Jet: Procitnutí, Russell Blake
 |
Maya se zastavila sto metrů od budovy, ve které se nacházel její byt, a obezřetně se rozhlédla. Dole u bloku zaštěkal pitbul, kterého znala. Často býval agresivní, přesto ji teď tón jeho štěkotu, hlasitý a nervózní, donutil zastavit. Skrývala se v něm neobvyklá naléhavost.
V okolí postávalo pár vraků aut, na nichž viditelně zapracoval zub času. Jejich povrch kvůli vlivu slaného vzduchu a desetiletím zanedbávání pokrývala rez. Neviděla žádné neznámé vozy, takže bylo jasné, že pokud její pronásledovatelé vědí, kde bydlí, nepostavili hlídku na cestu.
Pár luceren na verandách poskytovalo slabé osvětlení. Pouliční světla už dávno dosloužila a ujišťování města, že je vymění, se ukázalo stejně prázdné jako většina dalších příslibů změn. Opatrně se ve stínu pohnula, všechny smysly přitom měla ve střehu. Někde tady venku se potuloval přinejmenším ještě ten jeden muž z baru a dost možná jich bylo i víc, ačkoliv počet lidí vyslaných, aby odstranili jediný cíl, pravděpodobně nebyl příliš vysoký a její protivníci ji možná i nadále podceňovali.
Obešla blok a nezaznamenala nic podezřelého. Maya platila za byt každý měsíc v hotovosti a neměla žádnou nájemní smlouvu, takže neexistovala možnost, jak ji vystopovat. Tedy kromě toho, že by ji někdo sledoval, ale to by téměř jistě odhalila. I když už trochu vyšla ze cviku, stále měla vybroušený šestý smysl, který by ji upozornil, kdyby ji někdo špehoval. Vypěstovala si ho většina lepších agentů působících v terénu, a ona bývala nejlepší.
Napodruhé se přiblížila ze zadní části komplexu a přehoupla se přes zeď, která oddělovala prostor s kontejnery na odpadky od okolí. V jejím bytě ve druhém patře byla tma a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo byl. Žádní hlídači mezi stromy, žádné podezřele se poflakující osoby.
Cestu jí zkřížila prskající černobílá kočka. Než si stačila uvědomit, co to je, vyděsila se a vytasila pistoli. Když viděla, jak chlupaté stvoření odpelášilo pryč, několikrát se zhluboka nadechla a dostala svůj tep, který jí v tu chvíli duněl v uších, zpátky do normálu.
Možná vyšla ze cviku přece jen trochu víc, než si původně myslela.
Za starých časů by jí něco takového nemohlo zvednout srdeční tep nad osmdesát.
Udělala ještě pár tichých kroků a na okraji svého zorného pole přitom zaznamenala pohyb. Jakýsi záblesk u parkoviště. Možná hlídač. Upřeně zírala do šera, oči na stopkách, ale nic dalšího už neviděla.
Na tom však nezáleželo.
Tohle stačilo.
Někdo tam byl.
Bez varování se ozvala střelba. Schoulila se za nízkou škvárobetonovou zídku a naslouchala rychlopalbě z pistole s tlumičem, která přicházela ze vzdálenosti asi čtyřiceti metrů.
Kulky neškodně bouchaly o beton. Tma hrála v její prospěch. Naposledy se zhluboka nadechla. Teď bylo otázkou, co dál… bojovat, nebo utíkat?
Její instinkty jí radily bojovat, ale neměla o útočnících dost informací, což ji stavělo do značně nevýhodné situace.
Vypálila sedm kulek do místa, kde odhadovala, že by se mohl nacházet střelec, a pak za neustálého kličkování sprintovala k zadní části budovy. Byla dostatečná tma na to, aby jí poskytla slušné krytí, takže se nijak zvlášť nestrachovala. Střelec pravděpodobně očekával, že půjde do bytu, a měl v úmyslu dostat ji tam. Pokud tam už nenastražil výbušniny. Nebo na ni uvnitř někdo jiný už trpělivě čekal, až udělá poslední chybu svého života.
