ prohlásil a královna Andoru kývla. No, opět bude královnou Andoru. To Niall zajistí. V zeleném hedvábí, s vysokým krajkovým límcem až pod bradu, vypadala každým coulem jako královna, i přes vrstvu potu na tvářích. Nevypadala, že je dost stará, aby mohla mít dceru v Elainině věku, natož syna v Gawynově.
„Neuvědomil sis, že jsem viděla past, kterou mi chystáš, od tvého jedenatřicátého kamene, urozený pane Nialle, a moji lest od třiačtyřicátého kamene jsi ty považoval za skutečný útok.“ Modré oči jí vzrušeně jiskřily. Morgasa ráda vyhrávala. Velice ráda hrála, aby vyhrála.
Všechno ji to samozřejmě mělo ukolébat, hra, zdvořilost. Morgasa věděla, že je v Pevnosti Světla až na jméno vězněm, byť přepychem rozmazlovaným vězněm. A tajným vězněm. Dovolil, aby se zpráva o její přítomnosti rozšířila, nepodal však žádné oficiální prohlášení. V Andoru byl odpor k dětem Světla příliš silný už dlouhou dobu. Neohlásí nic, dokud jeho legie nevtáhnou do Andoru, a ona bude jeho loutka. Morgasa to určitě věděla taky. Nejspíš taky věděla, že si uvědomuje její pokusy ho obměkčit. Smlouva, kterou podepsala, dávala dětem v Andoru práva, jaká nikdy nevlastnily kdekoliv jinde než tady v Amadicii, a on tušil, že již plánuje, jak uvolnit jeho pěst na své zemi, jak jeho sevření vůbec odstranit, jakmile to půjde. Podepsala jen proto, že ji zahnal do kouta, ale i v tom koutě bojovala stejně obratně, jako manévrovala nad hrací deskou. Na někoho tak krásného to byla pěkně tvrdá ženská. Ne, byla tvrdá, a konec. Nechala se chytit čistou radostí ze hry, ale to nemohl brát jako chybu, když mu to poskytovalo tolik příjemných okamžiků.
Kdyby byl o dvacet let mladší, mohl by s ní hrát skutečnou hru. Měl za sebou dlouhé roky vdovectví, a velicí kapitán dětí Světla neměl čas na hrátky se ženami, neměl čas skoro na nic, než aby byl velicím kapitánem. Kdyby byl o dvacet roků mladší – no, o pětadvacet – a kdyby ji necvičily tarvalonské čarodějnice. V její přítomnosti bylo snadné na to zapomenout. Bílá věž byla žumpou neřesti a Stínu a ona jí byla hluboce ovlivněna. Rhadam Asunawa, hlavní inkvizitor, by ji odsoudil už jen za těch pár měsíců, které v Bílé věži strávila, a bez odkladu ji pověsil, kdyby to byl Niall dovolil. Lítostivě si povzdechl.
Morgasa se stále vítězně usmívala, ale velkýma očima pátrala v jeho tváři s inteligencí, kterou jednoduše nemohla zakrýt. Niall naplnil její i svou číši vínem ze stříbrného džbánu, odpočívajícího v míse se studenou vodou, která byla přednedávnem ledem.
„Můj pane Nialle.“ Zaváhání bylo dokonale správné, štíhlá ruka se zpola natáhla přes stůl k němu, přidaná úcta k tomu, jak ho oslovila. Kdysi mu říkala prostě Niall, s větším opovržením, než by vyplýtvala na opilého štolbu. Zaváhání by bylo správné, kdyby ji neměl přečtenou. „Můj pane Nialle, určitě můžeš přivolat Galada do Amadoru, abych ho mohla vidět. Jenom na jeden den.“
„Lituju,“ odvětil klidně, „ale Galada udržují povinnosti na severu. Měla bys být hrdá. Je to jeden z nejlepších mladých důstojníků mezi dětmi.“ Její nevlastní syn byl pákou, kterou na ni v případě potřeby používal, a právě nyní bylo nejlepší držet ho od ní dál. Mladík byl dobrý důstojník, možná nejlepší z těch, kteří se za Niallovy služby k dětem přihlásili, nicméně nebylo třeba zkoušet jeho přísahu tím, že by mu prozradil, že jeho matka je tady „hostem“ jen ze zdvořilosti.
Její zklamání prozradilo pouze to, jak rychle stiskla rty. Tuhle žádost nevyslovila poprvé a ani naposledy. Morgasa Trakandovna se nevzdávala jen proto, že bylo jasné, že je poražena. „Jak říkáš, můj pane Nialle,“ pronesla tak pokorně, až se dědek málem zakuckal vínem. Pokora byla nová taktika, již musela tvrdě nadřít. „To jenom mateřské…“
„Můj pane velicí kapitáne?“ ozval se ode dveří hluboký zvučný hlas. „Obávám se, že mám důležité zprávy, které nemůžou počkat, můj pane.“ Ve dveřích stál Abdel Omerna, vysoký, v bílozlatém tabardu kapitána dětí Světla, s výraznou tváří rámovanou bílými křídly na spáncích, s hlubokýma a přemýšlivýma tmavýma očima.
