Jak chcete vystavět dramatické napětí bez záporných postav? Kupodivu, Anderson to dokázal.
Co ještě? Z bombastických upoutávek na zadní straně neplatí nic. Prostě typický pozdní Anderson. Spíše pohrávání si se čtenářem nežli manifest životního postoje. Solidní scifistický nadprůměr, nic víc. Bohužel také typický překladatelský šmej­d.

Omyly a nesmysly
Zvolil jsem si k recenzování tuto knihu poté, co jsem si přečetl upoutávky na zadní straně obálky. Kyberkosmos, síť umělých inteligencí, stroje dělají všechno, co lidé, a lépe? Takovéhle stroje, to je něco pro mne, a umělá inteligence tuplem. To musím vidět!
Ale ouha, upoutávka se ukázala poněkud zavádějící. Kyberkosmos, síť umělých inteligencí, to v té knize opravdu je. Ale nikde, s jedinou výjimkou, není v knize řečeno, čím se dotyčná umělá inteligence liší od jakékoli jiné inteligence, například té lidské. V čem je stejná, a v čem jiná? V čem je lepší? (Horší, předpokládám, není v ničem. Alespoň podle autora.)
Kyberkosmos umí zajímavé věci. Ale všechny je koná s využitím jistých technických prostředků. Není popsán žádný čin, který by s využitím oněch technických prostředků nezvládnul příslovečný středně inteligentní foxteriér.

Zmínil jsem jedinou výjimku. Všude jinde v celé knize může kyberkosmos zastoupit (a Andersonovy hrdiny šikanovat) někdo jiný. Diktátor, ředitel zeměkoule, celosvětová byrokracie, OSN, kdokoli. Které je to jediné místo v celičké knize, kde kyberkosmos musí být umělá inteligence a nikdo jiný?
Inu, tam, kde kyberkosmos vysvětluje lidským hrdinům svoji motivaci – proč že to celou dobu kašle na zákony a na smlouvy a na sliby a na cokoli si kdo vzpomene. A tehdy vymyslí takovou pitomost (teda, samozřejmě, vymyslet ji musel už strašně dávno, v té důležité scéně ji pouze zveřejňuje), že žádný člověk by nikdy nic tak praštěného nevymyslel.
Zde bych se asi měl omluvit za to nactiutrhání autorovi, protože já samozřejmě vím, že ten šílený důvod vymyslel on a nevinným fiktivním umělým inteligencím jej fiktivně literárně podsunul. Dobrá, omlouvám se. Ale autor by se měl omluvit umělým inteligencím.

Ostatně, Anderson není sám. To v jedné epizodě komiksových X-menů Stan Lee podsunul Sentinelům (to jsou taky fiktivní umělé inteligence) takovou uhozenou ptákovinu…

Upoutávka podrobněji
A teď podrobněji k jednotlivým tvrzením té upoutávky.

„Předchozímu románu dominuje neortodoxní inteligence Ansona Guthrieho, a ve skutečnosti je přítomný i tady, v genech Dagny Beynacové.“
– Guthrie nepochybně je „přítomný“ v genech své vnučky Dagny, ale mnohem víc je v knize přítomen osobně.

„Její [to jako Dagniny] geny jsou životně důležité pro revitalizaci lidstva […]“
– Lež jako věž. O Dagnu, resp. o cosi jejího, jde, ale geny to nejsou. Víc nesmím prozradit.

„Její […] zkušenosti […] pomáhají podnítit rebelii proti kyberkosmu […]“
– Někdo by se naopak mohl domnívat, že Dagna dělá vše pro to, aby rebelii zabránila.

„[…] proti kyberkosmu, síti umělých inteligencí, která se začíná ukazovat jako zastaralá.“
– O zastaralosti kyberkosmu v knize není zmínka. Pokud by i byla, nedala by se její oprávněnost posoudit, neboť údaje o povaze a struktuře kyberkosmu jsou skromné až nedostatečné.
Z jedné epizody lze usoudit, že celosvětová komunikační síť kyberkosmu je jiná nežli dnešní internet. V internetu je možné utajit konkrétní místo, odkud se uživatel připojuje do vzdálené databáze. V síti kyberkosmu to nejspíš možné není. Velice zručná operátorka tuší, že nepřítel bude po ní pátrat, podnikne různá protiopatření, ale nikoli to, které by v internetu asi ledaskoho napadlo – připojit se prostřednictvím jednoho nebo (ještě lépe) několika dalších mezilehlých uzlů, z nichž některé by byly mimo dosah nepřítele (míněno kyberkosmu) – třeba na Měsíci. V kyberkosmu, tak jak je autorem definovaný, je každý uzel vybaven vědomím a z kontextu vyplývá, že každý uzel je schopen sledovat veškerou komunikaci, která skrz něj prochází, což je z pohledu dnešní výpočetní techniky buď nereálné, nebo nesmyslné. Ne proto, že je dnešní technika proti té fiktivní málo chytrá, ale naopak proto, že by ta fiktivní komunikace musela být proti té dnešní strašně omezená. Ona vůbec ta velice zručná operátorka páchá vylomeniny z pohledu dnešní výpočetní techniky dost nepochopitelné – třeba vyloví odkudsi jistou velevzácnou informaci a neuloží si ji v elektronické formě.
Prostě ten kyberkosmos je jiný. Ale to neznamená, že je zastaralý.

