Kavárna šílenců, Anita Blakeová 4
 |
Laurell K. Hamiltonová : Kavárna šílenců
Animátorka Anita Blakeová je zákonnou popravčí upírů pro celou oblast. Jako expertka na nadpřirozené jevy spolupracuje i s místním Duchařským komandem, zvláštní policejní jednotkou specializovanou na nadpřirozené zločiny. Teď se setkává s řadou případů pohřešovaných lykantropů. A jako by pracovních problémů neměla až nad hlavu, musí současně řešit i potíže ve svém osobním životě. V slabé chvilce slíbila manželství alfa samci vlkodlačí smečky, ale ani to ji nezbavilo nežádoucí pozornosti Pána Upírů a jeho žárlivých příznivkyň. V komplikovaném případě se jako obvykle řeší i otázka, „Kdo je tu vlastně netvor?“
Před koncem muzikálu se tu a tam někdo vytratil, aby se vyhnul návalu.
Já vždycky zůstávám až do úplného konce. Nepřipadá mi fér zmizet
dřív, než můžu zatleskat. A kromě toho nesnáším, když u něčeho
přijdu o konec. Pokaždé jsem přesvědčena, že jsem přišla o tu
nejlepší část.
Nadšeně jsme se přidali k potlesku vstávajícího obecenstva. Nikdy jsem
nebyla v jiném městě, kde obecenstvo tak často mohutně a vstoje aplauduje.
Musím připustit, že někdy, jako třeba dneska, je představení úžasné,
ale už jsem viděla lidi stát i po produkcích, které si to nezasloužily.
Já nevstávám, pokud to nemyslím doopravdy.
Jakmile se světla rozsvítila, Richard se zase posadil. „Radši bych počkal,
až opadne nával. Pokud proti tomu nic nemáš.“ V očích měl pohled,
který naznačoval, že si nemyslí, že by mi to vadilo.
Nevadilo. Přijeli jsme každý svým autem. Až odejdeme z divadla, bude
večer u konce. A ani jednomu z nás se zřejmě nechtělo pryč. Mně
určitě ne.
Opřela jsem se o sedadla v řadě před námi a dívala se na něj. Usmál se
na mě a v očích mu zářila touha, a možná dokonce láska. I já jsem se
usmívala. Asi jsem si nedokázala pomoci.
„Uvědomuješ si, že to je velice sexistický muzikál?“ řekl.
Chvilku jsem o tom přemýšlela a pak jsem přikývla. „Jo.“
„Ale líbil se ti?“
Přikývla jsem.
Trošičku přimhouřil oči. „Myslel jsem, že tě to urazí.“
„Mě trápí jinačí věci než to, jestli Frajeři a saze
vyjadřují objektivní pohled na svět.“
Zasmál se – byl to krátký, spokojený zvuk. „To je dobře. Chvilku jsem
se obával, že se budu muset vzdát své sbírky Rodgerse a
Hammersteina.“
Zkoumala jsem jeho tvář a pokoušela se zjistit, jestli si ze mě dělá
legraci. Nevypadalo to tak. „Ty vážně sbíráš nahrávky Rodgerse a
Hammersteina?“
Přikývl a v očích mu blýskal smích.
„Jenom Rodgerse a Hammersteina, nebo všechny muzikály?“
„Všechny je nemám, ale sbírám muzikály vůbec.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Co se děje?“
„Jsi tak romantický.“
„Říkáš to, jako kdyby na tom bylo něco špatného.“
„A byli šťastni až do smrti, to je skvělé na pódiu, ale se životem to
nemá moc společného.“
Teď mou tvář zkoumal zase on. Co tam viděl, se mu evidentně nelíbilo,
protože se zamračil. „Tohle rande bylo tvůj nápad. Pokud se vším tímhle
veselím nesouhlasíš, tak proč jsi mě sem přivedla?“
Pokrčila jsem rameny. „Když jsem po tobě chtěla rande ve společenském,
nevěděla jsem, kam tě mám vzít. Nechtěla jsem, aby to bylo něco
obyčejného. A kromě toho mám muzikály ráda. Jenom si nemyslím, že
odpovídají skutečnosti.“
„Nejsi zase tak drsná, jak se tváříš.“
„Ale jo,“ varovala jsem ho. „Jsem.“
„Tomu nevěřím. Myslím, že to ‘a byli šťastni až do smrti’ máš
stejně ráda jako já. Jenom už máš strach tomu věřit.“
„Nemám strach, jsem jen opatrná.“
„To ses tolikrát zklamala?“ Znělo to jako otázka.
„Asi.“ Založila jsem si ruce na břiše. Psycholog by řekl, že jsem se
uzavřela a přestala komunikovat. Ať jde do háje.
„Na co myslíš?“
Pokrčila jsem rameny.
„Prosím tě, řekni mi to.“
Koukala jsem do upřímných hnědých očí a chtěla jet domů sama. Radši.
„A byli šťastní až do smrti je prostě lež, Richarde, už od té doby,
co mi bylo osm.“
„To umřela tvoje máma,“ poznamenal.
Zůstala jsem na něj koukat. Je mi čtyřiadvacet, a bolest z té první
ztráty je pořád ještě čerstvá. Dokážu ji zvládnout, vydržet ji, ale
nikdy jí neuniknu. Nikdy doopravdy neuvěřím, že existuje nějaké úžasné
a laskavé místo. Nikdy doopravdy neuvěřím, že tam nevtrhne zlo a všechno
nepohltí. To radši budu čelit desítkám upírů než jedné hloupé
náhodě.
Uvolnil ruku svírající mou druhou paži. „Já tě neopustím, Anito.
Slibuji.“
Někdo se zasmál. Bylo to slabé uchechtnutí, které mi přeběhlo po kůži
jako konečky prstů. Jen jeden člověk má takový skoro hmatatelný
smích – Jean-Claude. Obrátila jsem se byl tam, stál uprostřed uličky.
Neslyšela jsem ho přicházet. Nevnímala jsem žádný pohyb. Prostě se tam
objevil jako kouzlem.
„Nedělej sliby, které nedokážeš dodržet, Richarde.“
- přeložil: Pavel Toman