Hadí šupiny, Válka hříchu 2
 |
Uldyssian je zcela zabrán do boje proti Trojjednotě, takže zatím ještě nezpozoroval, že ho k úspěchu tajně postrkuje Inarius vystupující pod maskou Proroka Katedrály Světla. Inarius, posedlý představou, že obnoví Svatyni v celé její původní kráse a velikosti, vmanévroval Uldyssiana do zbrklého pokusu zničit obě sekty. Do hry se však nenápadně vloudil další hráč. Bývalá Inariova milenka, démonka jménem Lilith, by rovněž ráda využila Uldyssiana jako svou loutku, ovšem v jejím případě s cílem stvořit armádu nephalem – božských bytostí mocnějších než kterýkoli anděl či démon, které by mohly ovládnout vše, co kdy bylo stvořeno, a z ní učinit bytost ze všech nejvyšší.
Město Toraja bylo v plamenech…
Ačkoli se Toraja nikdy nemohla ani vzdáleně přiblížit slávě a velikosti velkého Kehjanu na východě, byla široko daleko známá pro pohostinství, které nabízela poutníkům i stálým obyvatelům. Hned za severovýchodní branou byl trh, kde se dalo za odpovídající cenu koupit cokoli ze známého světa. Nedaleko centra se rozkládaly staletí staré a nádhernými sochami zdobené zahrady, kam mnozí chodili obdivovat spirálovité stromy či květy falo. Tyhle téměř posvátné rostliny měly na každém okvětním plátku snad tucet různých zářivých barev a voněly způsobem, který nedokázali napodobit ani ti nejlepší odborníci na parfémy. Za zahradami se pak tyčila Klytova aréna, v níž se pravidelně pořádaly Nirolianské hry, velké to lákadlo pro návštěvníky dokonce i z bohatého hlavního města.
Avšak všechna tato legendární místa, často přeplněná k prasknutí, byla dnešního strašlivého večera prázdná. Ruch bylo možno zaznamenat v odlehlé části města, kterou by dnes člověk spatřil i hluboko z džungle za hradbami Toraji.
Přečtěte si také ROZHOVOR S RICHARDEM A. KNAAKEM
Toraja hořela… a v samotném ohnisku požáru stál chrám Trojjednoty.
Plameny šlehaly k obloze notný kus nad tři věže trojúhelníkové stavby největšího chrámu s výjimkou hlavního sídla církve v Kehjanu. Z nejbližší věže, zasvěcené Mefisovi, jednomu ze tří duchů, se valil černý dým. Ohromný rudý kruh zastupující řád i lásku – nad níž měl právě Mefis bdít – už visel nebezpečně křivě. Tenhle ohromný kus železa přestal být milovaným symbolem a s tím, jak plameny oslabovaly místo, kde byl připevněn k věži, naopak hrozil rozdrtit lidi pobíhající pod ním. Stavitelé jistě nepočítali s možností, že by ho mohl stihnout takový osud, takže nepovažovali za nutné ho připevnit důkladněji.
Jestli Mefisově věži hrozila katastrofa, tu Dialonovu stojící po pravé straně už postihla. Hrdá beraní hlava – symbol odhodlání – sice stále ještě visela vysoko na svém místě, avšak část stavby nad ní se už zhroutila. Jaksi s podivem však jen minimum trosek dopadlo na zem. Většina kamení a dřevěných trámů zůstala na hromadě uprostřed věže.
 |
Přečtěte si RECENZI na první díl série Válka hříchu – DĚDIČNÉ PRÁVO
Na schodech a kolem nich se hemžily stovky lidí, ti nejblíže vchodu byli oděni do azurově modrých, zlatých nebo černých rouch příslušných řádů. Společně s nimi se po nádvoří pohybovaly v kápi zahalené postavy v brnění – Strážci míru s meči či kopími v rukou. Nejvěrnější stoupenci Trojjednoty bojovali s davem, v jehož předních řadách naopak stáli podle oblečení jen obyčejní rolníci pocházející ze zemí severozápadně od velké džungle. Bledá pokožka a těsnější oblečení těchto mužů ostře kontrastovaly nejen se snědými služebníky chrámu, nýbrž i s těmi, kdo se valili v dalších vlnách za prvními útočníky. Jádro povstání proti Trojjednotě skutečně představovali sami obyvatelé Toraji, které bylo snadné rozeznat díky volným rudým a temně fialovým oděvům a dlouhým černým vlasům staženým dozadu.
I když většina útočníků třímala v rukou hořící louče, plameny spalující většinu chrámu nepocházely od nich. Ve skutečnosti si nikdo nebyl úplně jistý, kde vlastně požár propukl, ovšem všichni si uvědomovali, že plameny zpočátku vydatně pomáhaly bránícím se kněžím… což stačilo, aby se i poslední zbytky kladného vztahu k Trojjednotě proměnily ve vztek a nenávist.
