Anthony Ryan přichází s pozvánkou, která v mnohém milovníkovi fantasy vzbudí pochyby. Autor se totiž ve své novince vrací do světa své trilogie Stín krkavce, a známý bojovník Vélin Al Sorna se opět vrhá po hlavě do zbrusu nového a neméně epického dobrodružství. Ryan má co napravovat, a Volání vlka funguje jako zdařilý odpustek.

Už jsme to sice trochu nakousli, ale ne každý měl tu čest seznámit se s trilogií Stín krkavce, na kterou sága Čepel krkavce navazuje. Anthony Ryan začal v prvním dílu velice dobře, ale druhý díl byl spíše průměrný a závěrečné vyvrcholení bez přehánění zklamání. A ačkoli se původní trilogie zdála uzavřená, rozhodl se autor dát svému hlavnímu hrdinovi ještě jednu šanci. Ta má jméno Volání vlka a velmi rychle pochopíte, že snaha spravit si u čtenářů pošramocenou reputaci nebyla brána na lehkou váhu.

Chytré malé věci

Ryan se ve své novince nezdráhá použít „špinavý malý trik“. Bere vás do stejného světa, do centra dění staví starého známého Vélina Al Sornu, ale děj se přesune do jiného místa na mapě. Nové pořádky, nové postavy, nová šance. Jednoduchý a prověřený přístup, který bez výhrad ve Volání vlka funguje.

Jako záminku je využita záchrana ženy, která byla Vélinovi blízká. Co na tom, že se dlouho neviděli a že ji v minulosti jeho činy poslaly do vyhnanství; stará láska nerezaví, a tak hrdina vyrazí do neznáma na nejistou misi na zatím neprobádaný kontinent. A když už tam Vélin bude, určitě se připlete i k větším věcem než záchrana své dávné lásky. Postupně jsou odhalovány kořeny počínající války, kterou hrozí rozpoutat muž považující se za živoucího boha, a také důsledky činnosti „živého boha“ Kehlbranda, které mohou být mnohem temnější a rozsáhlejší než jen pouhá válka.

Autor celou situaci na čtenáře ušil velice chytře. Vůbec nebudete mít pocit, že se snaží uměle natahovat něco, co už mělo dávno skončit – naopak probouzí zájem a nabízí spoustu zbrusu nových věcí, které dokážou udržet pozornost.

Starého psa…

Pokud chcete napsat zaručeně funkční knihu, pak vsaďte na to, co fungovalo u (nejen) vašich předchozích děl oceňovaných čtenáři. A přesně to Ryan ve Volání vlka udělal!

Děj je uvozován retrospektivními pasážemi z pohledu Kehlbrandovy sestry, kde je postupně líčen vzestup muže považujícího sama sebe za boha. Částečně to pomáhá odhalit charakter Vélinova protivníka, částečně ukazuje formování vztahu mezi sourozenci a částečně i slouží jako snadná a rychlá cesta k vysvětlení reálií a úvod do nového světa. Zde totiž platí trochu jiná pravidla a zvyklosti, než na jaké byl hlavní hrdina zvyklý doposud, takže se vyhnete dlouhým vysvětlujícím pasážím.

Příběh je podán čistě z očí Vélina, což vede k opětovnému vybudování vztahu čtenáře a hlavního hrdiny. Je fajn, že předchozí sérii nemusíte znát. Vše potřebné pochopíte nebo je vám stručně zopakováno, a ačkoli není čtenář veden vyloženě za ruku, nebude mít žádný zřetelný handicap, pokud bude Volání vlka jeho první Ryanovkou.

Je to jízda, přátelé!

Děj plyne svižně, je plný akčních scén, ale zároveň je kladen i důraz na emoce a vnitřní konflikty hlavního hrdiny. Žádná přehnaná emocionální ždímačka; autor se tentokrát omezil spíše jen na několik zásadních témat. Nejprve je to ztracená láska, která se po dlouhé době probudí (a která nikdy úplně nezmizela), následně pak hlavně dilema, zda nebude nutné získat zpět svoji magii…

Hlavní hrdina tvoří součást fungujícího a živého světa. S tím souvisí i množství dalších postav. Tady Ryan příliš nekopíruje vlnu moderní fantastiky: nemá potřebu vyvraždit a obměňovat ansámbl co pár stran, poměrně striktně rozděluje postavy na hodné a zlé a drží se zažitých stereotypů i mantinelů, které v rámci svého světa vytyčil.

S potěšením je třeba konstatovat, že kniha má pár zajímavých nápadů a spoustu dynamických pasáží. Je čtivá, možná až moc – ostatně jméno překladatele Jakuba Němečka je zárukou, že tomu tak bude; budete se divit, jak rychle vám přečtené stránky odsýpají. Čestnou zmínku si zaslouží scény s obléháním pevnosti – člověk by řekl, že tohle téma se už vyčerpalo až do morku kostí, ale přesvědčíte se, že stará dobrá klasika ještě zdaleka neřekla poslední slovo.

Napsáno mezi řádky

Bylo řečeno dost věcí, ale pokud čtete mezi řádky, pak jste si určitě pár nevyřčených věcí domysleli sami. Volání vlka se podobá většímu množství fantasy příběhů, nepřináší v podstatě nic nového a drží se zaběhlých schémat. Je to „jen“ další z dlouhé řady šablonovitých fantasy, což je zajisté úderný argument. Takže pokud vám stačilo přečíst jednu dobrodružnou fantasy s tím, že znáte všechny, budiž. Jestli ale máte fantasy rádi, dokážete se přenést i přes to, že postavy se občas chovají nelogicky a že záchrana dámy v nesnázích a boj se zlem jsou motivy staré jako lidstvo samo. Příběh ani styl, jakým je napsán, nejsou vůbec špatné.

S trochou hořkosti by se chtělo říct, že nový Ryan jde ve stopách starého Ryana a úvod ságy Čepel krkavce slibuje parádní čtení. Slibný začátek už tu ale jednou byl.

I přesto dejte Volání vlka šanci – nový svět je zajímavý a Anthony Ryan psát umí. A Vélin Al Sorna má pořád co nabídnout – sice zestárl, ale snad i zmoudřel a poučil se ze svých předchozích chyb.

• Anthony Ryan: Volání vlka (Čepel krkavce 01)
• Host, 2020
• Překlad: Jakub Němeček
• 527 stran, 449 Kč (v e-shopu Fantasye již za 404 Kč)