František Kotleta: Bratrstvo krve I. – Hustej nářez

Dávné legendy, které o nich kolovaly v různých civilizacích, nelhaly. Možná, že kdysi byli lidmi, ale změnili se. Změnili se natolik, že jako lidé už jenom vypadají. Říkají si Bratrstvo krve. Vyvolení, kteří se živí lidskou krví. Nikdy se však k sobě nechovali jako bratři. Desítky klanů spolu po tisíciletí bojovaly o moc a vládu nad lidmi, jejich územím a říšemi, jež vznikaly a zanikaly podle toho, jak ve své skryté válce vítězily jednotlivé klany. Dlouho se považovali za nejmocnější bytosti na světě. Jenže svět, který znali, byl jen malou součástí vesmíru. Z jeho nekonečných dálek se vynořili Kartani, jimž se jejich vlastní svět zdál malý, a kteří se rozhodli ovládnout planetu Zemi a její obyvatele zotročit. Invaze se cizincům podařila. Měli vyspělou techniku a zbraně, které ty lidské stonásobně předčily. Jenže svět, který ovládli, už své vládce měl. A ti se, narozdíl od lidí, tak lehce podrobit nenechali…

„Mluv, zmrde,“ řekl jsem snad už po stočtyřicátépa­desátéosmé.
Vaněk ležel na zemi. Nahé tělo pokryté prasečími výkaly a močí. Z rozbitého nosu mu tekla krev, mísila se s exkrementy a dodávala mu dokonalé dekadentní vzezření.
Prasata kvičela hrůzou. Vaněk mlčel.
Kopl jsem ho do varlat. Zkroutil se do polohy plodu a pak sebou cukal bolestí, jako když malé děti dělají motýlka ve sněhu. Jenže tohle byla spíš mandelinka bramborová.
„Mluv, zmrde,“ řekl jsem po stočtyřicátépa­desátédeváté.
„Ne… nevím… neznám ji… prosím… nic nevím,“ promluvil konečně Vaněk.
Kopl jsem ho do čelisti. Cákanec krve ohodil plesnivé dřevěné hrazení chlívku. O pár pikosekund později jej následovaly dva zuby. Možná za to mohl můj upíří sluch, třeba to byla halucinace, ale slyšel jsem, jak o hrazení cinkly a pak žbluňky do prasečí močůvky.
Zase nic. Realitní makléři mají mnohem tužší kořínek, než jsem čekal. Možná mají nějaké speciální školení, jak lhát, zapírat a vydržet případné mučení.
Vaněk byl zmrd. Vychcanej malej hajzlík. Prodával zfušovaný baráky chudákům, kteří se na celej život zadlužili, aby měli kde bydlet. Když jim po prvním dešti začalo zatékat a plesnivět zdi v dětským pokoji, hrál Vaněk mrtvýho broučka jako z Karafiáta a z jakýchkoliv reklamací se dokázal vykroutit.
Nikdy jsem nepochopil, co na takovým podčlověku Kateřina viděla. Vydržovala si podobných hajzlíků, tunelářů a podvodníků desítky. Živili ji, kupovali dárky a slintali, když jim ukázala nahý kolena. Tohle ta holka uměla dokonale. Dokonce i mě si kdysi omotala kolem prstu. Jenže to už je dávno. Víc než pět set let. Bylo jí šestnáct, nejkrásnější a nejmíň špinavá a zavšivená děvka v celý Praze.
„Už mi s tebou došla trpělivost, ty bezpáteřný prase. Máš poslední šanci. Kde je Kateřina? Co se s ní stalo? Vím, že šla včera večer za tebou.“
„Já nic nevííím,“ zaúpěl spolumajitel společnosti Gartreality.
Levačkou jsem ho přidržel za vlasy a pravačkou mu nahmatal varlata. Penis se mu scvrkl strachem.
„Áááááááááááááá!!!“ řval realitní makléř. Měl proč. Pravačkou jsem mu rozdrtil varlata na kaši.
„To máš za všechny, kterým jsi v životě prodal zfušovaný baráky. Na každýho jednou dojde, hajzle,“ šeptal jsem mu do prasečími výkaly zasviněnýho ucha. Jo, morální ponaučení do života, to je moje.
„Utište ho, Herr Bezzemek, nad kopcem jsem zahlédl kolotoč,“ zařval na mě zpoza dveří Gerhard.
„Stačí říct, Herr Gerhard,“ zamumlal jsem a trochu Vaňka přidusil. Přestal křičet a vyděšeně na mě poulil modrý podvodnický očička, z nichž mu tekly slzy jako hrachy. Díky nim měl alespoň pod očima trochu čisto.
„Máš poslední šanci říct mi, co se stalo s Kateřinou. Jinak zemřeš.“
Nevyhrožoval jsem. Mluvil jsem pravdu. Konečně to Vaňkovi došlo.
„Udal jsem ji na policii. Večer si pro ni přijeli. Obklíčili hotel, kde jsme se sešli. Deset jich zabila. Policajtů. Jenže kartani tam poslali svoje vojáky. Poškodila pár strojů, ale dostali ji. Já… nemohl jsem jinak. Vypsali odměnu. Velkou. Deset milionů. Všechny peníze vám dám. Vážně úplně všechny.“
Dál už jsem ho neposlouchal. Ono ani nebylo co. Jedním škubnutím jsem mu vytrhl jazyk. Vaněk padl na kolena a z držky mu cákala krev.
Koukal jsem na tu trosku a přemýšlel, co mu ještě urvat. Z koulí měl paštiku, stačilo jenom dodat provensálské bylinky a dala se natírat na chleba, penis jenom na ozdobu, o jazyk přišel. Ještě něco by to chtělo.
Zabíjet ho nebudu. To by měl chlapec moc snadný. Smrt je milosrdnej kámoš. To život mrzáka, to je pravé žúžo pro takovou svini.
Vymlátil jsem mu ještě všechny zuby, zlomil mu přitom čelist a urval po čtyřech prstech z každé ruky. Nechal jsem mu palce. Jsem koneckonců lidumil.
Teklo z něho krve jako na upířím mejdanu za starých časů, ale vůbec mě to nerajcovalo. Možná to bylo těma prasečíma sračkama všude okolo, nebo jen starostmi o Kateřinu. Než začala kartanská invaze, neviděl jsem ji dvě stě let. Jenže pořád to byla moje Dcera. Já jsem ji stvořil, já jsem jí vdechl Život. Je to proradná, prodejná, marnotratná a věčně nadržená mrcha, ale jsem její Otec a nesu za ni před klanem zodpovědnost.
„Měli bychom vypadnout. Máme, co jsme potřebovali,“ vytrhla mě z úvah Veronika. Celou dobu mého výslechu kouřila jedno cigáro za druhým. Ani nešpitla. Odhodila na skučícího Vaňka hořící špaček cigarety, poslala mu vzdušný polibek na rozloučenou a otočila se k východu.
V tu chvíli vskočil do dveří Gerhard. Padnul do sraček a skluzem ujel asi deset metrů po břiše. Měl jsem zprvu chuť mu za tuto exhibici zatleskat, ale když začaly do dveří a severní stěny prasečáku bušit kulky, došlo mi, že to neudělal kvůli své nešikovnosti ani pro naše pobavení.