Za okamžik už byla za zdí a plížila se objektem. Neslyšela žádné další výstřely, takže její pronásledovatelé pravděpodobně promarnili pár drahocenných sekund diskutováním o tom, co dělat – sekund, které by mohly být rozdílem mezi únikem a smrtí.
Běžela lehce a šetřila silami, aby do nejdéle vydržela. Kdyby to však bylo nezbytné, dokázala by celou hodinu běžet dost slušným tempem. Dělala to tak každé ráno, byla to součást její každodenní rutiny.
Do ramene ji škrábla kulka a vypálila jí zářez do deltového svalu. Prudce zahnula mezi dva malé domy. Když znovu popadla dech, uslyšela motor přibližujícího se auta a skřípění jeho mizerně udržovaných brzd. Pak následoval charakteristický zvuk – dvojí prásknutí dveří. Potom nějaké další auto přidalo otáčky a zapískaly pneumatiky.
Aniž by výrazně zpomalila, přeskočila přes plot a rychle se vydala zpět směrem, kterým přišla, avšak o tři domy dál od místa, kde slyšela auto. Její opakovaný návrat by měl být to poslední, co by očekávali.
Zeď za ní zasáhly tři střely.
Asi šedesát metrů od ní se náhle objevilo vozidlo. Byla to černá limuzína. Měla stažená všechna okénka. Přikrčila se a vyprázdnila do ní pistoli s tlumičem. Držela se při zemi, aby se kryla. Kolem hlavy jí prosvištěla kulka a Maya se vrhla za cihlovou zídku ohraničující prostor na odpadky.
To už by snad, do prdele, stačilo.
Sundala batoh, rozepnula ho, pevně sevřela rukojeť své MP7 a vytáhla ji ven. Cihlovou zeď orazítkovala další kulka, zatímco Maya systematicky připevnila tlumič, do zadních kapes si nacpala další zásobníky a pak si batoh opět hodila na záda.
Vysunula se zpoza budovy, která jí poskytovala krytí, zamířila a vypálila na limuzínu několik dvouranných dávek. Střely z automatu, které dokázaly prorazit i pancíř, prošly dveřmi, jako kdyby byly z teplého másla. Řidič prudce narazil hlavou na volant a ozval se klakson. Střelba z auta ustala.
Zpoza rohu se s řevem vyřítil tmavý Ford Explorer a mířil přímo k ní. Uviděla postavu naklánějící se z okénka spolujezdce s pistolí v ruce. Nezaváhala a využila mimořádný dostřel, kterým MP7 disponovala. Přepnula zbraň na plně automatický režim a vyprázdnila ji do SUV. Aniž by spustila Explorer, který se na ni hnal, z očí, vyhodila prázdný zásobník, zasunula další, a pak dál pálila zblízka jednu dávku za druhou. Střelec zasténal a zapadl do kabiny, zatímco jeho pistole s rachotem dopadla na zem.
Vozidlo zpomalilo, změnilo směr, vřítilo se na chodník a pak narazilo do zaparkovaného mitsubishi. Maya do něj nasypala zbytek druhého zásobníku a pak do zbraně zasunula třetí.
V domě za rozstříleným vozem se rozsvítilo světlo.
Kulkami prošpikované SUV nevykazovalo žádné známky života.
Napjatě poslouchala, jestli neuslyší nějaká další auta, ale přes hluk stále ještě ječícího klaksonu limuzíny se toho nedalo moc rozpoznat.
Na verandě dalšího domu se objevilo světlo. Maya se letmo rozhlédla, otočila se a utíkala, co jí nohy stačily, aby se dostala co nejdál od svého bytu.
Na konci bloku se zastavila, odšroubovala tlumič a uložila zbraň zpátky do batohu. Nemělo smysl vyděsit každého, na koho narazí.
Vyhlídky, které by měla v případě, že by se rozhodla ukrýt, ji příliš neuspokojovaly. Střelba je bezesporu tou největší událostí, které byl ostrov za dlouhé roky svědkem, takže dokonce i obvykle klidní místní obyvatelé budou vystrašení, šokovaní a ostražití. A jakmile si ji spojí s těly v kavárně…
Její fotka bude všude. Úřady tedy mají pouze její fotku z cestovního pasu, která jí v tuhle chvíli není zrovna moc podobná – má na ní kratší kaštanově hnědé vlasy, sčesané na stranu, vpředu se světlými melíry, zatímco teď má vlasy o tři roky delší a svoji přirozenou černou barvu. To je ale také zároveň vše, co pro změnu svého vzhledu mohla udělat.