„Kyberkosmos […] nastolil jednu z věčných otázek: pokud stroje dělají všechno, co dělají lidé, a dělají to lépe, k čemu jsou potom lidé?“
Pokud je tato „věčná“ (??) otázka někde v knize nějak náznakem „nastolena“ (o čemž pochybuju), pak ji nenastolil kyberkosmos. A hlavně, tvrzení v otázce obsažené – „stroje dělají všechno, co dělají lidé“ – je s obsahem knihy v rozporu. Někteří lidé totiž dělají cosi – a jde o celý model chování, ne o nějaký ojedinělý čin – co se „strojům“ (těm sdruženým v kyberkosmu) velice silně nezamlouvá, a tyto stroje se velice snaží lidem v této – strojům nelibé – činnosti nejen zabránit, ale jim ji i důkladně vytlouci z hlavy.
Je zřejmé, že představa, že tytéž stroje by pak samy dělaly totéž (a lépe, hahaha!), je falešná.

„[…] jaká je podstata křížení biologicky a geneticky upravených druhů […]“
– Elementární, drahý Watsone. Prostě se mezi sebou křížit nemohou. To je v knize jasně řečeno.

„objevu z nejranějších dnů kolonizace Měsíce“
– Ne tak docela. Luňané byli v té době technicky schopni stavět vlastní kosmické lodě (v čemž jim různé pozemské instituce zuby nehty bránily) a prakticky schopni financovat a podnikat průzkumné výpravy daleko za orbitu Pluta. To mají být ty nejranější dny kolonizace Měsíce? Asi jako kdyby osadníci z lodi „Mayflower“ postavili a vystrojili „Beagle“ a vyslali Darwina na Galapágy.

„Pod jeho rukou ožívá veliké plátno mezihvězdného prostoru, tak jak to nedokáže vytvořit nikdo jiný.“
– Ten slavný mezihvězdný prostor sahá jenom po Proximu Centauri, ani o fous dál, a má v příběhu pouhý štěk. Jako lákadlo, jako více či méně nedostižný cíl, jako sen, jako předmět touhy, jako mrkev zavěšená na klacku oslovi před očima, ale mimo dosah zubů.
V takto vymezeném „mezihvězdném“ prostoru se pohybovali přemnozí autoři. E. E. Smith, Malcolm Jameson, dlouho po nich Asimov. Ti jmenovaní to uměli přinejmenším stejně dobře jako Anderson.
Ale mezihvězdné motivy jsou v knize okrajové. Přednější je úsilí Luňanů vymanit se z pozemské nadvlády. Zde se nabízí Heinleinova „Drsná milenka“, ale takové srovnání vychází pro Andersona tragicky. Proti Heinleinově útlounké knížečce plné převratných myšlenek jsou „I hvězdy planou“ pouhá tlustá bichle o ničem.
Obávám se, že „tlusté bichle o ničem“ jsou převládajícím trendem v současné sci-fi literatuře.

Maličko o autorovi
V upoutávkách se také tvrdí: „Jedna ze dvou nebo tří nejlepších knih, které Anderson napsal“. Nepřipadalo mi to jako zrovna bůhvíjaká lichotka pro Andersona. Takováhle utahanina, a jedna ze tří nejlepších knih? Znám lepší! Jako kluk jsem hltal „Tiger by the Tail“ („Tygra za ocas“, 1951), akční ohňostroj dobrodružství vesmírného špióna Flandryho. Český čtenář zná „Strážce času“ („Time Patrol“, 1955) a „Nejdelší cestu“ („The Longest Voyage“, vročení 1991 mi připadá mylné). Ty všechny považuju za lepší.
Ale to zpropadené „jedna ze tří nejlepších knih“ je uváděno nejen v upoutávce na obálce.
Čím to?
Napadá mě vysvětlení. Anderson je autor neuvěřitelně všestranný a jeho knihy míří k mnoha rozličným skupinám čtenářů s rozmanitým vkusem. Mně se líbí agent Flandry a „Hvězdy“ nemusím, někdo jiný žere „Hvězdy“ a třeba ohrne nos nad „Strážci času“. Někdo takový pak může napsat „jedna ze tří nejlepších knih“ a myslet to vážně.
Budiž to varováním pro čtenáře. U Andersona neúplná indukce nefunguje. Už jste od Andersona něco četli, žánr vám vyhovoval a kvalita byla špičková? Očekáváte, že každý další Anderson bude také takový?
Tak bacha! Ne nutně! Anderson žánry střídá a kvalita také může kolísat. Ale budiž, od Andersona lze očekávat aspoň nadprůměrnou.