„Tři kolotoče. Asi dvacet kartanů a padesát lidí, policajti v neprůstřelných vestách,“ oznámil Gerhard německy. Normálně s námi mluvil v naší mateřštině, protože jsme byli dva, ale když byl v úzkých, přecházel do němčiny. Pořád mu v ní zněl ten strašlivý germánský přízvuk. Nechápu, že se ho nedokázal za skoro dva tisíce let zbavit.
Jak je možné, že nás tady kartani vyčmuchali? Ledaže by předpokládali, že půjdeme po Vaňkovi, a napíchli si ho jako vysílačku.
Jasně. Tak proto byl celou dobu tak sebevědomý. Tušil, že si jej vyzvedne kavalerie. Bohužel pro podvodníčka makléříčka pozdě.
Kateřina evidentně neměla svůj den, když ji chytli. Pořád nás totiž podceňují. Poslat na nás dvacet kartanů v bojových skafandrech, padesát lidí a jenom tři své létající talířky, kterým jsme kvůli jejich vizáži říkali kolotoče? To si myslí, že jsme jenom nějací nabušení lidi s dobrým výcvikem? Něco jako seržanti z cizinecké legie? Jak tahle parta idiotů mohla dobýt naši planetu, to fakt nechápu.
Sebral jsem z okenního parapetu své dva milované exempláře Desert Eagle a pás s útočným granáty. Veronika už byla nachystaná. V levé ruce eagla, v pravé katanu. Už s ní odťala pár končetin nejednomu kartanovi. Tahle ocel snad vydrží všechno.
„Nevezmeme raději roha?“ zeptal jsem se pro jistou.
„Hovno!“ odpověděl rázně Gerhard. „Poslední, před kým jsem zdrhal, byl Marcus Aurelius a tenhle chlapík už hnije v hrobě zatraceně dlouho.“

