Koruna z mečů, Kolo času 7, Robert Jordan
Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí. Co bylo, co bude a co je. Ale vše ještě může zahalit Stín. Kéž Drak Znovuzrozený opět vyjede na větrech času. Elain, Aviendha a Mat se dostali ještě blíže k míse – ter'angrialu –, která by mohla změnit nekonečnou vlnu veder na světě a nastolit přirozené počasí. Egwain začíná shromažďovat všechny ženy, které dokážou usměrňovat – Mořský národ, hledačky větru, moudré i pár překvapivých dalších. A nade vším čelí Rand děsivému Zaprodanci Sammaelovi v Shayol Ghulu, kde na svou kořist číhá krvežíznivá mlha.
Alviarin konečně opustila Elaidiny komnaty, na povrchu chladná a vážná jako vždy. Uvnitř se cítila vyždímaná jako mokrý hadr. Podařilo se jí sejít v pořádku po celém točitém schodišti, mramorovém až úplně na vrchol. Olivrejovaní sloužící se klaněli, když spěchali za svými úkoly, vidouce pouze kronikářku v celé její aessedaiovské přísnosti. Když sešla níž, začaly se objevovat sestry, mnohé měly své šátky s třásněmi v barvách adžah, jako by chtěly obřadností zdůraznit, že ony jsou hotové sestry. Když procházela kolem, dívaly se za ní, často znepokojeně. Ignorovala ji jedině Danelle, zasněná hnědá sestra. Zúčastnila se svržení Siuan Sanče a pozvednutí Elaidy, ale byla ztracená ve vlastních myšlenkách, osamělá, bez přátel dokonce i ve svém vlastním adžah, zřejmě si ani neuvědomila, že ji někdo odstrčil stranou. Ostatní si jí naopak všímaly až moc. Beriša, hubená šedá s tvrdým pohledem, a Kera, se světlými vlasy a modrýma očima, jež se občas mezi Taireny objevily, se vší nadutostí obvyklou u zelených zašla tak daleko, že předvedla pukrle. Norine ho téměř udělala, ale pak se vzpamatovala. Měla velké oči a občas bývala skoro stejně zasněná jako Danelle, stejně bez přátel, a Alviarin neměla ráda. Když už měla být kronikářka z bílého adžah, v jejích očích jí měla být Norine Dovarna.
Zdvořilost ke kronikářce nebyla vyžadována, ne od sester, ale ony nepochybně doufaly, že by mohla zakročit u Elaidy, kdyby to bylo nutné. Ostatní jenom uvažovaly, jaké rozkazy nese, jestli dnes amyrlin potrestá další sestru za nějakou neschopnost, kterou kromě ní nikdo za neschopnost nepovažoval. Dokonce ani červené nepřicházely blíž než na pět poschodí k amyrlininým novým komnatám, pokud nebyly povolány, a nejedna sestra se schovávala, když Elaida sešla dolů. Samotný vzduch jako by byl rozžhavený, zhoustlý strachem, který neměl nic společného se vzbouřenkyněmi nebo usměrňujícími muži.
Několik sester chtělo promluvit, ale Alviarin prošla kolem jen s nejnutnější zdvořilostí, a ani si nevšimla starostí, které se jim objevovaly v očích, když se odmítla zastavit. Měla hlavu plnou Elaidy skoro stejně jako ony. Ta ženská měla mnoho vrstev, tahle Elaida. Na první pohled byla vidět kráska, důstojná a upjatá, na druhý pak žena z oceli, přísná jako obnažená čepel. Tam, kde ostatní přesvědčovaly, ona zastrašovala, nutila, kde ostatní zkoušely diplomacii či hru rodů. Každý, kdo ji znal, viděl její inteligenci, ale teprve po delší době si člověk uvědomil, že přes všechnu svou chytrost vidí jenom to, co sama vidět chce, a zkusí zařídit, aby se stalo to, co chtěla, aby se stalo. Ze dvou nepochybně děsivých věcí na ní bylo menším problémem to, že tak často uspěla. Větším problémem bylo její nadání k věštění.
