Imajika, Clive Barker
 |
Mnoho lidí u nás přečte za život stovky, ba někdy i tisíce rozličných knih. Většina z nich jen tak prolétne jeho myslí podobna padajícímu meteoritu, aby se zakrátko změnila ve vybledlou vzpomínku neodvratně mizící v bažině zapomnění. Občas ale každý narazí na knihu, jež na něj udělá hlubší dojem a zanechá po sobě mnohem intenzivnější otisk. Knihu, která ho pohltí, a zároveň přinutí položit si prazvláštní otázky, na něž by do té doby ani nepomyslel. Knihu, na niž bude vzpomínat i po mnoha letech.
Přesně k takovému typu čtiva patří i Imajika Clivea Barkera. Imajika je ovšem velmi specifickým případem už sama o sobě. Je tak rozsáhlá, rozmanitá a má takový přesah, že se už jaksi mimovolně vzpírá jakémukoli zařazení či „zaškatulkování“. Můžete ji nazývat temnou fantasy, hororem, románem fantaskním, filozofickým či náboženským, beletrií s velkým B, naprostým blábolem či necudností téměř sodomskou a budete mít vlastně pravdu, a stejně tak budete úplně mimo. Imajika je totiž jedním z těch velkých Příběhů o hledání. Hledání čeho vlastně, ptáte se? To už si musíte rozhodnout sami.
Naše matička Země v Barkerově představě jen jedním z pěti dominií, jakýchsi vzájemně propojených světů souhrnně nazývaných Imajika. Ovšem zatímco ostatní čtyři dominia jsou smířená, na Zemi se magický rituál Smíření nepodařilo dovést do konce. Důsledkem toho je, že byla od ostatních světů prakticky odříznuta a na existenci nějakých dalších realit tu až na blázny či fantasty prakticky nikdo nevěří. Stejně jako v sílu magie. A přece právě zde se začnou odvíjet události, které nakonec otřesou celým vesmírem. Do pohybu je přitom uvede dvojice zdánlivě obyčejných lidí.
Jedním z nich je bohémský chlapík John Furie Zacharias nazývaný Fešák. Jak už jeho přezdívka napovídá, je velmi pohledný a přitažlivý. To mu mimo jiné přináší značné úspěchy u opačného pohlaví, kterým je, jak se zdá, posedlý. Což je také důvod, proč se žádnou ženou nevydrží dlouho. Když se zrovna nehoní za novou sukní, příležitostně se živí jako padělatel obrazů. Dokáže totiž dokonale napodobit jakýkoli styl či konkrétního malíře, ovšem jeho obrazy postrádají osobitost a vnitřní náboj. Proto také jeho pokusy o vlastní práce končí neúspěchem a frustrací.
Pro udržení rovnováhy příběhu pak je jasné, že druhou hlavní postavou musí být ženská hrdinka s biblickým jménem – Judith. Je to na pohled vpravdě okouzlující stvoření, sen každého muže převedený do reality. Se svou starozákonní jmenovkyní pak má společnou i cílevědomost a odvahu. Inteligentní, chytrá, sexy – není tedy divu, že muži neustále usilují o její přízeň a pak se snaží udržet si ji za každou cenu. Kupodivu ale ani žádný z jejích vztahů nevydrží.
Ti dva mají společného mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Kdesi hluboko ve své nitru cítí, že jim něco důležitého uniká, a že proto nejsou úplní. Tento znepokojivý pocit je nutí neustále hledat a je také jednou z příčin, které do jejich životů vnáší nestálost a touhu po změně. Oba také trpí podivnými výpadky paměti. Zatímco ostatní lidé si vzpomínají na spoustu často i banálních událostí ze své minulosti až po dětství a dospívání, oni si jasně pamatují jen několik uplynulých let. Vše ostatní je nejasné, jakoby zahalené mlžným závojem.
I když se životní cesty Fešáka a Judith protnuly už dříve, oba spolu dokonce nějaký čas žili, katalyzátorem věcí příštích se nevědomky stal až Judithin následující milenec, Charlie Estabrook. Ten je dívkou natolik posedlý, že když se s ním nakonec rozejde, odhodlá se k činu stejně zoufalému jako šílenému. Přes prostředníka kontaktuje nájemného vraha a zadá mu její vraždu. Ovšem později sužován pochybnostmi vše prozradí Fešákovi a požádá ho o pomoc. A tím uvede do pohybu lavinu událostí, která nakonec změní celý svět. Onen nájemný zabiják je totiž ve skutečnosti tvor z jiného dominia Pie.
Jeho (naštěstí) neúspěšný pokus o splnění zakázky nakonec Fešáka a Judith dovede k odhalení skutečnosti, že existují i jiné světy. Možná že tam se skrývá to, po čem tak usilovně pátrají. Stačí jen najít způsob, jak překročit hranice, což zas není tak jednoduché. Obzvláště když nemáte patřičné vědomosti či průvodce. Ani v ostatních dominiích však není situace nijak růžová. Samovládce ze svého megalomanského města Yzordderrexu jim vládne ocelovou pěstí a dominia se tak postupně ocitají na pokraji vzpoury. Vzduch je těhotný příslibem změn. A na Zemi se opět přiblížil čas, kdy je možné provést rituál Smíření. Najde se ale někdo dost odvážný a šílený, aby se jej pokusil provést? A co se stane se světy, když se mu to podaří?