Gerhard se po vachrlatém žebříku vyšplhal na půdu. My s Veronikou jsme se krčili v jednom z chlívků a sledovali, jak kulky vytrvale hvízdají okolo nás. Dřevěné dveře už byly proděravěné jako cedník na nudle. Polovina prasat už to má za sebou. Druhá zoufale pobíhá ve svých chlívcích a kvičí.
Policajtům ani kartanům se dovnitř moc nechce. Raději střílejí naslepo dovnitř a doufají, že nás zbaví života, aniž by nás zahlédli.
Veronika si zapálila cigáro.
Palba utichla.
I přes kvičení prasat a tichoulinké praskání hořícícho tabáku jsem zaslechl kroky. Nějaký kartan v bojovém skafandru se blížil k prasečáku.
Zajímalo by mě, jestli si někdy mimozemšťani pustili film RoboCop. V těch svých mašinkách totiž vypadali úplně stejně. Teda až na to, že měli ke dvěma nohám čtyři ruce a v každé z nich bouchačku. Ty malinkatý žlutý padesáticenti­metrový svině si hověly vevnitř RoboCopů. Své skafandry ovládali dokonale. Měli rychlejší postřehy než sebelepší člověk.
Jenže my jsme nebyli lidé.
Už dávno ne.
Kartan přišel až k budově a nenápadně se pokusil vyskleným oknem nahlédnout dovnitř. Namířil jsem Desert Eagle na to, čemu by se u RoboCopa říkalo hlava, a střelil přesně doprostřed. Kulka dum dum se rozprskla vevnitř a kartan se začal zmateně točit dokola.
„Ódín!“ ozval se ze střechy germánův výkřik.
Následovalo jej techno vycházející z těžkého kotoučového kulometu.
Veronika odpálila sotva načatou cigaretu přesně do čela skučícího mrzáčka Vaňka.
„Měli bysme tomu německýmu debilovi pomoct, ne?“
Místo odpovědi jsem se rozběhl prasečákem. Proskočil jsem oknem a ještě v letu pálil po prvních terčích, které jsem spatřil.
Policajti běhali zmateně dokola jako pětileté baletky, kterým někdo ukradl značky, na nichž mají stát.
Mířil jsem na hlavy. Ne, že by mého pouštního orla dokázaly zastavit jejich vestičky, ale miloval jsem, jak se jejich zelený makovice vždycky rozprsknou po zásahu dum dumem.
Ne, nebyl jsem až takový úchyl. Takhle taktika byla účinná. Ti živí, co viděli, jak se hlavička jejich kamarádíčka změnila v rozšlápnutý melouneček, raději brali do zaječích, než by do mě chtěli střílet.
Dopadl jsem na nohy a zkontroloval situaci. Policajti leželi na zemi. Mrtví bez hlav. Ti živí se snažili tvářit jako mrtvoly. Jenže mě nepřechytračí. My upíři moc dobře víme, že mrtvej policajt žádnou hlavu nemá.
Kartani sem teprve přibíhali na svých chromovaných kovových nožkách. Poslali lidské otroky před sebou jako kanónenfuter. Lidem zřejmě velel ten dekapitovaný kartan, který se teď bez vnějších senzorů zmateně motal okolo prasečáku.
„Ódín!“ řval svou oblíbenou frázi Gerhard a posílal vstříc vetřelcům olověné pozdravy z kulometu. Když jsem se s ním viděl naposled před kartanskou invazí, vyřvával většinou Heil Hitler. Ale to byla jiná doba.
Padl jsem k zemi a střílel na přibíhající robokopy. Zásadně doprostřed hrudi. Tam totiž seděli kartani, ty malé zasrané zrůdy z kdovíjaké vesmírné prdele.
„Ódí…“
En už se ze střechy neozvalo. Kartan poslal za Gerhardem granát. Germán někde zmizel. Ve střeše se objevila díra velikosti zadku mojí domácí. Tašky se rozletěly do okolí.
Našel jsem kartana, kterému se kouřilo z jedné paže sloužící jako granátomet, a provrtal mu hruď třemi střelami. Možná jsem mu měl spíš poděkovat. To Gerhardovo řvaní už mi lezlo na nervy víc než kartanská propaganda v televizi.
Prásk!
Těsně vedle mě vybuchl granát. Do těla se mi zavrtalo snad padesát střepin.

