Kořeny zla, Ulldart - Doba temnoty 6, Markus Heitz
 |
Lodrikova násilná smrt vyvolala v poddaných smutek a vztek. Aby pomstili milovaného panovníka, sahají ke zbraním. Zatím nikdo netuší, že se uctívaný vládce stal obětí svých dětí, posedlých vidinou moci. Zdá se, že velikášství mladého Govana nezná mezí a že ho nic nedokáže zastavit. Zároveň se pátrání po poslední aldoreelské čepelí mění v závod s časem. Neboť její magická síla může způsobit Govanův pád a zapečetit prameny zla. Potom se však vynoří pověsti, že je Lodrik naživu. Rovněž mladý Lorin vyráží do světa, aby se spolu se záhadnými spojenci postavil hordám zla. Govan však dělá všechno pro to, aby nad Ulldartem definitivně zavládla Doba temnoty.
Pashtak přimhouřil oči a zadíval se vzhůru ke konci obrovského sloupu, který jako osamocený káravý prst ukazoval k modré obloze. Jinak se na tomto místě nenacházelo vůbec nic kromě polorozpadlé dlažby a skromných zbytků základových zdí, připomínajících ulámané pahýly zubů.
Věděl jsem, že to nebude jednoduché, povzdechl si a spustil ruku se starým plánem, který si půjčil ze sbírek v knihovně. Právě na tomto místě se měl nacházet Sinuredův úplně první chrám. A právě zde měla být, podle poznámek neznámého písaře, v kamenném sarkofágu ukryta jedna ze dvou nejmocnějších zbraní na kontinentu.
Jenže palác už neexistoval, stavitelé Zakázaného města ho museli v průběhu více než čtyř set let rozebrat kámen po kameni.
Sarkofág se přece obvykle ukládá do katakomb, říkal si Pashtak v duchu.
Rychle se rozhlédl, jestli je v této odlehlé části města zcela sám. Potom začal ve zbytcích nádherné budovy pátrat po místu, kde býval vstup do sklepních prostor. Čichal ke každé škvíře v zemi, jestli mu snad čich neprozradí, odkud vychází zatuchlý vzduch z podzemní krypty nebo něčeho podobného. Ale všude cítil jenom obyčejnou hlínu, tu a tam – ke své značné nelibosti – také moč některého ze svých prostoduchých příbuzných, který tímto způsobem archaicky uplatňoval nárok na své teritorium.
Po více než dvou hodinách, kdy ho přemohla lovecká horečka natolik, že přestal vnímat čas, byl za svou námahu odměněn. V blízkosti posledních výběžků dřívějších bažin narazil na zcela jiný pach, než jaký vydává obyčejná půda. Rychle si vyhledal nástroj v podobě starého, zlomeného meče, škrábal jím ve škvírách a tak je uvolnil. Pach zesílil.
Říkal tu někdo něco? Pashtak zasunul zbraň jako páčidlo mezi kamenné desky, které přicházely v úvahu, a vší silou se zapřel do jílce. Když vyškrábal poslední zbytky sil a pořádně se do zbraně opřel, stará čepel se nebezpečně ohnula a praskla.
S kletbami na rtech dopadl na zem vedle zlomené zbraně, jílec přitom držel v ruce. Na jedné straně si roztrhl šaty. Zatraceně!
Ozvalo se zaskřípění.
Poslední zbytky hlíny mezi spoji najednou odpadly, kamenné desky se pod inkvizitorem náhle prohnuly, zešikma se do sebe zaklínily a pak se propadly do neznámé hlubiny.
Pashtak se neodvažoval nadechnout. Ale smrdutý zápach, který se k němu zespodu vznášel, ho štípal v nose. Nepomohlo, že si nos několikrát promnul, podráždění se vybilo v mohutném kýchnutí. Téměř okamžitě se země rozevřela a zlostně vrčící inkvizitor proletěl otvorem do černé tmy.
Tvrdě dopadl na zem, další kamenné desky s rachotem dopadly napravo a nalevo od něj a minuly ho jenom o vlas. Pashtak zalapal po dechu, převalil se a zvedl se na nohy. Žluté oči s červenými zorničkami rychle přivykly kalnému příšeří. Ve vzduchu kolem něj se vznášel prach a třpytil se v záři denního světla, dopadajícího vzniklým otvorem dovnitř.
