Jim C. Hines: Goblinova válka

Pokud si myslíte, že je těžké být hobgoblinem nebo člověkem, zkuste žít chvíli jako goblin. Vlastně si představte, že jste ten nejmenší skrček mezi gobliny, jediný uctívač boha, který byl z dobrého důvodu zapomenut, a tím, na koho všichni ukáží prstem při prvním známce potíží. Zkuste si představit, že jste Jig Drakobijce a uvidíme, jak se vám to bude líbit… Navzdory všem předpokladům Jig stále žije. Přežil tažení proti drakovi a nekromantovi, invazi skřítků, během níž zlobři a trolové padali jako mouchy, a také tu nejstrašlivější možnou katastrofu: zvolení goblinským náčelníkem. Není si však jist, co ještě zvládne. A tak to přirozeně brzy zjistí. Ve světě na povrchu zuří válka, a když do goblinského pelechu vtrhnou lidští válečníci pátrající po Holi stvoření, Jig ví, že ho čeká další velmi smolný den…

Goblinské válečné bubny by nebyly tak špatné, říkal si Jig, kdyby bubeníci dokázali udržet rytmus.
Vmáčkl se do shluku borovic. Z větví se sesypal sníh a většina si našla cestu za límec jeho pláště. Zbytek mu přistál v levém uchu.
Jig vyjekl a rychle si ho drápem vyškrábl.
„Měli bychom být zticha,“ připomněla Relka za ním.
Jen s největším vypětím sil se Jigovi podařilo ovládnout a goblinku nezapíchnout. Utřel si nos do rukávu a snažil se ji ignorovat.
Relka mu smetla sníh ze zad. „Copak se ti plášť, který jsem ti dala, nelíbí? Proč si nenasadíš kápi?“ Než ji mohl Jig varovat, popadla kapuci do ruky. Vzápětí zaklela a vrazila ožehnuté prsty do sněhu.
„Protože se do ní schoval Ohýnek,“ řekl Jig a jeho podráždění zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Zazubil se a natáhl se dozadu, aby ohňového pavouka pohladil. Ohýnek byl pořád horký, ale při Jigově dotyku se uklidnil.
„Ale plášť se ti líbí, že jo? Před měsícem jsem ho sebrala jednomu dobrodruhovi.“ Relka se nervózně kousla do spodního rtu a vtáhla ho mezi zahnuté kly ve spodní čelisti. V Jigově společnosti to dělala často. Díky tomu a také díky břitké zimě jí popraskané rty neustále krvácely.
Relka byla mladší goblinka a Golačina kuchtička. Kly měla malé a tvář neustále upocenou a ušpiněnou od sazí z ohňů v kuchyni. Starou kostí tunelové kočky si spíchla kolem ramen přikrývku, aby se zahřála.
Jig se dotkl díry v přední části pláště, která prozrazovala, kam se jednomu z goblinů poštěstilo zasadit dobrodruhovi ránu oštěpem. Zaschlá krev zbarvila její okraje do rezava. Ale i s dírou byl plášť teplý. Levandulová sice nebyla Jigova barva a obešel by se bez květin a šlahounů vyšitých do lemu, ale nemínil si stěžovat. Plášť hřál a byl vysoce ohnivzdorný, což bylo ještě lepší. I když páchl trochu po krvi.
„Nelíbí se ti, že?“ Relce poklesla ramena. Dokonce i její velké, špičaté uši schlíply.
„Není špatný,“ přiznal Jig zdráhavě. „Mám rád kapsy.“
Relka se rozzářila. Než mohla znovu promluvit, Jig se rychle zeptal: „Neměla bys mě odvést za Grell a ne se vyptávat na plášť?“
Relka se protlačila kolem něj a přitiskla se na něj tak silně, až se její náhrdelník zachytil o Jigův rukáv. Pokusila se ho vytrhnout, ale místo toho jen bodla Jiga do paže.
„Promiň,“ zamumlala a tvář jí ještě víc zmodrala.
Náhrdelník měl symbolizovat její oddanost bohu Tymalousovi Stínohvězdě. Tvořily ho krysí kosti svázané do hrubé hvězdy. Kousky zlomeného kuchyňského nože pak znázorňovaly blesk, jehož spodní část právě píchala Jiga do předloktí.