Vypůjčené rozumy
Většinou se tomu vyhýbám, ale přiznávám, že tentokrát jsem zabrousil na web dříve, nežli jsem měl recenzi hotovou. Chtěl jsem si ověřit (či spíše vyvrátit) pár údajů, které mi připadaly sporné. Bylo to zajímavé počtení. Ty letopočty mám z Wikipedie, a následující tři moudra rovněž:
1. Anderson byl v mládí liberálem (to je v USA pozice spíše levicová), později se stal konzervativcem a libertariánem, prosazujícím pravicové hodnoty a zejména individuální svobodu. Za mlada spoléhal na OSN, že prosadí na celém světě pořádek, jako zralý autor psal knihy, v nichž OSN a nejrůznější celosvětové vlády představují padouchy a nepřátele svobody.
2. Andersonovy knihy a jeho pojetí svobody se točí kolem pojmu „frontier“ a kolem pronikání lidstva do vesmíru, které podporoval a prosazoval i mimo svoji fiktivní tvorbu.
Nicméně podotýkám, že já jsem svoji kapitolku o Pohraničí („frontier“), které i z „Hvězd“ velice nápadně vyčnívá, napsal dříve, než jsem mrknul na web.
3. Svobodychtiví hrdinové knihy „I hvězdy planou“ nestojí proti nejkrutější možné tyranii, ale naopak proti té nejměkčí, nejvlídnější, nejkrotší a nejuvážlivější.

Vysvětlivka
Aby nevzniklo nedorozumění: Doposud jsem text knihy vůbec nerecenzoval. Jen jsem se snažil zabránit tomu, aby čtenář naletěl na bombastická tvrzení upoutávek, které mi u této knihy připadají mimořádně matoucí.
Až sem jsem poukazoval na nedostatky upoutávek na zadní straně obálky, nikoli na nedostatky knihy samotné. Bohužel, i těch je nepříjemně mnoho.

Překlad, jazyk
Překlad je příšerný a výsledný jazyk, kterým je napsáno české vydání, je ohavný. Nemám k dispozici originál, takže nemohu s určitostí rozhodnout, kdo – zda autor nebo překladatel – může za ten ohavný jazyk. Ale odhaduji to jednoznačně. V podobných situacích říkávám, že překladatel neumí ani anglicky, ani česky, a říkám to i zde. Samozřejmě vidím ty nejhrubší přehmaty a neobratnosti. Ale bez originálu neodchytnu, je-li překladem překroucen smysl nebo vynechány podstatné údaje. Nedivil bych se, kdyby i tím byl český překlad postižen.
Ale čtenář nemusí spoléhat na moje dojmy. Stačí zalistovat v knize. (Bacha – je to pouze pro otrlé!)
str. 15: zpráva, kterou nedávno dostal z Matky hvězdy – Předpokládám, že v originále je „Mother star“, což je „z mateřské hvězdy“.

str. 16: tak mocné soukromé společnosti, téměř národa – V americké angličtině označuje „nation“ nejen národ, ale i nadstátní celek, z našeho pohledu federaci. Taková Kalifornie, Texas a Ohio jsou „states“, všech padesát plus států dohromady tvoří „nation“. Vhodnější překlad by byl „téměř státu“.

str. 18: Nevěděl, co kyberkosmos lidstvu věstil. – Neobratné, takhle to prostě nedává smysl. A asi je tam takový anglický jazykový jev, říká se mu souslednost časů. Do češtiny se překládá časem přítomným. Nevěděl, co kyberkosmos pro lidstvo znamená.

str. 19: Prostřednictvím dalšího relé strávila odpověď na cestě skoro hodinu. – Slovo „relay“ je nejen relé, ale také třeba štafeta nebo předávka. Jako zde. Takže: během další retranslace / dalšího přeposlání / další předávky strávila odpověď…

str. 19: co největší lidský štáb obou ras – Anglické „staff“ ale znamená „štáb“ jen v určitém kontextu. Běžnější význam je „personál“. Takže: co nejpočetnější personál z obou ras

str. 26: Strojírenský výkon, který umožní… – Že by „engineering output“? Engineering je jasný, to druhé slovo méně. Jde o to, že pozemšťané staví cosi určené pro lunární orbitu. Já navrhuju „konstrukční dílo, které umožní…“

str. 40: Záleželo však na skutečnosti, že této budoucnosti hrozil potrat. – Nevím, co stojí v originále. Ale tohle to není.

str. 46: To je nezanedbatelný faktor, který kyberkosmos nedokáže chápat ani kontrolovat. – Že by čeština pod silným tlakem angličtiny (a kuchyňských „překladatelů“) převzala pro slovo „kontrolovat“ další význam? Tak či tak, já překládám „control“ jako „ovládat“. Takže: kyberkosmos nedokáže chápat ani ovládat. A možná by to bylo ještě lepší dokonavé: nedokáže pochopit ani ovládnout.

str. 362: Kontrola provozu nás bude informovat… – Stejné slovo v jiném kontextu. „Flight control“ nebo „traffic control“ není kontrola, ale „řízení“. Třeba středisko řízení leteckého provozu.
Tohle bylo jen na dokreslení, rozhodně tím nechci naznačit, že mezi stránkami 46 a 362 žádné další chyby nejsou. Jsou tam, samozřejmě, stejně hustě jako všude jinde.

