Kořeny zla, Ulldart - Doba temnoty 6 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Markus Heitz
 |
Lodrikova násilná smrt vyvolala v poddaných smutek a vztek. Aby pomstili milovaného panovníka, sahají ke zbraním. Zatím nikdo netuší, že se uctívaný vládce stal obětí svých dětí, posedlých vidinou moci. Zdá se, že velikášství mladého Govana nezná mezí a že ho nic nedokáže zastavit. Zároveň se pátrání po poslední aldoreelské čepelí mění v závod s časem. Neboť její magická síla může způsobit Govanův pád a zapečetit prameny zla. Potom se však vynoří pověsti, že je Lodrik naživu. Rovněž mladý Lorin vyráží do světa, aby se spolu se záhadnými spojenci postavil hordám zla. Govan však dělá všechno pro to, aby nad Ulldartem definitivně zavládla Doba temnoty.
O několik hodin později stál kabcar na vrcholku jedné z čelních věží katedrály mezi dvěma děsivě vypadajícími kamennými chimérami a díval se, jak lidé dole pod ním oslavují. Vítr mu trhal šaty, jako by ho chtěl svrhnout do hlubin.
Všude na náměstí plápolaly malé ohýnky, kolem nichž se šířilo světlo, četné stánky a boudy dále proudem rozdávaly alkohol, nad městem se vznášela vůně nejrůznějších vařených a pečených pokrmů.
Vítr k panovníkovi přinášel dozvuky hovorů a vlny smíchu poddaných, cinkání a řinkot pohárů, které o sebe narážely, různé popěvky, veselé tóny houslí a několika fléten, víření bubnů i praskání ohňů.
Ubohá, maličká světýlka. Pomalu zvedl pohled a přelétl jím přes střechy domů hlavního města. Měsíce něžně ozařovaly jejich plochy. Nepotrvá dlouho a bude to všechno vypadat tak, jak se mi bude líbit. Vydám zákon, jak mají vypadat fasády. Tzulanovy oči převyšovaly záři ostatních hvězd, Spálený bůh zřetelně natahoval ruku. Podává mi ji, abych se s ním spojil. A toho se mu ode mne dostane, říkal si v duchu, dokud mi bude propůjčovat moc.
Govanův pohled se vrátil k hlučícím davům. Je na čase, abych mu věnoval několik darů.
Narychlo sestoupil po schodech dolů, přeběhl přes balustrádu uvnitř katedrály a dorazil k dalšímu schodišti, vedoucímu k bočním dveřím. Během okamžiku si vyměnil okázalý oděv za prosté, tmavé šaty, narazil si klobouk do čela a vyšel ven.
Vmísil se mezi slavící lidi, procházel ztichlé uličky a hledal opilé žebráky.
Nakonec je našel.
Jak to tak vypadalo, nějaká děvka – soudě podle ztěžklého jazyku musela mít v sobě několik piv – vyjednávala s opilým nápadníkem. Govan učinil tu nejjednodušší věc. Dvojici zaplatil a předstíral, že si chce s nimi dopřát milostnou hru ve třech.
Různými oklikami přivedl chichotající se ženu a přihlouple se usmívajícího muže zpátky do katedrály, vpustil je dovnitř a dostrkal do zadní části, kde se oba pomalu vysvlékli a vyměnili si první, mlaskavé polibky.
Budiž vám to přáno. Kabcar otevřel skrytou klapku na jednom ze sloupů a postupně stiskl několik pák. Mortva se o nich jednou zmínil a po nepříliš dlouhém pátrání objevil tajemství katedrály i Govan.
Podlahové desky se s hlasitým třením od sebe odsunuly přesně na místě, kde původně stávala Ulldraelova socha.
Dvojice si v milostném opojení vůbec nevšimla, že se země pod nimi rozevřela. Teprve když jim hrozilo, že se z desky, která se stále víc zasouvala, zřítí dolů, ukončili obhroublou předehru. Žena vyděšeně vyskočila na nohy, popadla šaty a skočila na pevnou půdu.
Její nápadník se naproti tomu zamotal do kalhot a s řevem se zřítil do bezedné propasti. Jeho zoufalý křik dozníval stále tišeji a tišeji, až se najednou ozvalo zasyčení a mužův hlas v mžiku umlkl.
Žena se s nářkem plazila vpřed, co nejdál od hrozivé hlubiny.
„Kam máš namířeno, děvko?“ Govan se postavil nad ni a sundal si klobouk. „Zemři pro svého kabcara.“
„Ne,“ žadonila žena plačky. „Vaše Veličenstvo kabcare, ušetřete můj život.“ Zvedla se na nohy a ustrašeně si zakrývala nahotu. „Co je to za díru? Prosím vás, pusťte mě.“
„Budeš sloužit Tzulanovi. Jsi přece zvyklá oddávat se druhým,“ zněla opovržlivá odpověď. Se smíchem jí vtiskl do záhybu šatů jeden vaslec. „Tu máš, to je tvá odměna.“ Kývl směrem k hlubokému jícnu. „Tak dělej, skoč tam.“
„Ne!“ Žena zaječela, vytrhla od opasku tupý nůž, vrazila ho mladému muži do břicha a s pláčem se rozběhla k bráně, která jí slibovala možnost úniku.