Je to snad něco jako stará kanalizace?
Půlkruhovitá chodba byla v obou směrech po několika krocích zasypaná, hromady suti znemožňovaly další průchod.
Pach zatuchliny pocházel z maličké, téměř vyschlé strouhy, v níž byly tu a tam vidět zbytky zapáchající kapaliny, kterou Pashtakovy podrážděné smysly identifikovaly jako výkaly. Až Shui uvidí moje róbu a ucítí, jak páchne, asi mě zabije. Pashtak, jemuž se odporem zvedal žaludek, se opřel o zeď z pálených cihel.
Zvuk uvolňujícího kamení mezitím dokázal rozlišit velice dobře, a proto ho onoho nešťastného dne nijak neudivilo, když se opět ozval. S rachotem se po zádech zřítil spolu s částí vyzděné příčky do další místnosti.
Zaúpěl, vstal ze země a rozhlédl se.
Tentokrát ho prozřetelnost zřejmě vedla správným směrem. Propadlá zeď ho dopravila do klenutých prostor, které mu připadaly obrovské, a pravděpodobně svého času představovaly část původního paláce, kde se uskladňovaly zásoby.
Inkvizitor zavětřil a pomocí čichového orgánu začal pátrat v místnosti, z níž vedlo vzhůru široké schodiště, které však bylo rovněž zasypané haldou sutin. Místo drahocenností a proviantu, které zde bývaly v minulosti uloženy, našel pouze hromady prachu. Pashtak neobjevil nic, co by mu mohlo jakýmkoliv způsobem pomoci.
Poněkud zklamaně, protože se už viděl, jak v ruce drží drahocenný, zvláštní meč, vyšel z místnosti, protlačil se otvorem do chodby z pálených cihel a zvedl hlavu.
Je to nejmíň pět kroků, odhadoval vzdálenost k povrchu. Bude potřebovat kupu kamení, aby si z nich vystavěl rampu, která bude tak vysoká, že z ní bude moct překonat poslední zbytek cesty jedním odvážným a dalekým skokem.
Inkvizitor se sklonil a chtěl začít s prací, když sluneční světlo na okamžik zatemnil prchavý stín.
Rychle se zvedl, otočil se a pohlédl k otvoru. Denní světlo ho oslepilo natolik, že skoro nic neviděl. „Hej, tady dole někdo je! Mohl bys mě odsud vytáhnout?“
„Okamžik,“ uklidňoval ho shora mužský hlas. „Už jsme se začali starat, jak ti pomůžeme.“ Zazněl mnohohlasý smích.
Pashtak instinktivně uskočil a protáhl se dírou ve zdi z pálených cihel zpátky do vedlejší místnosti.
Průchod okamžité poté zakryla masa kamení a polámané části nosného pilíře, zvedl se šedý oblak prachu a špíny, který Pashtaka zahalil ze všech stran. Inkvizitor si zakryl tlapami plochou, kostnatou lebku a čekal, dokud se randál neuklidní.
Už zase ti Tzulánci. Rozkašlal se, potom se zvedl na nohy. Teď je z toho opravdu něco více než obyčejná osobní záležitost, holé kůže! Na druhé straně mu pokus o atentát dokázal, jak blízko se dostal k pravdě. A že Ammtára za žádnou cenu nesmí padnout do spárů těch šílenců. Nejdříve si však musí odsud najít nějaký východ, a sice takový, před kterým nebudou číhat žádní Tzulánci. Jenom stěží mohl předpokládat, že se spokojí s tím, že ho zasypou kamením a budou si myslet, že je mrtvý. Bude muset být velice, velice opatrný. Kde jenom vězí Lakastre, když je jí opravdu zapotřebí?
V záchvatu šibeničního humoru se na zkoušku opřel o stěnu na jiném místě klenuté chodby. Zeď však vydržela. Taky by to bylo až moc krásné.
Když udělal první krok dopředu, propadla se pod ním zem.
