Říkali jste si někdy, jak krásný by byl život beze strachu? Pozor, co si přejete, mohlo by se vám to splnit – parta Felixe Jonáše tentokrát vynaloží veškerou svou i cizí energii na to, aby se tohle přání nikdy nevyplnilo.

Felix Jonáš je v pořádné kaši. Kvůli probouzejícím se démonickým instinktům bude muset letošní výročí rozchodu s Patricií zvládnout střízlivý. A jako na potvoru začnou Prahou kolovat úlomky mocného magického artefaktu – a zrovna mezi lidmi, kteří by se raději navzájem zabili, než aby žili s představou, že nemají celý kus. Jedním z těchto lidí je bohužel i Klaudie, která se po posledních eskapádách s Felixovou bandou cítí jako Vesuv před výbuchem. Již tak nestabilní příměří mezi jednotlivými magickými frakcemi Prahy se bortí a Felixův tým je v epicentru všeho – jako vždy proti své vůli.

„Co, kruci, dělám blbě, že se všechno ustavičně sere?“ (str. 118)

Nic – tentokrát je v tom Felix Jonáš skutečně nevinně. Ale nadrobený bordel někdo uklidit musí a on v tom je dost silně zainteresován. Nejen, že se hned dva lidé pokusí zabít Klaudii, ještě k tomu se z ničeho nic zjeví jeho starý dobrý parťák z VVK Adam Reys, který jakkoli se tváří přátelsky a neškodně, má s magickým artefaktem vlastní plány – a rozhodně nemá v úmyslu je měnit jen kvůli Felixovi.

Příběh nad humor

Jan Hlávka je rozhodně dobrý vypravěč. Bůh strachu se čte jedním dechem, všechny postavy dostávají dost prostoru (až se člověk diví, kam to všechno autor dokázal napumpovat) a prochází si svými soukromými očistci, jež výrazně naruší jejich vztahy s ostatními – někdy až tak vyostřenými, až si čtenář říká, jak tohle jen poslepovat zpátky dohromady. Humorná linka se zde naopak drží spíš na úrovni sarkasmu a ironie.

Tak už jsme všichni?

Hlávka naskočil do rozjetého vlaku těsně před cílovou rovinkou a čekal ho nelehký úkol – udržet spletené všechny nitě, které se v průběhu série vynořily. Trochu to působí jako přepočítávání dětí ve školce, aby si byla paní učitelka jistá, že se k horské dráze skutečně dostaly všechny. Tedy kdyby s sebou každé dítě mělo zbraň hromadného ničení, nenávidělo toho, kdo se s ním ve dvojici drží za ruku, a vozíky projížděly peklem.

Do toho navíc Hlávka zvládl srovnat sem tam skóre na pár frontách, pohnout zkostnatělými vztahy, vytvořit nová spojenectví a pár jich zpřetrhat. Zkrátka jak v tom byl bordel před desítkou, tak teď už se v tom nevyzná nikdo a bůh pomáhej tomu, kdo bude stát v centru, až tento křehký domeček z karet ve velkém finále spade. V jedenáctce se totiž konečně nakousne, co že to vlastně způsobilo, že magie umírá. Rozhodně to nebude hezký pohled a jestli se z toho lidstvo vylíže bez větších šrámů, bude to malý zázrak.

Jan Hlávka v pěti bodech

1. Narodil se roku 1979.
2. Debutoval v časopise Ikarie (dnešní XB-1) povídkou Devatenáctka v roce 2002.
3. Jeho prvním románem je příspěvek do série Agent AFK – Zatmění (2007) – a dál do této série přispíval.
4. Dvakrát vyhrál literární cenu Ikaros časopisu Ikarie.
5. S Janou Vybíralovou pracoval na fantasy románu Dračice a zatím dvoudílné space opeře Algor.

Bůh strachu nejen, že se skvěle čte a nepokrytecky a do podrobností se vrtá v křehkých psychikách postav, zároveň i úžasně připravuje půdu pro Pavlovského velké finále. Poslední stadium vyjde v květnu 2017. Jen je ohromná škoda, že se k němu z posledních sil nedoškrábaly všechny postavy, jež se v průběhu více než čtyř let v Kladivu na čaroděje představily.

• Jan Hlávka: Bůh strachu (Kladivo na čaroděje 11)
• Epocha, 2016
• obálka: Lubomír Kupčík, Lukáš Tuma
• 186 stran, 149 Kč (v e-shopu Fantasye již za 134 Kč)