Snadno se na ně zapomínalo, přicházelo zřídka a zmateně. Od posledního věštění uběhla tak dlouhá doba, že se už díky samotné své nepředvídatelnosti objevovalo jako blesk z čistého nebe. Nikdo nemohl říct, kdy přijde, dokonce ani Elaida ne, a nikdo nemohl říct, co odhalí. Teď Alviarin málem cítila přítomnost stínu té ženy, jak ji sleduje a pozoruje.
Možná bude nutné ji ještě zabít. Pokud ano, nebude Elaida první, koho potají zabila. Přesto váhala udělat tento krok bez rozkazu, nebo aspoň bez svolení.
S pocitem úlevy vstoupila do svých komnat, jako kdyby Elaidin stín nemohl překročit práh. Hloupá představa. Kdyby Elaida tušila pravdu, ani tisíc líg by Alviarin nezachránilo krk. Elaida čekala, že bude tvrdě dřít, osobně psát rozkazy, na něž pak sama připojí jen amyrlininu pečeť a podpis – bylo však teprve třeba rozhodnout, který z těch rozkazů bude skutečně doručen. Rozhodovat ovšem nebude Elaida. Ani Alviarin ne.
Komnaty byly menší než ty, v nichž přebývala Elaida, ačkoliv strop byl vyšší a z balkonu bylo z výšky pětadvaceti sáhů vidět na velké náměstí pod Věží. Občas vyšla na balkon, aby se podívala, jak se před ní rozprostírá Tar Valon, největší město na světě, ve kterém žilo bezpočet tisíc lidí, kteří znamenali méně než kameny na hrací desce. Nábytek byl domanský, světlé pruhované dřevo vyložené perletí a jantarem, jasně barevné běhouny s květinovým a spirálovým vzorem, ještě barevnější nástěnné koberce s výjevy z lesa, s květinami a pasoucími se jeleny. Patřily předchozí obyvatelce pokojů, a důvod, proč si je nechala, kromě toho, že nechtěla plýtvat časem na výběr nových, byl ten, že chtěla, aby jí něco připomínalo cenu za neúspěch. Leana Šarif se namočila do intrik, a neuspěla, nyní byla odříznutá od jediné síly, bezmocná uprchlice závislá na milosrdenství, odsouzená k životu v bídě, dokud ho buď neukončí, nebo se prostě neotočí tváří ke zdi a neumře. Alviarin slyšela o malém počtu utišených žen, kterým se podařilo přežít, ale bude o těch příbězích pochybovat, dokud se s nějakou nesetká. Tedy ne že by v nejmenším toužila se s nějakou utišenou setkat.
Okny viděla jas časného odpoledne, nicméně než byla v půli cesty do obývacího pokoje, světlo se náhle vytratilo do podvečerního šera. Tma ji nepřekvapila. Obrátila se a okamžitě padla na kolena. „Veliká paní, žiju, abych sloužila.“ V tmavém stínu a stříbrném světle před ní stála vysoká žena. Mesaana.
„Pověz, co se stalo, dítě.“ Hlas zněl jako křišťálové zvonečky.
Alviarin na kolenou zopakovala každé slovo, které Elaida řekla, ačkoliv se divila, proč je to třeba. Na začátku vynechala nepodstatné kousky, a Mesaana to pokaždé věděla, vyžadovala každé slovo, každé gesto i výraz tváře. Očividně při těchto schůzkách odposlouchávala. Alviarin se na to snažila přijít logicky, a neuspěla. Na některé věci však logika fungovala.
Setkala se i s dalšími Vyvolenými, jež hlupáci nazývali Zaprodanci. Do Věže přišla Lanfear a Graendal, velitelské v síle i znalostech, beze slov dávaly jasně najevo, že Alviarin stojí hluboko pod nimi, služtička, která pobíhá s posílkami a kroutí se radostí, dostane-li se jí laskavého slova. Be’lal Alviarin sebral v noci, když spala – kam ji přenesl, dosud nevěděla, probudila se oslabená ve vlastní posteli, což ji vyděsilo ještě víc než to, že se ocitla v přítomnosti muže, jenž dokázal usměrňovat. Pro něj nebyla dokonce ani červ, ani živá bytost, jenom kámen ve hře, který se pohybuje na jeho rozkaz. Prvním byl Išamael, léta před ostatními, vytáhl ji z úkrytu v mase černých adžah a umístil ji do jejich čela.