Morgasa se při pohledu na Omernu stáhla, nepatrně, většina lidí by si toho nevšimla. Považovala ho za velitele vyzvědačů dětí stejně jako všichni ostatní, za muže, jehož je třeba se bát skoro stejně jako Asunawy, možná víc. Dokonce ani Omerna sám netušil, že je jenom návnada, aby odlákal pozornost od skutečného velitele vyzvědačů, muže, jehož znal jenom Niall sám. Od Sebbana Balwera, Niallova vysušeného hubeného sekretáře. Návnada, nenávnada, občas se Omernovi dostalo do rukou i něco užitečného. Zřídka i něco nebezpečného. Niall nepochyboval o tom, co sem muže přivedlo. Nic kromě Randa al’Thora u bran by ho nepřimělo sem tak vrazit. Světlo dej, aby to všechno byla jen hromada kupeckého šílenství.
„Obávám se, že naše hra pro dnešek skončila,“ oznámil Niall Morgase, vstávaje. Když se zvedla, lehce se jí uklonil a ona to přijala skloněním hlavy.
„Takže se snad uvidíme večer?“ V hlase se jí stále ozýval téměř poddajný tón „Totiž, pokud se mnou povečeříš.“
Niall samozřejmě přijal. Nevěděl, kam touhle novou taktikou míří – byl si jistý, že určitě ne tam, kam by si myslel nějaký osel – ale bude zábavné to zjistit. Ta žena byla plná překvapení. Taková škoda, že je pošpiněná čarodějnicemi.
Omerna došel až na velký sluneční kotouč ze zlata, zasazený do podlahy, který byl nohama a koleny za dlouhá staletí značně ošoupaný. Místnost byla až na kotouč a ukořistěné praporce, rozvěšené po stěnách vysoko pod stropem, věkem celé rozedrané a odřené, prostá. Omerna se díval, jak kolem něj Morgasa prošustila, aniž by její přítomnost skutečně vzal na vědomí, a když se za ní zavřely dveře, řekl: „Ještě jsem nenašel Elain ani Gawyna, můj pane.“
„Tak tohle je ta důležitá zpráva?“ chtěl vědět Niall podrážděně. Balwer hlásil, že Morgasina dcera je v Ebú Daru, stále až po krk zabředlá mezi čarodějnicemi. Rozkazy, jež se jí týkaly, již byly zaslány Jaichimu Carridinovi. Její druhý syn zřejmě taky stále vězel u čarodějnic v Tar Valonu, kde dokonce i Balwer měl jenom pár špehů. Niall si dlouze lokl chlazeného vína. V poslední době měl pocit, že má staré, křehké a prochladlé kosti i přesto, že se z toho Stínem vyvolaného vedra potil a vysychalo mu v ústech.
Omerna sebou trhl. „Aha… ne, můj pane.“ Chvíli se přehraboval v kapse bílé kazajky a vytáhl maličký kostěný váleček se třemi červenými proužky po délce. „Chtěl jsi, aby ti tohle přinesli, jakmile přiletí holub do…“ Když mu Niall vytrhl váleček z ruky, odmlčel se.
Na tohle čekal, to byl důvod, proč legie ještě nevytáhly do Andoru s Morgasou v čele. Pokud to všechno nebylo jenom Varadinovo šílenství, blábolení člověka vyvedeného z míry pohledem na Tarabon hroutící se do anarchie, bude muset Andor počkat. Andor a možná i něco víc.
„Já… mám potvrzeno, že Bílá věž je skutečně rozbitá,“ pokračoval Omerna. „Že… černé adžah zabralo Tar Valon.“ Nebylo divu, že hovořil nervózně, když mluvil o kacířství. Žádné černé adžah pochopitelně neexistovalo, všechny čarodějnice byly temné družky.
Niall si ho nevšímal a nehtem na palci zlomil voskovou pečeť na trubičce. Použil Balwera, aby se tyhle řeči začaly šířit, a teď se mu vrátily. Omerna věřil každému klepu, který uslyšel, a uslyšel je všechny.
„A jsou tu hlášení, že čarodějnice jednají s tím falešným Drakem al’Thorem, můj pane.“
Ovšemže s ním čarodějnice jednají! Byl jejich výtvorem, jejich loutkou. Niall přestal vnímat žvásty toho hlupáka a vrátil se k hracímu stolku, kde z trubičky vytáhl tenký svitek papíru. Nikdy nikomu o těchto zprávách neprozradil víc, než že existují, a i to věděl málokdo. Když tenký papírek rozbaloval, třásly se mu ruce. Ruce se mu netřásly od chvíle, kdy jako kluk stál ve své první bitvě, což bylo před více než sedmdesáti lety. Ty ruce teď vypadaly jen jako kost, kůže a šlachy, bylo v nich však dost síly na to, co musel udělat.