Věděla, že bude muset najít loď.
Na úseku pobřeží, který ležel nejblíže k Venezuele, kousek na západ od Port of Spain, bylo roztroušeno několik přístavů. Dobrou zprávou bylo, že celé město podlehlo karnevalovému šílenství, takže i ochranka v přístavu by mohla být poněkud laxní. Kdokoliv, kdo dnes v noci pracoval, si jistě přál mít volno a užívat si festival, a ne hlídat lodě před zloději.
V kotvišti nejblíže vlnolamu uviděla to, v co doufala – dobře udržovaný sportovní motorový člun Intrepid, deset metrů dlouhý, se dvěma velkými přívěsnými motory Mercury. Měl jen malý ponor a vypadal, že bude rychlý. Soudě podle toho, co viděla na palubě – držáky na lahve, rozlehlá zadní část a slušná elektronika –, ho používali jako potápěčský člun. Sklonila se pod středový ovládací panel a našla zapalovací kabely. Po několika pokusech motor naskočil.
Opatrně obešla palubu, uvolnila provazy a během devadesáti sekund už vyjížděla z přístavu. Ze břehu za ní se ozval křik a Maya se rychle ohlédla zpět k hlavní budově. K bráně právě přibíhal strážný. Rozepnutá košile za ním vlála, jednou rukou si přidržoval kalhoty a druhou divoce gestikuloval. Doufala, že ho zvuk motorů nezalarmuje, ale očividně se to tak úplně nepovedlo, což znamenalo, že teď bude muset jet co nejvyšší rychlostí, aby unikla hlídkovým člunům, které dnem i nocí křižovaly průliv.
Maya zapnula vysílačku, a jakmile minula vlnolam, zatlačila na plynové páky. Člun vyrazil vpřed. Dychtivě si razil cestu lehce zvlněnou hladinou. Světla nechala vypnutá, řídila raději v záři měsíce. Potřebovala jen rozpoznat vzdálené pobřeží Venezuely, a k tomu by to mělo bohatě stačit.
O pár minut později ve vysílačce zapraskalo a uslyšela varování určené policejním člunům. Po krátké pauze jeden z nich odpověděl a uvedl, že se nachází pouhé tři kilometry východně od přístavu. Naklonila se přes kormidlo, posunula plynové páky o tři čtvrtiny dopředu a sledovala, jak hodnota na tachometru vyletěla na více než čtyřicet uzlů. Motory burácely jako tryskáč při startu. Prohlédla si přístroje a nastavila radar. Malá obrazovka párkrát zablikala a pak se zeleně rozsvítila. Stiskem několika tlačítek Maya zvýšila nastavení rozsahu na třináct kilometrů. Čluny, které se v tomto dosahu nacházely, se rozsvítily jako body na obrazovce. Viděla, že jeden míří přímo k ní.
Ohlédla se přes rameno a v dálce na levoboku spatřila blikající světla hlídkového člunu. Rychlým pohledem na radar si ověřila, že se teď řítí k Venezuele rychlostí zhruba čtyřiceti tří uzlů. Pravděpodobnost, že ji policejní člun, ať už má pod kapotou cokoliv, dostihne, byla mizivá. Jediný skutečný problém by tak mohl nastat snad jen tehdy, kdyby venezuelské námořnictvo mělo v oblasti loď a vyslalo ji, aby ji zastavila, nebo v případě, že by se policii podařilo v příštích dvaceti minutách sehnat vrtulník, o čemž se dalo v tak pozdních hodinách, a k tomu ještě v den, kdy byl ostrov uprostřed víru oslav, úspěšně pochybovat.
Ve vysílačce vlivem statické elektřiny opět zapraskalo a pak se ozval hluboký hlas.
„Pozor. Odcizené lodi Courvoisier. Tady je trinidadská policie. Máme vás na radaru. Vypněte motory. Okamžitě. Opakuji. Vypněte motory. Jsme ozbrojeni. Pokud okamžitě neuposlechnete, budeme střílet.“
Patrně to vysílali napříč všemi kanály.