Přečtěte si UKÁZKU z DĚDIČNÉHO PRÁVA
Vztek a nenávist, které následně Uldyssianovi pomohly zmocnit se bez dalšího váhání chrámu. Když přijel do Toraji – a když se vzpamatoval z úžasu nad takovým množstvím lidí na jednom místě – měl v úmyslu získat postupně takový vliv nad místními obyvateli, aby vyhnali kněží Trojjednoty i jejich přisluhovače z města sami. Po tak hrůzném činu, jakým bylo zapálení chrámu, v jehož plamenech zahynuly desítky místních, a dokonce i několik jeho oddaných přívrženců, už ani v srdci bývalého farmáře nezůstal jediný zbytek soucitu.
Přišel jsem do města, abych ty lidi něco naučil, abych je navedl správným směrem, pomyslel si Uldyssian hořce, zatímco kráčel po schodišti, a voni nás přinutili k tomuhle.
Aniž by ho dav viděl přicházet, rozestoupil se. Všichni, kdo poznali moc proudící k nim skrze Uldyssiana – moc nephalem – cítili, když byl nablízku. Pohyb valícího se davu se zastavil, neboť si všichni najednou uvědomili, že jim chce něco říct.
Příčinou zkázy chrámu nebyl on. Za tu mohla poněkud primitivnější snaha některých z jeho horlivějších následovníků, jakým byl například Romus, jeden z předních Parthanů. Romus byl jedním z hrstky nejpokročilejších z Uldyssianových akolytů. Partha byla druhým místem, které se stalo svědkem zázraku Uldyssianova daru hned po jeho rodné vesnici Seramu. Na rozdíl od Seramu, odkud Diomédova syna vyhnali jako vraha a zrůdu, Parthané jeho schopnosti i obyčejný a čestný postoj k ostatním lidem vděčně přijali.
Uldyssian nebyl typem proroka šířícího víru ohněm a mečem, jací se obvykle objevovali v bájích. Nebyl andělskou bytostí s mladickou tváří toho, kdo vedl Katedrálu Světla – největšího rivala Trojjednoty – ani stříbrovlasým blahosklonným starcem, jakým byl Primus, jehož služebníky měl nyní stihnout Uldyssianův hněv. Uldyssian ul-Dioméd se narodil, aby obdělával půdu. Byl silný postavou i v srdci a tvář měl hrubou se silnou dolní čelistí, ovšem jinak byl zcela nevýrazný. Neupravené vlasy barvy mokrého písku mu spadaly k ramenům a jakýkoli pokus zkrotit je končil totálním chaosem, zejména pak dnes. Uldyssian měl na sobě prostou hnědou košili, kalhoty a ošoupané boty. Vyjma nože zastrčeného za opaskem neměl zbraň, neboť sám byl smrtonosnější než ta nejostřejší čepel nebo nejrychlejší šíp.
Dokonce smrtonosnější než četa Strážců míru, která se na něj řítila po schodech. Kněz Dialonova řádu stojící za nimi nervózně vyštěkl několik rozkazů. Uldyssian k tomuhle hlupákovi nechoval žádnou zvláštní nenávist, neboť věděl, že jen tlumočí slova svého nadřízeného schovaného kdesi hluboko v chrámovém komplexu. On i jeho vojáci však budou trpět za svou zvrácenou loajalitu k téhle stejně zvrácené sektě.
Uldyssian nechal stráže přiblížit se téměř na dosah jejich zbraní a pak je snadno jako mrknutím oka rozmetal na všechny strany. Někteří se s hlasitým praskáním kostí zastavili o kamenné sloupy na vrcholu schodiště, zatímco jiní odlétli až k bronzovým dveřím, kde zůstala jejich zmrzačená těla nehybně ležet. Několik jich rovněž bylo odmrštěno do strany, aby následně s hlasitým žuchnutím přistáli přímo u nohou čekajícího davu, který při pohledu na moc svého vůdce propukl v jásot.
Jeden z lukostřelců vedle kněze vystřelil. Horší rozhodnutí snad ani nemohl udělat. Uldyssian se zamračil, což byla jediná vnější známka toho, že se mu hlavou mihla strašlivá vzpomínka. Znovu si prožil okamžik, kdy se jeho přítel Achilios postavil démonovi Lucionovi, který v přestrojení za Primuse kdysi stvořil Trojjednotu, aby s její pomocí ovládl lidstvo. Viděl to jako tehdy. Lovec vystřelil, ovšem jeho šíp se démonovým kouzlem otočil a probodl Achiliovi hrdlo. Uldyssian nyní udělal stejnou věc se šípem, který mířil na něj. Střela se v mžiku otočila a zamířila zpět. Lukostřelec vyděšeně vytřeštil oči… nebyl však cílem. Šíp řízen Uldyssianovou vůlí prolétl hrudí knězi, jako by byl jen vzduch, a dál zrychloval, dokud nedolétl až ke dveřím označeným kruhovým symbolem Mefise. S hlasitým zadrnčením se zabodl hluboko do bronzu přesně do středu kruhu.
Všechno se to událo tak rychle, že teprve nyní kněz zavrávoral. Zachroptěl a z rány, ale také z úst, mu vytryskla krev. Jeho tvář zbledla… a pak se zhroutil ze schodů v podobě odporného klubka volného roucha a bezvládných končetin.
Lukostřelec pustil zbraň a padl na kolena v nepředstíraném šoku. Vytřeštěnýma očima zíral na Uldyssiana a čekal, až i jeho stihne jistá smrt.
- překlad: Jan Netolička