Frontier
V knize hraje důležitou roli pojem „frontier“. Je překládán (naštěstí s vysvětlivkou, obsahující i odkaz na původní anglické slovo) jako „hranice“, což je překlad matoucí a nešťastný. Jak může někdo přeložit jako „hranice“ slovo, které naopak označuje „prostor bez hranic“?
Frontier je záležitost spíše filozofická nežli jazyková. Jinými slovy, musíte vědět, co to je, a pak už tomu můžete říkat jakkoli. Měl-li bych já zvolit nějaké české slovo, tedy „pohraničí“. Příkladem je Divoký západ (ale v celém svém vývoji, nejen desperáti a indiáni a kovbojové, ale po nich šerifové, železnice, farmáři, ostnatý drát, učitelky a úplně normální města), směr k němu ukazuje slavný výrok „Jdi na západ, mladý muži“ (ještě to pokračuje) a jeho charakteristikou by mohlo být i „země neomezených možností“.
Takový „frontier“ je mocnou posilou pro svobodnou společnost svobodných lidí. Je časově podmíněný a časově omezený – okolnost, že nutně a nevyhnutelně zanikne, je jednou z jeho základních vlastností. Čím je frontier úspěšnější, tím rychleji zanikne.
USA. Kdysi měly svůj frontier a velice je posílil. Američané, kterým leží na srdci prospěch jejich země a jejich svoboda, se snaží nalézt nebo vytvořit nové pohraničí, Kennedyho slavný „new frontier“. Dosud bez jednoznačného úspěchu.
Pro nás scifisty (na celém světě) se jako samozřejmé pohraničí nabízí kosmický prostor. V realitě ovšem tato myšlenka naráží na nejrůznější překážky, z nichž tou nejzávažnější je finanční nákladnost. Kdybych chtěl dlouhodobě žít a pracovat mimo Zemi, zabrat a osídlit svůj vlastní kus kosmického prostoru, nemohu, protože na to nemám.
V Andersonově světě je to jinak. Žít a pracovat ve vesmíru je ekonomicky únosné. Andersonovi Luňané i mnozí Pozemšťané by si klidně mohli dovolit pracovat v kosmu, a ještě by se jim to mohlo vyplatit. Ale nesmí, či smí, ale pouze za podmínek, které jim administrativně diktuje všemocný Úřad. Pohraničí s úředním povolením, s bumážkou a razítkem, je protimluv, to dá rozum.
Andersonova kniha je (mimo jiné) o tom, jak lidé reagují, když je jim jejich pohraničí odpíráno z důvodů, které nemají finanční opodstatnění.

Kdo?
Geneticky upravená rasa (původně) lidí žijících na Měsíci se nazývá Luňané. Kromě Luňanů se v knize vyskytují ještě Selenité. Nikde není vysvětleno, zda je to označení pro tytéž či pro někoho jiného. I v anglických pramenech se vyskytují jednou „Selenians“ a podruhé „Selenites“. Odhaduji, že je to omyl, že jde o jedny a tytéž a že tento omyl vyrobil Anderson.

Vrchol všeho
Hned na prvním listu knihy a na její druhé stránce, nad „Copyright“ a „Translation“ a „Cover Art“, je uvedeno cosi, o čem jsem se domníval, že je původní anglický název Andersonovy knihy. Že prý „The Stars Also Fire“.
Jenže není. Andersonova kniha se jmenuje „The Stars Are Also Fire“.
Soudím, že název knihy není nějaká bezvýznamná prkotina. A děsí mě představa, pokud z pěti slov názvu zbyla čtyři, co asi zbylo z původního textu.

Pojem „Kyberkosmos“
Toto je druhý díl série a já narážím na problém. Nevím totiž, zda jisté pozadí pojmu „kyberkosmos“ nebylo vysvětleno v prvním dílu.
Předpokládám, že v originále je použit výraz „cyberspace“. Ten se běžně překládá jako „kyberprostor“ a nikoli kyberkosmos. Použitý výraz kyberkosmos může čtenáři připomínat, že v knize rozhodně nejde o náš známý kyberprostor z konce dvacátého a začátku jednadvacátého století, o neutrální, volně a víceméně zadarmo použitelné prostředí pro celosvětovou komunikaci.
Andersonův kyberkosmos je radikálně jiný. Je hierarchický. Není neutrální a není volně použitelný.
Je otázkou, zda pouhý název postačí k tomu, aby si to čtenář uvědomil. Pokud toto bylo náležitě vypíchnuto a zdůrazněno v předchozím dílu, pak musím námitku stáhnout.
Druhá moje výhrada se týká vztahu mezi naším kyberprostorem a Andersonovým kyberkosmem. Proč byl dostatečně funkční kyberprostor v Andersonově světě nahrazen kyberkosmem? Některé stroje mají vědomí, fajn. I stroje s vědomím mohou fungovat v kyberprostoru, stejně jako v kyberprostoru „fungujeme“ my lidé. Proč byl spolehlivý nehierarchický systém nahrazen hierarchickým, jehož spolehlivost, nemá-li být rovnou nižší, musí být založena na zcela odlišném principu?
Stejně jako předchozí moje námitka, i toto mohlo být náležitě vysvětleno a popsáno v předchozím dílu, a pokud bylo, já umlkám.