Ale jaké je riziko, že budou opravdu střílet? Asi ne příliš velké. Nejspíš jen blafují. Kromě toho byla malá pravděpodobnost, že by na vzdálenost dvou kilometrů vůbec dokázali něco zasáhnout, dokonce i kdyby měli na palubě kulomet ráže padesát. Ze zkušenosti věděla, že ty jsou účinné tak na vzdálenost kolem jednoho a půl kilometru. Od dvou kilometrů se jejich přesnost snižuje. Kromě toho, přestože by mohly být stále ještě nebezpečné třeba i na vzdálenost přes tři kilometry, riziko zásahu při střelbě z pohybujícího se člunu na jiný rychle se pohybující cíl bylo zanedbatelné – obzvlášť na poměrně přeplněné námořní trase.
Nad vodní hladinou se rozezněl kovový hlas z megafonu hlídkové lodi. Přes hluk motorů mu jen stěží rozuměla. Opakoval tu samou výzvu. Varoval ji, aby zastavila, nebo na ni budou střílet. Podívala se na radar a na obrazovce uviděla další bod, který se k ní přibližoval ze severozápadu – od La Retraite. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o další hlídkový člun. Tři kilometry odtud.
Z vysílačky i z megafonu znovu zazněla výzva. Ještě trochu víc se opřela do plynové páky. Čtyřicet čtyři uzlů. Při téhle rychlosti nebude mít hlídkový člun žádnou šanci ji dohnat.
Voda ve vzdálenosti padesáti metrů před ní začala vřít – v místě, kde salva z kulometu ráže padesát zasáhla hladinu. V dálce slyšela dunění rychlopalné zbraně.
Tolik k nestřílení. Tohle byl varovný výstřel. Ale to už ten další být nemusí.
Bylo jasné, že policie je poté, co ji zaplavily telefonáty ohlašující střelbu, ve stavu nejvyšší pohotovosti. Na relativně pokojném ostrově, jako je Trinidad, je takové bezprecedentní násilí muselo značně znervóznit a vyvést z rovnováhy.
Plynové páky zatlačila až úplně dopředu a rychlost na tachometru se vyšplhala na padesát uzlů. Hladina byla skoro rovná, protože námořní trasa byla chráněná ostrovem, takže rychlost nepředstavovala sebemenší problém, Maya však dobře věděla, že by to mohlo kdykoliv skončit. Stočila kormidlo doprava a změnila směr na západ. Přibližovala se k pomalu plující plachetnici, která se pohybovala dvě stě metrů od ní. Dokud se jí nepodaří dostat se úplně mimo dostřel té výkonné a nebezpečné zbraně, může kličkovat mezi loděmi a okolními ostrovy. Počítala, že při rychlosti padesát uzlů to bude trvat tak pět minut. Maximálně.
Z vysílačky se znovu ozvalo varování. Tohle byly poslední výstřely před příď, další střelba už bude zacílena přímo na ni. Natáhla ruku a ztlumila hlasitost.
Intrepid prosvištěl kolem plachetnice. Znovu upravila kurz tak, aby mezi ní a prvním hlídkovým člunem teď bylo další plavidlo. Druhý hlídkový člun se pohyboval o něco pomaleji a byl od ní docela daleko, takže ji jinak neohrožoval. Na rozdíl od toho s impulsivním střelcem na palubě.
Objevila se před ní větší loď – tentokrát obchodní, soudě podle její velikosti. Aniž by jakkoli omezila rychlost, opět prosvištěla nebezpečně blízko kolem ní. Zjistila, že je to soukromá, nejméně třicet metrů dlouhá motorová jachta. Ta jí poskytne ještě mnohem účinnější krytí.
Řítila se teď rychlostí padesát jedna uzlů. Přístroje kontrolující činnost motorů se již pohybovaly ve výstražném červeném poli, ale všechno ostatní vypadalo v pořádku, takže se dál naplno opírala do plynových pák.
