Klenoty české fantasy (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Ondřej Jireš ed.
 |
Poznejte českou fantasy v exkluzivním výběru nejlepších povídek a novel!
Přestože má fantasy v České republice poměrně krátkou tradici, během zhruba čtvrtstoletí vyrostla silná generace spisovatelů. Jejich díla si našla nadšené čtenáře a žánr se definitivně etabloval jako pevná součást české kultury.
Antologie představuje českou fantasy v celé její šíři a zaměřuje se výhradně na nejlepší dosud publikovaná krátká díla. Najdete v ní ceněné texty populárních spisovatelů, ale i méně známé povídky a novely, které editora přesvědčily kvalitou námětu a zpracování. Klenoty české fantasy ocení každý, kdo hledá originální a čtivé příběhy úchvatného žánru fantasy.
Adam Andres: Malucha
Drslav se obouruč rozmáchl sekyrou, aby mohl dát do úderu co největší sílu. Malucha na něj hleděla zespoda a ještě nikdy se jí bratr nezdál tak vysoký jako teď, i když ho viděla poněkud nezřetelně, jelikož v ledu byly prasklinky, ležel na něm slabý poprašek sněhu a jí se kalil zrak, protože nemohla dýchat. Přesto byla úplně klidná, ostatně jako vždycky, když jí šlo o život.
To je zajímavé, přemítala, zatímco se ostří Drslavovy sekyry blížilo k ledovému krunýři, tak pomalu, jako by to mělo trvat hodiny, než se jej dotkne a vysrší zpod něj bělostná tříšť. To je zajímavé, že se led prolomil právě pode mnou, přestože jsem ze všech nejdrobnější a nejlehčí. Přes to samé místo předtím přeběhl Odolen, kterému sahám sotva k ramenům a který by se už měl družit s odrostlejšími jinochy, místo aby si hrál s dětmi, ale oni ho odhánějí. A taky Černava, ze které už brzy bude žena a už teď má tak široké boky, že se po ní chlapi ve vesnici mlsně otáčejí. A všechny další děti. Letos je tuhá zima a led na jezeře je na dvě pídě silný, mrazy od slunovratu nepolevily – a přesto se prolomil právě pode mnou. Konec konců, pod kým jiným by se měl taky prolomit, jsou-li v tom nějaké nečisté čáry?
Sekyra dopadla jen kousek vedle její hlavy a led se pokryl tisícem prasklin, takže teď už Malucha bratra neviděla, jen tušila tmavou siluetu. Věděla, že za chvíli už neuvidí vůbec nic, protože se jí před očima dělala černá a barevná kola, jak se jí nedostávalo vzduchu a jak ji svírala ledová voda. Ještě nikdy nebyla smrti tak blízko, ale protože byla zvyklá na její neustálou přítomnost, neděsilo ji to. Měla pocit, jako kdyby vystoupila ze svého těla. Teď se mohla seshora dívat na to, jak se ji Drslav pokouší vysekat z ledu, pod nějž ji odnesl spodní proud. Naštěstí uvízla v nějakých větvích nepříliš daleko od místa, kde se s ní led prolomil, a naštěstí Odolena napadlo hned poslat jedno z dětí do vesnice pro pomoc, zatímco se snažil pod ledem dosáhnout aspoň na její nohy, což se mu nepodařilo. Ale bratr tu byl rychle, jako vždy připraven na to, že se jí může něco stát.
Malucha se přestala věnovat tomu, co se dělo na zamrzlém jezeře, protože ji to příliš nezajímalo. Bez hmotného těla se cítila neuvěřitelně volná, jako pták, a pochopila, proč se duše zemřelých do ptáků převtělují. Chtěla se proletět po okolí, ale nemohla se hnout z místa. Uvědomila si, že je to proto, že ještě nezemřela, a chtěla začít litovat, že je se svým tělem dosud tak pevně spojena. Než to však učinila, stalo se něco, co ji velmi překvapilo.
Jako kdyby se vrátila v čase.
