Halo - Evoluce, kolektiv autorů
 |
Když lidstvo opustilo bezpečí Země a vydalo se vstříc hvězdám, nikoho by nikdy ani nenapadlo, s jakým nebezpečím se tam střetne. Křehké lidské impérium se záhy stává cílem svaté války nezadržitelných mimozemšťanů známých jako Smečka. Miliony životů jsou zmařeny – ale zároveň povstávají i miliony hrdinů a na obou stranách monumentální války se rodí legendy. V povídkách známých autorů jako jsou Eric Nylund, Jeff VanderMeer nebo Karen Travissová se ponoříte do hlubin Halo universa a pohlédnete na něj nejen z perspektivy těch, kdo bojují a umírají za záchranu lidstva, ale i těch, kteří přísahali lidstvo vyhladit.
Doktorka Halseyová a poručík Keyes však nevěděli – a nikdy se nedozví, protože Soren, i když mu bylo jen šest, jim to nepoví – co se skutečně stalo během těch tří měsíců, co zůstal sám. Na to Soren, nebo spíš Soren-66, jak mu teď říkali, nerad myslel. Bylo příšerné, když si uvědomil, že matka je mrtvá a že zemřela kvůli nevlastnímu otci, který se příliš bál, že půjde do vězení za nelegální farmaření, než aby ji vzal k doktorovi, když onemocněla. Jakmile nevlastní otec usoudil, že není jiná možnost, bylo příliš pozdě – jeho matka zemřela.
Ale nevlastní otec to odmítal přijmout. Přenesl tělo Sorenovy matky do skladu a zamknul dveře. Sorenovi pověděl, že ji nesmí vidět, protože je příliš nemocná a potřebuje na zotavení samotu. Uběhlo několik dní, než se jedné noci nevlastní otec příliš opil. Soren mu ukradl klíč a tiše se protáhl mezi dveřmi, jen aby ji uviděl ležet na zmačkaných krabicích, kůži v obličeji měla napjatou a zažloutlou. Příšerně páchla. Už v lese viděl a cítil dost hnijících zvířat, aby poznal, že je mrtvá.
Chvíli brečel a pak se vyplížil z pokoje, zavřel a zamkl za sebou dveře, vrátil klíč do nočního stolku a odešel. V kuchyni pak přemýšlel, co má dělat dál. Cítil, že za smrt jeho matky je zodpovědný nevlastní otec a že by za to měl zaplatit. Jen na to pomyslel, a celý se roztřásl.
Myšlenky ho nakonec zvedly ze židle a zavedly ke kuchyňské lince, kde vybral ten nejostřejší nůž. Věděl, že je nejostřejší, protože si ho nikdy nesměl brát bez mámina dozoru. Musel se postavit na špičky, aby na něj dosáhl. Byl velký, těžký. Díval se, jak se čepel v šeru lehce leskne, a pak zamířil od ložnice nevlastního otce.
Nevlastní otec ležel na posteli, stále spal, tiše chrápal. Páchl alkoholem. Soren si k posteli přitáhl židli a vylezl na ni, tyčil se nad otcem. Nehybně stál, svíral nůž, snažil se rozhodnout, jak toho muže zabije. Uvědomoval si, že je malý, stále jen dítě, a bude mít pouze jednu šanci. Krk, pomyslel si. Bude muset zabodnout nůž rychle a hluboko. Možná to bude stačit. Spadne na něj a zarazí mu do hrdla nůž dřív, než bude moci nevlastní otec cokoliv udělat, a pak uteče do lesa pro případ, že by ho nezabil. Hlavou mu proletěla prchavá myšlenka, že dělá něco špatného, že by to máma neschvalovala. On však vyrůstal mimo společnost s mužem, který ilegálně pěstoval obilí a nedůvěřoval zákonům, pročež bylo obtížné poznat, kde končí zlo a začíná dobro. Zuřil. Věděl jen, že matka je mrtvá a že je to vina tohoto muže.
Když na tu situaci po letech vzpomínal, uvědomil si, že jisté nuance v té době nedokázal pochopit. S jeho nevlastním otcem bylo něco vážně špatně, jeho neschopnost čelit smrti vlastní ženy, až její skon prostě vytěsnil. Ano, bylo špatné, že ji hned při prvních příznacích nemoci neodvezl do města, ale následující jednání nebylo ani tak zlý úmysl jako příznak silných psychických problémů. V té době však Soren věděl jen to, že člověk zodpovědný za smrt jeho matky musí zaplatit.
Připadalo mu to jako hodiny, co tu číhal na židli a sledoval spícího otce, dokud dovnitř nezačalo prosakovat světlo. Pak počkal ještě chvíli, dokud se nevlastní otec ve spánku neprotáhl a nenatočil tak, aby dokonale odhalil krk.