Analogie
Jak jsem se již zmínil, Anderson o svém světovládném kyberkosmu neprozradí nic, na čem by si mohl smlsnout scifista – fanoušek umělé inteligence. Kyberkosmos se prostě nějak chová a autor se – až na tu hodně pochybnou pasáž v závěru – nestará o jeho intelektuální vnitřnosti. Na vrcholu je Teramind a čtenář neví, zda všechny ostatní chytré mašiny vždycky jen srazí kufry, nebo tu a tam i podřízení přijdou se zajímavým nápadem, nebo zda dokonce oponují. Zda se „demokraticky“ podřizují, nebo zda potají sabotují šéfovy plány a důležitá zjištění si nechávají pro sebe.
Zlatý Hyperion! Ten byl sice taky hodně tajemný, ale čtenář rozhodně věděl, že názory jednotlivých umělých inteligencí se různí. A nejen to – že podnikají i praktické kroky, jak svoje různící se názory prosadit.

Dobrá, z hlediska umělé inteligence není na kyberkosmu co zkoumat. Ale zato vykazuje znaky chování nápadně podobné jiné entitě, v českém literárním prostředí velice známé.
Byrokracii.

Jaké byrokracii? To je celkem jedno. Státní nebo nadstátní, EUrounijní nebo federální…
Předpokládám podle domicilu autora, že se nestrefuje cíleně do byrokracie v současné době nejprofláknutější, do té bruselské. Ale ta podobnost je tak nápadná…
I kyberkosmu různé zdroje přisuzují neuvěřitelně všeobsáhlé zásluhy – jako by bez moudrého řízení ze strany kyberkosmu Slunce nesvítilo, oheň nehřál a led nechladil. I kyberkosmos chce vládnout lidem (raději obecněji, bytostem), kteří o jeho vládu vůbec, ale vůbec nestojí. Jednotlivci, skupiny i celé národy. A samozřejmě, kyberkosmos ví lépe než libovolný jednotlivec, skupina, celý národ, i dokonce než celé lidstvo, co je pro ně dobré, prospěšné, i co je pro ně škodlivé. A že ti jednotlivci, skupiny i celé národy mají na věc jiný názor? No přece se na jejich názor nebude ohlížet, když to kyberkosmos ví lépe!

Eurohujer
Představuje-li (alespoň pro mne) kyberkosmos EUrounijní byrokracii, co asi představuje věrný služebník kyberkosmu, vyšetřovatel Venator, důstojník tajné služby Mírového úřadu Světové federace? Inu, to je přece eurohujer. Rozkoš mu poskytuje chvilkové napojení na síť, útěchu a naději na věčný život mu dává představa, že někdy, jednou – snad po smrti? – se jeho mysl rozplyne v umělé inteligenci kyberkosmu. A s touto vidinou chodí (jezdí, létá) po světě a vykonává svoje špinavé policejní řemeslo.
Proč špinavé? Pronásleduje osoby, které žádný zákon neporušily.
Venator není vylíčen jako záporný hrdina. (Taková zajímavost: v celé knize vlastně není vůbec žádný záporný hrdina!) Venator není padouch. Tak proč mu to nevadí? Protože zákon dovoluje za výjimečných okolností stíhat a zavírat i ty, kteří zákon neporušili.
Jde tedy o úhel pohledu. Za okolností ne výjimečných jsou občané svobodní a chráněni civilizovanými zákony, zatímco za okolností výjimečných je policie může klidně sbalit, kdykoli se jí zachce. A jak se pozná, že okolnosti jsou výjimečné? Kdo to rozhodne?
Přece kyberkosmos!
Takto Anderson konstruuje svoji vlídnou tyranii.

Synnoiont
Technicky a z hlediska svého vztahu ke kyberkosmu je vyšetřovatel Venator synnoiont, tedy člověk, který prostřednictvím interlinku (to je téměř přímo) může připojit svoji nervovou soustavu do informační sítě umělých inteligencí.
Jak takové připojení funguje?
„Samotný proces se nezdál příliš komplikovaný, i když se ve skutečnosti zcela vymykal běžnému lidskému chápání.“ A následuje další technobabble přibližně ve stejném duchu, kterým je sice věc literárně a scifisticky spláchnuta, ale čtenář z toho moudrý není.
Existují i praktické zkušenosti. Když se chce Venator něco dovědět, připojí se a získá kýžené údaje. Když se jindy připojí jen tak, pro potěšení, pronikne do kyberkosmu hlouběji a je z toho celý špatný. Takže čtenář opět dostává rozporuplné údaje.
Z literárního hlediska je Venatorova role jasná. Je personifikací kyberkosmu. Autorovi by se blbě psalo o pátrání, které provádí několik tisíc vzájemně propojených umělých inteligencí. Jak by vyhodnocovaly informace? Že něco nevědí? Že nějaký údaj chybí? Co když AI521 ten údaj má, jenom nezná souvislosti a tudíž ten cenný údaj nedokáže zařadit? A co když AI746 zná ty souvislosti, ale zase nezná ten jeden chybějící údaj? Jak si stojí celý kyberkosmos? Ví, nebo neví?
S personifikací do jediného Venatora je to literárně zvládnutelné. Synnoiont Venator se připojí a údaje mu přitečou, nebo nepřitečou. Ale dál už je v tom sám, jako by byl normální člověk. Ví, nebo neví, chápe, nebo nechápe, napadne ho, na co se ptát a po čem pátrat, nebo nenapadne. Natvrdlý je Venator, zapomětlivý je Venator. Tisícovce strojů by se tyto vlastnosti přisuzovaly obtížněji.

