Imperium Bohemorum, Ondřej Müller (ed.)
 |
Sbírka povídek s podtitulem Fantastické dějiny zemí Koruny české si zcela jistě dělá ambice postavit se po boku v minulosti vydaných antologií jako rovnocenný partner, ne-li je dokonce zastínit. Je ovšem nutné říct, že vlastně není tak úplně s čím srovnávat, neboť většina povídkových antologií byla víceméně průřezového charakteru a jejich účelem bylo spíše širokým záběrem zmapovat dění ve fantastické literatuře než věnovat se v podstatě jednomu tématu. Snad jen proslulí Vlčí jezdci nebo povídkové soubory ze světa Honor Harringtonové či nejrůznější conanovské výběry jsou koncipovány jako variace na jedno hlavní téma zpracované různými autory. Tam se ale jedná o světy fiktivní, zatímco zde nám editor předkládá možnosti, jakými se mohly ubírat naše vlastní dějiny, kdyby…
Kdyby Libuše vůbec nebyla tou vznešenou kněžnou, ale obyčejnou, docela pomstychtivou ženou, která za pomoci složité techniky dokáže ovlivnit to, v jaké formě si lidé zapamatují mýtus – i když událost, která ke vzniku mýtu vedla, se odehrála docela jinak nebo taky vůbec ne. Vilma Kadlečková ve své povídce O snovačce a přemyslovi ukázala dost názorně, k jakým zmatkům by v takové situaci mohlo dojít.
Kdyby se na konci 16. století turecká expanze do Evropy vyvinula trochu jiným směrem, kdyby nedošlo k odražení tohoto náporu včas, pak by se dějiny střední Evropy mohly vyvíjet jinak a dnes bychom se třeba učili o obléhání Prahy Turky a o probuzení ne jednoho, ale hned dvou Golemů, jak nám to líčí Ondřej Neff v Rudolfinském mysteriu, kde se ovšem jedná nikoli o alternativu, ale o paralelní svět existující souběžně se světem naším.
Nebo kdyby po smrti Rudolfa II. nenastoupil na trůn Matyáš, ale Rudolf III., syn, kterého Rudolfovi porodila jeho legitimní manželka Kateřina Stradová, mohly by dějiny směřovat zcela jinam než k Bílé Hoře – třeba k námořním výbojům Českého království do Tichomoří a k objevení a osídlení Austrálie Čechy. Tak to aspoň vydedukoval v povídce Terra Australis Josef Pecinovský.
Že se podobou tematikou, tedy dobýváním moří českými koráby, zabývá v Útoku na oceán František Novotný, tomu se není co divit. V této povídce se setkáme nejen se skutečností, že Václava III. v Olomouci nezavraždili, ale i s tím, že jeho potomci v Českém království vládnou ještě v 17. století. Krásně se tak do děje zapojují postavy vypůjčené od jiných autorů, třeba mylady de Winter neblahé paměti (Alexandre Dumas – Tři mušketýři) či Elina Makropulos (Karel Čapek – Věc Makropulos) nebo kapitán, později admirál Kornel (M. V. Kratochvíl – Podivuhodná dobrodružství Jana Kornela), ale také postavy z našich dějin známé, leč ve zcela novém postavení. Za všechny stačí třeba zemský primas Jan Amos z Komné, oddávající krále Václava Otakara IV. se švédskou princeznou Kristinou.
Další povídka už svým názvem Válka s goky navozuje souvislost s Karlem Čapkem. Nebyl by to ovšem Jiří W. Procházka, kdyby ten hold českému klasikovi nebyl tak trošku nadsázkou s místy až groteskním nádechem. A taky s ekologickým podtextem, který tady vůbec nepůsobí násilně a neorganicky, naopak je motivem zcela funkčním až do závěrečné katarze.
A touto povídkou byla vyčerpána ta optimističtější část knihy.
Cesta hrdiny Jana Poláčka působí po místy sice lehce ironizujících, ale v podstatě k českému národu laskavých dílech tak trochu jako černá tečka v deníčku prvňáčka. No ano, nejsme přece národem samých Mistrů Janů Husů, máme i své temné stránky a taky kouty, za něž se tak trochu stydíme. Když nám je někdo odhalí, není to moc příjemné čtení.