Znovu prožívala některé okamžiky svého života, ty, které si dobře pamatovala, i ty, které dávno zapomněla. Důležité i nepodstatné. Smrt svého nejstaršího bratra Radslava, který zahynul na tažení proti Avarům, bezvýznamný, krásný slunný den, kdy s ostatními dětmi sbírala v lese za vsí maliny, viděla matku, jak tká na stavu plátno a jiné a jiné obrazy, kterými prolétávala rychle jako vážka nad řekou, a přesto si je do nejmenších podrobností uvědomovala.
Znovu prožila jeden loňský den, kdy se jí na pastvě z ničeho nic zbláznila koza, vždycky tak hodná a milá a mazlivá, jako by ji posedl nějaký zlý duch. Utrhla se z provazu, na kterém byla přivázána a rozeběhla se přímo proti Maluše. Malucha opět viděla skloněné ostré rohy, které jí mířily rovnou na břicho. Stejně jako tehdy se skrčila a otočila ke koze zády, takže jí nerozpárala břicho, ale polámala nějaká žebra a roztrhla na dvou místech kůži na zádech. Byla by ji utrkala, kdyby se tam čirou náhodou neobjevil Drslav, její nejmilejší bratr, nechytil ji za rohy a nestrhl jí vaz. Nikdo nepochopil, co se tehdy na pastvě mohlo stát. Malucha se ze svých ran vylízávala několik týdnů.
Rok před tím na ni v lese spadla za naprostého bezvětří větev a přimáčkla ji k zemi. Naštěstí tam byla vlhká a měkká půda, takže Malucha vyvázla jen s několika odřeninami. Ale kdyby ji větev srazila o kousek dál, byla by si roztříštila lebku o ostrý kámen vyčnívající z mechu.
Předchozího roku se málem utopila v řece. Sklouzla ze břehu a spadla do tůně, kterou si pod ním řeka vymlela. I když se snažila plavat, a to přes svůj věk uměla, klesala ke dnu, jako by ji tam něco stahovalo. Na poslední chvíli ji zachránil Drslav, který pro ni bez váhání skočil. O Drslavovi se říkalo, že plave jako vydra, ale otci později přiznal, že měl co dělat, aby v tůni nezůstal taky, protože se tam objevil silný vír. Drslav řeku znal, otec někdy žertem tvrdíval, že se matka musela zapomenout s vodním mužem, když Drslava počala, protože Drslav se v řece ráchal, sotva zjara povolily ledy, a opouštěl ji, až když ji zase zima pod led zaklela. A Drslav přísahal, že v téhle tůni víry nikdy nebývaly. To Drslav musel vědět. Do tůně pak vhodili nějakou obětinu a všichni se jí napříště vyhýbali, i když vír zmizel.
A ještě o rok dřív, to byla Maluše teprve tři léta, ji bodl sršeň do krku. Málem se udusila.
Když jí byly dva roky, do borůvek, které jí dala jíst matka, když ji měla s sebou v lese, se přimíchalo vraní oko. Zaříkávačka tvrdila, že snad na tu bobulku musel předtím plivnout had hospodáříček a oslabit tak sílu jedu, jinak by Malucha jistojistě životem nevyvázla.
Jako roční batole si málem srazila vaz, když se uvolnil provaz, jímž bylo k větvi přivázáno hejčadlo, do kterého ji matka odložila, zatímco pracovala na poli. Nic se jí nestalo jen díky tomu, že se do stínu pod hejčadlem chviličku předtím uložil otcův velký huňatý pes, takže spadla do měkkého.
A při narození se málem uškrtila na pupeční šňůře.
Teď se Malucha zarazila. Na to, jak přicházela na svět, se samozřejmě nepamatovala, to, že se dusila, protože měla kolem krku omotanou pupeční šňůru, znala z vyprávění. Proto ustrnula, když tyhle okamžiky znovu prožívala.
Ona neměla kolem krku omotanou svoji pupeční šňůru. Byla to pupeční šňůra její sestry.
Ale Malucha nikdy žádnou sestru neměla – a nyní viděla, proč ne: jakmile druhé dvojče přišlo na svět, tvář porodní báby se zrůznila hrůzou a ta dobrá žena novorozeněti zakroutila krčkem jako kotěti ještě dříve, než se stačilo poprvé nadechnout a rozplakat.