„Teď jste mě nasrali, vy žluklí žlutí zmrdi,“ oznámil jsem potichu světu a vyměnil zásobníky v obou pistolích.

Vyskočil jsem na obě nohy a rozběhl se vstříc robokopům. Kličkoval jsem jako zajíc a střílel po nich od boku.
Zavrtalo se do mě pár kulek, ale mimozemšťanů uspokojivě ubývalo.
Doběhl jsem jednoho kartana. Dostal pár zásahů, ale stále se držel na nohou. Podkopl jsem mu nohy. Dopadl tvrdě na zem.
„Hasta la vista, bejby,“ oznámil jsem mu a vystřílel sedm kulí do jeho hrudi. „Jako v Sarajevu,“ dodal jsem, když z něj začala vytékat žlutá šťáva.
Miluji drsné průpovídky.
Jenže tentokrát jsem se měl na ně vykašlat a spíš dávat pozor.
Granát mi vybuchl přímo v hrudi.

Střepiny mi roztrhaly břicho a hrudní koš. Místo nich jsem tam měl najednou jenom krvavou změť střev, olova a kousků oblečení. Určitě mi slezla i kůže na ksichtu a podle smradu se mi splálily vlasy i obočí. Tohle mě fakt dožralo. Tělo se dá do pořádku rychle, ale vlasy nám rostou stejně jako lidem.
Já, kurva, nechci bejt plešatej!

Až tak veselo mi nebylo. Cítil jsem se strašně slabý. Potřeboval jsem krev, hodně krve, nebo opravdu zemřu. Ne, že bych si za těch šest set let neužil, ale jsem ještě příliš mladý na to, abych exnul zrovna tady.
Kolem mě se mihl stín s katanou. Veronika. Buď si mě nevšimla, nebo se rozhodla přenést bitevní pole o kousek dál, abych se měl čas vzpamatovat.
Zkoušel jsem vstát. Nešlo to. Plazil jsem se po zádech, která výbuch přežila ve zdraví, zpátky k prasečáku. Tam někde leží spousta mrtvejch policajtů, a ať si každej tvrdí, co chce, tak policajti jsou taky lidi, a já hrozně moc potřebuji lidi. Teda spíš jejich krev.

Hned první, na kterýho jsem narazil, žil. Krčil se na zemi a vystřílel mi do hlavy celý zásobník. Bolelo to jako svině, svědilo a motala se mi kebule.
Já snad vážně umřu.
Plazil jsem se blíž k policajtovi. Zůstal ležet na místě. Díval se na mě a pořád cvakal naprázdno spoušť. Nějak nedokázal uvěřit tomu, co vidí.
Naštěstí ruce mi ještě sloužily. Chytil jsem ho oběma za hlavu a jedním škubnutím ji urval. Ani se nebránil, jak byl v šoku.
Krev. Sladká, opojná, omamná, životodárná krev. Držel jsem jeho tělo nad zdevastovanou hrudí a nechal ji stříkat a pak jen vytékat z prázdného krku. Krev mi bublala v hrudi, syčela a já cítil, jak se mi hojí rány. Tělo začalo vytlačovat ven střepiny i kulky a tkáně se obnovovaly.
Potřebuji víc krve.
Malátně jsem vstal a rozhlédl se kolem. Dávám přednost čerstvému, ale pár minut stará mrtvola taky není k zahození. Zabořil jsem ruce do hrudi nejbližšího bezhlavého fízla, olizoval jeho krev ze svých rukou a kapal ji na zacelující se hruď.

