Jim C. Hines: Goblin

Jig nenáviděl hnojení.
Samotná práce mu nevadila. Měl rád kovový zápach varny, kde v korytech schnuly týden stará krev a muchomůrky. Jig si nikdy nestěžoval, že musí dočista vydrhnout pánve a smíchat špínu z nich s rozvařeným tukem, pavučinami a tmavě zeleným vývarem, který páchl po hnijících rostlinách. Líbilo se mu, jak se všechno proměnilo z hrudkovité polévky v hladký, rosolovitý sliz, když míchal obsah obrovské mísy vařechou.
Procházet se kolem s hnojícím kotlíkem, který mu nešikovně visel z ramene, a rozdělovat chuchvalce pomalu hořící patlaniny nebylo zas tak špatné. Pravda, kdyby nebyl opatrný, snadno by se mohl slizem postříkat. I nezapálený způsoboval během několika vteřin puchýře. Když hořel, bylo skoro nemožné žluté a zelené plameny uhasit, proto goblini používali hnůj k osvětlení pelechu. Ale Jig byl opatrný a na rozdíl od ostatních hnojičů přežil všechny ty roky, aniž by přišel o prsty.
Jig by byl dokonale šťastný, kdyby nebyl jediným goblinem svého věku, který ještě pořád trčel u hnojení. Byla to práce pro děcka. Goblini v Jigově věku už měli být válečníky, ale Jig vyrazil na hlídku jenom několikrát a pokaždé potvrdil, že je nešikovným zakrslíkem svojí generace.
Upravil si na rameni úzkou rukojeť. Gobliní brloh osvěcovalo čtyřicet šest ohňových mís. Tvořily je obyčejné díry v tmavě rudém obsidiánu s prohlubní o velikosti dlaně na dně, do níž se vešel hnůj, který vydržel hořet dva dny. Jig zamžoural na čtvrtou ohňovou mísu, poslední v chodbě, která vedla z varny do hlavní jeskyně.
Jig viděl místo plamene jenom rozmazanou šmouhu. Když mžoural, viděl oheň zřetelněji, ale přiblížil se tak obličejem nepříjemně blízko k plameni. Trojúhelníkový plamen se pod závanem jeho dechu zachvěl. Mísa byla skoro prázdná. Ten, kdo měl hnojení na starosti včera, odvedl mizernou práci a Jig bude muset doplnit hodně mís, než skončí.
„Líná děcka,“ zamumlal vztekle. Zabořil lopatku do hnojícího kotlíku a opatrně nabral velký chuchvalec. Ten pak seškrábl do vyhasínající ohňové mísy. Sotva se oheň dotkl nového paliva, vystřelil vzhůru. Jig oškrábal lopatku, jak nejlépe to šlo, a pak ji uhasil v pytlíku s pískem u opasku. Vrátit hořící lopatku do kotlíku s hnojem nebyl dobrý nápad.
Vešel do hlavní jeskyně ve tvaru kruhu a s vysokým stropem. Stěny z tvrdého obsidiánu byly na dotyk mastné a lesklý kámen se ukrýval pod mnohaletými nánosy špíny. Hnojové ohně vydávaly jenom velmi málo kouře, ale i tak zčernal strop po několika staletích sazemi. Upocený pach pěti set goblinů se míchal se silnou vůní Golačina jídla. Jigovi se začaly v ústech sbíhat sliny, když ucítil, že Golaka vaří ve velkém kotli nakládané muchomůrky.
Čím dřív Jig práci dodělá, tím dřív se bude moct najíst.
Ale ostatní goblini mu to neusnadňovali. Kolem nejbližší ohňové mísy se shluklo pět nebo šest obrovských goblinů a sledovali ho. Jig zastříhal špičkami uší. Byl příliš krátkozraký, než aby rozeznal, kdo u mísy stojí, ale slyšel pobavené šeptání. Porak s kamarády. To bude bolet.
Přemýšlel, že by mohl začít na opačné straně jeskyně. Trvalo by skoro hodinu, než by se dopracoval k Porakovi z opačné strany, a do té doby by je možná čekání znudilo a odešli by.
„A možná ze mě Porak udělá čestného kapitána hlídky,“ zamumlal Jig. Spíše by obešli jeskyni a počkali si na něho naproti. A cokoli si pro něho přichystali, by bylo ještě horší, protože by kvůli tomu museli vynaložit námahu.