Střelba ustala. Její taktika se osvědčila. Zvítězila chladná hlava a těsná blízkost dalších lodí zafungovala jako brzda. Nikdo nechtěl být tím, kdo vyhodí do vzduchu někoho z nezúčastněných přihlížejících, aby dostal nazpátek ukradený člun. Bez ohledu na to, jak moc nabuzení v zápalu boje v tu chvíli zřejmě byli.
Podívala se na bod na obrazovce, který představoval hlídkový člun, a zjistila, že se od něj neustále vzdaluje. Teď mezi nimi byla už vzdálenost téměř čtyři kilometry. Odhadovala, že člun, který ji stíhá, se dokáže pohybovat rychlostí maximálně kolem čtyřiceti uzlů, což bylo stále ještě velmi rychlé, proti ní ale neměl šanci. Druhý hlídkový člun se pohyboval rychlostí asi třicet šest uzlů, takže buď měl špinavé dno či lodní šrouby nebo měl plné nádrže. Ať už to bylo jakkoliv, ani jeden z nich se nedokáže přiblížit natolik, aby ji dál nějak ohrožoval. Při své současné rychlosti bude nejpozději do deseti minut u venezuelského pobřeží. A jakmile bude ve venezuelských vodách, je dost pravděpodobné, že ji trinidadský hlídkový člun přestane pronásledovat – nikdo nebude chtít riskovat mezinárodní incident kvůli ukradenému rekreačnímu člunu.
Zapnula autopilota a ucítila, jak řízení ztuhlo. Systém byl naprosto intuitivní – jedno tlačítko, kterým se zapínal a vypínal, a pak ještě otočný knoflík pro nastavení směru. Další letmý pohled na radar jí prozradil, že Venezuela už je na dosah, takže se přesunula dopředu a s pomocí pistole se dostala do malé kajuty. Pár minut se v ní přehrabovala a pak vyšla s potápěčským vakem v ruce.
K jejímu nemilému překvapení se jí hlídkový člun stále držel. A co hůř, když rozšířila záběr radaru na dvacet pět kilometrů, spatřila velký obrys, který se k ní plnou parou přibližoval z jihu, z venezuelského prostoru. Nezdálo se, že by se k ní mohl dostat včas a dost blízko na to, aby ji zastavil, ale na její vkus už voda začínala být trochu moc přeplněná. A kdyby to byla loď válečného námořnictva, mohla by po ní se zbraněmi, kterými taková loď obvykle disponuje, začít pálit i z docela značné vzdálenosti. Maya by pro ni byla velice snadným cílem.
Když dorazila do průlivu mezi Isla de Patos a venezuelskou pevninou, snížila rychlost člunu na patnáct uzlů a vysypala obsah svého batohu. Jen hrozně nerada se zbavovala svých zbraní, ale pokud ji budou ve Venezuele prohledávat, musela by vysvětlovat, proč má u sebe automatickou zbraň… Ne, to nebyla zrovna příjemná představa. Sundala si boty a dala je do vaku, stejně tak i peníze, doklady a GPS. Pak ho pečlivě uzavřela. Ještě jednou se podívala na hlídkový člun v dáli, prostrčila ruce popruhy batohu a otevřela dvířka do podpalubí. Na palubě stály připevněné dva náhradní dvacetilitrové kanystry benzínu. Jeden z nich vzala a celý ho vylila do podpalubí. Zápach surového paliva zaplnil kokpit. Přešla k rádiu a zvedla k puse mikrofon. Hlas posadila asi tak o oktávu níž, než odpovídalo její normální mluvě, a zároveň mikrofon držela daleko od pusy, aby hluk motorů zvuk ještě víc zkreslil. Pokud bude mít štěstí, bude to znít jako vyděšený mladý muž.
„Mayday. Mayday. Vytéká mi palivová nádrž. Musela ji prorazit kulka. Proboha…“
Hodila mikrofon na palubu a vypnula rádio. Pak s přesným načasováním vytrhla pojistky obou granátů, hodila je do podpalubí a ze zádi vyskočila do brázdy za lodí. Ve své zdravé ruce pevně svírala plovací ploutve a šnorchl, které našla v kajutě.
