Laird Barron: Halucigénie

Magazín F&SF vám ve svém letním čísle přináší štědrou porci skvělých povídek, z nichž některé lze počítat mezi space operu, jiné mezi fantasy, ale titulní povídkou je mrazivá Haluligénie od nadějného autora hororu Lairda Barrona. Z té vám dnes přinášíme krátkou ukázku…

„Wallaci, pojď sem!“ zavolala Helen z druhé strany příčky. „Tohle musíš vidět!“
Odtrhl zrak od rouhavých a znepokojujících nápisů a vydal se na místo, odkud ho Helen volala. Musel si dávat pozor, kam šlape. V některých prknech byly hřebíky a on si z tohoto bláznivého dobrodružství rozhodně nechtěl přinést ještě tetanus. „Helen, je čas vyrazit.“
„Dobře, ale pojď se podívat. Proboha.“ Její hlas byl podivně plochý.
Prošel pruhem světla, které do stodoly pronikalo dírou ve střeše, zahlédl skrz ni blankytně modrou oblohu. Čistý průlet, tak říkali piloti podobným trhlinám v mracích. Čistý průlet.
Zápach zesílil.
Před sebou uviděl tři nízké kamenné pylony, uspořádané do trojúhelníku, vyznačující obvod mělké propadliny. Vypadaly jako nestydaté falusy, do kterých byly vytesány šílené symboly. V díře, ve špinavé stojaté vodě, ležela na boku koňská zdechlina. Puch rozkladu a výkalů byl neuvěřitelně odporný.
Helen se dotkla jeho ramene a ukázala nahoru.
Napříč stropem se rozpínal prapředek všech vosích hnízd, připomínající fantastické cizokrajné město. Obrácený komplex kopulí, vyvýšenin a pohupujících se papírových stužek. Wallace odhadoval jeho průměr na dobré tři a půl metru. Div přírody, prastarý exemplář, zázrakem zachovaný v hloubi stodoly. Volně visící vlákna se třepetala v závanech větru, který dovnitř pronikal rozbitým oknem. Některá byla růžová jako maso; jiná černofialová jako lůžko přiskřípnutého nehtu.
Zvláštní bylo, že kolem záhybů hnízda nepoletovaly žádné vosy. Ani kolem mršiny a kalné vody se nehemžily žádné mouchy nebo brouci. Ve stodole bylo stejné ticho jako na poli.
Wallace si přál, aby měl po ruce baterku. Čím déle totiž na útvar nad sebou zíral, tím si byl jistější, že se nejedná o vosí hnízdo. Byl to nějaký polyp, jako kdyby samotnou strukturu dřevěného stropu stravoval rakovinový nádor, napuchlý krvavými šťávami nevýslovných hodů. Jeho struktura byla místy průhledná, takže bylo vidět, jak svým membránovitým obvodem obklopuje změť nezřetelných tvarů. Uzlovité smyčky provazu, tykve, chuchvalců chaluh.
Cvak, cvak.
Helen klečela na okraji díry, fotoaparát namířený na koně. Její ústa vypadala jako beztvará štěrbina v bledé masce, oči vytřeštěné.
Wallace se začal pomalu otáčet, příliš pomalu, jako kdyby se brodil mokrým betonem. Neměla by to dělat. Opravdu bychom měli raději jít.
Cvak, cvak.
Kůň se otřásl. Wallace varovně vykřikl. Kůň kopl Helen do obličeje. Ta ztěžka dosedla na zem, nohy roztažené, čelo proražené jako skořápku. Kůň sebou začal divoce zmítat, snažil se uniknout z mělké nádrže, jako špínou pokrytá velryba se vzpínal vzhůru, ržál a tloukl kopyty kolem sebe. Z tlamy omotané ostnatým drátem mu vytékaly vazké sliny. Wallace nemotorně přiskočil ke své ženě, která se začala převažovat na stranu, takže hrozilo, že do toho vířícího chaosu spadne. V tu chvíli dostal do boku ránu jako železnou palicí a stodola se prudce roztočila, díry světla ve střeše se míhaly jako na kolotoči. Natáhl před sebe ruku.
Stékala mu po ní odporná směsice krve, výkalů a bahna. Čisté průlety se uzavíraly, jeden po druhém.

– přeložil: Martin Novák

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).