Zranitelnost byrokracie
Pozor, tohle je tak trochu spoiler!
Dva hrdinové knihy, Aleka a Ian, se vydávají na svoji detektivní misi a kyberkosmos po nich pase. Já vám samozřejmě neprokecnu, jak to dopadne s tou jejich misí, zda to, co hledají, najdou, nebo nenajdou, nebo zda to třeba nenajde někdo jiný. Ale musím prozradit – jinak bych neměl o čem psát – že v závěru knihy je jeden z hrdinů odchycen.
A co se mu stane?
Inu, nic se mu nestane. Ani to nejmenší. Kyberkosmos je pár dní vzhůru nohama, celosvětová policie pořádá manévry, i kosmické stíhačky vzlétnou do akce, a… nic. Žádný trest pro provinilce, ba ani ten, který mají dnešní civilizované a politicky korektní státy (jako Česko) vyhrazený pro pachatele nejtěžších zločinů: tytyty, ještě desetkrát to uděláš a budeme se na tebe zlobit!
Domnívám se, že pro to mám vysvětlení, a toto vysvětlení je pro mne dalším potvrzením analogie kyberkosmu a byrokracie.
Ona totiž byrokracie nemůže jít proti svým poddaným do opravdové, „horké“ války. Byrokracie udržuje svoje ovečky v dobrovolném poddanství tím, že všechno tak nějak funguje. Lidé vidí nesmyslnost byrokratických příkazů, ale dokud auta a vlaky jezdí, v zásuvkách je proud a v obchodech vše potřebné, drží huby, protože bouřit se a požadovat nápravu jim prostě nestojí za námahu. Ano, tu a tam je někdo (určitě nějaký podivín!) buzerován a tu a tam je nějaká menšina krutě šikanována, ale většina obyvatel přežívá v klidu.
Když přijdou o tento klid – dejme tomu, že sympatické sousedce odnaproti její pejsek umře hlady, soused potížista skončí pod koly policejního vozu nebo rovnou před popravčí četou nebo se jenom ztratí a víckrát neobjeví – tehdy lidé ztratí důvod podřizovat se byrokracii.
Stojí-li nadvláda byrokracie pouze na myšlence „takhle to funguje“, pak snadno padá v okamžiku, kdy se prokáže (nebo i jen zazdá), že systém nefunguje, případně že za jiných okolností by mohl fungovat lépe. Pak vláda byrokracie padá, neboť nemá nikoho, kdo by ji byl ochoten a schopen podpořit. V takových konfliktech totiž neobstojí kravaťák se sluchátkem u ucha, který poslouchá příkazy a moudra z dálky, i kdyby tím vzdáleným mudrcem byla vědomím obdařená umělá inteligence. V konfliktech vítězí lidé jako ten dávno penzionovaný dědula, co si rozbalil fidlátka v bývalé generátorovně, aby odtud posílal do akce takové nadšence, jako byl on sám.

Proto byrokracie ví, že nesmí tlačit na pilu.
A možná proto Andersonův světovládný kyberkosmos – po všem tom úvodním natřásání a harašení zbraněmi, když dojde na lámání chleba – hraje tak při zdi.

Anti-pokrok
Kdyby na to přišla řeč, snad by to autor dokázal zdůvodnit společenskými konflikty, které lidstvo přestálo. Nebo je za tím vědomé působení kyberkosmu, aby lidstvo připravil o další prostředek použitelný k odboji proti vrchnosti? Tak či tak, prostředky výpočetní a komunikační techniky, které tu má lidstvo k dispozici, jsou nápadně omezenější oproti těm současným. Anderson může básnit o umělé strojové inteligenci vybavené vědomím a o jejích schopnostech řídit svět a vést lidstvo k nespecifikovaným zářným zítřkům, ale zdá se, že vedlejším efektem úžasných služeb poskytovaných stroji sdruženými v kyberkosmu je neexistence jiných strojů, které by poskytovaly služby možná horší, ale zato bez pochybností o jejich loajalitě k jednotlivým majitelům. Mít filtrovaný a cenzurovaný přístup ke všem datům na světě je pěkné, ale mít necenzurovaný přístup k mojí vlastní databázi v mojí vlastní kapse může být lepší. Moci komunikovat v celosvětové síti kyberkosmu je lepší než nic, ale mít v kapse přístroj, který zprávu zakryptuje tak, že ji mohu poslat veřejnou sítí a žádná inteligence, umělá nebo přírodní, ji nedokáže rozšifrovat (alespoň ne ještě letos), to by bylo pro tajného agenta jinačí terno. A když už mám základnu na Měsíci a další uprostřed Pacifiku, proč nemohu veškerou svoji komunikaci směrovat přes ně a nechat nepřítele žhavit obvody v marné snaze vyčuchat, kterým z miliónů možných směrů ta komunikace vede dál?