Intrepid pokračoval ještě asi šedesát metrů, pak se proměnil v ohnivou kouli a výbuch zbylého paliva rozjasnil noční oblohu. Maya na tváři ucítila prudký nával tepla. Nasadila si ploutve a strčila do pusy šnorchl. Přitom sledovala, jak zničený člun hoří a pomalu mizí pod hladinou.
Zraněná ruka ji začala ve slané vodě pálit, stejně tak i rameno – ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet, navíc v březnu mělo moře pouhých osmnáct stupňů, což bylo ideální. V rychlosti odhadla, že bude muset plavat deset kilometrů, aby se dostala na břeh. Nemusí příliš pospíchat, a navíc má ploutve, takže to zvládne levou zadní.
Maya vyrazila směrem k malým světýlkům, která viděla v dáli – zdálo se, že je to malá rybářská vesnička. Plavala plynulým, rozvážným tempem, ploutve jí vše usnadňovaly a poháněly ji vpřed. Než se venezuelská nebo trinidadská hlídka dostane na místo, kde došlo k explozi člunu, bude na kilometry daleko.
O tři hodiny později dorazila na opuštěnou pláž, půl kilometru západně od vesničky Macuro. Zcela osamocená upřeně hleděla na moře, zatímco v dáli reflektory z námořní lodi problikávaly do noci. O místě, kde se Intrepid potopil, nemohlo být pochyb. Měsíc vypadal nějak jasnější, když stála v jeho tajuplné záři a lapala po dechu, zatímco z ní slaná voda stékala na písek. Zběžně pohlédla na pár světel v rybářské osadě, která již ulehla ke spánku, a rozhodla se počkat do rána, než bude pokračovat, a buď chytí autobus, nebo si najme místní loďku, aby ji dovezla do většího města.
Teplý vítr jí cuchal vlhké vlasy, zatímco hleděla k obzoru a hlavou se jí honily ty samé myšlenky, které ji zaměstnávaly i během těch několika hodin plavání.
Jak ji našli? Co jsou zač? Proč se ji pokoušeli zabít? Nikdo přece nevěděl, že je stále naživu. Zahladila všechny stopy.
Byla už dlouhou dobu mrtvá, stejně tak i život, který žila.
I když… ten vlastně ne.
Nějak, nějakým způsobem, ji její minulost dostihla.
Prsty si pročísla vlasy, aby z nich dostala písek a sůl, a zavřela oči. Jen pár vyvolených vědělo, že se ve skutečnosti jmenuje Maya. Všichni ostatní ji znali pod jejím pracovním jménem – tak jí to vyhovovalo. Kdysi dávno se Maya proměnila v něco ďábelského a děsivého, když se vzdala své pravé totožnosti a přijala krycí jméno Jet – jméno tajné agentky, osoby, kterou svět nikdy nespatřil. A nakonec opustila i identitu Jet, když ji před třemi roky nechala zemřít – na jiném pobřeží, na vzdáleném konci planety – a skoncovala s tajným životem a se vším, co s ním souviselo.
Jet byla pravým opakem Mayi, nikdy neukázala žádné slabiny, neznala jemnost a soucit. Jet byla ztělesněním smrti, pohotovou rukou pomsty, smrtící návštěvou, před níž nebylo úniku. Byla jako přízrak, nedotknutelná, vraždící stroj tiše uctívaný dokonce i ve vlastních elitních kruzích.
A teď byla Jet zpátky ve světě živých, bestie znovu procitla. Ten, kdo ji chtěl vidět mrtvou, v ní znovu probudil primitivní hrubou vášeň a zběsilost, která se nedala zastavit. I když se Maya snažila na Jet zapomenout, moc dobře si uvědomovala, že pokud před sebou chce mít ještě nějakou budoucnost, musí se zase stát tím, co už jednou navždy pohřbila.
Jet pomalu otevřela oči a podívala se na svět, jako kdyby to bylo poprvé v životě. Teplý vánek jako milenec něžně hladil její tvář. Zhluboka se nadechla svěžího vzduchu, otočila se a pak jemným pískem tiše zamířila k místu, kde by si mohla do rána odpočinout.
Už brzy bude svítat.
A čeká na ni práce.
- Russell Blake: Jet – Procitnutí
- Mystery Press, 2015
- 288 stran, 279 Kč