Jig se ještě víc přikrčil a zamířil ke skupince. Všiml si, že většina z nich ještě přežvykuje, a snažil se potlačit hlad. Když se Jig přiblížil, Porak se zazubil. Dlouhé tesáky se mu kroutily nahoru k očím a uši se mu třásly pobavením. Někteří jeho kamarádi se zachechtali. Nikdo neuhnul.
„Bráchanec Jig. Zase hnojíš, co?“ zeptal se Porak. Poškrábal se na nose drápem. „Za jak dlouho budeš připravený na opravdickou práci?“
„Opravdickou?“ Držel se z dosahu, připraven kdykoli pokračovat v dlouholeté gobliní tradici útěků.
„Sláva, boj a krveprolití.“ Goblini nadmuli hruď jako ještěrky lákající samičku. Porak se na Jiga usmál, což bylo očividné varování. „Chceme, abys s náma šel na hlídku.“
„Nemůžu.“ Zvedl kotlík. „Teprv jsem začal.“
Porak se zasmál. „To počká, dokud neumíchají další várku, která nebude špinavá.“
Jig Poraka obezřetně sledoval a snažil se přijít na to, proč se směje. „Tenhle hnůj je dobrý,“ prohlásil opatrně.
Někdo popadl Jiga zezadu za paži. Jig zaječel a snažil se vykroutit, ale zaryl si tak drápy jenom hlouběji do masa. Tak se soustředil na Poraka, že si přestal všímat ostatních. „Co to děláte?“
Porak zvedl za ocas černou krysu. „Podívejte se na to,“ řekl. „Nevím, kdo je víc vyděšený, krysa, nebo tenhle skrček.“
Goblini se rozesmáli, když se krysa obrátila a skočila, aby se osvobodila. Jig se přinutil uvolnit. Chtěli, aby se vzpouzel jako ta krysa.
Porak přistoupil blíž. „Všichni vědí, že když se do hnoje dostanou krysí chlupy, ohňové mísy pak strašně smrdí. Škoda, že do tohohle jedna spadla.“
Krysa bojovala ještě víc a vyvolávala salvy smíchu. Ruce, které Jiga držely, se uvolnily. Jig rychle popadl lopatku a hodil hnůj přes rameno. Pár kapek mu dopadlo na paži a on sebou cukl, jak mu na kůži naskočily puchýře. Ale goblin za ním dostal zásah přímo do obličeje. Zavyl a snažil se utřít si hnůj z tváří.
Kdyby měl Jig lepší náladu, připomněl by svému vězniteli, že tím hnůj jenom rozetře. Podle hlasitějšího zavytí poznal, že už na to goblin přišel sám.
Ostatní se rozesmáli ještě hlasitěji. Jig se rozhlédl po nejbližší únikové cestě, ale než mohl vzít nohy na ramena, vrhl se na něho Porak.
„Nikam, bráchanče.“ Vhodil vyděšenou krysu do hnojícího kotlíku. „Za dvě hodiny s náma nastoupíš do služby. Nenuť mě, abych pro tebe přišel.“
Krysa se škrábala k okraji kotlíku. Půlku těla měla pokrytou slizem a pískala čím dál hlasitěji, jak se jí hnůj propaloval skrz srst. Jig by ji nedokázal zachránit, i kdyby chtěl. A i když by bolestí šílící zvíře uniklo, stačil by jeden otevřený oheň a Jig by se musel vypořádat se šílenou hořící krysou.
„Omlouvám se.“ Vrazil lopatku do kotlíku a popadl svoji zbraň, starý kuchyňský nůž s uvolněnou čepelí. Nebyl nic moc, ale stačil k tomu, aby krysu zbavil utrpení.
Pečlivě čepel očistil, aby na ní nezůstal žádný hnůj, pak ji zastrčil zpátky do pochvy u provazu kolem pasu.
No, aspoň už nemusel dál hnojit. To přece chtěl, ne? Vyrazí na hlídku. To byl jasný krok vzhůru. Tak proč nebyl šťastnější? Goblini čekali celé roky, až budou moct nechat hnojení a pomáhat chránit pelech před dobrodruhy.