Skočil a bodl nožem tak silně, jak jen dokázal. Když ho zasáhl, připadal mu nůž v rukou malý, ale stejně se zabodl. Nevlastní otec tlumeně vykřikl a ohnal se po něm, ale Soren už seskočil z postele a utíkal ke dveřím ložnice. Zrovna otevíral vnější dveře, když se otec objevil, s rudýma očima se potácel z ložnice, nůž z něj trčel mezi krkem a ramenem, jen kousek nad klíční kostí, triko už měl nasáklé krví. Znovu hlasitě vykřikl, obludný zvuk jako od rozzuřeného býka, a pak Soren otevřel dveře, vyběhl do chladného ranního vzduchu a zmizel v lese.
Dobře se schoval v křoví dřív, než jeho otec vyšel ven, vytažený nůž teď držel v ruce, na zranění nastříkal biopěnu. Tvář měl staženou bolestí, zjevně trpěl.
„Sorene!“ křičel. „Co tě to popadlo?!“
Soren neodpověděl, zacouval ještě hlouběji do křoví. Nevlastní otec ho šel hledat. Sliboval mu, že se vše dá vyřešit, když Soren přijde a vysvětlí mu to. Prošel velmi blízko, tak blízko, až Soren slyšel jeho trhané dýchání. Nevlastní otec mu málem šlápl na ruku a pak pokračoval dál do lesa, občas se zastavoval a křičel jeho jméno.
¤ ¤ ¤
Dál si to Soren nenaplánoval. Cítil, že do domu se vrátit nemůže, ne když se nevlastního otce pokusil zabít. Ale kam jinam by měl jít? Žili uprostřed ničeho, kilometry daleko od všech ostatních.
První noc byla zlá, vzduch byl tak chladný, že se ve tmě probouzel roztřesený zimou a s jektajícími zuby. Slyšel i různé věci, nebyl si jistý, zda je to jeho nevlastní otec, nebo zvířata v lese – a v případě toho druhého jestli se jednalo o malé hlodavce, nebo něco většího a masožravého. Máma ho vždy varovala, aby nechodil daleko do lesa. „Není to tam jako v parku u nás doma,“ připomínala mu. „Není to bezpečné.“
Vzbudil se s úsvitem, hladový a vyčerpaný. Přikradl se k okraji mýtiny a z bezpečí křovin sledoval prefabrikovaný dům, přemýšlel, jestli by se tam nemohl vplížit pro něco k jídlu. Už se k tomu chystal, když v okně zahlédl nevlastního otce, jak stojí uvnitř a čeká na něj.
S kručícím žaludkem se stáhl zpátky do lesa. Chtělo se mu brečet, ale slzy nepřicházely. Bylo správné, že nevlastního otce bodl? Nebyl si tím jistý. V každém případě to nevyšlo, jen se tím všechno zhoršilo. Měl si vymyslet lepší strategii, nebo si přinejmenším naplánovat, co bude dělat dál. Na pláč není čas, rozhodl se. Musel si promyslet další krok.
Nejdřív musí sehnat něco k jídlu. Do domu si pro potraviny zajít nemohl – mělo ho to napadnout dřív, než nevlastního otce pobodal, měl si z domu nějaké jídlo odnést a schovat ho v lese. Ale na to teď bylo příliš pozdě.
Pokusil se chytit jedno z bezzubých veverkovitých zvířat, která tiše jako přízraky šplhala po kládách a kolem děr v kmenech stromů. Už po pár minutách mu však došlo, že jsou na něj příliš rychlá. Potom zkusil nehybně sedět a čekat, jestli se k němu nepřijdou. Veverky byly zvědavé, ale nikdy se nepřiblížily dost blízko, aby je mohl chytit. Možná by jednu mohl zabít hozeným kamenem? Zkusil to, a většinou minul, jen jednou ji trefil a ona vztekle zaprskala a utekla. I kdybych jednu chytil, došlo mu najednou, jak bych si ji uvařil? Nemám nic, čím bych rozdělal oheň. Ale co má pak jíst? Některé rostliny byly jedlé, ale které? Nebyl si jistý. Jeho rodina nikdy v lese nesklízela, drželi se předem připravených zásob.
Nakonec stoupl na suchou zpuchřelou větev, a když slyšitelně praskla, vyhrnul se z díry proud brouků a rychle zmizel v zemi. Zvedl větev a uvnitř uviděl bledé larvy, červy, stonožky s velkými čelistmi a brouky s oranžovými a modrými tečkami. Broukům se vyhnul – když byli jasně barevní, muselo s nimi být něco špatně – ale zkusil jak larvy, tak červy. Larvy chutnaly po ořeších a daly se jíst, jen na to nesměl moc myslet. Červi byli trochu slizcí, ale spolknout je dokázal. Když uplynulo několik hodin a neudělalo se mu špatně, prozkoumal pár dalších spadaných větví a snědl jejich obsah.
