Jim C. Hines – Goblin hrdina

„Jak to, že goblini nikdy nežijí šťastně až do smrti?“
– Jig Drakobijec

Goblin Jig nebyl žádný válečník. Údy měl tenké jako modré tyčky, roztržené ucho ho pleskalo do hlavy a kly mu sotva přesahovaly horní ret. Jako dítě ho pověřili hnojením, což znamenalo, že musel tahat jedovatý kal goblinským pelechem a naplňovat ohňové mísy, které jeskyni osvětlovaly. Hnilobným zápachem hnoje mu nenačichlo jen oblečení, ale také vlasy, a dokonce i kůže. A hnojení nebylo ani zdaleka tím nejhorším, co přežil. Raději ani nemyslel na dobu, kdy čistil kadibudky.
Velká výprava, na kterou se před rokem vydal, ho nijak nezměnila. No, až na to, že ho nyní pronásledovaly noční můry o drakovi Straumovi, který se vrátil, aby ho sežral, nebo o Nekromantovi, který Jiga očaroval, takže mu seschlo tělo a rozpadlo se na prach, nebo o obrovských mrchožravých červech, kteří se mu vplazili do přikrývek a…
Jig potřásl hlavou, aby se představ zbavil.
Stačí tedy říct, že byl stále stejný krátkozraký skrček jako dřív. V dračí sluji ale získal mocný dar: dokázal léčit různá zranění.
A protože goblini žijí, tak jak žijí, měl Jig neustále plné ruce práce. Jeho současný pacient, svalnatý goblin jménem Braf, byl přesně takový, jaký má goblinský válečník být. Byl silný, vysoký a hloupý… dokonce i na goblina. Brafovi se nějakým záhadným způsobem podařilo vrazit si pravý tesák do levé nosní dírky.
Jig zavrtěl hlavou. Braf vynesl pitomost do netušených výšin, pak s ní mrštil o zem a roztříštil ji.
Špinavý hadr, kterým měl Braf ovázanou čelist, udržoval kel na místě. Krev a další tekutiny zbarvily látku do tmavě modra. Braf si opatrně utřel nos zápěstím a na okamžik tak výtok zastavil. Zadíval se na svoji upatlanou ruku a utřel si ji do příliš těsné kožené vesty.
„Spravíš to?“ zahuhňal Braf nosově.
„Nemluv,“ řekl Jig. Zavřel oči. Jak dlouho ještě?
Tymalous Stínohvězda, zapomenutý bůh Podzimní hvězdy, potlačil zachechtání, které slyšel jen Jig. Promiň, dělám, co můžu… Bohův hlas přerušil zvonivý smích.
Jig objevil Tymalouse Stínohvězdu během dobrodružství, které před rokem zažil. Anebo možná Stínohvězda objevil Jiga. Byl to on, kdo Jigovi propůjčil schopnost léčit. Jig si nebyl jistý, co z toho Stínohvězda má. Někdy si myslel, že to bůh dělá jen proto, že se nudí.
Jak se mu něco takového vůbec podařilo? zeptal se Stínohvězda mezi výbuchy smíchu.
Braf není zrovna nejostřejší meč ve zbrojnici, řekl Jig. Ale řekl bych, že mu asi někdo pomohl. Někdo Brafovi koneckonců obvázal hlavu. Kdyby se o to pokusil sám, určitě by se oběsil.
Goblini. Proč to museli být zrovna goblini?
Takové stížnosti musel Jig poslouchat od chvíle, kdy zapomenutého boha našel. Jig obvykle svůj lid bránil a poukazoval na to, čeho během posledního roku dosáhl. Uzavřeli například křehké příměří s hobgobliny, kteří žili hlouběji v hoře, a zasypali tunel vedoucí ven, aby se ochránili před dalšími dobrodruhy.
Ale když se zadíval na Brafa, nedokázal najít slov, kterými by gobliny obhájil.
Myslím, že jsem připravený, řekl Stínohvězda.
„Dobře.“ Jig prošel malým chrámem a snažil se ignorovat mozaiku na stropě. Kousky barevného skla zobrazovaly zapomenutého boha jako vysokého, bledého muže v černém, jehož paže a nohy zdobily stříbrné zvonky. Kolem obrazu se točil kysele páchnoucí dým z hnojových luceren, ale bledé tváře se nikdy nedotkl. Bohův obličej zdobil úšklebek, který tam dřív nebýval.
Jig položil ruku na Brafův nos a snažil se potlačit grimasu. Goblini nejsou zrovna přitažlivá stvoření, ale Braf byl exemplárním příkladem šerednosti. Kůži mu hyzdily staré jizvy a znetvořený nos se podobal březí žábě, která se mu usadila ve středu obličeje.