A potřetí onoho dne musel Pashtak připustit, že osud vedl jeho kroky směrem, který považoval za správný.
Otupěle se narovnal a opatrně se osahával. Zdálo se, že kromě droboučké ranky nad pravým okem a bolavého pravého zápěstí přečkal pád vcelku ve zdraví.
Zavrčel a vstal. Už nikdy nepůjdu nikam sám a nikdy se o nic neopřu, přísahal si v duchu.
Nezřetelně rozeznával nad sebou místo, kde se strop propadl. Ze všech stran však byl obklopený deseti velkými, čtvercovými kamennými schránami.
Sarkofágy! Pashtak potěšeně zafuněl, rozčílení bylo příliš velké. Tak se všechny ty pády nakonec přece jen vyplatily.
Ale dřív než začne pátrat po mocné čepeli, zjistí, kudy se z krypty dostane ven. Schodiště do horního patra se sice i zde propadlo, ale z krytu jednoho ze sarkofágů si postaví rampu. Tentokrát před každým krokem, který učinil, pečlivě prozkoumal podlahu.
Naplněný radostným očekáváním se přiblížil k prvnímu z impozantních sarkofágů. Ve tmě nedokázal pořádně rozpoznat jemnosti reliéfu, ale prsty mu prozradily, že si s jeho ztvárněním dal sochař velkou práci. Při nějaké pozdější příležitosti se sem vrátí s pochodní a několika společníky, aby si tu nádheru v klidu prohlédli.
Kousek po kousku odsouval těžký kryt stranou. V rakvi ležela mumifikovaná mrtvola muže ve zbroji, prsty jeho kostry svíraly jílec meče. Holá kůže, usoudil Pashtak při pohledu na kosti, které by dnes už určitě nikomu nechutnaly.
Začichal ve vnitřku sarkofágu, jestli tam neobjeví podezřelé pachy. Ale po tak dlouhé době ucítil pouze prach a starý, mírně zrezivělý kov. Co když je to ona? Mohla taková zvláštní čepel časem zrezivět? Uchopil meč a použil ho jako páčidlo k otevření dalších sarkofágů.
Ve všech spočívali válečníci v těžkých, neznámých zbrojích. Jejich zbraně však nevykazovaly, alespoň podle inkvizitorova názoru, žádné zvláštnosti. Tušil, že jeho pátrání nebude ještě dlouho u konce. A před tím nikomu neukáže, co objevil.
Nespokojeně zavrčel, s námahou zvedl kryt sarkofágu a dostrkal jej ke zdi. Opřel ho o stěnu tak, aby po něm mohl vyšplhat k východu z krypty. Meč vzal s sebou. Rezavý, nebo ne, bude se hodit, aby se s ním mohl bránit Tzuláncům. Po chvilce stál před šikmými kamennými dveřmi, které sice rozevřel, ale musel k tomu vynaložit všechny síly.
V naprosté temnotě tápavě kráčel strmou chodbou vzhůru, až dorazil k dalšímu zasypanému místu. Tam jeho cesta končila.
Pashtak se vědomě přinutil zachovat klid, neboť v něm klíčil strach, že v chodbě pomalu, ale jistě zemře hladem a žízní. Narůstaly v něm obavy, že v takovém rozpoložení nedokáže rozumně uvažovat.
Rozčíleně čmuchal kolem sebe, pozorně vyhledával sebemenší odchylku ve zvětralém vzduchu. Pokud se ve všem nemýlil, odněkud k němu doléhal jemný závan čerstvé trávy.
Osahával stěny a narazil na maličkou dírku, kterou zvenčí téměř nepozorovatelně vnikal dovnitř vzduch. Nejspíš se tam prohrabala myš nebo nějaké jiné maličké zvíře.
Mečem, který našel v kryptě, rozšířil objevený otvor. „Kdybych věděl, co všechno na mě bude čekat, nikdy bych tu funkci nepřijal,“ zanadával a zabořil čepel do hlíny.
- Markus Heitz: Kořeny zla (Ulldart – Doba temnoty 6)
- Fantom Print, 2013
- překlad: Zdeněk Sladovník
- obálka: Jan Patrik Krásný