„To druhé nebožátko se narodilo už mrtvé,“ řekla pak matce. Byl to těžký porod a matka tomu uvěřila.
Malucha v té chvíli věděla, že se ji sestra pokusila zabít. Věděla, že to byla ona, kdo jí záměrně utáhl pupeční šňůru kolem krku, a věděla, že to byla pomsta za to, že se jí Malucha rozhodla zbavit, protože to znamení, které mělo její dvojče na čele a které tak vyděsilo porodní bábu, jí tam Malucha vtiskla sama ještě v matčině lůně.
A Malucha se vydala hlouběji do své minulosti, tam, kam je běžným smrtelníkům zakázáno vstoupit, vydala se do okamžiku, kdy byla zplozena. Jako jiskřička v neprostupné tmě se rozžehlo její vědomí a Malucha cítila, jak obrovská síla v ní tehdy byla. Tak obrovská, že když pochopila, jaké zlo v ní samé dříme, dokázala ho ze sebe vytěsnit a oddělit ho od sebe – a od té chvíle rostly v matčině životě bytosti dvě: ona a její sestra. Ona, prosta zla, a její sestra, zhmotnělé zlo. Bílá a černá, den a noc…
¤ ¤ ¤
Led konečně pod údery Drslavovy sekyry povolil a silné paže vytáhly bezvládné dětské tělíčko na vzduch. Drslav rychle chytil Maluchu za nohy a hlavou dolů s ní zatřásl, aby se jí dostala voda z plic. Malucha zalapala po dechu a bratr ji k sobě šťastně přivinul.
Malucha si v jezeře málem uhnala zápal plic a trvalo hodně dlouho, než se zmátožila aspoň natolik, aby vylezla z postele. Venku už pomalu tál sníh. Několik dní po tom, co ji Drslav zachránil zpod ledového příkrovu, strávila v horečkách a blouznila. Přesto si matně pamatovala, jak u ní její matka plakala, že to dítě jednou stejně ztratí, a otec matku utěšoval, že to tak jistě nebude. A i kdyby, dodal pak tiše, vždyť máme pět synů, na které můžeme být pyšní. Ale měli jsme jich šest, vzlykla matka, a dceru nemáme žádnou a už taky mít nebudeme. Po porodu dvojčat byla totiž matka neplodnou.
Dlouhé dny, kdy se válela v kožešinách a všichni jí nosili nějaké lahůdky, aby se co nejrychleji zotavila, trávila Malucha přemýšlením. Proč se tolik chtěla ještě nenarozená zbavit zla, které je v každém člověku? Stejně jako den nemůže být bez noci, tak i v lidech musí být něco zla, aby to dobré vyniklo. Nikdo není úplně dobrý nebo úplně zlý. Pročpak se právě ona svého zla chtěla – a dokázala – zbavit? Bylo ho v ní snad víc, než v jiných? A jestlipak všechna dvojčata, která se narodí, vzniknou takhle – že se prostě to silnější zbavilo nečistot na duši? Ale to by vždycky jedno dvojče muselo být hodné a druhé zlé a tak to nebývá.
A byla tu ještě jedna věc, která Maluše ležela v hlavě.
Nikdo jí nikdy neřekl jinak než Malucha. To není žádné jméno. Ptávala se matky, proč jí tak říkají. Proč ji nevolají jménem jako její bratry Radslava, Drslava, Sulislava, Čáslava, Ratibora a Hrděbora. Těm rodiče vymysleli tak krásná a vznešená jména! Jak se patří pro syny vladykovy. A ona? Matka jí vysvětlila, že na ni volají Malucho, protože je maličká. Tak tohle Malucha věděla sama dobře. A to jiné jméno nemám? ptávala se. Opravdové, které mi má dopřát dobrý osud jako mým bratřím? Jistěže máš, odpovídala vždycky matka. Ale nikdo ho nesmí znát, aby ti neublížil. Ani já? vyzvídala Malucha. Raději ani ty. Vždyť víš, co se ti každou chvíli přihodí, a to nad tebou nikdo nemůže získat kouzelnou moc, protože tvoje jméno je tajemství. Jaká hrůza by to byla, kdyby ještě ty zlé síly, které jsou ti v patách, mohly čarovat skrze tvoje jméno! A matka si vždycky uplivla třikrát přes levé rameno. Znám ho jen já a tvůj otec. A tobě jsem ho pošeptala do ouška, když ses narodila, abys věděla, že je tvoje. Až budeš velká, dozvíš se ho.