Stínohvězda se začal zase chechtat. Teď vypadá jako žába s velkým žlutým tesákem v…
„Nehýbej se,“ řekl Jig. Zaklonil Brafovi hlavu, vsunul jeden prst pod obvaz a počkal na příliv magie. Tok Stínohvězdovy moci způsoboval, že se cítil celý nafouklý, proto se neklidně zavrtěl, když mu magie rozehřála ruce.
Než však mohl cokoli udělat, přistál mu na paži oranžově žhnoucí brouk a začal lézt vpřed. Jig ucukl. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo, aby Brafovi vlezl do nosu. Zaplácl ho, až se mu po paži rozstříkl zářící sliz, ale další havěť mu už bzučela kolem hlavy.
„Co je to?“ zeptal se Braf.
„Nevím. Objevili se před několika týdny.“ Jig mával rukama a snažil se je zahnat k pavučině v koutě chrámu. „A přestaň mluvit!“
Brouci se stáhli. Jig připlácl volnou ruku Brafovi na nos.
Pomalu, varoval Stínohvězda.
Kousek po kousíčku vytáhl Jig tesák z nozdry. Ze všech sil se snažil ignorovat tekutiny, které z nosu vytryskly, a zamazaly mu ruce modrým slizem. A také se snažil nevšímat si toho, jak se kel pohybuje pod nosní dírkou, jak škrábe o kost.
Braf zašilhal. Jigovy ruce se zahřívaly. Měl pocit, jako by mu otekly prsty. Oranžoví brouci se vrátili a nyní kroužili Brafovi kolem hlavy. Jiga brněly ruce.
Máš to, řekl Stínohvězda.
Jig vyprostil špičku tesáku. Ozvalo se hlasité lupnutí, jak čelist zapadla zpátky na místo. Jig se jednou rukou ohnal po broucích. Minul, ale rozstříkl přitom krev po Stínohvězdově mozaice.
Braf kýchl. Dotkl se nosu a po zakrvácené tváři se mu rozlil široký úsměv. „Díky, Jigu!“
Krev, sliny a hleny zapatlaly Jigovy brýle. Sundal si je a otřel čočky o kalhoty. „Jak sis to vlastně udělal?“
„Byl jsem na hlídce,“ řekl Braf. „Můj partner se se mnou vsadil, že se nedokážu dotknout tesákem nosu. Když jsem sázku vyhrál, jednu mi vrazil.“
Zářný příklad goblinského národa, poznamenal Stínohvězda.
„Asi jsi mu ukázal, co?“ řekl Jig.
Braf se zasmál. „To jo.“ Podrbal se na bradě a obrátil se k odchodu. Když se ale sklonil, aby prošel nízkým vchodem, zaváhal. „Hej, neříkej nikomu, že jsem za tebou zašel. Někteří goblini tě nemají moc v lásce a já nechci, aby si mysleli…“
„Že ti pomohl skrček?“ dokončil za něj Jig napjatým hlasem. Během posledního roku vyhledali jeho pomoc skoro všichni goblini, ale žádný to nechtěl přiznat.
„Jo!“ Braf se rozzářil. „Tak je to. Díky!“ Zmizel v tunelu dřív, než po něm Jig stačil něco hodit. Některé věci se nikdy nezmění. Bez ohledu na to, kolik goblinů uzdraví nebo kolik výprav přežije, vždycky zůstane hubeným, napůl slepým skrčkem.
Jig se posadil na oltář. Vylezl na něj také tmavý, rudě skvrnitý ohňový pavouk o velikosti Jigovy dlaně a pospíšil si k němu. Jig natáhl paži, aby pavouk mohl vyšplhat na sežehnutý kožený nárameník, který Jig nosil na pravém rameni. Ohňoví pavouci se v nebezpečí rozžhavili, jak dokazovaly Jigovy popáleniny. Ale i přes jizvy, které Ohýnek Jigovi způsobil, to byl stále lepší společník než většina goblinů.
„Není to tak strašné,“ řekl Jig Ohýnkovi. „Nemůžou si dovolit zabít mě. Kdo by je léčil?“
Zadíval se na zakrvácené kalhoty a povzdychl si. Dalším zlepšením oproti minulému roku bylo Jigovo oblečení. Jig strávil většinu dospělého života v otrhané, staré bederní roušce, která byla tak ztuhlá špínou, že by ji mohl používat jako štít. Teď měl na sobě měkké šedé kalhoty a volnou černou halenu. U boku mu visel starý dobrý meč a na nohách měl oblíbené boty. Byly ze zářivě modré kůže, ozdobené na bocích rudými plameny a nahoře bílou kožešinkou.
