Hry na bolest, Petra Neomillnerová
Málokterému spisovateli se poštěstí v podstatě během měsíce vydat tři zcela nové knihy. Petra Neomillnerová k těmto výjimkám patří. Zatímco však romány Nakažení a Sladká jak krev jsou novinky naprosté, sbírka Hry na bolest je spíše výborem toho nejlepšího, co ještě zbylo v šuplíku, s důrazem kladeným na erotiku, zejména tu SM.
Šestnáct textů by se dalo rozdělit do několika skupin. Ta první je souhrnem příběhů s autorčinou chronologicky nejstarší „drsnou“ hrdinkou, Ankou (jedna povídka se objevila i ve Vlastní krvi), prehistorickou a trochu více do SM laděnou verzí Moire, Loty, ale i Tiny. Na povídkách je jejich stáří dost vidět, stylisticky jsou texty neučesané, občas působí trochu nesourodě, jenže energie a zběsilé tempo vyprávění všechny tyto nedokonalosti hravě překryjí. A ještě z jednoho důvodu je dobře, že se povídky v této podobě ve sbírce objevily. Anka je totiž ideální studijní materiál k tématu: Kde se tady vzala Petra Neomillnerová, a je zároveň skvělým návodem k pochopení toho, jak vznikal autorčin charakteristický a nepřehlédnutelný styl vyprávění.
Ve střední části sbírky se pak už objevují práce typické pro současnou Petřinu tvorbu (mimo jiné dvakrát se zaklínačkou Lotou, o níž teď autorka začíná psát novou románovou sérii), pro které by se snad nejvíce hodilo označení fantasy punk. Výjimkou potvrzující pravidlo je v této skupině skvělá Vilja, baladická a mrazivou atmosférou severu provoněná povídka, odehrávající se mezi vikingy, která ukazuje, že Petřiny autorské možnosti zdaleka nejsou vyčerpané a můžeme se od ní dočkat ještě nejednoho překvapení.
Závěrečných sedm kratičkých mikropovídek pak jsou spíše erotické hříčky s výraznou pointou, psané čistě pro SM komunitu, které však dokáží překvapit svou poetičností i čtenáře, jemuž jinak všechny propriety typu bičík, latex, kůže, nadávky dominy připadají spíš k smíchu, než že by ho byly schopny nějak vzrušit. Opět je to z literárního hlediska exkurz někam jinam, než na co jsou čtenáři u Petry zvyklí. Důležitým prvkem je zde i nadhled, s nímž jsou mikropovídky napsané, který tato dílka katapultuje vysoko nad všechny ty obecně rozšířené a upocené pokusy o ztvárnění čistě erotických témat. Perličkou v této skupině je především ironická Brána Caer Morhen, v níž si Petra vypůjčila hlavního hrdinu od „kolegy Sapkowského“ a přivedla ho při návratu do slovutného zaklínačského sídla do značně prekérní situace…
Hry na bolest obsahují to podstatné z Petřiny povídkové tvorby, co ještě knižně nevyšlo. Z tohoto hlediska mi přijdou jako určitý návrat ke kořenům a řadil bych je před Vlastní krev. Otázkou je, nakolik sbírka souzní se čtenáři fantastiky, kteří další autorčiny knihy neznají, a jestli by bylo vhodné, aby začali právě jí. Spíš si myslím, že ne, a být jimi, sáhl bych pro libovolný ze tří zbývajících beletristických titulů a k Hrám na bolest se vrátil později.
Sbírku bych tedy doporučil buď těm, kteří Petřinu tvorbu dobře znají a líbí se jim její styl, nebo milovníkům SM. A určitě bych ji bral především jako skvělý studijní materiál vlivů, které utvářely podobu autorčiných později napsaných textů. V nich už se totiž její nesporný talent rozvinul naplno.
- Petra Neomillnerová: Hry na bolest
- vydal: Netopejr, Praha 2007
- obálka: Karel Kadlec
- 248 stran / 219 Kč