Jak překlad vzniká

Jednoduše. Očima sledujete zbytky inkoustu, které ulpěly na papíře ve tvarech, na kterých se kdysi většina lidí na západní polovině planety shodla, že je budou používat jako prostředek pro zaznamenávání řeči. Jinými slovy čtete. Přečtete knihu. Průběžně si děláte první poznámky ohledně věcí, které bude třeba zjistit. Dočtete a zeptáte se vydavatele na termín odevzdání překladu. Dáte si dva panáky, protože to nemůžete stihnout. Vezmete si kalendář, spočítáte počet dnů do termínu. Tímto číslem vydělíte počet stran v knize a získáte počet stran, které musíte přeložit za den. Stanovíte si průběžná kontrolní čísla na týdny, případně měsíce. Pokud jeden den vynecháte, musíte to dohnat jindy. Pokud nesplníte týdenní limit, je třeba vše dohnat další týden. Zřejmě jediná možnost, jak být schopen rozvrhnout si práci, ke které vás nikdo nenutí a kterou máte odevzdat za tři měsíce.

Poznámky

Většina nejzávažnějších chyb v jakémkoli překladu je způsobena překladatelovým bordelářstvím. Pro čtenáře není nic horšího než hospoda, která se na první stránce jmenuje Démonova zhouba, v polovině knihy Démonova zkáza a na konci Démonova smrt (hostinec U Prokopnutého bubnu v Ankh Morporku je čestná výjimka). Samozřejmě, nejjednodušší je nechat tam Demonsbane a nemusíte si pamatovat nic (až na to, jestli jste název přeložili, nebo ne).

Jména, která mluví

A jsme u toho. Demonsbane, nebo Démonova zhouba? Merchant Coast, nebo Kupecké poběží, Deathwing, nebo Ten, na jehož křídlech přichází smrt (já si nemůžu pomoct, to je tak kýčovitě krásné…)? Harry Potter, nebo Jindra Hrnčíř? Tady jsem si vypůjčil slova zástupců nakladatelství Albatros (přiznám se, že už nevím, kdo přesně to řekl), protože cítím potřebu….(ááách, už jsem zpátky)…cítím potřebu…(už zase?)… cítím potřebu zdůraznit (aha), jak podstatné rozhodnutí se skrývá za obyčejnou otázkou: „Přeložit, nebo nechat tak?“ Když si uvědomíte, že překlad k prvnímu dílu Harryho Pottera vznikal v době, kdy popularita díla stěží dosahovala současných rozměrů, a že všechna ostatní tzv. mluvící jména v knize jsou přeložena (včetně např. Brumbála), je malý zázrak a prozřetelnost právě vydavatelů a překladatele, že české děti skutečně nekupují pouzdra a tužky s nápisem Jindra Hrnčíř. Stejný problém v případě knih napsaných podle her s nálepkou Warcraft je navíc umocněn existencí českého překladu hry a manuálu, v němž jsou nastíněny všechny události z knih a zmíněny prakticky všechny hlavní postavy, rasy, názvy živých tvorů i míst. Důvody, proč jsem se nakonec rozhodl pro ponechání anglických jmen, jsem již rozebral ve svém „Slovu překladatele“, které předcházelo téměř každé knize, ale s překladem Kruhu nenávisti se vše ještě zkomplikovalo. Tahle kniha totiž vycházela striktně z on-line hry World of Warcraft, která v českém překladu neexistuje a která představuje reálie dosud neznámé. Navíc se již vážně spekuluje o filmu a slušelo by se, aby překlad knihy a filmu co do reálií odpovídal. Jedinečná možnost, jak se zbavit ne příliš povedeného překladu hry Warcraft III a pomalu dát vše do pořádku. Ono totiž představa filmového náčelníka orků pronášejícího slova: „Jděte do Barrens a všechny tam pobijte,“ v porovnání s variantou: „Jděte do Pustiny a udělejte to samé…“ není nic moc. Ale ouha. 1. Všechny ostatní reálie jsou anglicky a částečně se prolínají = jakýkoli překlad by narušil zavedený systém. 2. Hráči šílí, protože všichni hrají anglickou verzi, anglická jména mají v krvi a překladům se zoufale brání. 3. Znovu se objevují složeniny, které do češtiny prakticky nelze plnohodnotně a bez komplikací přeložit tak, aby se jménem bylo možno pracovat.

Čtenáři

Knihy psané podle her ze světa Warcraftu jsou specifické tím, že čtenářská základna je tvořena z velké části právě hráči. Knihy mají dotvářet již tak velmi rozpracovaný svět. Cílem překladatele by měl být co nejmenší zásah do čehokoli zavedeného a zafixovaného, neboť by to působilo velmi rušivě a kazilo atmosféru. Musím přiznat, že navzdory skutečnosti, že jsem souběžně s překládáním byl zaměstnán ve vedení jazykové školy a má pracovní doba často, hlavně na jaře a v létě, kopírovala cestu slunce po obloze, bylo nezbytné, abych si našel čas i na hru samotnou. WoW jsem naštěstí vyřešil dvouměsíční předplacenou kartou. Takovou návykovost snad nemá ani heroin. Naštěstí to stačilo, abych se do hry dostal stejně jako kdysi do Warcraftů I, II i III (ano můžu se chlubit tím, že jsem první Warcrafty hrál s kamarádem po sériovém kabelu!) a vzápětí na diskusních fórech probral sporné jevy. Tímto bych nesmírně rád poděkoval všem, kteří mi vždy ochotně poradili a vyjádřili svůj názor, a také členům československé WoW gildy Newbambocha, které jsem stále členem, ale na kterou nyní už nemám tolik času.

Závěr

Dostal jsem za úkol stvořit tenhle článek, ale nemám ponětí, co by lidi mohlo zajímat, takže skončím (stejně jsem toho napsal až moc) a nechám další dotazy na vás. Ono místo ve vedení jazykové školy jsem už kvůli překladům pustil, takže času je nyní více a já rád odpovím na vše, co vás zajímá, někde tady na fóru nebo na sir.amos@volny.cz.

Mějte se krásně a čtěte!

Jan Netolička