A co bylo nejdůležitější, měl své brýle. Na nose mu seděly velké ametystové čočky, díky nimž viděl svět stejně ostře jako ostatní goblini, jen jeho periferní vidění nebylo nejlepší, protože to čočky tak docela nepokrývaly. Díky ocelovým obroučkám si brýle mohl zavěsit za špičaté uši. Nebyly dokonalé a obroučka ho škrábala na zraněném uchu, které si roztrhl ve rvačce s jiným goblinem. Ale schopnost vidět svět kolem mu za trochu bolesti stála. Stínohvězda nedávno navrhl další doplněk šatníku: ponožky. Trvalo dlouho, než přesvědčil jedno z dětí, aby mu upletlo pár látkových trubiček a zašilo je na konci, ale výsledek byl doslova darem od boha. Už žádné puchýře, žádné tmavě modré skvrny na nohou v místech, kde se modrá barva z bot setřela, a co bylo ze všeho nejlepší, boty už tak strašlivě nesmrděly, když si je sundal.
„Jigu?“
Hlas k němu dolehl z tmavého tunelu, ale Jig ho poznal. „Co chceš, Veko?“
Veka vstoupila do chrámu a přitáhla si dlouhý černý plášť těsněji ke korpulentnímu tělu. Měla široká ramena a statné paže a Jig ošetřil nejednoho goblina, kterému uštípla zub nebo přerazila nos.
Veka pracovala ve varně, převracela hnijící plísně, rozmačkané červy a smradlavé houby a vyráběla z nich hnůj. Důsledkem bylo, že neustále páchla hnilobou. Ruce měla samou zelenou skvrnu a díky výparům z hnoje jí zarudly oči.
„Když jsi vyléčil Brafův nos, nepoužil jsi žádné poutací zaklínadlo. Tak jak jsi to udělal?“ Zabušila holí o podlahu, aby dodala slovům důraz. Rozkymácela tak skleněné korálky, kousky kovu a něco, co vypadalo jako mumifikovaný prst, které na holi visely na kouscích kůže a pramíncích vlasů.
Hůl a plášť byly součástí Večiny posedlosti magií. Naneštěstí k tomu patřil i Jig.
„Já ani nevím, co poutací zaklínadlo vlastně je,“ řekl Jig a seskočil z oltáře. Zamířil k tunelu a doufal, že mu ustoupí z cesty.
Veka se nepohnula. Zvedla pevně sevřenou pěst a pomalu rozevřela ruku. Mezi prsty se jí objevila tenká vlákna, která tvořila křehkou pavučinu. „Poutacím zaklínadlem načerpá kouzelník magickou sílu z okolí. Je to první krok na cestě k…“
V ten okamžik přistál na Večině ruce oranžový brouk. Poutací zaklínadlo zablikalo a zmizelo. „Hloupý brouk!“ Rozplácla ho.
„Veko, nemůžu…“
Nenechala ho domluvit. Zamračila se, opřela hůl o stěnu a zalovila v oblečení. Z kapsy pláště vytáhla špinavou hnědou knihu. Někdo utrhl desky a zase je přišil a mnoho stránek se uvolnilo z vazby. „Josca ve druhé kapitole říká, že Hrdina najde průvodce, učitele, který mu ukáže cestu.“ Zamávala knihou jako mečem. „Jsi jediný goblin, který ví něco o magii, a ani…“
„Kdo je Josca?“ zeptal se Jig a ustoupil.
Veka poklepala na desky. Velkým stříbrným písmem na nich stálo Cesta hrdiny (kouzelnické vydání) od Josky. „Josca říká, že všichni Hrdinové kráčejí stejnou cestou. Mění se jen podrobnosti. Potřebuji učitele. Když mě odmítáš naučit kouzlit, stavíš se mi do cesty.“
Vycenila na něj zuby. Vypadalo to, že si nedávno nabrousila dlouhé spodní tesáky. Jig ustoupil o další krok. „Josca by měl napsat verzi o goblinech. V první kapitole se Hrdina vydá na výpravu. Ve druhé zemře strašlivou, bolestivou smrtí.“
„Ty jsi přežil.“ Její zamračení dodalo slovům obviňující podtón.
Těžké kroky, které se rychle blížily tunelem, zachránily Jiga před nutností odpovědět. Braf se prodral kolem Veky a řekl: „Zapomněl jsem. Chce tě vidět náčelnice. Jde o toho zlobra.“
„O jakého zlobra?“ zeptal se Jig.
