Když Havran Vladimíra Šlechty roztáhne křídla, Vladimír Šlechta: Rok Havrana
 |
Pěstitelé opia bojují s elfy. Na rozlehlých územích pronajatých Němci se prohánějí geneticky modifikovaní kříženci rysa a člověka, a v reaktorech jaderné elektrárny se usadili kultisté, kterým fanatismus kouká z očí. Tak tahle nějak vypadá Česká republika na počátku čtyřicátých let jedenadvacátého století. A nad českou kotlinou se vznáší duch tajemného Havrana – ochránce práva a spravedlnosti.
Česká republika je zpustošena etnickou válkou. Vladimír Šlechta tak poměrně nečekaně trefil hřebík aktuálního tématu na hlavičku – příčinou války jsou totiž uprchlíci z jiných zemí a nositelé odlišných kultur, kteří se u nás překvapivě rychle adaptovali. Popis zdevastované republiky působí velice věrohodně, neboť autor pracuje s reálnými lokacemi, kterým však vtiskl zcela novou, temnější a beznadějnější tvář. Původní obyvatelé, tedy ti, kteří neemigrovali, jsou přinuceni žít ve sběrných táborech, zatímco po zbytku území se rozlezli Vietmanci, Rusové a další cizáci, nebo si jej pronajali dostatečně movití zájemci. Kulisy má Rok Havrana honosné a nadmíru vydařené.
Nezbývá tedy než do kulis zasadit postavy. Knihu táhnou dva hlavní hrdinové – mystický Havran a agentka české exilové vlády Marie Skočdopolová. Zatímco Havran je muž činu, postrach všech zlosynů a zhmotnělá legenda, která budí respekt, kdekoliv se objeví, Marie je jeho pravým kontrapunktem – dost toho namluví, je opatrná, místy až bojácná, a vyžívá se ve výrazech, které patří do úst spíše puberťákům než ženám jejího věku. (Přestavte si třicátnici, pro kterou je spousta věcí bžúžasných – už chápete?) Kromě této dvojice se sem tam objeví ještě pár dalších významnějších postav, které však povětšinou plní pouze roli nevýrazných přicmrndávačů.
Vladimír Šlechta v pěti bodech
- Vladimír Šlechta se narodil roku 1960 v Liberci, většinu života však prožil v Českých Budějovicích.
- V roce 1994 vystudoval Stavební fakultu ČVUT – obor vodní stavby, a vodohospodářství ho provází v různých podobách celým jeho životem.
- Svoji první povídku s názvem Legendární zbraň publikoval v roce 1993 v časopisu Ikarie. Byla to první předzvěst série knih o majoru Oggerdovi, která v současné době čítá již 6 knih (Projekt: Berserk, Ostří ozvěny, Kyborgovo jméno, Střepy z apokalypsy, Keltská brána Emma z umírajícího města).
- Dalším významným projektem Vladimíra Šlechty je cyklus Krvavé pohraničí, který definoval hranice nového fantasy subžánru – tzv. zálesácké fantasy.
- Mimo tyty cykly ještě přispěl do série JFK (díl č. 26 – Pár kapek krve) a vytvořil několik dalších povídek do různých časopisů a sborníků.
Ve své podstatě je nesourodá dvojice hlavních hrdinů „pomocným motorem“ příběhu – Marie je díky svému vyptávání a komentářům druhou vypravěčkou. Havran proto díky jejím dotazům často musí dovysvětlit a přiblížit čtenáři věci, ve kterých by jinak tápal. Navíc je Havran lehce nadpřirozeným hrdinou, takže zvládne i věci, při nichž by běžný člověk selhal, aniž by logika příběhu dostávala příliš na frak.
(A mimochodem, ti elfové zmínění na počátku recenze nejsou praví. Jedná se o obyvatele jakéhosi Pán-prstenů-landu – fantasy prvky proto v této knize rozhodně nehledejte! Rok Havrana totiž není součástí cyklu Krvavé pohraničí, ale ani Oggerdovského cyklu, kterému je tematicky mnohem blíže.)
Z temných koutů šuplíků
Jak je již téměř pravidlem u většiny Šlechtových knih, autor vždy své čtenáře oblaží nějakým doslovem, který prozradí něco ze zákulisí románu. Tentokrát se čtenáři dozví, že Rok Havrana měl být založen na čtyřech povídkách z přelomu tisíciletí, které chtěl autor jen lehce doplnit a doupravit do podoby celistvé knihy. Výsledek však působí i přes prvotní záměr stále spíše jako sled povídek, tu více, tu méně na sebe navazujících.
Struktura a děj kapitol jsou bohužel možná až příliš jednoduché – většinou na počátku každé z nich dostane Havran a jeho kumpanie cíl, misi, a vyráží jí splnit. Žádné zápletky, žádné velké dějové zvraty. Čtenář navíc v průběhu knihy nemá o Havrana téměř strach, neboť jeho nadlidské schopnosti vylučují možnost eliminace nepřáteli. Málokdy se stane, že povídka, respektive kapitola, nekončí tak, jak bylo čtenářem očekáváno již na počátku.
Výsledný dojem trochu napravuje závěrečná kapitola s názvem Boží kopírka. Pokud vám tento název připadá povědomý, vězte, že povídka stejného názvu se objevila v antologii Čas psanců editora Ondřeje Jireše, ale děj je v mnoha aspektech pozměněn. Je vysvětleno, kdo je vlastně Havran, a mezi řádky se (velmi okatě) skrývá pocta jedné z nejdéle fungujících českých fantastických sérií. Tento minicrossover však zajisté vykouzlí na tváři nejednoho čtenáře úsměv.
Přidejte plyn
Suma sumárum není Rok Havrana až tak špatnou knihou. Ovšem oproti jiným knihám páně Šlechtovým chybí větší podíl akce, kterou autor rozhodně umí a za jejíž pomoci by mohl utáhnout i slabší povídky. Kniha však nefunguje ani jako „konverzačka“ – přestože obě hlavní postavy mají na stránkách spoustu prostoru, nejsou prokresleny nikterak do hloubky, a dialogy více vysvětlují okolní svět, než aby odhalovaly skutečné charaktery postav. Výsledkem je lehce utahaný a mnohdy nad únosnou míru upovídaný kočkopes, kterého bohužel nedokáže zachránit ani velmi dobré řemeslné provedení.
Knihu lze s čistým srdcem doporučit čtenářům neznalým díla Vladimíra Šlechty. My, zmlsaní čtenáři a fanoušci vědoucí, čeho je tento autor schopen, můžeme očekávat spíše další části zavedených cyklů, neboť Rok Havrana díru do našich srdcí nejspíše neudělá.
- Vladimír Šlechta: Rok Havrana
- Brokilon, 2015
- Obálka: Michal Ivan
- 360 stran, 278 Kč (v e-shopu Fantasye již na 278 Kč)