Svoboda, úsilí a protivenství
Svoboda sem a svoboda tam, ale spíše tu jde o pohrávání si se čtenářem nežli o manifest životního postoje. Anderson není Heinlein, ani vzdáleně.
Děj probíhá ve dvou časových liniích – v době Ansona Guthrieho a Dagny Beynacové, a „dlouho poté“ v době Aleky Kameové a Iana Kenmuira – kteréžto časové linie se z literárního hlediska celkem samozřejmě a nevyhnutelně v jistém okamžiku protnou. Zatímco doba Ansona a Dagny je dobou héróů a postav v nadživotní velikosti, dobou titánských činů, vyvolávání a tlumení celosvětových konfliktů, kdy sebevědomé osobnosti rozhodují o nasazení (svých vlastních) finančních prostředků v astronomické výši k dosažení světoborných cílů, doba Aleky a Iana je dobou paběrkování a tápání, kdy ani nejmocnější z Luňanů si nemůže proti světovládnému kyberkosmu moc vyskakovat. Kdy největší naděje lidstva spočívá – možná – v nalezení jakéhosi zbytečku té titánské objevitelské činnosti prapředků. (Toto je často používaný scifistický a „postkatastrofický“ motiv – nic nového pod sluncem.)
Pro lidstvo, alespoň pro jeho svobodychtivou část (reprezentovanou zde hlavně Luňany) dost nápadný sešup. Co a kdo jej způsobil, to autor vysvětlí. Ne-li zde, tedy v jiné knize série. V předchozí nebo následující… On si totiž Anderson v téhle sérii moc neláme hlavu s tím, co bylo dříve a co až potom. Chcete-li znát všechny souvislosti (teda, bez záruky!), musíte přečíst všechny knihy série, nebo to brát tak, že tak a tak to prostě je, a moc nešťourat po příčinách.

Některé postavy v knize hovoří o individuální svobodě člověka. Ale je to podáno decentně, jejich zájem na svobodě je přiměřeně zpochybněn možnými (pravděpodobnými!) dalšími zájmy. Naopak dva hlavní „akční“ hrdinové, Aleka a Ian, o svobodu (až téměř do konce příběhu) neusilují a k účasti na misi se rozhodují motivováni mimořádně vysokou (a individuálně přizpůsobenou) odměnou. Kdyby byl autorem Orwell, možná by prozkoumal, jak daleko jsou hrdinové za odměnu ochotni zajít. Překročit zákon? Vraždit? Ale kdepak, u Andersona je vše, včetně hrdinů, asepticky neposkvrněné a bělostně čisťounké. Můžeme se ptát, za co stojí taková svoboda, pro jejíž získání (pardon, tak daleko se v téhle knize nedostaneme) či aspoň přiblížení nemusejí hrdinové (málem) ani překročit zákon, a pokud zraní, tedy leda něčí city.

Anderson si tu totiž naložil hodně těžký úkol – vystavět dramatické napětí a dramatický příběh bez záporných postav.
Je to vůbec možné?
Odbočím: V jednom komiksu se rvou Thor a Silver Surfer. Mydlí do sebe, až jiskry létají. Kouká na to Odin, ten severský bůh, a poznamená: „Jsou-li na obou stranách úmysly čisté, pak nemůže z boje vzejít žádná škoda.“
No dobře, žádná škoda, ale může z toho vzejít kloudný příběh? To komiksoví hrdinové neřešili, ti měli v zádech padoucha, který je potají poňoukal. Ale Anderson to chce sfouknout i bez toho padoucha. Takže nad Alekou a Ianem se vznáší hrozba spíše tušená než ověřená, oni sami zákon neporušují a nic špatného nepáchají, proti nim stojí Venator, který má svoji pravdu a svoje výjimky v zákonech a svoje pokyny od kyberkosmu, který chrání (no, doufejme) lidstvo před jakýmsi vykonstruovaným nebezpečím. Všichni jsou ti hodní.
Může to fungovat? Není to sice žádná sláva, ale kupodivu ano.

Profesionálové a amatéři
Jak již uvedeno, Aleka a Ian se angažují za příslib pohádkově vysoké odměny. Z hlediska vztahu k zadavatelce úkolu Lilisaire jsou tedy (neformálně) námezdními silami. Jsou profesionálové. Ale jejich odbornost jako tajných agentů a bojovníků za svobodu, navzdory tu a tam příhodně objevovaným schopnostem, je pochybná.
Takže zatímco Anson a Dagna jsou typickými andersonovskými hrdiny rozmáchlých gest, amatérští bojovníci za svobodu Aleka a Ian se stereotypu andersonovských postav nápadně vymykají.
A bohužel, ani vrchní konspirátorka Lilisaire, navzdory pár hvězdným okamžikům, nepůsobí dojmem odhodlané a kvalifikované rebelky, velitelky odbojového hnutí. Zejména ve srovnání s Heinleinovými nadšenými a nezkrotnými povstalci působí odevzdaně, mouchy, snězte si mě. Ale to je vina autora. Na to, do jak bezvýchodné a beznadějné situace ji postavil, se Lilisaire ještě chová docela důstojně.

Mám podezření, že v tomto dílu Anderson schválně nechává svobodychtivou část lidstva maximálně podusit a bagrovat hlubiny lidského ponížení (s maličkou nadějí na zvrat situace), aby jim to vynahradil v příští (nebo přespříští?) knize série.
Jestli ne, tak je vážně kruťas!