Možná o to šlo. Když budou dost dlouho hledat dobrodruhy, dřív nebo později na nějaké narazí. Dobrodruzi nebojovali fér. Měli s sebou magické meče a prsteny, čaroděje a kouzla a válečníky, kteří se prosekali gobliními hlídkami stejně rychle, jako Golačiny kořeněné krysí knedlíčky sklouzly do žaludku starého náčelníka.
A to mu připomnělo, že se pořád ještě musí zbavit krysy. Zamířil do kuchyně.
Golaka byla pryč, ale zůstal tam jeden z pomocníků. Sekal na kousky neidentifikovatelné zvíře, které udělalo tu chybu, že se zatoulalo do tunelů. Jig hodil hnojem zmáčenou krysu na nejbližší stůl.
„Co děláš s tou slizkou věcí?“
Jig se snažil tvářit jako nevinnost sama. Pokrčil rameny a řekl: „Někdo ji ukradl z kuchyně. Chtěl, abych ji vrátil dřív, než si toho všimneš, aby se nedostal do potíží.“
Goblin strčil do mastné, lesklé krysy vidličkou. „To je hnůj! To přece nemůžeme jíst.“ Přimhouřil oči. „A kdo se vlastně vplížil do kuchyně?“
Jig zavrtěl hlavou. „Porak tvrdil, že mě zabije, jestli ho prozradím.“ Zakryl si pusu a snažil se vypadat hloupě.
„Hopla.“
„Takže Porak, co? Počkej, až ho Golaka dostane do rukou.“
„Můžu už jít?“ Jig vyklouzl z kuchyně, aniž by počkal na odpověď. Prošel hlavní jeskyní a usmíval se přitom.
Nadzemšťani měli pořekadlo o hněvu božím. A protože gobliny bozi nezajímali, vymysleli si něco podobného – říkali tomu hněv kuchařčin.
„Skrček, co?“ prohlásil Jig spokojeně.

Na cestě k Porakovi a ostatním se Jig zastavil u hajzlíků. Počkal, až se nikdo nebude dívat, pak si klekl a sebral ze země černého pavouka s rudými skvrnami, velkého jako dlaň. Pavouk mu vylezl po paži a usadil se na hlavě. Kousl Jiga do ucha a teprve pak se mu uhnízdil ve vlasech.
„Au.“ Jig si promnul ucho. „Hloupý ohňový pavouk.“
Ohýnek, onen hloupý ohňový pavouk, ignoroval Jigovu stížnost. Asi ho rozzlobilo, že si ho Jig celý den nevšímal. Ale nebylo by moudré vzít s sebou Ohýnka na hnojení, takže se Jig odmítal cítit provinile. Poslední věc, kterou potřeboval, byl pavouk, který se nažhavil, když cítil nebezpečí. Kdyby byl Ohýnek poblíž, když goblin popadl Jiga zezadu, všichni by skončili v plamenech.
Jig se s ostatními setkal poblíž východu z jeskyně. Jig byl ze všech dvanácti goblinů nejmenší, proto se snažil vyhnout bouchání do zad a hraným zápasům.
„Aha, tady jsi, Jigu.“ Porak se zazubil. „Jig půjde dneska v noci s náma.“
Tlupou se rozšířil nepřátelský smích a Jig se snažil nekrčit. Všechno bude v pořádku. Jenom se musel předvést. Zvládne to.
„Nenajíme se napřed?“ zeptal se někdo.
„Ne.“ Porakův úsměv povadl a Jig se ze všech sil pokoušel potlačit pobavený výraz. „Dneska večer se radši kuchyni vyhneme.“
Jig přemýšlel, jestli ještě někomu došlo, jak Porak přišel k modřině na oku. Ne že by jim to chtěl říct.
„Jdeme,“ rozkázal Porak a utnul tak protesty.
Prošli dlouhým tunelem, až dorazili k staré skleněné soše goblina, která označovala hranice gobliní říše. Stála tam už celé generace a byla pravděpodobně stejně stará jako hora sama. Nikdo nevěděl, kdo sochu vytvořil. A protože byli goblini, nikoho to vlastně ani nezajímalo. Velký kámen by odvedl stejnou práci.
Stráž drželi dva goblini, tedy pokud se vychloubání nejnovějšími sexuálními výboji dá nazvat držením stráže.