„O toho, který se objevil hned po mém… problému,“ řekl Braf a střelil pohledem po Vece. „Rozmašíroval pár strážců na kaši. Říkal, že hledá Drakobijce. Náčelnice chce, abys hned přišel.“
Jig zakryl jednu hnojovou lucernu, druhou vzal za rukojeť a následoval Brafa do tunelu. Zelené světlo lucerny se odráželo od jeho tmavě rudých obsidiánových stěn. V patách se jim rozléhalo klepání Večiny hole.
„Co si myslíš, že zlobr chce?“ zeptal se Braf.
„Spíše se bojím toho, co mi náčelnice provede za to, že jsem se tak coural.“ Od chvíle, kdy Kralka ovládla gobliny, snažila se najít způsob, jak se Jiga zbavit. Zamyslel se nad zbytkem Brafova příběhu a zamračil se. „Proč za mnou nepřišli ostatní strážci, abych je vyléčil?“
„Kteří strážci?“
„Ti, které zranil zlobr.“
Braf se zasmál. „Když jsem odcházel, starší goblini se snažili seškrábat to, co z nich zbylo, ze stěn.“
Jig polkl a rozběhl se.

Před vchodem do goblinské jeskyně stáli dva strážci. Ohňové mísy vydávaly veselé zelenožluté světlo. Jig ignoroval modré krvavé skvrny na stěnách a na podlaze. Přitiskl uši k hlavě a vešel dovnitř. Byl pryč skoro celý den, a dokonce i nervózní šepot pěti set goblinů mu připadal nesmírně hlasitý.
Ohýnek se na Jigově rameni neklidně zavrtěl. Žár pavoučího těla způsobil, že Jigovi po krku stékaly kapičky potu. Ne že by Jig varování potřeboval.
Zlobra bylo těžké přehlédnout. Seděl v zadní části jeskyně obklopen ozbrojenými gobliny. Ocelové čepele a dřevěné oštěpy se goblinům třásly v rukou, jak se snažili přemoci strach. Zdálo se, že si jich zlobr nevšímá.
Proč by měl? Silná zelená zlobří kůže odolala většině útoků a jeho ruce byly velké jako Jigova hlava. Seděl na podlaze… asi proto, že kdyby stál, škrábal by hlavou o strop. Zuby měl menší než gobliní kly, ale přesto dost ostré na to, aby jim ukousl paži. I neozbrojen by pobil většinu osazenstva jeskyně. Jen Stínohvězda ví, co by dokázal s obrovským kyjem s mosaznými hřeby, který mu ležel na kolenou.
„Jigu! No to je dost, že jsi tady, ty vyzáblý skrčku,“ zakřičela Kralka. Vychrtlá goblinská náčelnice se usmívala a Jig znervózněl ještě víc. Na sobě měla náhrdelník z ostrých kousků malachitu a nepadnoucí trpasličí náprsní krunýř. Ramena a… hrudník… zbroje zdobily kovové hroty. Kralka sbírala zbraně a jen zřídkakdy nosila jednu a tu samou dva dny po sobě. Když se nyní vydala směrem k Jigovi, řinčel jí u opasku nebezpečně vypadající palcát.
Jig tu nebyl, když předchozí náčelník zemřel. V tu dobu byl asi u páté nebo šesté sloky „Písně o Jigovi“, někde mezi soubojem s Nekromantem a úprkem před drakem. Když se Jig vrátil, mnoho goblinů ho nabádalo, aby se stal náčelníkem, což byl podle něj asi stejně dobrý nápad jako tančit nahý před smečkou tunelových koček.
Nakonec vystoupili tři goblini, kteří se rozhodli o nadvládu nad pelechem bojovat. Ale to ráno, kdy mělo dojít k souboji, přišel na snídani jen jediný kandidát. Zbývající dva našli u odpadní jámy schoulené do klubíčka v kaluži krve.
Od té doby se Kralka snažila Jiga zbavit. Nikdy ho otevřeně nevyzvala. Ne, vždycky na něj šla slovy jako „Jigu, mohl bys zabít skálového hada, který se vplížil do varny?“ nebo „Potřebujeme někoho, kdo by vedl nájezd na zlobří zásobárny jídla“ nebo „Golaka zkouší novou polévku a potřebuje někoho, kdo by ji ochutnal“.
Jig přirozeně vždy odmítl. Ale odmítání podkopávalo jeho pověst, posilovalo Kralčinu moc nad gobliny a znepříjemňovalo mu život. Proč nedokáže pochopit, že není hrozbou?
Jeskyní zaduněl zlobrův hlas a Jig vyskočil. „Tohle je Drakobijec?“
Dav mezi Jigem a zlobrem se rozestoupil. Goblini ustupovali jako krev řinoucí se z rány. Jig natáhl ruku a pohladil Ohýnka po hlavě. Ohňový pavouk byl teplý, ale ne natolik, aby se o něj spálil. Nebyli v žádném bezprostředním nebezpečí.