Relčina posedlost Jigem a Stínohvězdou začala ve chvíli, kdy se pokusila bodnout Jiga do zad. Jig jí místo toho zasadil ošklivou ránu do břicha a vydal se s ostatními gobliny na výpravu proti skřítkům. Relka se odplazila a ukryla se, protože se obávala, že až se Jig vrátí, práci dokončí.
A možná by to i udělal, kdyby Tymalous Stínohvězda nebyl tak nemožně posedlý soucitem a odpuštěním. A kromě toho dělala Relka moc dobré omelety z hadích vajíček.
Jig zatnul čelisti, zaryl si kly do tváří a čekal, až Relka náhrdelník vyprostí. Co vlastně dělala Grell tady venku? Během bitvy se goblinský náčelník tradičně držel zpátky a v bezpečí. Obzvláště, když šlo o takové nepřátele.
Útok začal ráno a podle toho, co Jigovi řeklo těch několik goblinů, kteří se přibelhali zpět do pelechu, se nejednalo o obyčejné dobrodruhy.
„Grell?“ Pokusil se zavolat tak hlasitě, aby ho stárnoucí náčelnice slyšela, ale přesto natolik tiše, aby nepřilákal pozornost lidí. Důsledkem bylo, že se jeho hlas nepříjemně třásl.
„Řekla, že se postará o bubeníky,“ odvětila Relka.
Aha. Jig goblinské bubeníky na okamžik politoval. Pokud kvůli nim Grell propásne odpolední schrupnutí, bude ještě mrzutější než obvykle.
Nejbližší okolí goblinské jeskyně bylo rovné a porostlé zakrslými borovicemi. Když byste se vydali z pelechu přímo za nosem, ušli byste asi patnáct kroků, než byste se zřítili ze strmého, kamenitého srázu.
Bubenicí se určitě vydali doleva podél útesu směrem k jezeru. Čím výš vyšplhají, tím víc tvorů budou moct svým bubnováním otravovat.
Stromy houstly, jak se blížili k řece, a jejich větve se zdály odhodlány sypat mu při každé příležitosti za límec sníh a jehličí. Udupaný sníh prozrazoval, kudy se goblinští válečníci při pátrání po lidských nepřátelích řítili.
A kaluže modré krve naopak ukazovaly, kde si na ně lidé počkali. Hlavní skupina lidí byla stále o kus níž na svahu. Museli poslat napřed zvědy. Dobrý nápad. Zvědové mohli sledovat, kam goblini míří, a podat hlášení velitelům. A pokud se jim naskytla příležitost napadnout několik goblinů ze zálohy, tím líp.
Jig se neobtěžoval pátrat po raněných. Neležela tu žádná těla, což znamenalo, že se goblini zachovali jako obvykle a rozprchli se jako vyděšené krysy. Kdyby byl Jig chytřejší, udělal by totéž.
Ale kam zmizeli lidé?
Relka proběhla kolem něj, než ji Jig mohl zastavit. Dřepl si čekal, až ji zastřelí nebo probodnou.
Nic se nestalo. Šplhala vzhůru po břehu řeky a přidržovala se křoví a zákrsků. Jig zatajil dech a plížil se za ní.
„Zní to, jako by byli u jezera,“ řekla Relka. Tasila dlouhý, zákeřně ostrý nůž. Vypadal jako kuchyňský. Golaka si asi nevšimla, že jí ho Relka sebrala.
Sledovali řeku zpět k jezeru a bubnování sílilo. Jig se chystal tasit meč, ale pak si to rozmyslel. Určitě by na kamenitém, zasněženém terénu zakopl a probodl se.
Po čtyřech vylezli na kopec u jezera. Když se Jig vytáhl nahoru, uslyšel trhání látky bubnu a vyjeknutí umírajícího goblina. Zastínil si oči před oslepující září slunce. Jezero bylo zamrzlé jen na okraji a nehybná voda ve středu tak vytvářela druhé slunce, odrážela paprsky Jigovi přímo do očí a oslňovala ho tak dvojnásob. Ametystové čočky brýlí pomáhaly, avšak úlevu, kterou poskytovaly, hatily kapky roztátého sněhu. Utřel si brýle rukávem, ale jen tak vodu rozmazal a viděl ještě hůř.
Kousek před ním stál na okraji jezera a uprostřed kruhu mrtvých goblinů člověk v kůži a v ocelové zbroji. Na sobě měl zelenou kytlici s obrázkem obrovského kance před věží. Zvíře vypadalo skoro stejně velké jako věž a v jednom kopýtku třímalo obrovitý meč.
Lidé nosí prapodivné šaty.