Psaní nebylo od Varadina, nýbrž od Faisara, jehož do Tarabonu poslal z jiného důvodu. Při čtení se Niallovi stáhl žaludek. Byl to jasný jazyk, ne Varadinova šifra. Varadinova hlášení byla dílem muže na pokraji šílenství, pokud už ne zcela šíleného, přesto Faisar potvrdil nejhorší zprávy, a víc. Mnohem víc. Al’Thor byl vzteklá šelma, ničitel, jehož bylo nutné zastavit, ale teď se objevilo druhé šílené zvíře, které mohlo být ještě nebezpečnější než tarvalonské čarodějnice se svým zkroceným falešným Drakem. Ale jak, pod Světlem, může bojovat s oběma?
„Zdá… zdá se, že královna Tenobie opustila Saldeiu, můj pane. A ti… Dračí spřísahanci pálí a zabíjejí po celé Altaře a Murandy. Slyšel jsem, že Valerský roh našli v Kandoru.“
Stále zpola duchem nepřítomný Niall vzhlédl a uviděl Omernu stát vedle sebe. Špeh si olizoval rty a hřbetem ruky si otíral pot z čela. Nepochybně doufal, že zahlédne, co je ve zprávě. No, brzy se to dozví každý.
„Zdá se, že jedna z tvých divokých představ zase nebyla až tak divoká,“ poznamenal Niall, a tehdy ucítil, jak mu mezi žebra zajíždí nůž.
Šok ho ochromil na dost dlouho, aby mohl Omerna vytáhnout dýku a znovu bodnout. Tímto způsobem zemřeli také mnozí jiní velicí kapitáni, nicméně Niall by si nikdy nepomyslel, že to bude Omerna. Snažil se svého vraha chytit, ale neměl v pažích žádnou sílu. Visel na Omernovi, jenž ho podpíral, a oba muži si hleděli do očí.
Omerna byl rudý ve tváři. Vypadal, že je mu do pláče. „Muselo se to udělat. Muselo. Nechal jsi ty čarodějnice sedět v Salidaru v klidu, a…“ Jako by si náhle uvědomil, že muž, jehož objímá, je také muž, jehož vraždí, odstrčil Nialla od sebe.
Teď se Niallovi vytratila síla i z nohou. Ztěžka dopadl na hrací stolek a převrátil ho. Černé a bílé kameny se rozletěly po leštěné dřevěné podlaze kolem něho. Stříbrný džbán se převrhl a víno se rozlilo. Chlad z kostí mu pronikal do celého těla.
Nebyl si jistý, jestli se pro něj zpomalil čas, nebo se všechno opravdu událo tak rychle. Na podlaze zadupaly holínky a on unaveně zvedl hlavu. Uviděl Omernu s otevřenou pusou, couvajícího před Eamonem Valdou. Valda byl každým coulem předobrazem pana kapitána stejně jako Omerna, i on měl bílozlatý tabard a bílou kazajku, nebyl však tak vysoký, ne tak jasně velitelský, nicméně snědou tvář měl tvrdou jako vždy a v rukou držel meč, čepel s volavkami, jíž si tolik cenil.
„Zrada!“ zařval Valda a probodl Omernovi hruď.
Niall by se byl smál, kdyby mohl. Dýchal ztěžka a slyšel, jak mu v hrdle bublá krev. Nikdy neměl Valdu rád – vlastně jím opovrhoval – ale někdo se to musel dozvědět. Zvedl oči a našel kousek papíru z Tančika ležet kousek od své ruky. Tam by mohl projít nepovšimnutý, ale ne když ho bude mrtvola svírat v pěsti. A tu zprávu si museli přečíst. Pomalu sunul ruku po podlaze, dotkl se papíru, popostrčil ho, jak se ho snažil chytit. Začínal se mu mlžit zrak. Snažil se vidět jasně. Musel… Mlha zhoustla. Jedna jeho část se při té myšlence zachvěla. Žádná mlha tady přece není. Mlha houstla a venku byl nepřítel, neviděný, skrytý a stejně nebezpečný jako al’Thor, snad i víc. Ta zpráva. Cože? Jaká zpráva? Nadešla chvíle, kdy bylo třeba vsednout na kůň a tasit meč, čas na jeden poslední útok. Pod Světlem, ať zvítězí nebo zemře, tady přichází! Pokusil se zavrčet.
- Robert Jordan: Koruna z mečů (Kolo času 7)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Dana Krejčová
- obálka: Matt Stawicki