Když vešli na neutrální území, Jig se zachvěl. Doufal, že si toho nikdo nevšiml, ale nedokázal se ovládnout. Podzemní obyvatelé si mezi sebou tunely rozdělili. Goblinům patřily jižní chodby. Větší hobgoblini zabrali teplejší jeskyně na západě, dál od vchodu. Ještěroryby si samozřejmě musely vystačit se studeným jezerem.
Ještěroryby byly nejhorší a goblini se jim vyhýbali, jak jen mohli. Když začalo docházet jídlo, zavítali goblini občas na lovu až k jezeru. To sloužilo dvěma účelům. Bílooká stvoření sice nebyla hezká na pohled, ale byla jedlá a jídlo je jídlo. A protože se několik lovců pokaždé popíchalo o jedovaté ostny ještěroryb, zmenšovaly takové lovy taky počet hladových krků.
Ještěroryby naštěstí nemohly opustit jezero a neklidné příměří drželo hobgobliny za hranicemi gobliní říše. Goblini nelezli na území hobgoblinů prostě proto, že se báli.
Jig se ohlédl po soše. Tohle byl pravý goblinský válečník. Prý zabil dokonce tři lidi, než ho lidský mág proměnil v zelený flek na stěně. Vyrobili ho z taveného a na několik místech uštípaného černého skla, byl vysoký skoro jako člověk a velké tesáky se mu málem dotýkaly očí. Nos měl kulatý jako říční valoun a jediné oko přimhouřené a podlé. Druhé mu zakrývala skleněná páska a říkalo se, že ho o ně připravil nějaký člověk prakem. Uši měl velké a nastražené, aby zachytil i ten nejtišší zvuk. Byl to opravdový goblin a v porovnání s ním bledl i Porak.
Jig sahal soše sotva po ramena. Jeho jedinou jizvou bylo natržené ucho, které utržil v „bitvě“ s dalším goblinem, který chtěl jen tak pro zábavu utrhat Ohýnkovi nohy. Jig měl ruce a nohy vyzáblé jak tyčky a neustálé mžourání se v ničem nepodobalo zlému výrazu většiny goblinů. A ještě k tomu měl příliš vysoký hlas a na nehtech mu rostla nějaká plíseň.
„Pochodně,“ zavelel Porak.
„Taková blbost,“ zabručel Jig, když mu někdo podal pochodeň. „Proč se rovnou nerozběhnem a nevarujem vetřelce, že se blížíme? A mohli bychom ještě zpívat pro případ, že jsou hluší.“
Jigovo modrozelené rameno sevřely žluté nehty a on vykřikl. Ohýnek se rozehřál a přeběhl Jigovi na opačné rameno.
„Protože, mladý Jigu, pošlem dopředu špeha, aby zjistil, jestli před náma někdo je.“ Porak se neusmíval. „Tomu se říká taktika.“ Zvýšil hlas, aby ho slyšeli i ostatní.
„Musíš být chytrý, abys tady dole přežil. Podívejte se na bráchance Jiga. Povídá si pro sebe a vůbec nedává pozor, takže jsem se k němu mohl přiblížit a ani si mě nevšiml. Kdybych byl člověk, zabil bych našeho špeha, zatímco kecal. A kde bychom pak byli?“
Jig se přikrčil, když se ostatní zasmáli a pokývali hlavami. Takže se zrovna nepředvedl.
„Musíme být ostražití. Musíme být silní. Musíme být houževnatí.“ Porak s každým prohlášením zesílil stisk a Jig se nakonec svíjel, aby mu unikl.
„Slyšíš?“ obořil se Porak na Jiga. „Musíš být houževnatý.“ Smýkl s Jigem o stěnu.
S krutým smíchem dodal: „Ale i ti slabí se k něčemu hodí. Tenhle poběží napřed, aby vyhnal kořist z úkrytu. Bude to náš malý honící pes.“
Porak vytáhl kostky, které vzbudily u ostatních jásot. „My zůstanem tady a budem chránit pelech. Pokud něco najdeš, pomůžem ti v boji. Jenom musíš zůstat naživu tak dlouho, abychom tě mohli zachránit. Pusť se do nich, pejsku.“
Ostatní goblini se rychle přidali. Někteří štěkali, jiní ho kopali a mlátili. Jig si zakryl hlavu a dal se na útěk. Nesl se za ním Porakův silný hlas.