Govan, jehož náhlý útok zcela překvapil, zíral na rukojeť nože, čnícího mu z břicha z míst, kde měl střeva. Horké vlny bolesti vystřelily do nervů, mladík zavyl.
Stačilo jedno malé gesto, z konečků jeho prstů vylétly paprsky energie a polapily prchající nešťastnici.
Magie vymrštila ženu vysoko ke stropu katedrály, teprve tam pohasla a žena se s pronikavým řevem řítila dolů.
Když prolétala jámou, šaty na ní šustily a plápolaly jako korouhev ve větru. Ryk, který jí ve smrtelném strachu vycházel z úst, zakončilo známé zasyčení.
Govan padl na kolena. „Přijmi milostivě mou skromnou oběť, Spálený bože. Přijmi ji tak, jak jsem ti přinesl i ostatní, a posil mou moc.“
Záře tří měsíců, seřazených v řadě téměř přesně za sebou, vnikala rozetami do nitra katedrály a zalévala její přední část tmavě rudým třpytem. Kabcar ho vnímal jako znamení, že bůh jeho oběť přijal. Děkuji ti, Tzulane.
„Tady máme důvod, proč někteří obyvatelé Ulsaru s neklidem v hlase hovoří o tmavě oděném vrahovi, obcházejícím uličkami města,“ zaslechl kabcar odněkud z kouta božího svatostánku konzultantův pobavený hlas. „Vznešený pane, že vy jste v poslední době házel lidi do téhle díry bez ohledu na to, co jsou zač?“
Govan se zvedl a otočil. Ať se namáhal sebevíc, muže se stříbrnými vlasy nikde neviděl. „Ano, Mortvo. Chtěl jsem svému bohu ukázat, jak moc si ho cením.“
Zpoza sloupu těsně vedle kabcara se vylouply obrysy konzultantova těla. „Myslím, že to Tzulan dokáže ocenit. Přestože to považuje spíše za, jak bych to řekl, maličkou chuťovku.“ Muž postřehl zbraň čnící z panovníkova břicha. „Vy jste zraněn? Mám vám přivolat cer?la?“
„To není nutné.“ Govan roztřesenou rukou sáhl po rukojeti nože a opatrně si vytáhl ostří z těla. Na čepeli sice ulpěla krev, ale rána se okamžitě zavřela. Kabcar odfrkl a odhodil zbraň do propasti. „Vidíte, Mortvo, věnuji Spálenému dokonce i vlastní krev,“ prohodil drsným hlasem.
„Jak vidím, zvládl jste umění, jak se sám vyléčit,“ konstatoval rádce.
„Od chvíle, kdy jsem převzal Pakta?nu moc,“ vysvětlil Govan stroze. „Teď už musím snášet jenom bolest. Doufám, že i to se časem poddá.“ Obličej se mu rozjasnil, jako by ho právě něco napadlo. S trochou odporu si setřel z šatů krev. „A můj vlastní mentor se za mnou takhle plíží?“
„Já před vámi nemám žádná tajemství, ani vy byste je neměl přede mnou mít.“ Nesreca se tiše zasmál. „Ne, nechci být zlomyslný, já jsem zde byl už před vámi, Vznešený pane. Ale vy jste byl natolik zabrán do příprav, že jste mě neviděl.“
„Měl bych si lépe dávat pozor.“ Govan si na zkoušku ohmatal místo, kde se do něj zabořil nůž. Kůže vypadala, jako by do ní nikdy nepronikla čepel. „A co jste tady chtěl?“
Muž ukázal na židle, které zde stály ještě od korunovace. „Posaďme se a já vám předložím návrh, jakému jen stěží odoláte.“ Kabcar ho napjatě následoval. „Vznešený pane, dělám vše, co je v mých silách, abych vám sloužil a byl ku prospěchu vaší moci, říši i vašim silám,“ dal se konzultant do řeči a upřeně se na mladého panovníka zadíval. „Také Tzulan by si to přál. A bude vás podporovat, jestliže mu dáte, co požaduje.“
„Copak mu moje oběti nestačí?“
„Počátek je… velice slibný,“ zvolil Nesreca opatrné vyjádření. „Ale aby vám mohl Spálený bůh darovat víc, než co už teď vlastníte, musí vzrůst i jeho moc.“
„Aby mohl jednoho dne sestoupit z oblohy a ovládnout všechny kontinenty,“ rozvíjel Govan podezřívavě nakousnutou myšlenku. To ať si pro mě za mě raději zůstane na obloze.
