Konečný den Valhaly, František Novotný
 |
Hned na úvod je třeba nastavit si kritéria hodnocení: Novotného trilogie o Valhale je z hlediska literární kvality nejzásadnější dílo české fantastiky za posledních minimálně dvacet let. A vše, co bude následovat, je nutné brát s vědomím tohoto tvrzení.
V závěrečné, třetí části, Konečném dni Valhaly, se opět ocitáme v zacykleném paralelním světě, kde jsou u moci nacisté podporovaní bestiemi ze světa germánských mytologií, a především pak bývalá valkýra Reginleif, které se na poslední chvíli podařilo Pánovi temnot Súrtovi (mytickému ztělesnění ďábla) pomocí triku se zdvojenými meči uzmout vládu nad světem lidí.
Klíčové změny oproti předchozímu dílu jsou dvě – jedna místopisná, protože děj je tentokrát zasazen především do východní části světa, která je plně v područí Německa, druhá, podstatnější, pak formální. Zatímco se Novotný v předchozích dílech soustředil spíš na celkový pohled na dění, tentokrát je v centru jeho zájmu jediný hlavní hrdina. Tím je autorovo alter ego Franz von Karst, vlastník jednoho ze dvou mečů. Franz má pro existenci téhle podoby Třetí říše klíčový význam, a proto je víc než cokoli jiného hračkou v rukou bohů, démonů i lidských vládců. Musí tak v podstatě neustále bojovat s tím, nakolik jsou jeho rozhodnutí svobodnou vůlí, a nakolik pouze plní přání někoho jiného, mocnějšího, než je on sám. A při snaze vrátit běh času do normálu je nucen postupovat velice opatrně, protože netuší ani to, jaká je motivace chování těch, co mu pomáhají.
Když to trochu nadsadím, pak byl první díl klasickou ukázkou temné fantasy (s trochu pikantní příměsí moderní techniky), druhý dokonale zvládnutou polit-fiction z alternativního světa… a třetí díl je víc než cokoli jiného komorní psychologický román, kde jsou veškeré pestré kulisy jen prostředkem, jímž se autor pokouší proniknout k podstatě svého hrdiny. Z tohoto hlediska je vše v pořádku.
Jenže – základním problémem Konečného dne Valhaly je, že děj, který se tu odehrává, je v podstatě zrcadlovým obrazem toho, co se dělo v předchozí části, takže kromě úplného finále čtenář podruhé prochází tím, co už více či méně zná. Rozumím tomu, že Novotný chtěl vše doříct do důsledků, aby nikde nezůstal žádný dějový motiv neukončený. I tak jsem se ale neubránil tomu, že některé scény, které pouze kopírovaly to, co již bylo poměrně přesně řečeno v Dalším dnu Valhaly (a předchozí interpretaci nikterak neohýbaly), jsou v takto zbytnělé podobě zbytečné (souboj Arnima s Reginleif, prakticky celá americká pasáž). Chápu, že Novotný chtěl bezezbytku využít princip Alexandrijského kvartetu od Lawrence Durrella, kde nový pohled na tentýž dějový úsek zcela obrátí čtenářův náhled na to, co se v knize odehrává, ale tady se to myslím nepovedlo dovést úplně do dokonalosti.
Přes veškeré výhrady je ale třeba Novotnému přiznat, že i tak na čtenáře čeká při dokončování puzzle, jímž celá velkolepá sága je, několik opravdu velkých překvapení, která zvolenou metodu plně rehabilitují. (Zároveň však nic nepůsobí násilně a chtěně jako třeba v Cardově Enderově stínu.) A co je pak úplně nejdůležitější – text rozhodně nenudí.
Konečný den Valhaly totiž přináší i mimořádný zážitek čtenářský, je plný akčních, ale také vizuálně propracovaných, takřka hororových scén (viz souboj v Dračím chrámu), pointa je pak ve své jednoduchosti až geniální. Vše je opět prošpikováno literárními odkazy (nejvíce snad na Kingovu Temnou věž, která se zde stala podobně důležitou – i když ne tak dokonale do děje zabudovanou – inspirací jako pro předchozí část Dickův Muž z Vysokého zámku), známými postavami našich i světových dějin (nově Jurij Gagarin nebo sjezdař Toni Sailer, ale i čeští polistopadoví politici nebo nacističtí pohlaváři) a netradičními pohledy na různé mytologie, božské panteony, ale i filozofie. Přes tento na první pohled nesourodý mix působí kniha nesmírně celistvě a ukázalo se, že trpělivost (Valhala vznikala patnáct let) tentokrát byla na místě. Je to dílo, které svým přesahem a úrovní zpracování zcela určitě patří k nejvýznamnějším počinům naší literatury a ve svém osobním žebříčku bych je řadil na roveň pro mě tří nejlepších prací české fantastiky všech dob – Součkovy trilogie Cesta slepých ptáků, Čapkovy Války s Mloky a Velinského Engerlingů.
- František Novotný: Konečný den Valhaly 1+2
- obálky: Milan Fibiger
- vydal: Triton, Praha 2007
- 352/544 stran, 229/299 Kč
Recenze vyšla v autorem zkrácené podobě v magazínu Pevnost 1/2008.
12. února 2008, Jiří Popiolek