„Pokud někoho najdeš, nezapomeň zakřičet, než tě zabijou.“
Jigovy bosé nohy mlaskaly o podlahu tunelu. Běžel a uši ho pálily, ale jejich posměšky ho pronásledovaly.
„Opravdu pošlem takového zakrslíka, aby odvedl psí práci?“
„To je ale vyzáblina, co?“
Teď už Jig aspoň věděl, o co jde. Pochopil, proč ho s sebou vzali tu noc na hlídku. Chtěli, aby prozkoumal tunely, a oni zatím mohli hrát kostky. Tak prohýřili noc, aniž by teoreticky ignorovali službu.
Vlastně to nebyl špatný nápad, a tak si Jig uvědomil, že s ním určitě nepřišel Porak. Porak byl záludný tvrďák, ale v boji mozků by prohrál s vlastním stínem.
Jig zvedl ruku, aby se ujistil, že Ohýnek je ještě pořád na místě. Šel dál a škrábal přitom pavouka na noze. „Škoda, že tě nemůžu naučit, abys pálil na povel, jinak bych tě strčil Porakovi v noci do kaťat.“
Zamyslel se. Některé věci byly i na goblina příliš hnusné. To by chudákovi Ohýnkovi nemohl udělat.
„Kdyby byl Porak chytrý, tak by mi svůj plán prozradil. Jak ví, že náčelníkovi neřeknu, co provádí?“ Jig se zastavil, aby si na minutu odpočinul. „Ne, ani Porak není tak pitomý. Když se dostane do potíží, bude vědět, kdo to na něho práskl. Příště by do kotlíku s hnojem hodil mě.“
Zhasil pochodeň a znovu vyrazil. Na první křižovatce se dal doleva, pak dvakrát vpravo. Nechal se tunely vést ušima a pamětí.
„Možná bych ho mohl místo toho vydírat. Pohrozit mu, že pokud neudělá, co chci, řeknu všechno náčelníkovi.“ Zazubil se. Porak byl velký a důležitý. Kdyby se Jigovi podařilo dostat ho na svoji stranu, život by byl mnohem hezčí. Už by nemusel spát u východu, kde mu v průvanu každou noc mrzly nohy. Už by nemusel stát v řadě na jídlo poslední, aby na něho zůstaly jenom kosti, chrupavky a nějaká ta hrudka tuku.
„Už by mě neposlali na hlídce na průzkum, když chtějí hrát kostky.“
A možná by dokonce dostal opravdový meč místo kuchyňského nože, který nosil u sebe teď. Vytáhl nůž z pochvy a ohnal se jím po neviditelném nepříteli. Skoro slyšel zasvištění meče. Sklonil se, bodnul a znovu zaútočil.
„Pomoc,“ zaskučel by Porak, až by ho dva dobrodruzi zahnali do kouta. Jig se zazubil a proběhl tunelem, aby kapitána zachránil. Jednoho dobrodruha dostal zezadu. Druhý byl prohnanější. Dlouho se bránil, než ho Jig konečně bodnul mečem do hrudi. Zvedl vítězoslavně zbraň a dobrodruh zalapal po dechu a umřel. V brlohu by všichni mluvili o hrdinné bitvě. Požádali by ho, aby vedl vlastní hlídky, říkali věci jako…
„Trpělivost, mladíku. Kvůli vám jsem ztratil nit. Musím začít zase od začátku.“
Jig vyskočil. Realita, ve které držel kuchyňský nůž, a ne meč, nahradila sny o bitvě a přepychu. Přitiskl se ke stěně a nastražil uši, aby líp slyšel hlasy před sebou.
„U všech bohů, rozhodně mi nedovol, abych tě rozptyloval, ó moudrý. Nechceš počkat, až ti seženu krasopisce, aby ti pomohl? A co třeba malíře, aby ti namaloval další scénu se starým Zemětvůrcem?“
„Dost. Nikam se odsud nehneme, dokud nedokončím mapu, a to se mi nepodaří, když se mi budete pořád plést pod nohy.“
Jig sevřel nůž oběma rukama. Dva hlasy. První zněl staře a chraplavě. Druhý rozhodně patřil člověku.
Co dělat? Křičet rozhodně nemínil, i když mu to Porak přikázal. To by sice upozornilo ostatní na vetřelce, ale taky vetřelce na Jiga. To byl problém. Lidé měli dlouhé nohy, a proto taky delší krok, takže naděje, že by Jig doběhl zpátky k ostatním goblinům, byla mizivá.