Před každým poklekla, řekla, že žije, aby sloužila, a myslela to upřímně, poslouchala jejich rozkazy, ať byly jakékoliv. Koneckonců, stáli jenom stupínek pod samotným Velikým pánem Temnoty, a jestli chtěla odměnu za své služby, nesmrtelnost, která jim zřejmě již patřila, tak bylo dobré poslouchat. Před každým poklekla, a pouze Mesaana se objevila s nelidskou tváří. Její plášť ze světla a stínu musel být setkán s pomocí jediné síly, ale Alviarin žádné tkanivo neviděla. Cítila sílu Lanfear a Graendal, od prvního okamžiku věděla, o kolik silnější v jediné síle jsou, ale z Mesaany cítila… necítila nic. Jako by ta žena vůbec neuměla usměrňovat.
Logika byla jasná a ohromující. Mesaana se skrývala, poněvadž by mohla být poznána. Musela sídlit v samotné Věži. Na pohled to vypadalo nemožné, jenže nic jiného neodpovídalo faktům. Vzhledem k tomu musela být jednou ze sester. Určitě nepatřila ke služkám, odsouzeným k dřině a potu. Ale kterou? Příliš mnoho žen pobývalo celá léta mimo Věž, než je Elaida povolala, příliš mnoho nemělo blízké přítelkyně nebo neměly vůbec žádné. Mesaana musela být jednou z nich. Alviarin se to velmi chtěla dozvědět. I kdyby to nijak nevyužila, znalosti znamenaly moc.
„Takže naše Elaida věštila,“ prohlásila Mesaana zvonivým hlasem a Alviarin si překvapeně uvědomila, že došla na konec svého vyprávění. Kolena ji bolela, ale byla dost chytrá, aby věděla, že nemá vstávat bez povolení. Stínový prst zamyšleně poklepal na stříbrné rty. Neviděla u některé sestry podobné gesto? „Zvláštní, že dokáže mluvit tak chaoticky, a zároveň tak jasně. Bylo to vždy vzácné nadání a většina věštících mluvila tak, že jim rozuměli pouze básníci. Obvykle to stejně pochopili, až bylo pozdě. Pak začalo být všechno jasné.“ Alviarin mlčela. Žádný z Vyvolených si nepovídal. Veleli nebo vyžadovali. „Zajímavá předpověď. Vzbouřenkyně puknou – jako shnilý meloun? – to k tomu patřilo?“
„Nejsem si jistá, Veliká paní,“ přiznala Alviarin pomalu – patřilo? – ale Mesaana jen pokrčila rameny.
„Ať už to bylo jakkoliv, dá se to využít v obou případech.“
„Ona je nebezpečná, Veliká paní. Její nadání může odhalit něco, co by být odhaleno nemělo.“
Odpovědí jí byl křišťálový smích. „Jako třeba? Tebe? Tvoje černé sestry? Nebo možná chceš chránit mě? Občas jsi hodná holka, dítě.“ Ten stříbrný hlas zněl pobaveně. Alviarin cítila, jak jí hoří tváře, a doufala, že v tom Mesaana uvidí hanbu, ne hněv. „Navrhuješ snad, že by měla být naše Elaida odstraněna? Ještě ne, myslím. Pořád je užitečná. Napiš její rozkazy a dohlédni na ně. Dívat se, jak hraje ty svoje ubohoučké hry, je rozhodně zábavné. Vy děti se občas skoro vyrovnáte adžah. Uspěje, když chce nechat unést královnu Saldeie a krále Illianu? Vy Aes Sedai jste to dělávaly, viď, ale naposled před dobrými – kolik? – dvěma tisíciletími? Koho se pokusí strčit na cairhienský trůn? Překoná nabídka toho stát se králem Tearu odpor vznešeného pána Darlina k Aes Sedai? Nebo se naše Elaida nejdřív udáví svým zoufalstvím? Škoda, že odolává návrhu na větší vojsko. Myslela bych si, že po tom ve své ctižádosti skočí.“