Nápady, gradace, spád
Jak chcete vystavět dramatické napětí bez záporných postav? Kupodivu, Anderson to dokázal.
Aleka až téměř do konce knihy nepřestane zdůrazňovat, jak proti kyberkosmu nic nemá a jak je kyberkosmos prospěšný pro celé lidstvo (akorát ona sama si od něj potřebuje na chvilku orazit a také celý její kmen by se rád zdejchnul někam, kam by na něj kyberkosmos nedosáhnul), zatímco Ian hodně dlouho váhá, zda ten job vzít, nebo ne, a pokud ano, kolik si za to říci. Jenže tichá voda… Po pomalejším úvodu, kde se uplatňuje Andersonova pověstná drobnokresba a záliba v detailu, zpestřovaném tu a tam autorovými parádními nápady, se děj přece jen zvolna rozjíždí. Hrdinové pátrají po… no, to kdyby věděli, a Venator pátrá po… no, to kdyby věděl! Ale zvolna se z počáteční naprosté temnoty vynořuje ne sice obrys cíle, ale aspoň směr pátrání pro Aleku a Iana a částečky identity jeho soupeřů pro Venatora. Míjení přechází v interakci a vzájemná interakce protivných stran je to, co podporuje gradaci, provokuje hrdiny na obou stranách k vyššímu nasazení a neutrály vede k tomu, že si vyberou svoji stranu. Spád děje přechází z pozvolného na svižný. I ohrožováni nebezpečím spíše tušeným nežli faktickým se váhaví hrdinové časem rozhoupou k rázné a otevřené akci. Posledních pár akčních stránek už snese srovnání s čímkoli, například s akčními scénami z „Předehry k Nadaci“, které mi to, nevím proč, připomíná.

Mám-li to shrnout, nejsilnější Andersonovou zbraní jsou nápady, silnou druhou pozici drží gradace, stupňování napětí a zrychlování spádu děje. Je pozoruhodné, s jak slabými prostředky tu gradaci zvládá.

Obálka, tisk, cena
Obrázek na obálce představuje podivného humanoidního robota, mezi jehož dlaněmi se vznáší cosi jako zeměkoule. Trochu tajemna, trochu exotiky, trochu symboliky. Jako „svět v rukou strojů“ to celkem ujde. Případně by to také mohla být „budoucnost světa v rukou jednoho robota“, ta nejednoznačnost je tu vítaná. Když nebudu šťourat v detailech, jako že přesně takhle nic nevypadá, mohu ten obrázek i pochválit. Je to sice nesmysl, ale pro oči přijatelný.

Tisk, typografická úprava, bohužel, pasuje k úrovni překladu. Písmenka od okraje po okraj umožní vměstnat do knihy víc textu, ale hezké to není.
Kniha je vybavena poznámkami z překladatelovy vlastní zahrádky. Některé jsou možná užitečné, jiné jsou sporné (jako překladatelovy výlety do francouzštiny) a jiné zcela zcestné, jako třeba poznámka 27 na str. 175, vysvětlující „gymnázium – Zde míněno ve starořeckém smyslu toho slova, tedy ústav sloužící tělesné výchově, hlavně mládeže.“ Já bych spíš sázel na novoanglický význam toho slova – tělocvična.
Z typografického hlediska je podstatné, že na stránce s poznámkou zbývá k dolnímu okraji papíru cca 3 mm. Fuj!

Cena 289 je příznivá. Kniha je tlustá, 524 stránek hustě potištěných. Místy vata, místy o prkotinách, rozhodně o něčem jiném, než slibují upoutávky. Ale svoboda, usilování o ni a pronikání lidstva do vesmíru také nejsou témata k zahození. A každopádně je to Poul Anderson. Za necelé tři stovky? To berte!

Číselné hodnocení
Výst. prostředí: 3/5
Spád: 4/5
Akce kvalita: 2/5 množství: 1/5
Sex kvalita: 3/5 množství: 2/5
Násilí kvalita: 2/5 množství: 1/5

Poznámky:
Jak je vidět, přednosti knihy se projevují v jediné z kolonek mojí standardní tabulky – pochvala za spád děje. Slušné hodnocení je ještě v kritériu „sex / kvalita“, ale tam jsem přiděloval body spíše za nápaditost nežli za opravdovou kvalitu. Kdybych chtěl Andersona maximálně ocenit, musel bych zavést nové kritérium – nápaditost. Tam by Anderson skóroval výrazně.

Žánr je obtížně zařaditelný. „Dejme tomu sci-fi“, ale určitě ne technická či technologická sci-fi, určitě ne akční sci-fi, určitě ne military sci-fi. Tak co to teda je? Nejvíce se to blíží společenské sci-fi, tedy žánru, kam náleží mnohé knihy Heinleinovy a Asimovova „Nadace“. Samozřejmě, při jakémkoli srovnání s milníky žánru zůstávají „Hvězdy“ pozadu „o parník“. Ale není to ani Heinlein, ani Asimov, je to jiné, je to Anderson a je svůj. A jak jsem napsal výše, Poul Anderson za ty peníze stojí.

• Poul Anderson: I hvězdy planou
• vydal: Banshies, Praha 2008
• přeložil: Josef Studený
• obálka: Donato Giancola
• 528 stran / 289 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).