Teď už Malucha svoje jméno znala, protože když tehdy pod ledem v jezeře prožívala svůj sedmiletý život až k vlastnímu početí, slyšela, jaké jméno jí to matka pošeptala. Bylo to jméno krásné, vznešené, hodné dcery vladykovy.
Ale její sestra jméno nedostala. Zemřela bezejmenná. Vlastně – byla zavražděna bezejmenná.
¤ ¤ ¤
„Maminko!“ zakňourala z pelechu, když do místnosti vstoupila matka s díží mléka, které právě nadojila.
„Ano, beruško moje?“
„Maminko, pojď si se mnou chvíli povídat!“
„Srnečko, nejdřív musím dát do mléka syřidlo, abychom měli tvaroh a sýr. Pak přijdu.“
A opravdu si za chvíli přisedla na kraj lůžka.
„Maminko,“ upřela na ni Malucha velké tmavé oči, o to větší a tmavší, že teď byla pohublá a bledá. „Maminko, jak se jmenovala moje sestra?“
Matka ztuhla, jako kdyby vedle ní z podlahy vyrazil pramen.
„Ty nemáš sestru, Maluško,“ odpověděla rychle.
„Ale měla jsem. Dvojče.“
„Kdo ti to napovídal?“ snažila se matka tvářit, že jde o babské tlachy, a s úsměvem ji pohladila po tváři.
„Viděla jsem to ve snu, když jsem byla pod ledem,“ řekla po pravdě Malucha. Nikdy nelhala, nemohla, neuměla to a matka to věděla. „Vím, že jsem se málem uškrtila na její, ne na své pupeční šňůře, a vím, že měla na čele znamení, kvůli kterému jí baba babicí zlomila vaz.“
Matka zbledla.
„Neměla jsi sestřičku, Maluško,“ řekla po chvíli. „To byl jen zlý sen.“
Pohladila ji a odešla stloukat máslo.
Ale měla, běželo hlavou Maluše. Měla jsem sestru, která přišla na svět z mé vůle a vlastně i z mé vůle byla zabita, protože kdybych ji neoznačila, porodní bába by ji byla nechala žít. Moje sestra je zavražděné dítě, kterému ani nikdo nedal jméno. A mstí se mi za to. Všechny ty nehody, při kterých jsem málem přišla o život, každý rok jedna, se staly mimo dům a mimo ves, u vody nebo v lese nebo na poli. Z duší žen a dětí, které nesejdou ze světa přirozenou smrtí a které zemřely neusmířeny a s hořkostí v srdci, se stávají rusalky a škodí lidem. A já mám svou vlastní rusalku, která se mne už osmkrát pokusila zabít. Tentokrát jsem už byla skoro mrtvá. Žádná bytost nemá víc než devět životů, proto mi zbývá už jenom jeden. A o ten přijdu příští rok, pokud něco neudělám.
Malucha se zavrtala do kožešin a usnula posilňujícím spánkem.
¤ ¤ ¤
Mezi zbytky loňského sněhu statečně vystrkovaly nazelenalé hlavičky sněženky a bledule. Malucha už byla zdravá, ale po těžké nemoci měla ruce a nohy jako hůlčičky a rychle se unavila. Nikomu tedy nepřišlo divné, že se zimomřivé dítě nehrne ven a raději celé dny prosedí v teple doma. A protože Malucha pilně a dobře předla, matka ji nevyháněla. Ne že by Malucha pokládala předení za tu nejzajímavější činnost na světě. Raději vyšívala, ale na to byla v domě tma. Jenže nemohla matce svěřit pravý důvod toho, proč z domu nevychází, nebo jen v nejnutnějších případech, nikdy ne sama, za tmy nebo za pravého poledne.