„Ne, vaše vláda by tím nikdy nebyla zpochybněna. Dovolte, abych to vyjádřil následovně: Tzulan by vám přenechal kontinent i celý svět se všemi jeho říšemi. Tzulan si přeje něco jiného. Oběťmi, které dostává, vzrůstá jeho moc, až jednou konečně bude moci setřást ze sebe poslední pouta, která ho dosud svazují, a pak potrestá sourozence i matku Taraleu za zradu, které se na něm dopustili.“ Rádce hovořil v klidu, ale naléhavě. „K tomu však potřebuje mnohem, mnohem víc lidských životů. Zajisté, časem si je bude schopen brát sám.“ Konzultantova ruka dopadla na Govanovu. „Ale než ta doba nastane, než bude moci zhmotnit své tělo a putovat krajem křížem krážem, jak se mu zlíbí, bude potřebovat vaši pomoc.“
„K čemu mi budou všechny země na světě, když je Spálený úplně vylidní?“ kabcar se nemohl zbavit nedůvěry. „Ne, já myslím na něco zcela jiného. Rád bych mu to sám řekl.“
„Už brzy mu budete rozumět, Vznešený pane,“ pospíšil si Nesreca s ujištěním. „Váš otec se tak daleko nikdy nedostal.“ Sepnul ruce a opřel se. „Ale já jsem ještě neskončil. My dva nejsme jediní, kteří se upsali cíli učinit Spáleného nejmocnějším ze všech bohů.“
„Vím, koho máte na mysli. Jenže Tzulánci mají vliv pouze v Ammtáře,“ opáčil mladík rozmrzele.
Konzultant se opět zasmál. „Dlouhý čas byli nuceni skrývat se v ilegalitě a odtamtud šířit své záměry. Jsou zastoupeni ve všech vrstvách společnosti a čekají pouze na den, kdy je panovník povolá k sobě a spolu s nimi připraví Tzulanův návrat.“
Govan dlouho neuvažoval. „Dobrá. Nechám je vypátrat a nařídím jim, aby ke mně přišli. Když se obrátíme na chrám v Ammtáře…“
Nesreca zvedl ruce. „Pomalu, Vznešený pane, jen pomalu. K čemu máte mě, svého přítele?“ Tleskl dlaněmi o sebe. Ze stínů v katedrále se vynořily dva tucty mužů a žen. „Jak jsem již řekl, byl jsem tu před vámi. Jak jsem se dozvěděl, už dlouhou dobu zde posílají Tzulanovi oběti. A ještě leccos víc, ale podstatně nenápadněji. To, že jsme se dnes večer sešli za tak šťastných okolností, musel zosnovat sám Tzulan.“
Govan zmateně pohlédl na shromážděné lidi, kteří mezitím došli až ke schodům a poklekli před ním. „A jak to chtějí udělat?“
„Aby to proběhlo nenápadně?“ Děsivá bytost v lidské skořápce si spokojeně odkašlala. „Postřehl jste, že se v poslední době nevyskytovali v bývalém Ulldraelově chrámu téměř žádní nemocní? Nebo že je ve městě čím dál míň žebráků? Oni si vybírají takové, které stejně nebude nikdo postrádat, když tu najednou nebudou. V tom jste se u svých obětí dopustil chyby.“
„Ano, rozumím,“ prohodil kabcar. V myšlenkách si probíral lidi, jichž by se mohl snadno vzdát. Vesnice mrtvých, žebráci, lupiči a veškerá ta chátra. Vězení jsou přece plná darů, které je možno věnovat Tzulanovi. A až dobudu Kensustrii a Rogogard, nebude tu dost obětních míst. „Rozumím velice dobře. Ti, kteří mají v sektě rozhodující slovo, ať se po turnaji se mnou setkají, abychom se dohodli, jak budeme dále postupovat.“
„Tzulánci vám budou věrnými služebníky,“ ujistil ho konzultant. „Pochopili, že vy jste ten, jehož očekávali mnohem dřív. Víte přece, že se váš otec choval zcela jinak.“
„Já jsem v mnohém jiný než otec.“ Govan se zvedl. „Ach, ještě jedno. Odkdy udržujete kontakty s Tzulánci?“ Kabcar se sametovým pohledem zadíval na svého rádce, pravá ruka spočinula na přepracovaném jílci aldoreelské čepele. „A kdy jste měl v úmyslu mě o tom zpravit?“ Tón mužova hlasu se přiostřil. „Copak jsem vám nezakázal, abyste přede mnou měl nějaké tajnosti, Mortvo?“
„To nebylo opravdové tajemství, Vznešený pane,“ ujišťoval ho kvapně Nesreca a zaujal ponížený postoj, aby kabcara nevyprovokoval a nevyvolal tím vlastní smrt. „Naše dnešní setkání bylo úplně první a já bych vás o něm obratem informoval.“
Kabcar na svého rádce nedůvěřivě pohlédl. „Nuže dobrá. Protože dnešek je prvním dnem, kdy jsem vládcem této rozpínající se říše, projevím milost a odpustím vám,“ prohlásil vznešeně a blahosklonně. V duchu musel bojovat s nutkáním zničit konzultanta jediným seknutím své kouzelné zbraně, stejně jak to provedl s Pakta?. To byla hotová záplava moci. Ten pocit bych hrozně rád zažil ještě jednou.
- Markus Heitz: Kořeny zla (Ulldart – Doba temnoty 6)
- Fantom Print, 2013
- překlad: Zdeněk Sladovník
- obálka: Jan Patrik Krásný