Jiga napadlo, že by mohl zalhat. Kdyby řekl, že Drakobijcem je Braf, zlobr by rozdíl nepoznal. Ale stačil jediný pohled na Kralčinu zubící se tvář a pochopil, že mu plán nevyjde.
„Já jsem Jig,“ řekl. Jeho hlas zněl ve srovnání se zlobrovým jako dětské zapísknutí.
„To ty jsi zabil draka Strauma?“ Zlobr sebral kyj a se skloněnou hlavu a nahrbenými rameny se vydal k Jigovi.
Jig pohlédl na Kralku a kývl.
„To ty jsi mu vrazil oštěp do oka?“
Znovu kývl.
„Ty? To ty jsi ten, o kterém se zpívají písně? Ten, který…“
„Jo, jsem to já!“ vyštěkl Jig. Výbuch vzteku rychle odezněl a Jigovi se málem podlomila kolena. Úžasné, pomyslel si. Zakřič si na zlobra. A proč ho třeba ještě nekopneš do koulí?
Zlobr si klekl, zadíval se dolů na Jiga, pak zpátky na Kralku. „Vypadá jako goblinská panenka!“
Jig zabořil drápy do dlaní. Raději bude hračkou než hrozbou. „Braf říkal, že se mnou chceš mluvit.“
„To jo.“ Zlobr se přiblížil ještě o krok, takže už měl Jiga málem na dosah. Tedy na Jigův dosah. Zlobr ho mohl bez námahy popadnout za hlavu a praštit s ním o stěnu už dávno. Zelené čelo se mu zamračeně nakrabatilo. „Potřebujeme…“ Poslední slova jen tiše zamumlal.
„Cože?“ zeptal se Jig.
Zlobrova tvář ještě víc zezelenala, takže skoro dostala barvu plísně, která porůstala stěny kadibudek. „Pomoc. Potřebujeme pomoc.“
Jig na něj zíral a snažil se pochopit. Rozuměl jeho slovům, ale nedokázal se nějak vypořádat s myšlenkou, že zlobři přišli za gobliny pro pomoc. Co se stane příště? Nekromant vstane z mrtvých a založí si květinovou zahrádku?
„Jakou pomoc?“ zeptal se Jig.
„Před několika měsíci se něco usadilo ve Straumově jeskyni a začalo nás to lovit. Napřed jsme si mysleli, že jsou to hobgoblini nebo vy, a tak jsme se vydali sem nahoru a pár jsme vás povraždili.“ Zahanbeně pokrčil rameny. „Je nám to líto.“
Kralka přistoupila blíž. „Zabili jste mnohem víc hobgoblinů než goblinů. Udělali jste nám laskavost.“
„Dobrá. Takže vám nebude vadit, když teď za to budeme něco chtít.“ Zlobr hleděl na Jiga. „Ať už je to kdokoli, používá magii. Hodně nás už zemřelo. Zbytek zotročil. Loví teď ty, kdo zůstali, rodiny, které uprchly hlouběji do tunelů.“
Jig se v životě setkal jen se dvěma kouzelníky. Jeden byl jeho společník na výpravě, druhý obávaný Nekromant. Oba se ho pokusili zabít. Aby byl upřímný, snažila se ho zabít i spousta naprosto nemagických tvorů, ale kouzelníci byli mnohem krutější.
„Slyšeli jsme o tobě,“ řekl zlobr. „Ty taky ovládáš magii, že jo?“
Jig věděl, kam míří. V ústech mu vyschlo natolik, že nedokázal odpovědět. Slabě kývl.
Kralka se ještě víc zazubila. Ohýnek se v reakci na její úsměv tak rozžhavil, že sežehl své kožené bidýlko. Zpod nožek mu stoupaly tenké proužky kouře. Bylo zajímavé, že ho goblinská náčelnice děsí víc než zlobr. Jig vždycky věděl, že je Ohýnek chytrý.
„Co říkáš, Jigu?“ zeptala se Kralka.