Válečníkova promáčknutá přilba naznačovala, že se goblinům podařilo před smrtí zasadit alespoň jednu dobrou ránu. Ze čtyř goblinů ležících ve sněhu se hýbal už jen jeden.
„Ach ne,“ zašeptal Jig. Poslední živá goblinka přistála na ledu. Snažila se vyškrábat na nohy a podepřít se holemi ze žlutého dřeva. Jedna berle ale propíchla led. Goblinka znovu upadla, zaklela a hůl jí vyklouzla z ruky.
„Pojď,“ řekla Relka. Začala vstávat, ale Jig ji strhl zpátky k zemi.
„Lidé mají podivné zásady a neradi zabíjejí neozbrojené stařeny,“ řekl Jig. „Tedy alespoň někteří. Grell bude v pořádku.“
Zdálo se, že muž patří k oněm „čestným“. Stále držel v ruce meč, ale nepokusil se Grell zastavit, když se plazila ke břehu.
„Aspoň žes umlčel to zatrolené bubnování,“ prohlásila Grell. Udělala další krok a podsmekla se jí i zbývající hůl.
Muž se zasmál.
„Ach, myslíš si, že je to směšné, co?“ Grell se překulila a praštila člověka holí do nohy.
Berle se zlomila. Člověk se smál ještě hlasitěji.
Jig zavrtěl hlavou. „Smát se Grell není dobrý nápad.“
Grell vrazila muži zlomenou hůl okrajem kytlice do stehna.
Člověk zavrávoral. Chytil hůl volnou rukou a vytrhl si ji z nohy.
„Musíme ji zachránit!“ Relka popadla Jiga za ruku a táhla ho z kopce.
Nezvládnou to. Grellino sehnuté tělo podpírala jediná berle, takže se sotva belhala. Válečník ji zabije a goblini znovu zůstanou bez náčelníka.
To se stalo naposledy skoro před rokem, když hobgoblin jménem Jizvák zabil předchozí náčelnici. Goblini tehdy na její místo zvolili Jiga.
Jiga krátké vládnutí stále děsilo ve snech. Půlka pelechu byla přesvědčena, že vyřeší všechny jejich problémy. Druhá půlka proti němu kula pikle, protože se toužila dostat na jeho místo. Jig byl odhodlaný něco takového už nikdy nedopustit.
Vytrhl meč z pochvy. V písních a příbězích válečníci někdy hodili po nepříteli zbraň v posledním pokusu zabít ho. Relka se rozběhla k jezeru a Jig mezitím zamířil, zahnal se a vší silou hodil.
Buďto nebyl Jig válečník anebo se jeho meč k házení nehodil. Možná obojí. Meč se točil a letěl a málem usekl Relce ucho. Plácla sebou do sněhu.
Meč zahnul doprava a neškodně se odrazil od stromu napůl cesty mezi Jigem a válečníkem. Z koruny se snesl k zemi sněhový poprašek.
Všichni se otočil k Jigovi… který odhodil svoji jedinou zbraň.
Relka zběsile hrabala ve sněhu. Asi upustila nůž, když se vyhýbala Jigovu meči. Jediným vrhem se Jigovi podařilo odzbrojit sebe i svoji společnici.
Relka na něj zamávala. „Neboj! Stínohvězda tě dovede k vítězství!“
Jig zíral na kulhajícího muže. Sám byl neozbrojen, ale člověk měl u sebe tolik zbraní, že by to vystačilo třem goblinům. Přehodil si v ruce dýku, chytil ji za čepel a hodil.
Nůž prolétl Jigovi kolem hlavy tak těsně, že ho slyšel zasvištět, a s hlasitým lupnutím se zabodl do kmene stromu.
Správně. Válečníci uměli házet zbraněmi. Pro gobliny bylo lepší vzít nohy na ramena.
Jig se dal na útěk. Přeskočil hřeben kopce, uklouzl a zamával pažemi, aby udržel rovnováhu. Uběhl celé tři kroky, než zakopl o kořen stromu a spadl. Kamení mu rozdrásalo dlaně a kolena a pád mu vyrazil dech. Zvedl se. Brýle měl ulepené od sněhu, takže prakticky nic neviděl. Vykoukl přes obroučku brýlí a zadíval se na rozmazanou postavu muže, který se k němu blížil s mečem v každé ruce.
To prostě nebylo fér. Dva meče proti žádnému? Jig zamžoural. Co to…? Opravdu! Válečník držel v ruce Jigův vlastní meč.