Následuje povídka Přemci Ivony Březinové. Pokud je Cesta hrdiny psychologickou sondou, pak tuto povídku je možno označit jako téměř surrealistický kousek a genetickou studii, kam až může dospět vládnoucí rod (do kurzů tvůrčího psaní), pokud se mu nepodaří včas hrdinně vymřít přirozenou cestou (za pomoci olomoucké vraždy).
Mnohem blíž k dnešku se vydala Jana Rečková ve své Zemi bez křídel. Totalitní systém, v němž vládnou mimozemšťané, kteří obsadili šest zdánlivě bezvýznamných států včetně toho našeho, je ve své bizarnosti vlastně docela pravděpodobný. Výchova k uniformitě, přidělování stínů těm, kteří se jakkoli vymykají ať už intelektem, postavením či jen povahou. A co se stane, když se stíny nechají ovlivnit svými nositeli, když se s nimi ztotožní? Co se stane, když se někomu podaří z tohoto ghetta uniknout? Vize Jany Rečkové přes své nepříliš happyendové vyznění zanechává sice mlhavou, ale přece jen naději, že to s námi zase tak špatné není.
Ani Vladimír Šlechta nevidí budoucnost českých zemí nijak růžově. Vlastně ji nevidí vůbec, protože podle jeho názoru zpracovaného v povídce Krev anděla se v České kotlině už ani skoro žádní Češi nebudou vyskytovat. Jen se sem budou – občas a tajně – vracet do ruin bývalých měst, aby zachránili poslední pozůstatky po zmizelé společnosti pro ty, kteří neměli to štěstí a nepodařilo se jim včas z této oblasti zmizet.
Poslední v řadě je Jan Jam Oščádal a jeho Abbadon-Pierot 47, domov můj. Vesmírná vize z daleké budoucnosti, kdy neexistují nejen Češi, ale snad ani sama Země – tak u této povídky upřímně přiznávám, že se se mnou zcela míjí. Autor do ní nepochybně vložil nějaké závažné poselství, ale já ho prostě nepochopila.
Deset povídek deseti různých autorů postihuje naše dějiny od (možná) slovanských počátků až po dosud velmi vzdálenou budoucnost. Čím blíže k ní, tím jsou ty alternativy buď grotesknější, nebo prozměnu temnější a pesimističtější. Nebo pro jistotu obojí, protože pokud je něco české fantastice cizí, pak je to zcela jistě patetická oslavná óda s vidinou jasné hrdinné budoucnosti.
Je těžké mezi nimi vybrat některou, která by kvalitou nějak výrazně vyčnívala z řady. Vkus někoho jiného může být samozřejmě odlišný od mého, pro mě osobně představují vrchol povídky Františka Novotného, Jiřího W. Procházky a Jany Rečkové, i když z regionálních důvodů mě oslovila i povídka Vilmy Kadlečkové. Ti Pražáci prostě nám Brňákům nedají a nedají pokoj ani v povídkách!
A úplně na závěr ještě pár slov o obrázcích. Tak jako každá povídka má jiného autora, má i každá povídka svého ilustrátora. Nevím, podle jakého klíče byli vybíráni, snad si je mohli vybrat autoři, nebo naopak si ilustrátor vybral povídku, která mu nejvíce vyhovuje. Ať tak, nebo tak, byla to volba dobrá. Většina ilustrací souzní s textem, který doprovází, a tam, kde se mi zdá, že ilustrátor si s povídkou tak úplně neporozuměl, tam jsem tápala taky. A ještě: Při vší úctě k pánům umělcům specializujícím se na ilustrování fantastické literatury musím konstatovat, že Zdeněk Mézl prostě nemá konkurenci.
- Ondřej Müller (ed.): Imperium Bohemorum
- vydal: Albatros, Praha 2007
- obálka: Martin Zhouf
- 528 stran / 319 Kč
