Je tu slušná šance prožít postapokalyptickou reality show, naznačuje Vladimír Šlechta
 |
Jedním dechem však dodává, že bohužel jen pro ty, kterým se podaří přečkat Apokalypsu. Než se tak stane, mohou o tom lidé aspoň číst. Nebo třeba i psát, tak jako to dělá on sám.
Čím to, že konec naší civilizace a případný život po něm přitahuje tolik spisovatelů?
To je, jako by ses zeptal, proč je nejčtenější knihou západní civilizace (hned po bibli) Robinson Crusoe. Tahle obliba Robinsona má nějaké důvody, které nebudu zkoumat. Spokojím se s konstatováním, že postapo příběhy jsou svým způsobem robinzonády. Osamělí trosečníci se pokoušejí přežít s minimem prostředků a nástrojů. Vzdorují nepřátelské přírodě, bojují s divochy a kanibaly.
Dnes už neexistují opuštěné ostrovy, na kterých bychom si mohli hrát na Robinsony, ale je tady slušná šance, že někteří prožijí dobrodružnou postapo reality show. Pokud ovšem ve zdraví přečkají Apokalypsu. A to zní báječně, ne?
Z čeho se zrodil tvůj postapo svět a jak se v průběhu let měnil a vyvíjel?
První tři povídky s Oggerdem jsem napsal v roce 1991. Odrážely se v nich filmy, které jsem v té době sledoval. Když jsem pak v roce 2000 přepisoval „Artefakt“, zřetelně jsem viděl, jak si v původní verzi uspořádali mejdan Luke Skywalker a Šílený Max – a zatančila jim princezna Leia ve svém svůdném kostýmku. Všechno madmaxovské a skywalkerovské jsem následně vyházel. Zůstala holá kostra, kolem které vznikla úplně nová povídka. A tak jsem to udělal i s ostatními texty z devadesátých let.
Během sestavování „Střepů z Apokalypsy“ prošel Oggerdův svět totální rekonstrukcí. Bylo to nutné, protože v roce 2000 už nebyla budoucnost taková, jaká bývala začátkem devadesátek.
 |
A proč by se nedalo? Polovina lidstva stále žije bez elektřiny, mobilů a internetu. Obědy si připravují na otevřeném ohni a vodu donášejí ve vědrech.
Když už jsi zmínil majora Oggerda, vzpomeneš si, jak tato postava vznikla?
Vznikla z náhlého popudu – jako součást parodické povídky „Legendární zbraň“. Postupně se Oggerd vyprofiloval v typického ambivalentního hrdinu, u kterého nikdy nevíš, jestli se právě nenechal zlanařit temnou stranou Síly. Je to vysoký a podmračený chlap, a když se na tebe zadívá, máš chuť zavrtat se hluboko do země. Pokud však pronikneš jeho nepřátelskou aurou, s úžasem zjistíš, že ti nejenže neutrhl hlavu, ale chová se poměrně zdvořile.
A jeho společníci Pěnkavka Gowery či technolog Hal Hargo?
Oggerd i Hal Hargo vznikli jako archetypální dvojice – démonický válečník a jeho poskok. Už v první povídce byl Hal Hargo značně potrhlý a to mu zůstalo. Je částečný autista a kromě toho i sociopat, netečný k citům a bolestem druhých. Co se týká vědy, tak v té je Hargo brilantní. Mluví se o něm jako o novodobém Leonardovi da Vinci.
Oggerd s Hargem jsou tak vyhranění, že by se vůbec nedokázali domluvit. Proto jsem k nim přidal Goweryho, který mezi nimi zprostředkovává komunikaci. Kromě toho je Gowery duší (tříčlenného) týmu.
 |
On je Gowery silný až dost, akorát se z něj stal přesvědčený pacifista. Má k tomu své důvody. Občas (výjimečně) poruší svá předsevzetí. Pak dokáže být patřičně drsný.
Co tuhle trojici pohání dál? Jsou to dobrodruzi z donucení nebo to mají v krvi?
Pracovní náplní týmu je zkoumání technologických anomálií, zvaných také „střepy z Apokalypsy“. To se většinou děje v odlehlých a nebezpečných oblastech. Hargo provádí průzkum a Oggerd mu zajišťuje ochranu – někdy sám, jindy dostane oddíl vojáků. Gowery vyjednává s domorodci, pokud tam nějací jsou, získává od nich informace a snaží se je uchlácholit, protože anomálie je pro domorodce obvykle jakýmsi božstvem. Takže oni, technicky vzato, nejsou dobrodruzi, ale průzkumníci. Jdou tam, kam je pošle vedení.
Tuhle představu nabízíš čtenářům. Zajímalo by mě ale, jak je vidíš ty sám?
Hargo je jednoduchý a předvídatelný. Nemůže zklamat. Buď naplní (neblahá) očekávání, nebo příjemně překvapí – ale to se stává jen zřídka. Také Gowery je předvídatelný. Oggerd je ovšem záhada. Je záhadou jak pro své okolí, tak pro mě a nejspíš i pro sebe samotného. Nikdo (ani on sám) si nemůže být jistý, jestli zůstane loajálním Císařovým důstojníkem anebo se vydá na svou vlastní (soukromou) válečnou stezku.