„Za Stínohvězdu!“ Relka zamávala nožem a vrhla se do útoku. Byla to typicky goblinská taktika s typickým výsledkem. Člověk ukročil do strany. Relka běžela příliš rychle, než aby dokázala změnit směr, ale přesto se o to pokusila a to jí zachránilo život. Zakopla, a jak se snažila udržet rovnováhu, upustila znovu nůž. Muž sekl, minul a Relka padla obličejem do sněhu.
„Nemáš kam utéct, gobline,“ prohlásil válečník. Postavil se čtyřem goblinům a ani se nezadýchal. „Zemři jako muž.“
To byl ten nejhloupější nápad, jaký kdy Jig slyšel. Vyškrábal se na nohy, hrábl do pláště a pokusil se najít nějakou zbraň. Plášť měl alespoň dvacet kapes, takže s sebou Jig nosil většinu svého majetku.
Naneštěstí to také bylo příliš mnoho kapes, než aby si pamatoval, kam co schoval. Našel staré uzené netopýří křídlo, náhradní pár ponožek, několik mrtvých vos, které schovával pro Ohýnka… Přece sem někam schoval nůž!
Člověk roztočil meče, až čepele svištěly vzduchem. Pohyboval rukama tak rychle, že je Jig ani nestačil sledovat, a meče vytvořily téměř neviditelnou pavučinu vířící oceli. Muž se belhal blíž a přibližovaly se i jeho zbraně.
Jig sáhl do kapuce a vytáhl z ní Ohýnka. Chvíli tam jen stál a nechal si pavoukem zahřívat zkřehlé prsty. Potom ho hodil po válečníkovi.
Ohýnek přistál muži na hrudi a vypadal jako rudočerný flek ve středu válečníkovy kytlice, malý kouřící klobouček na hlavě vyšitého zvířete.
Naneštěstí to nevypadalo, že se kytlice chystá vzplát. Buďto nebyl Ohýnek tak vyděšený jako Jig anebo mu bylo příliš zima, než aby se dokázal dostatečně rozžhavit.
No, světlou stránkou bylo, že už si Jig nebude muset dělat starosti s tím, že si ho goblini zvolí za náčelníka.
Mužův výkřik byl tak nečekaný – a strašlivý – že Jig vyjekl spolu s ním.
Válečník odhodil meče, popadl kytlici za lem a odtáhl si ji od těla. Třásl s ní stále divočeji a divočeji a snažil se Ohýnka shodit. Jig mu mohl říct, že je to marné. Ohňový pavouk měl na nohou drobné chloupky, které připomínaly kartáčky a dokázaly ulpět téměř na čemkoli.
Člověk změnil taktiku. S křikem padl na kolena a pokusil se přetáhnout si kytlici přes hlavu.
Naneštěstí si zapomněl napřed sundat přilbu.
Jig se pomalu vydal pro svůj meč. Muž se stále snažil strhnout si kytlici z přilby, když ho Jig probodl.
Utřel si z meče krev a čekal, až Ohýnek vychladne. Všechno to plácání ho očividně probudilo. Chudák pavouk se pokusil z válečníka slézt. Klikatá cestička kouřících dírek v látce dokazovala, jak se Ohýnkovi točí hlava.
Jig zíral na mrtvého člověka a snažil se pochopit jeho reakci. Jeden by si myslel, že ještě nikdy neviděl ohňového pavouka. A to Ohýnek ani nepatřil k největším svého druhu, protože byl sotva větší než Jigova dlaň.
Lidé jsou divní.
Ozval se další křik a Jig vyskočil. Možná zabil jednoho člověka, ale kolem pobíhaly spousty dalších a on neměl dost ohňových pavouků na to, aby se zbavil všech. Naklonil hlavu na stranu a nastražil zdravé ucho. Druhé mu kdysi dávno při šarvátce natrhl jiný goblin. Ale i jedním uchem slyšel goblin lépe než lidé dvěma.
Podle zvuku to vypadalo, že se lidé blíží.
Jig sebral Ohýnka, pohladil ho po stále teplém tělíčku a vrátil ho zpátky do kapuce.
„Věděla jsem, že nám Stínohvězda zajistí vítězství,“ řekla Relka. Po tváři se jí řinula krev. Když spadla, roztrhla si klem líci.
„Jasně,“ řekl Jig. „Příště může bojovat sám a já zůstanu pěkně v teple v pelechu.“

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).