Nemohla jí říct, že se bojí rusalky. Svého dvojčete. Bála se, že by se matka rozhněvala, protože z nějakého důvodu nechtěla, aby Malucha o sestře věděla.
Jediný, kdo znal pravdu, jediný, komu ji Malucha prozradila, byl Drslav. A ten taky tajně pod práh domu zahrabal nůž, aby se jej nečisté síly neodvážily překročit.
Drslav byl nejmladší z jejích šesti bratří. Když přišla Malucha na svět, slavil postřižiny, muži ho právě přijali mezi sebe. Bral to jako znamení, že se Malucha narodila zrovna v ten den, a z bratrů k ní lnul nejvíce. Když už chodila a rozum brala, trávil s ní hodně času, a proto se tolikrát nachomýtl k tomu, když jí šlo o život. Teď už z něj byl urostlý mladý muž, jejž by mnoho otců rádo vidělo po boku svých dcer, ale Drslav se ještě ženit nemohl. Neměl dosud nashromážděný takový majetek, aby mohl za nevěstu zaplatit pořádné výkupné. Mohl samozřejmě spoléhat na otcovu pomoc, otec by mu jednu dvě jalovice ze svého stáda jistě přidal, ale nejdříve musel odbýt starší syny. Když předloni padl Radslav, jeho vdovu podle zákona pojal za manželku druhorozený Ratibor, dosud svobodný, a nebylo tudíž zapotřebí platit za ni znovu výkupné. Ale pořád tu ještě byl Čáslav, Sulislav a Hrděbor. Mít tolik synů je pro rodiče na jednu stranu chlouba a pýcha, protože rodu dají bojovníky, ale na druhou stranu jsou to velká vydání, mají-li se všichni oženit. Zato dcery jsou požehnání, neboť bývají příčinou otcova bohatství. Malucha však byla ještě příliš malá na to, aby za ni někdo nabízel tučný dobytek, který by pak mohl některému z jejích bratří posloužit jako kupní cena nevěsty… A navíc to vypadalo, že bude zázrak, dožije-li se vůbec věku, kdy se o ni muži začnou zajímat.
Drslavovi se honilo hlavou všechno, o čem mu Malucha vyprávěla, že zažila, když se ji pokoušel vysekat z ledu. O zavražděné sestře-dvojčeti přišedší na svět s varovným znamením ve tváři a s touhou Maluchu zabít, jež přetrvávala i po její smrti. Znovu a znovu v duchu prožíval všechny ty příhody, které mohly Maluchu stát život. Rozzuřená koza na pastvě, vír v klidné tůni, větev ulomená za bezvětří, prolomený led, který bez potíží unesl i jeho… Čím dál víc musel Maluše dát za pravdu. V těch věcech beze vší pochyby měly prsty nečisté síly. Proto taky zahrabal pod práh ten nůž, i když to vlastně původně udělal jen proto, aby sestřičku uklidnil.
A pak se mu v hlavě jako z křesadla vylétlá jiskra rozsvítilo poznání: jestliže Maluše zbývá už jen jeden jediný život, jak to sama – byť s trochou nadsázky – řekla, jestliže má rusalka už jen jeden jediný pokus, aby ji zahubila, a jestliže je to on, kdo Maluše už několikrát zachránil život, pak je nabíledni, koho se rusalka pokusí zbavit dřív, aby jí v jejím snažení nemohl zabránit…
Drslavovi vyrazil na čele pot a udělalo se mu horko, i když se jarní slunce na obloze teprve sotva drželo a kožich odkládal leda ten, kdo šel štípat dříví. Rychle se od řeky vrátil do dvorce a toho dne z něj už nevytáhl paty a raději se zabýval nějakou prací doma. Beztak bylo nutné začít prohlížet oradla a jařma, protože záhy už bude třeba zapřáhnout dobytek a vyjet orat.
