Jeff Noon, Vurt, škola recenzentů 4
 |
Škola recenzentů 4
Jeff Noon: Vurt
autor: Widlák
Zpít se, zhulit se, zfetovat se. Všichni víme, co to přibližně obnáší, někteří to chtějí zkusit a někteří jsou možná v nějakém takovém stavu pořád. Ale už jste se někdy zkoušeli (Dvakrát zkoušet – zkusit, v podobně pocitově laděné recenzi je každá taková minela smrtící.) zpírkovat? Ne? Není to nic těžkého. Vyberete si jedno z barevných pírek a strčíte si ho do pusy. Pak se ocitnete ve světě Vurtu, té nejlepší drogy, kterou se kdy kdo zrušil. Můžete se nechat přenést do městečka Pohodovice, kde je vše takové, jak by k takovému názvu příslušelo. Nebo můžete zkusit Pornovurt (snad vám nemusím říkat, co zažijete tam). Ale pozor, žádná droga není bez rizika. Tahle vás klidně nechá zmizet ze světa a vymění vás za něco z „druhé strany“. Třeba za Věc, velkou slizku z vesmíru.
A přesně tohle se stalo Smoldově sestřičce Des. Pokud ji chce dostat zpátky, musí se vrátit tam, kde ji našel. (Mírně nepřehledné, druhá věta dokonce zcela nepochopitelná. Nakonec každý porozumí aspoň tomu, že sestřičku chce dostat zpátky Smolda, ale čtenáře to zbrzdí, což je chyba.) A k tomu potřebuje jedno žluté pírko. Začíná tak jízda plná různých podivností a zvráceností. Jízda, která bude pěkně nebezpečná a půjde v ní o život. Jízda, která ani na konci nemusí skončit…
(Zajímavý začátek recenze, který jde hlavně po atmosféře a snaží se čtenáře ke knize přitáhnout. Stylisticky je to zvládnuté jakž takž, dal bych si ale pozor na několikeré – i když cílené – opakování termínů, zde jízda, které autor chce zdůraznit. Používám to občas taky, ale je to ošidné, a pokud to autor nemá zvládnuté, působí to značně uměle. V krajním případě bych to označil dokonce za vulgární, prvoplánovou expresivitu, která se nakonec míjí účinkem. Tady to tak hrozné není, ale nepřirozené to je.)
Anglický spisovatel Jeff Noon nás ve svém příběhu provádí Manchesterem budoucnosti a krajinami snů. Ty svojí podobou pokrývají celou škálu od těch „sladkých“, až po noční můry. Vurtovská pírka vlastně nejsou drogou v pravém slova smyslu, ale spíše jen vstupenkou do těchto snů. Člověku po nich není špatně ani nezažívá absťák, nechá-li jejich užívání. Vurty (tedy pírka) se dělí na skupiny podle barvy a „obsahu“. Některé jsou legální, některé nejdou sehnat jinak (,) než, (bez čárky) že vám je někdo dá. A ten někdo je Kocour. Ten (Ten – ten; někdo – někdo, to všechno je neobratné, pryč s tím.) ví o světu Vurtu vše. Vydává svůj vlastní časopis Game Cat, ve kterém recenzuje různá pírka. Ale také varuje: „Dávejte si bacha. Pořádnýho bacha. Nic pro slabou náturu.“
(Tady už se základní informace trochu opakují. Rozumím tomu, že se autor snaží úvodní tvrzení trochu rozvést na konkrétních příkladech, ale popisovat funkci pírek ve dvou dosti vzdálených odstavcích je nesystematické a rušivé. Nejlepší by bylo spojit první odstavec a tento dohromady a přeformulovat. Navíc se zde objevuje chyba, již jsem pranýřoval už u minulých recenzí. Vyplouvají na povrch jména postav, s nimiž autor recenze dál nijak nepracuje, necharakterizuje je, nehodnotí.)
Autor v knize ukazuje cit pro popisovanou situaci. Tam, kde se odehrává rychlá akce, je jeho jazyk úsečný, až „klipový“. V klidných pasážích zpomalí do popisů a při popisování bláznivých tripů je zase zmatený, až se v nich čtenář ztrácí také. Stejně, (bez čárky) jako kdyby byl zdrogovaný.
Děj knihy postupně graduje. Začíná popisem našeho budoucího světa, ale postupně se v něm objevuje stále více akce. Občas je sice text trochu zmatený (tedy i mimo pasáží, kde je to účelné), ale čtenář se po chvíli opět chytí. Některé věci mi přišli *(samozřejmě přišly) až příliš fantaskní, jako by v popisovaném světě mělo být podivné úplně vše.
(Popis, popisuje, v dalším odstavci zase. Těch zmatených je také víc, než je zdrávo. V okamžiku, kdy má autor přejít na hodnotící část, jako by si nevěděl rady. Oba odstavce sice potenciálně obsahují důležité informace o jazyku knihy nebo o ději, ale jsou nepřesvědčivé a vedle předchozích pasáží působí amatérsky. Zcela chybí charakteristiky postav, u mnoha tvrzení se nedostává argumentace. Převládá „dojmologie“ nad fakty – viz poslední věta v předchozím odstavci. Je na tom, že je ve světě Jeffa Noona všechno fantaskní, něco špatného? Jestli ano, tak proč je to špatné? Druhá část recenze je krajně nezvládnutá.)
Celkově je kniha dobře napsaná s kvalitním, zvratovým příběhem (zvratový příběh – ach, ty asociace. Lepší by bylo to přeformulovat. Nehledě na to, že si zde recenze trochu protiřečí, protože předtím v ní autor tvrdil, že je text občas zmatený.) a zajímavým prostředím. Nebude se asi líbit úplně každému, ale o které knize toto můžeme říct. Takže si vložte pírko do pusy a jedeme… (A zase – kniha – kniha. Je tolik alternativních výrazů…)
Názor Fantasye: Autor si ukousl příliš velké sousto. Noonovy romány jsou na recenzování trochu oříšek a vyžadují velkou dávku zkušeností. První část recenze účel jakž takž plní – potenciálního čtenáře ke knize přiláká. Druhá část je ale zcela mimo, působí bezradně a amatérsky; argumenty veskrze žádné, a když už, tak se zcela míjí účinkem. Autor má určitý potenciál, ale měl by trénovat recenzentské řemeslo na jednodušších titulech.
28. dubna 2008, Widlák