V Imajice Clive Barker pustil svou představivost z řetězu a nechal fantazii „volnou ruku“. Vznikly tak nádherné i děsivé obrazy plné barev, chuti a vůní, které pak autor v záchvatech marnotratnosti kolem sebe rozhazuje plnými hrstmi. A čtenář je jeho představami uchvácen i konsternován. Vizualizace je totiž jedním z důležitých rysů celé knihy. Aby také ne – pět různorodých podivuhodných světů, to je přece šance, kterou by byl hřích propásnout. Takže Barker dovedně využívá Fešákova putování po jednotlivých dominiích, aby je ukázal v celé jejich kráse i ubohosti. Spolu s ním tak čtenáři mohou poznat největší divy a pamětihodnosti stejně jako nejděsivější slumy a ghetta, kde život má jen pramalou cenu.
Dominia jsou domovem nepřeberného množství ras a bytostí, z nichž jsou některé téměř podobné lidem, a jiné se od nich takřka ve všem liší. Ačkoliv jeho průvodce mystif Fešákovi radí, aby předstíral, že ono hemžení kolem je pro něj něčím obyčejným a všedním, Fešák si prostě nemůže pomoci. Fascinovaně nasává exotiku a na odiv dávanou odlišnost. Jenže okouzlení zanedlouho vymizí a divák si postupně začíná uvědomovat napětí, které tu panuje. Jednotlivé světy jsou nelítostně utlačovány a vykořisťovány samovládcem a jeho ženou až na samou hranici únosnosti. Události se blíží k bodu zlomu, kdy se další represe nejen minou účinkem, ale stanou se i jiskrou, jež zažehne požár, v němž shoří samovládcovy sny i říše.
Fešákova ani Judithina pouť do nitra dominií však není žádnou samoúčelnou „turistickou“ výpravou za exotikou, i když to tak zprvu může vypadat. Oba se zde snaží zjistit, kým vlastně jsou, a znovu nalézt své vzpomínky a tím i kus sebe sama. Jak jste si jistě domysleli, nebude to nijak veselé vzpomínání. Obzvláště Fešákova pouť má v sobě něco sebemrskačského a v jisté rovině je křížovou cestou, během níž se hlavní hrdina pokouší vyrovnat se s minulostí a smířit se sám se sebou. Což rozhodně není nic jednoduchého ani lehkého. Obzvláště když toho másla na hlavě máte docela dost.
Barker dal románu podobu spletitého mnohavrstevného příběhu, v němž se osudy jednotlivých postav prolínají a střetávají. Jeho text má spád a je plný překvapivých zvratů i napětí, jež graduje zejména v závěrečných kapitolách. Přestože na první pohled vše působí nepřehledně a zmateně, postupně jednotlivé dílky skládačky začínají zapadat na svá místa a ze zdánlivého chaosu začínají vyvstávat pevné obrysy děje. Autor přitom jako by hrál se čtenářem jakousi intelektuální hru. Na různých místech zanechává úryvky a střípky informací a dějů, se kterými si pak čtenář může „lámat hlavu“ a skládat je k sobě. Nebyla by to ale správná hra, kdyby zde nebyly i zavádějící stopy a matoucí vodítka.
Kniha rozhodně není jednoduchým čtením a vyžaduje od čtenáře mnohem více než jen trpné a pasivní nazírání konzumenta. Aby si opravdu mohl děj naplno vychutnat, pak do něj musí čtenář vstoupit a u čtení přemýšlet. A to nejen nad tím, co mu autor v textu předkládá, ale i o dalších možných souvislostech a asociacích. Barker do textu zakomponoval i spousty jinotajů a metafor, jež vyplouvají na povrch teprve při důkladnějším zkoumání. Dokonce i jeho erotické scény (mimochodem naprosto skvělé) mají za úkol přinést mnohem víc než jen povzbuzení čtenářova libida.
Ačkoliv se o vlastním příběhu dá mluvit v superlativech, hůř je na tom forma, v jaké je román podáván. Snad největším problémem je velmi nevhodně zvolený formát a provedení. Imajika by si zasloužila velké vázané vydání s přebalem. A to nejen proto, že je to vynikající román, ale také kvůli ohromujícímu množství slov, která zahrnuje. Takto se bohužel musí tísnit na ubohých 900 stranách nabitých titěrnými písmenky až po okraj. Takže je celkem jasné, že i při šetrném čtení se kniha téměř zákonitě musí poškodit. Je to škoda, i velkolepá ilustrace na obálce od Todda Lockwooda by ve větším formátu vyzněla mnohem lépe.
Jak je vidět z předchozích řádků, Imajika je knihou spíše pro hloubavější čtenáře, kteří hledají něco víc než jen zábavu a rozptýlení.
- Clive Barker: Imajika
- vydal: Classic, Praha 2007
- překlad: Ivana Drábková
- obálka: Todd Lockwood
- 902 stran / 389 Kč
