Jantarové kukátko, Philip Pullman
 |
Tímto dílem trilogie Jeho temné esence se uzavírají dobrodružství Lyry a Willa, která prožili při svém putování mezi světy. Na konci Jedinečného nože se Will přece jen setkal s otcem, ovšem toto setkání bylo zároveň rozloučením. Našel totiž Johna Parryho umírajícího na zranění způsobená divoženkou, která neunesla jeho odmítnutí. Důvod, kvůli kterému opustil matku a vydal se na tuto podivnou cestu, tedy pominul. Ovšem Will se mezitím stal nositelem jedinečného nože, podivuhodného nástroje, který otevírá okna mezi světy. Cítí se tedy zodpovědný nejen za matku, ale také za tyto cesty. Navíc paní Coulterová unesla Lyru neznámo kam a Will je odhodlán svou kamarádku najít a vrátit jí alethiometr, kvůli jehož ztrátě a znovunalezení byli nuceni podniknout tolik nebezpečných akcí. Ale také ji chce ochránit před jakýmkoli nebezpečím, které by jí mohlo hrozit při plnění úkolu, který jí určuje dávné proroctví, uchovávané divoženkami. Podle této věštby má Lyra změnit tvářnost světa, ale na cestě za naplněním svého osudu se bude muset dopustit zrady, což jí přinese nemalé strádání.
Lyru nehledá jen Will, po místě jejího pobytu pátrá i mocná církev z jejího domovského světa. Církev také zná divoženčinu předpověď a ví, že je v jejím zájmu, aby k žádné změně nedošlo. Hodnostáři si jsou vědomi, že taková změna pro ně bude znamenat jen a jen odliv moci. Nikdo nemá rád, když se mu jeho vliv rozplývá pod rukama, tím méně ti, kteří si na moc zvykli a považují ji za naprostou samozřejmost. Najednou je tu někdo, kdo může jejich výsostným postavením otřást. Z toho vyplývá jediné: Nositele změny je nutno zničit dřív, než ke změně dojde.
Co všechno ještě budou muset Will a Lyra podstoupit, kudy jejich cesta za splněním proroctví povede, kdo bude stát na jejich straně, a kdo naopak proti nim, jaké překvapivé skutečnosti odhalí a jaká zajímavá setkání na ně čekají – právě to je obsahem závěrečného dílu trilogie. Ale také se konečně dovíme, jaký význam pro vesmír má fenomén nazývaný Prach, Stíny nebo sraf, jaký důvod má lord Asriel ke svému odboji, proč ve světě Cittàgazze fantomové napadají dospělé, proč téměř ve všech světech, kterými Will s Lyrou procházejí, dochází v poslední době k nežádoucím změnám a ještě mnoho dalších příčin, důvodů, důsledků a následků. Děj se větví do několika linií, které probíhají zdánlivě bez vzájemných souvislostí, aby se nakonec všechny spojily do jediného proudu. A i když nakonec příběh dospěje k očistné katarzi, rozhodně nečekejte happyend typu: „…a byla svatba a po ní šťastně žili až do smrti.“ Pohádky opravdu můžeme nechat v klidu spát v dětských knihovničkách.
Po velkolepě rozehrané partii ze Zlatého kompasu a po poněkud prázdnějším pokračování v Jedinečném noži se tedy dostáváme ke konečnému vyvrcholení příběhu, který se výrazně odlišuje od jiných knih určených této věkové kategorii čtenářů, tedy čtenářům dospívajícím a těm právě za pubertou. Rozhodně nepatří k příběhům typu: „Vypni mozek a žasni, jaký je hrdina pašák,“ ale to, že při četbě je ne-li nutné, tak alespoň žádoucí mozek používat, ani zdaleka neznamená, že se jedná o nestravitelnou intelektuálskou šarádu. Příběh je nabitý akcí, Will a Lyra jsou vedeni od jednoho dobrodružství k druhému a ani ostatní hrdinové nemají příliš mnoho času na nějaké lyrické úvahy a rozmýšlení. Mimo akce je tu ovšem ještě něco navíc, něco, co autor nesděluje v prvním plánu, ale nechává na čtenáři, aby si souvislosti, dopady a důsledky děje domyslel a objevil sám.
Ovšem i ten, kdo nemá právě náladu hledat skryté metafory, se může nejen Jantarovým kukátkem, ale celou trilogií dobře pobavit. Příběh sám o sobě je natolik nosný, abyste ho přečetli jedním dechem i bez vnímání ne zcela jednoznačně předložených významů. Byla by však škoda vnímat jen příběh v jeho akční rovině, neboť právě to něco navíc, co musí čtenář sám pro sebe objevit za napsanými slovy, je tím, co trilogii Jeho temné esence jednoznačně odlišuje od sice řemeslně dobře zvládnutého, ale přece jen konzumního čtiva.
Stejně jako byly první dvě části pojmenovány po pro vývoj příběhu nezbytných artefaktech, i poslední díl dostal název věci, která do příběhu jistým – i když ne zcela nejvýznamnějším – způsobem vnese světlo. Plně souhlasím s tím, že překlad v tomto případě používá označení kukátko, nikoli dalekohled (jako v prvním vydání). Přístroj, který si vyrobí doktorka Maloneová, rozhodně není dalekohledem, ačkoli výtvarník ho tak na obálce ztvárnil. Kukátkem může být třeba otvor ve dveřích, umožňující nám nahlédnout tam, kam bychom jinak neviděli. Divadelní kukátko – to zase umožňuje zaostřit výřez scény a soustředit se na detail, jehož bychom si jinak nepovšimli. Dětské kukátko, zvané též krasohled, zase umožní všední skutečnost vidět docela jinak – z hromádky střípků vytvoří kouzelný barevný vzor. A k tomu je jantarové kukátko určeno: ukázat věci v neobvyklém světle, v nečekaných souvislostech, umožnit vidět tak trochu jakoby za roh a poznat tak lépe nejen svět, ale i sebe.
Redakční práce i grafická úprava se nese ve stejném duchu jako oba předchozí díly, můžeme tedy číst bez obav z okatých pravopisných chyb a nevymýcených překlepů. Úroveň překladu můžu hodnotit pouze z hlediska překladatelovy znalosti češtiny. Kniha se čte velice příjemně, neztrácíte se ani v delších souvětích, a jak jsem již napsala, jazyk je bohatý, použitá synonyma či novotvary vynalézavé. Jedinou vadou u všech tří dílů je jejich rozměrnost.
Kdo se však nenechá odradit cihlovitostí Jantarového kukátka ani jeho vysokou, ovšem dnes již vlastně standardní cenou (kam se hrabe na Harryho Pottera, že), rozhodně neprohloupí.
- Philip Pullman: Jantarové kukátko
- vydalo: Argo, Praha 2007
- přeložila: Dominika Křesťanová
- obálka: Davis Scutt
- 496 stran / 298 Kč