Veronika s Gerhardem dodělali moji práci. Všichni kartani v okolí skončili ve žlutým pekle. Gerhard nakonec vyhodil do povětří i tři prázdné kolotoče. My v tom lítat neumíme a žluťásci mají alespoň o nějaké to přibližovadlo míň.
Veronika stála nade mnou, kouřila cigáro (Před sto lety se vsadila s jedním upírem, že není možné, aby dostala rakovinu. Zatím vyhrávala.) a smála se na mě jako školačka, které pedofil slíbil dvacet žvýkaček.
„Chytni mi radši živýho policajta,“ poprosil jsem ji. Pořád se mi motala hlava a cítil jsem se slabě. Místa, kudy mi do těla pronikly střepiny a kulky, strašlivě pálila a bolelo mě břicho.
„Bitte, Herr Bezzemek,“ ozval se za mnou Gerhardův hlas. Taky schytal pár zásahů. Měl roztrhané oblečení po celém těle a jedno oko mu vystřelila něčí kulka. Bude trvat nejmíň den, než se mu obnoví, a nejmíň dva, než na ně zase uvidí.
„Danke, Herr General,“ usmál jsem se radostně jak Britney Spears, když dostala svou první Grammy za nazpívání kartanské hymny v angličtině. V každé ruce totiž svíral jednoho živýho policajta. Kvičeli jako ty nešťatný prasata, mezi nimiž zřejmě umíral realitní podvodník Vaněk, a cukali sebou. Z chlupatých paží nejstaršího žijícího člena germánského upířího klanu ale neměli šanci uniknout.
Vzal jsem si od něj prvního a zakousl se mu do krku. Chlemtal jsem z něj krev jako kojenec mateřský mlíko po třech dnech hladovění. Za minutu už v něm nezbyla ani kapka.
„Ne, prosím, ne. Mám dvě děti, nemocnou ženu, umřou beze mě hlady,“ žadonil druhý policajt. Už si stačil strachy nadělat do kalhot.
„A copak je tvojí ženě?“ zeptal jsem se.
„Má rakovinu. Rakovinu plic. Umírá a o moje děti se nikdo nepostará.“
„To je ale smutný příběh, že Herr General?“ obrátil jsem se na Gerharda. Generál jsem mu říkal, jen když jsem měl dobrou náladu a chtěl ho potěšit. Ve svém životě už párkrát generálem byl. Naposledy na ruský frontě, když hnal jednotky SS do útoku proti Rusům.
„Ja, Herr Bezzemek, moc smutný příběh,“ přitakal.
„Tak víš co? Já ti slibuju, že až tě zabiju, tak si podle tvýho služebního průkazu, kterej máš určitě v kapse, zjistím, kde bydlíš, a zabiju i tvoje děcka a manželku, aby se netrápily, jo?“
Policajt jenom vytřeštil oči, ale raději už mlčel. Nechtěl jsem víc protahovat jeho agonii, koneckonců jsme přece ti dobří, ti, kteří po celou historii chrání lidstvo před sebou samým a teď i před mimozemskou invazí. Kdyby ten hajzlík nekolaboroval s kartany, určitě bych si jako svačinu vybral někoho jiného.
Zahodil jsem vysátého a podělaného policajta. Už mi bylo mnohem, mnohem lépe.
„Měli bychom zmizet, než se začnou zajímat, co asi dělá jejich přepadové komando,“ navrhla Veronika.
„Dobrý nápad,“ přitakal jsem a vyrazil do lesa, kde jsme zaparkovali našeho hummera.

Jenom jsme se vrátili do srubu, přitiskla mě Veronika k sobě a začala mi rukou šmátrat v rozkroku. Gerhard se pobaveně usmál a vydal se na procházku.
Vždycky po boji je vzrušená. Nedokáže se udržet. Pamatuji si, když nás v roce 1620 vypráskaly Gerhardovy hordy u Bílé hory. Zatáhla mě do svého pokoje v hostinci U Rybí hlavy na Starém Městě a teprve po hodině dovádění v posteli ze sebe dokázala dostat adrenalin a vzrušení z bitvy.
Teoreticky byla naše vzájemná kopulace incest, protože Veronika z rodu Přemyslovců byla moje Matka, ale mezi členy Bratrstva krve se tyhle lidské předsudky moc nežraly. Navíc kdokoliv by měl takhle rajcovní matku, šukal by ji taky. Upír, nebo člověk…

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).