Pohovor pomalu končil – nikdy netrvaly déle, než Alviarin podala hlášení či dostala rozkazy – ale ještě se musela na něco zeptat. „Černá věž, Veliká paní.“ Alviarin si olízla rty. Od chvíle, kdy se jí zjevil Išamael, hodně toho zjistila, a neposlední věcí bylo, že Vyvolení nejsou ani všemocní, ani vševědoucí. Pozvedla se, protože Išamael zabil její předchůdkyni, v hněvu, když zjistil, co Jarna Malari začala, a přesto to neskončilo ještě dva roky po smrti další amyrlin. Často přemítala, zda Elaida neměla prsty ve smrti téhle Sierin Vaju. Černé adžah zcela jistě nemělo. Jarna nechala Tamru Ospenju, amyrlin před Sierin, zmáčknout jako hrozen vína – jak se ukázalo, získala jen málo šťávy – a zařídila, aby to vypadalo, že zemřela ve spánku, ale Alviarin a ostatních dvanáct sester Veliké rady platily bolestí, než Išamaela přesvědčily, že s tím nemají nic společného. Vyvolení nebyli všemocní a nevěděli všechno, nicméně občas věděli něco, co nevěděl nikdo jiný. Ptát se však mohlo být nebezpečné. „Proč“ bylo nejvíc nebezpečné. Vyvolení neměli rádi, když se jich někdo ptal proč. „Je bezpečné poslat padesát sester, aby to s nimi vyřídily, Veliká paní?“
Oči planoucí jako dva měsíce v úplňku ji mlčky pozorovaly a Alviarin zamrazilo na páteři. Hlavou jí prolétl Jarnin osud. Na veřejnosti šedá Jarna se nikdy nezajímala o nějaký ter’angrial, u něhož nikdo nevěděl, k čemu slouží – až do dne, kdy zůstala lapená v jednom, o který nikdo celá staletí ani nezavadil. Jak ho spustit bylo stále záhadou. Deset dní se k ní nikdo nemohl dostat, jenom byl slyšet její ochraptělý křik. Většina Věže považovala Jarnu za vzor ctnosti. Když ji bylo konečně možné pochovat, pohřbu se zúčastnila každá sestra v Tar Valonu a každá, která se do města dostala včas.
„Jsi zvědavá, dítě,“ utrousila Mesaana nakonec. „To může být užitečné, když se to vhodně nasměruje. Ale když špatně…“ Hrozba visela ve vzduchu jako lesklá dýka.
„Udělám, co rozkážeš, Veliká paní,“ vydechla Alviarin ochraptěle. V ústech měla jako na poušti. „Jedině co rozkážeš.“ Ale stejně dohlédne na to, aby s Toveine nešla žádná černá sestra. Mesaana se pohnula, tyčila se nad ní, až musela Alviarin zvrátit hlavu, aby viděla na tu tvář ze světla a stínu, a náhle ji napadlo, jestli Vyvolená zná její myšlenky.
„Chceš-li mi sloužit, dítě, tedy musíš sloužit a poslouchat mě. Ne Semirhage či Demandreda. Ani Graendal nebo kohokoliv jiného. Jenom mě. A Velikého pána, samozřejmě, ale mě nade všechny ostatní kromě něj.“
„Žiju, abych ti sloužila, Veliká paní.“ Mluvila ochraptěle, ale podařilo se jí zdůraznit přidané slovo.
Stříbrné oči na ni dlouze hleděly bez mrknutí. Pak Mesaana řekla: „Dobrá. Tedy tě budu učit. Ale pamatuj, že žačka není učitelka. Já vybírám, kdo se co naučí, a já rozhoduju, kdy to kdo může použít. Kdybych zjistila, že jsi předala sebemenší ždibec či použila jen vlásek bez mého příkazu, tak tě zničím.“
Alviarin si olízla rty. V tom zvonivém hlase nebyl hněv, jenom jistota. „Žiju, abych sloužila tobě, Veliká paní. Žiju, abych ti sloužila, Veliká paní.“ Právě o Vyvolených zjistila něco, čemu nemohla uvěřit. Vědomosti znamenají moc.
„Máš trochu síly, dítě. Ne moc, ale dost.“
Zdánlivě odnikud se objevilo tkanivo.
„Tomuhle,“ zazvonila Mesaana, „se říká průchod.“
- Robert Jordan: Koruna z mečů (Kolo času 7)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Dana Krejčová
- obálka: Matt Stawicki