Jig o krok ustoupil. Musela existovat nějaká cesta ven. Obrátil se a ukázal na Veku. „A co ona? Umí použít poutací zaklínadlo a chce být Hrdinou.“
Nejbližší goblini se rozesmáli. Buďto je pobavila Jigova zbabělost, nebo představa, že by se smradlavá, tlustá Veka měla stát hrdinkou. A co se týkalo Veky, zazubila se skoro stejně zvrhle jako Kralka. „Promiň, Jigu. Kdybys mě naučil, jak používat magii, možná bych byla dost silná na to, abych jim pomohla. Ale v tomhle si asi budeš muset poradit sám.“
„Ale…“
„Tohle je tvoje cesta, Jigu Drakobijče, ne moje.“ Veka zaklepala holí o zem a zachrastila korály a kostmi. „Hrdina musí kráčet vlastní cestou. Abych citovala statečného vévodu Hoffmana, který se proměnil, aby zachránil mořskou pannu Liriaru: ‚Zvolil jsem si cestu – stanu se chobotnicí.‘“
Zlobr jen zíral. „O čem to mluví? Co je chobotnice?“
Řekni ano. Stínohvězdův hlas byl klidný a pevný.
Jigův ne. „Cože?“ Zavřel oči, aby potlačil zbytek jeskyně do ústraní a mohl se soustředit jen na Tymalouse Stínohvězdu. Chceš, abych řekl ano?
Nevidím všechno, co se děje, ale povím ti jedno. S tvým zlobřím přítelem není něco v pořádku. Něco v něm cítím, jakoby magický stín. Ať už se dole děje cokoli, je to nebezpečné. Máš na vybranou, Jigu Drakobijče. Můžeš jít se zlobrem a zjistit, co se děje, nebo počkat, až problém přijde za tebou.
Čekání zní dobře. Stínohvězda neodpověděl. Jig si povzdychl. Bůh vždycky mluvil vážně, když ho oslovil celým jménem. Co chceš, abych udělal? Jsou to zlobři! Pokud s nepřítelem nedokáží bojovat oni, co bych mohl…
Bojoval jsi s draky, kouzelníky a dobrodruhy a přežil jsi. Veka je i na goblina divná, ale má pravdu. Hrdina je ten, kdo vždycky najde cestu.
Kralka se mě snaží zabít! Je…
Nebo můžeš odmítnout. Řekni zlobrovi ne a uvidíš, jak zareaguje.
Jasně. Jig se zadíval na zlobra. „Půjdu,“ zabručel.
„Výborně!“ Zlobr ho plácl do ramene a srazil ho k zemi. „Hopla. Omlouvám se. Zapomněl jsem, jak jste vy brouci křehcí. Doufám, že jsem ti nic nezlomil.“ Popadl Jiga za paži a postavil ho na nohy.
Jig ustoupil a zahýbal paží. Zlobr ho naštěstí nepraštil do ramene, na kterém seděl Ohýnek. Ohňový pavouk se schoulil do kuličky a zíral na zlobra. Pomalu natáhl nohy. Pak Jigovi bleskurychle seběhl dolů po hrudi a schoval se do váčku u opasku. Jigovi zůstaly na haleně kouřící tečky.
„Vezmi si s sebou Brafa jako ochránce,“ řekla Kralka a ušklíbla se. „Ten, kdo ty zlobry loví, možná ‚Píseň o Jigovi‘ neslyšel. Mohli by si tě splést se zakrslým zbabělcem a roztrhat tě na kusy dřív, než jim stačíš povědět o svých velkých činech.“
Jig pohlédl na Brafa, který si seškrabával strupy z nosu. Nedokázal říct, jestli Brafova přítomnost jeho šance na přežití zvýší nebo sníží. Braf se zašklebil, natáhl čelist a poškrábal se špičkou klu v nedávno zahojené nosní dírce. Rozhodně sníží.
„Ještě někdo se nabídl, že tě na cestě doprovodí,“ dodala Kralka
„Už jdu, už jdu,“ ozval se zezadu z jeskyně hlas tak stařičký, že skoro vrzal.
Kralka se znovu zazubila. „Jig bude určitě potřebovat chůvu, aby se o něj postarala.“
Goblini se chechtali, jak se Grell drala jejich středem k Jigovi. Pokud existoval nějaký goblin ještě méně užitečný než Braf, byla to Grell.
