Halo 2, Potopa, William C. Dietz
 |
Druhá kniha ze série HALO (podle stejnojmenné počítačové hry) přímo navazuje na poslední scény předchozího dílu. Hrdiny jsme opustili ve vraku válečné kosmické lodi, která uprchla po porážce lidské flotily u soustavy Cíl na koordináty nalezené na prastarém mimozemském artefaktu.
Z „proudu“ se loď vynořila nad deset tisíc kilometrů velkým toroidem (odhaduji z popisu) prstencového světa nazývaného HALO. Objekt je obsazen nepřátelskou Smečkou, která hledá ultimátní zbraň prastaré rasy předchůdců, kterou by hned obrátila proti lidské rase. Hrdinové nemají jinou volbu než pokusit se najít zbraň první.
Celá kniha se tentokrát odehrává na zmíněném umělém výtvoru, který je ovšem v prackách nepřátelské Smečky. A nezůstane jen u nich, dojde i na výtvory prastarých předchůdců, které sledují určené cíle, a rovněž se objeví Potopa avizovaná v názvu. Je tedy zřejmé, že poklidných pasáží si čtenář v knize neužije.
Román údajně zhruba sleduje dějovou linii hry a autor tedy neměl příliš volnosti pro uplatnění vlastní invence. Na své si tedy přijdou především milovníci zběsilé akce a ohnivých tanců mezi hromadami rozstřílených nepřátel.
Hlavní postavou zůstává náčelník John, neboli vyšlechtěný superválečník vzešlý z projektu SPARŤAN, a jeho bitevní zbroj obydlená umělou inteligencí jménem Cortana.
Kapitán Jakob Keyes nehraje již tak podstatnou úlohu, ale jeho roli přebírají mariňáci, kteří náčelníkovi zdatně asistují v bojích na planetě. Naštěstí byla loď velká a mariňáků se na ni vešlo dost, protože autor se s nimi nijak nemazlí a nechává je umírat po desítkách.
Podle očekávání se tedy nějaká hluboká psychologie a charakteristika postav nekoná. Mariňáci jsou buď hrdinští vojáci umírající čelem k nepříteli s prstem na spoušti, nebo řidčeji demoralizovaní zbabělci umírající s kulkou/plazmovým výbojem v zádech. Tak či tak se jejich osud zase až tolik neliší.
Zábavné momenty přicházejí ve chvíli, kdy se na dění podíváme očima nepřátel – elitního bojovníka z rasy nazývané lidmi Elitáři a jeho pucfleka z podřadné rasy přezdívané Chrochti. Chvílemi jsem měl pocit, že nečtu military ze vzdálené budoucnosti, ale spíše úryvek ze Švejka. Nemohu si pomoci, ale u tohoto typu příběhu mi „veselé postavičky“ spíše vadí a kazí atmosféru. Kromě toho jsou cizím rasám najednou připisovány silně lidské emoce a vzorce chování.
Děj knihy hezky odsýpá, nikde se nezasekává a svižně směřuje přes hromady mrtvol všemožných tvorů k nevyhnutelnému konci. Otázkou pouze zůstává, kdo přežije kromě hlavního hrdiny.
Když už překladatel něco přehlédne, tak by redaktor mohl odchytit, že se mezi útočící vznášedla „duch“ připletl nějaký „Ghost“ (str. 67). Pokud to byl záměr, tak jsem ho nepochopil – v celé knize je kódový název tohoto stroje vždy přeložen jako „duch“.
Nejsem sice znalec angličtiny, ale dosti pochybuji, že nepřátele skosila jejich vlastními zbraněmi „spojenecká palba“. Dedukuji tak z toho, že v knize lidé žádné spojence nemají a ze znalosti spojení „friendly fire“, což není spojenecká palba, nýbrž palba „do vlastních“.
Sám autor zase decentně přechází, že jednou mariňáci bez problémů používají mimozemskou techniku, ale jindy neznají základní taktiku boje s jednou z ras nepřítele a jdou jako ovce na porážku.
Celkově tedy mohu konstatovat pokles kvality z průměru na lehký podprůměr. Kniha mne neurazila, ale je na ní příliš znát dějová linie, která je vhodná pro hru, ale autor z ní zázraky nevykouzlí. Příjemné čtení pro víkendový oddych, pokud jste milovníci zběsilé akce a nevadí vám doslova tisíce mrtvol – nic více a nic méně.
William C. Dietz: Halo 2 – Potopa vydal: Fantom Print, Ostrava 2007 přeložil: Jan Netolička grafická úprava obálky: René Balický 320 stran / 229 Kč
5. listopadu 2007, Piter