Dokázal sis na počátku představit, že s nimi ujdeš tak dlouhou cestu?
V jedenatřiceti si nedokážeš představit ani to, že ti jednou bude padesát (v mém konkrétním případě třiapadesát). Plánuješ nanejvýš na rok dopředu. Alespoň u mě to tak bylo.
 |
Emma je mladá, zdravá, pohledná, sebevědomá a před prvním dítětem. Prostě holka, kterou by chtěl mít každý chlap za milenku, ale málokterý by s ní dokázal žít ve společné domácnosti.
Plánuji napsat pokračování „po prvním dítěti“, což bude (domnívám se) opravdové boření literárních konvencí. Na obálce druhého dílu bych chtěl mít Emmu, které na pravém boku visí velkorážní pistole a na levé straně jí z loktuše vykukuje děcko.
Jak Emma vznikla? Nebál ses tak trochu ji pustit do světa? Jak na ni reagovali čtenáři?
První tři povídky s Emmou vznikly v polovině devadesátek. Tehdy jsem zjišťoval, jak daleko se dá při psaní zajít. Pak jsem zhruba patnáct let plánoval, že všechny tři povídky propojím, něco k nim dopíšu a udělám z toho knížku. Měl jsem určité pochyby, proto jsem s vydáním Emmy čekal tak dlouho. Možná zbytečně. To, co bylo v polovině devadesátek šokézní, se dneska bere jako standard.
Na Legii i na Fantasy Planet jsem zaznamenal několik pochvalných a několik odmítavých názorů. Za oboje jsem rád, je to pro mě zpětná vazba.
Emma si na rozdíl od Oggerda žije komfortněji, ale i na ni číhají různá nebezpečí.
Emma žije v „soft“ postapokalyptické společnosti, kdy „jsou zástupy otravných lidí pryč a všechny ty báječné hračky tu zůstaly jen pro nás.“ Mohla by si užívat si výdobytků civilizace, jenže je všetečná a neustále se snaží proniknout pod povrch. Obvykle se ani nenaděje a hned vězí až po krk v problémech. Buď se z nich vybabrá sama, nebo se musí spolehnout na pomoc spojenců a přátel.
 |
Vladimír Šlechta (1960, Liberec)
Úspěšný český spisovatel, snílek a fantasta, který se živí projektováním vodohospodářských staveb, ale jemuž učarovala fantastika.
V žánru debutoval roku 1993 povídkou *Legendární zbraň v časopise Ikarie, poté se jeho texty začaly objevovat v žánrových časopisech, sbornících a antologiích (Mlok, Drakobijci). V roce 1997 mu vyšly hned dvě samostatné knihy: Projekt Berserkr a Ostří ozvěny. Poté začal svou pozornost dělit mezi postapokalyptický Oggerdovský cyklus a fantasy v podobě Krvavého pohraničí. To mu ale nebrání, aby si občas neodskočil k úplně jinému tématu.
A teď trochu impertinentní otázka, kterou z postav svého postapokalyptického světa máš nejraději? Nebo možná ještě lépe – která má v sobě nejvíce z tebe?
Nejvíc ze mě má Gowery, který je (v některých případech přiznaným a v jiných nepřiznaným) vypravěčem oggerdovských příběhů. Kromě toho Gowery (rodilý Pražák) prohlašuje, že je Kelt z kmene Bójů. Tohle o sobě někdy říkám i já. Takže jsme s Gowerym vlastně soukmenovci.
Přednedávnem znovu vyšlo Kyborgovo jméno. Jak se změnilo od toho původního a proč si ho přepisoval? Pokládáš se za perfekcionistu?
„Kyborgovo jméno“ jsem kompletně přepsal. Teď je to, jak já říkám, „úplně nová knížka s úplně starým obsahem“. Nepokládám se za perfekcionistu, ale knížka si zasloužila překopání už jen vzhledem k novému „backgroundu“. Kromě toho jsem ji převedl do ich-formy. Vypravěčem je teď právě Gowery.
Co nového připravuješ? Jak tě znám, určitě své hrdiny nenecháš dlouho zahálet.
Chtěl bych napsat pokračování Emmy. Ve výhledu plánuji napsat knížku „Poslední velkoměsto“, která bude přímo navazovat na „Keltskou bránu“. Pohraničí je v tuto chvíli trošičku odsunuto stranou.
V současné době dokončuji knížku s názvem „Tajemství Morie“. Je to posttolkienovská konverzačně putovací detektivka, což znamená, že postavy někam jdou, u toho konverzují – a občas se jim i něco přihodí. Děj se odehrává 102 let po válce o Prsten a řeší různé nesrovnalosti v Hobitovi i v Trilogii. Jsem si vědom toho, že „Tajemství Morie“ je silně kontroverzní počin a ani sám nevím, jestli chci, aby knížka vyšla tiskem. Určitě ji ale dopíšu – už jenom proto, abych si „uvolnil hlavu“ pro další věci.
Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v časopise Pevnost v čísle 3/2014.
21. dubna 2014, Martin Fajkus