Hladké berle, o které se opírala, byly dožluta obarvené hobgobliní krví. Grell byla ten nejstarší goblin, jakého Jig znal, možná až na kuchařku Golaku. Ale zatímco Golaka s věkem rostla a sílila, Grell se scvrkávala, až byla skoro tak malá jako Jig. Její tvář Jigovi připomínala scvrklé, hnijící ovoce. Grell byla chůvou, co si Jig pamatoval, a celé generace goblinských novorozeňat jí ostrými zoubky pokryly ruce a předloktí jizvami. Halenu bez rukávů měla potřísněnou něčím tmavým. Jig raději nemyslel na to, čím asi.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se Jig. „Bude to nebezpečné. Zlobři…“
„Zlobři, ha!“ řekla Grell. Závan jejího dechu přirovnání k hnijícímu ovoci jen potvrdil. Jeden ze žlutých tesáků měla u dásně ulomený. Jig se zalkl zápachem rozkladu. „Zkus strávit týden s dvaceti třemi goblinskými dětmi a devíti batolaty a pak si můžeme promluvit o nebezpečí.“
„Ale…“
Grell píchla Jiga berlí do hrudi. „Poslouchej, chlapče. Jestli s těmi netvory strávím ještě jediný den, zabiju je, nebo spíše oni zabijí mě. A já odmítám umřít pod hromadou řvoucích, slintajících spratků. Kralka souhlasila, že mi dá volno, když tebe a tohohle zeleného habána doprovodím, takže jdu. Rozumíš?“
„Ale co děti?“ zeptal se Jig zoufale. „Kdo se jich ujme?“
„Je tu ještě Riva, ale máš pravdu. Bez pomoci ji asi rychle zničí.“ Grell se obrátila ke kuchyni. „Hej, Golako. Pošli jednoho ze svých poskoků, ať pomůže dohlídnout na spratky!“ Jigovi pak řekla: „To by mělo stačit. Vždycky může pohrozit, že starší děcka usmaží, kdyby se vymkla kontrole.“
Golaka vyhlédla ze dveří. Její kulatá tvář se leskla potem. Zamávala naběračkou, až gobliny kolem potřísnila omáčkou. „Kuchtíci roztloukají červy na večeři.“
„Chci jenom jednoho. A tvůj červí pudink stejně chutná jako týden staré zvratky,“ zakřičela Grell.
Jig se přikrčil. Viděl, jak se goblini plíží pryč, aby se dostali od Golaky co nejdál. Ale na druhou stranu tak možná s sebou nebude muset Grell vzít.
Golaka pohrozila Grell naběračkou. „Když moje jídlo kritizovali posledně, vyrvala jsem těm otrapům jazyky. Potom už si na chuť nestěžovali.“
„Pcha,“ řekla Grell. „Prostě se zbav toho idiota, který minule překořenil hadí maso. Po jednom dni s goblinskými dětmi, kterým rostou zuby, bude v bezpečí kuchyně pracovat… pilněji.“
Golačina naběračka se zastavila uprostřed pohybu. Vztek jí pomalu ustoupil z tváře. Rozchechtala se. „To se mi líbí.“ Obrátila se a vyrazila zpět do kuchyně. „Hej, Palliku. Přestaň olizovat kladivo a pojď sem. Mám pro tebe práci!“
Jig se otočil ke zlobrovi, který vše sledoval se stále skeptičtějším výrazem.
„Tak jdeme,“ řekl Jig. Než mi ještě někdo nabídne „pomoc“.

Cestou z pelechu je doprovázel gobliní smích, který však utichl, když se zlobr zprudka otočil a zavrčel. Ticho vyvolalo na Jigově tváři úsměv. Goblinští společníci mu sice k ničemu nebyli, ale na přítomnost zlobra by si dokázal zvyknout.
Jig se zadíval na dva gobliny. „Co to má být?“ zeptal se s pohledem upřeným na předmět v Brafově ruce.
„Myslím, že zbraň,“ řekl Braf. „Před několika dny jsem to směnil s hobgobliny.“
Takzvaná zbraň byla dlouhá asi jako Jigova noha. Silná dřevěná hůl končila na jedné straně velkým mosazným hákem, kterým se dal někdo chytit za krk, druhý konec byl špičatý a pobitý hřeby.
„Víš, jak ji použít?“ zeptal se Jig.
„Chci ji napřed pojmenovat. Chtěl jsem jí dát jméno hačka.“
Jig se přikrčil.
„Ale to mi nějak neznělo,“ pokračoval Braf, jednou rukou točil zbraní a druhou zkoušel ostrost hrotu. „Pak mě napadla goblinská hůl, protože jsem goblin. Ale myslím, že jí nakonec budu říkat hákozub, protože je na jedné straně ostrá jako zub a na druhé má hák, vidíš?“
Zlobr za Jigem se uculil. Pravděpodobně by Brafův hákozub zlomil jednou rukou.
„Škoda, že si nevzpomínám, kam jsem dal štít,“ řekl Braf. „Včera při večeři jsem ho ještě měl, protože jsem ho použil jako talíř. Vzpomínám si, že mi Mellok kradl smažená netopýří křídla.“
Grellina vrásčitá tvář se stáhla odporem. Přesunula rovnováhu, zvedla berli a s hlasitým bum praštila Brafa do zad.
Braf se sotva pohnul, ale tvář se mu rozzářila. Natočil krk a poplácal roh štítu, který měl celou dobu přivázaný k zádům. „Díky, Grell!“
Jig se obrátil k zlobrovi. „Jak se jmenuješ?“
„Walland Wallandson Čtvrtý.“
„Čtvrtý čeho?“ zeptal se Braf.