„Málo jíš, Držislávku,“ všimla si u večeře matka, když se Drslav v ovesné kaši jen tak porýpal. „Jsi nemocný?“ Vždycky byla tak starostlivá, že to jejím synům, když trochu odrostli, bývalo nepříjemné.
„Spíš vzdychá po nějaké panně,“ šklíbil se Sulislav a dal Drslavovi přátelskou herdu do zad.
„Ukaž mi tady v té vsi nějakou pannu,“ přidal se Hrděbor, „a já po ní taky budu vzdychat, pokud jí už aspoň budou pučet ňadra.“
„No no, snad se tě Sulislav nedotkl,“ díval se na Drslava, který se jediný nerozesmál, otec zkoumavě zpod hustého obočí.
„Nejsem ve své kůži,“ přiznal se Drslav.
„Nenastydl jsi u vody?“ přemítala nahlas matka. „Viděla jsem tě, dlouho jsi tam dneska seděl na holé zemi, mohl jsi prochladnout…“
„Už to není nemluvně,“ okřikl ji otec, který její přehnanou péči o syny většinou těžko snášel.
„Někdo ho uřkl,“ usoudil se smíchem Čáslav a nabral si znovu pořádnou porci ze společné mísy. Tím pokládal záležitost ohledně Držislavova nechutenství za vyřešenou.
No, moc daleko od pravdy nejsi, bratře, pomyslel si Drslav, a i když na takové věci jindy příliš nedbal pokládaje je za ženskou záležitost, bedlivě sledoval matku, zda nezapomene nalít na misku mléko pro hada hospodáříčka a do rohu vyhrazeného předkům položit talíř kaše.
Už skoro spal, když se k němu na lavici přitulila Malucha.
„Co tu děláš, veverko? Máš dávno spát!“ vyhuboval jí tiše.
„Jak bych mohla spát, když vidím, že se trápíš, Držislávku,“ špitla Malucha.
„Netrápím se.“
„Trápíš a já vím proč.“
„To jsem zvědav.“
„Aby mě mohla rusalka dostat, musí se zbavit tebe, protože mě ochraňuješ. A tebe to napadlo taky, viď?“
„No, napadlo,“ vzdychl Drslav. Teď, když to Malucha vyslovila, si byl ještě víc jist, že je to pravda.
„Nechci, aby se ti něco stalo,“ šeptala Malucha a tiskla se k bratrovi jako klíště. „Kvůli mně. Půjdu za ní do lesa k řece. Když budu mrtvá, nebude mít důvod zabíjet tebe.“
Drslav strnul. Takhle přece malé děti nemluví.
„Nesmysl,“ řekl pak. „Tvoje smrt nemusí být tím, po čem rusalka baží. Třeba chce skrze tebe ublížit matce a otci nebo mně.“
„Tak to není. Ona nenávidí mne, protože já jsem ji stvořila a kvůli mně zemřela. Vím to, Drslave, cítila jsem to v tom snu,“ odporovala mu Malucha s takovou určitostí, až v Drslavovi trnulo.
„Mívají všichni lidé takové sny, když jsou na pokraji smrti?“ zeptal se.
„Já nevím,“ řekla upřímně Malucha. „Ale jsou to pravdivé sny.“
„Přesto ti nedovolím, abys šla do lesa a vydala se jí napospas,“ řekl rozhodně Drslav. „Nevytáhneš paty ze dvorce, dokud se nevrátím.“
„Kam chceš jít?“ vylekala se Malucha.
„To nemohu vyslovit nahlas, aby to neslyšela a nepokusila se mi v tom zabránit,“ odpověděl Drslav, „ale vrátím se nejpozději za tři dny. Pokud bych čtvrtého dne ráno nebyl zpátky, už nepřijdu.“
„Kam chceš jít?“ naléhala na něj vyděšená Malucha.
„Pro pomoc,“ řekl sotva slyšitelně Drslav. „Ale nikomu ani slovo, sestřičko. Ať to ona nezaslechne.“
- Ondřej Jireš ed.: Klenoty české fantasy
- Argo, 2014
- obálka: Milan Malík
- 704 stran, 398 Kč (v e-shopu Fantasye již za 358 Kč)