Než se snesla noc, začal experimentovat, odešel dál od domu a udělal si několik lůžek z listí a jehličí různých stromů. Zjistil, že jeden druh listí mu na předloktí způsobil svědivou červenou vyrážku, když se ho dotkl, a proto si v duchu udělal poznámku, jak vypadá a že se mu má vyhýbat. Postupně lůžka střídal, dokud nenašel to nejměkčí a nejteplejší. Noc byla stále chladná, ale zimou už se netřásl. Do pohodlí to mělo daleko, ale šlo to vydržet a přespat.
Po několika dnech začal svůj kousek lesa znát. Věděl, kam si má chodit pro jídlo, kde má na pár dní nechat ležet větev a kdy ji otočit. Sledováním přízračných veverek se naučil, kterým bobulím a rostlinám se má vyhýbat. Ostatní ochutnal. Některé byly hořké a zvedal se mu po nich žaludek, k těm už se nevracel. Ale další mu nijak neuškodily.
Z křoví sledoval nevlastního otce. Vídal ho tam ráno, když vycházel z domu zkontrolovat obilí a procesor, co ho zpracovával na bílý prášek, a stejně tak i večer. Pokaždé, když nevlastní otec z domu odcházel, pečlivě za sebou zamkl, a přestože se Soren pokoušel vloupat dovnitř, okna byla příliš silná a nikdy se mu to nepodařilo.
Možná bych mohl udělat past, napadlo ho. Něco, do čeho by se nevlastní otec propadl, spadl na to, nebo by to cosi shodilo na něj a rozdrtilo ho. Zvládl by to?
Sledoval ho. Nevlastní otec chodil kolem pole vždy po stejné cestě, ve špinavé brázdě, kterou po mnoha dnech vyšlapaly jeho boty. Pokud něco, tak byl předvídatelný. Cesta byla příliš holá, aby tam mohl něco schovat nebo bez jeho vědomí vykopat jámu. Stejně tak tam nerostly žádné stromy, ze kterých by na něj něco hodil.
Možná už toho udělal dost, zkoušel si namlouvat. Možná by na něj měl prostě zapomenout a odejít. Ale i když si to říkal pořád dokola, neustále se vracel a zíral na dům. Sílil, jeho mladé tělo bylo štíhlé a tvrdé. Zostřoval se mu sluch a viděl tak dobře, že poznal, když před ním na cestičkách něco prošlo. Jakmile si byl jistý, že ho nikdo a nic neslyší, mumlal si šeptavé pohádky, které mu říkávala matka.
Když o tom o několik let později přemýšlel, uvědomil si, že se ocitl v pasti, nemohl do domu, ale nemohl ani úplně odejít. Jako by k němu byl připoutaný jako pes na řetězu u boudy. Jeho starší já si uvědomovalo, že by to mohlo trvat věčně.
A opravdu to pokračovalo, Soren každým dnem víc divočel, dokud se něco náhle nezměnilo. Jednou ráno nevlastní otec vyšel ven a Soren na něm viděl, že je s ním něco špatně. Ošklivě kašlal, byl shrbený – onemocněl, došlo Sorenovi s lehkým zachvěním strachu, chytil stejnou věc jako Sorenova matka. Nevlastní otec odešel do obilí, chvíli ho procházel, byl však apatický a vyčerpaný a uprostřed dne to vzdal a vrátil se. Celou cestu k domu však nezvládl. V polovině padl na kolena a pak se svalil, ležel na břiše s tváří v hlíně, jednu nohu vytočenou do strany. Zůstal tak dlouho, nehýbal se. Soren si myslel, že musí být mrtvý, ale pak uviděl, že se nevlastní otec trhavě nadechl a znovu se pohnul. Tentokrát však nemířil do domu, místo toho se plazil k náklaďáku a pokoušel se do něj vylézt.
Když se mu to nepodařilo a padl zády prachu, stál nad ním Soren, ve tváři nečitelný výraz.
„Sorene,“ řekl nevlastní otec, hlas jen o trochu víc než šepot.
Soren mlčel. Jen tam nehybně stál. Sledoval. Čekal.
„Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ pokračoval nevlastní otec. „Vážně jsem si to myslel. Jinak bych tě dál hledal. Díkybohu, že jsi tady.“
Soren založil ruce na drobné hrudi.
„Potřebuji tvoji pomoc,“ pověděl mu nevlastní otec. „Pomoz mi do toho náklaďáku. Jsem těžce nemocný. Potřebuji si dojet pro lék.“ Nehybný Soren nic neřekl, jen tam dál stál a čekal. Nic na tom nezměnilo žadonění nevlastního otce, jeho narůstající panika, po které následovaly hrozby a další prosby. Nakonec upadl do bezvědomí. Pak se Soren posadil a zůstal tam, držel hlídku nad nemocným mužem, dokud o dva dny později dýchání neustalo a nevlastní otec nezemřel. Pak mu sáhl do kapsy, vytáhl klíče a přivlastnil si dům.
- antologie Halo – Evoluce
- Fantom Print, 2014
- překlad: Jakub Mařík
- 352 stran, 289 Kč (v e-shopu Fantasye již za 202 Kč)