„Čtvrtý Walland Wallandson.“
Braf zíral. „Copak zlobrům došla jména?“ Grellina podmračeného pohledu si zjevně nevšiml, proto mu vlepila pohlavek.
„Je to jméno mého otce,“ řekl Walland. Protáhl si prsty a klouby mu hlasitě zapraštěly. „Byl Walland Wallandson Třetí. Jeho otec byl Druhý a můj pradědeček První. Jméno je dědictví. Rodina je všechno. Ten, kdo se posmívá jménu Wallandson, by se měl připravit na dlouhou a bolestivou smrt.“ Poslední slova pronesl se zlověstným pohledem upřeným na Brafa.
„To zní strašně neefektivně,“ řekla Grell. „Starat se o mláďata. Kde berete čas na cokoli jiného?“
Walland pokrčil rameny. „Nezůstanou mladí navždy.“ Obrátil se k Jigovi. „No?“
„Co?“
„Jdeme?“
Jig zapomněl, že jim velí. „Správně. Promiň.“ Zvedl lucernu a zaváhal. Když půjde první, bude mít v zádech dva gobliny a zlobra. Walland mu pravděpodobně nic neudělá, pokud doopravdy potřebuje jeho pomoc. Ale zbývající dva byli, no, goblini. A co bylo horší, Kralka si s nimi před Jigovým příchodem určitě promluvila.
„Co se děje?“ zeptal se Braf.
Ne že by jim Jig nedůvěřoval. Věřil, že se budou chovat jako goblini. „Přemýšlím, který z vás dvou dostal rozkaz mě zabít.“
Doufal, že prohlášením přiměje viníka zareagovat. Braf s Grell místo toho pohlédli napřed jeden na druhého, pak na zem. Odmítli se podívat Jigovi do očí.
Jig byl v průšvihu. „Brafe?“
Braf se poškrábal na nose. „Kralka říkala, že mě rozseká na kousky a hodí mě do Golačina guláše, jestli se vrátíš živý. Myslí si, že ji chceš zabít a ujmout se vlády.“
„Proč? Aby se mě pokusil místo vás dvou zabít rovnou celý pelech?“ zeptal se Jig neobvykle vysokým hlasem. Hysterie se u něj projevovala právě takhle. „A co ty?“ zeptal se a obrátil se ke Grell. „Co slíbila tobě?“
„Řekla, že když tě zabiju, postará se o to, abych už nikdy nemusela pracovat s těmi odpornými, smradlavými spratky.“
„To nemůžeš,“ protestoval Braf a zvedl hákozub. „Kralka řekla mně, abych ho zabil.“
Jig se dotkl jílce meče. Z místa, kde stál, by se mu pravděpodobně podařilo bodnout Grell do zad, ale Braf byl mimo dosah. A kromě toho se Tymalousovi Stínohvězdě bodání do zad nelíbilo. Jig to sice nechápal, ale věděl, že je lepší se o takové věci nepřít.
Walland si odfrkl, prošel kolem Jiga a lehce do Brafa strčil. Braf se odrazil od stěny, přistál na zadku a málem se probodl vlastní zbraní. „Vy goblini jste opravdu důvěryhodná cháska,“ řekl Walland.
Jig neodpověděl. Navzdory všeobecnému názoru goblini slovo důvěra znali. Bylo odvozeno od důvěřivý, což v goblinském pojetí znamenalo mrtvý.
Jig se zadíval zlobrovi do kožnaté tváře a doufal, že nedělá chybu. „Walland nás přišel požádat o pomoc,“ řekl. „Požádal o ni mě. Jiga Drakobijce.“ Přimhouřil oči, zadíval se na gobliny a snažil se tvářit výhrůžně. „Asi by nebyl moc šťastný, kdyby se mi něco stalo, než mu pomůžeme.“
Braf se postavil a promnul si zadek. „Nebojím se nějakého zlobra,“ řekl a jeho inteligence tak v Jigových očích ještě víc poklesla. Zasunul však hákozub za štít na zádech a nepokusil se zaútočit.
„Grell?“ zeptal se Jig.
Grell pokrčila rameny. „No, možná tě tam dole zabijí a ušetří mi tak práci.“
„Dobrá.“ Jig věděl, že má nejspíš pravdu. Vnitřnosti se mu stáhly, jako by snědl něco, co ještě nebylo tak docela mrtvé. Jedinou útěchou mu bylo, že netvor, který zabije jeho, bezpochyby povraždí i ostatní gobliny.

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).