Věděl, jak dlouho by vydržel v boji proti skutečným válečníkům. Asi stejně dlouho jako průměrná moucha v Ohýnkově pavučině.
A když už přišla řeč na Ohýnka, Jig nevěděl, jestli ohňový pavouk vycítil Jigův neklid nebo jestli taky zaslechl vetřelce v tunelu, ale vrcholek Jigovy hlavy se začal nepříjemně zahřívat.
„To je v pořádku. Neboj.“ Jig ucouvl od hlasů, jak nejtišeji mohl. Zdvihl volnou ruku, aby pavouka pohladil.
To byla chyba. Ohýnek Jigovu ruku neviděl, a tak když se jeho prsty dotkly pavoukova chlupatého břicha, Ohýnek se stulil do vyděšené kuličky. Jigovy vlasy s hlasitým zasyčením vzplály jako olejem napuštěné hadry.
Nůž dopadl se zařinčením na podlahu. Ohýnek uskočil stranou. Jig vyjekl a snažil se plácáním zadusit plamínky. Po stěnách a podlaze tančily šílené stíny a on si všiml, jak Ohýnek peláší k opačné stěně. „Hloupý pavouku,“ zakřičel. Už si s vetřelci nedělal starosti. Ne když mu hořely vlasy. Jestli ho chytí, tak mu možná pomůžou plameny uhasit, než ho uškvaří.
„Au, au, au.“ Plácal do ohníčku a snažil se přitom nespálit si ruce. Plameny zhasly a jemu se podařilo během několika vteřin uhasit i zbytek sebe. Oheň s sebou naneštěstí vzal většinu vlasů. Kůži na hlavě měl citlivou a plnou puchýřů, ale nezdálo se, že by krvácel.
Jig se opřel o stěnu, zavřel oči a snažil se potlačit bolest. „Co se to s tebou děje?“ zašeptal k pavoukovi. „Máš osm očí. Osm! Jak jsi mohl nevidět moji ruku? Já jsem ten slepý. Cos tam nahoře dělal? Spal? Měl bych Golace dovolit, aby z tebe udělala koláč.“
Ohýnek se připlížil zpátky a vyšplhal mu po noze. Když se Jigovi dostal do pasu, goblin ho popadl, zvedl a zadíval se mu do očí. Pavouk mávl nohama a klepety, skoro jako by rozuměl Jigově jen zčásti vážně míněné hrozbě. Jig musel připustit, že je to možné. Pavouk byl nejméně tak chytrý jako Porak. „Na hlídku jsem tě s sebou vzal naposledy.“
Ohýnek svěsil hlavu i nohy.
Jig si znechuceně povzdechl a posadil si pavouka na rameno. „Prostě se mě pokus zase nepodpálit, dobrá?“
Teprve teď si Jig uvědomil, že dobře vidí. Jako chodící táborák sice chodbu ozářil, ale měl tak přijít o noční vidění. Vždyť taky jo, jenže za zády mu plápolala pochodeň.
Napřed ho napadlo, že se Porak s ostatními přiběhl podívat, co se děje. Ale ti by se určitě začali Jigově smůle smát. Ale protože Jig žádný smích neslyšel, určitě se k němu zezadu nepřiblížil goblin. Co by v tuhle chvíli řekli nadzemšťané?
„Ach, do prdele.“ Obrátil se.
Byl to člověk, kterého před chvílí zaslechl. V jedné ruce držel hořící pochodeň. Druhou pak mířil Jigovi na hruď dlouhým mečem. Dlouhým, lesklým, velice, velice ostrým mečem. Jig by se vsadil, že se mu čepel v jílci neviklá.
„Tas zbraň nebo zakřič o pomoc a už nikdy se nenadechneš.“
Jig mrknul. Co měl dělat? Vrhnout se pro nůž? No, asi by přece jenom měl zavolat o pomoc. Porak mu to přikázal. Měl by ostatní varovat. Byla to jeho povinnost.
Ale tohle byl pořádně velký meč.
„Dobrá volba. Otoč se a jdi do tamté jeskyně.“
Člověk vešel za Jigem do místnosti, které Jig vždycky říkal zářící komnata. Strop pokrývaly malinké kousky skla, ne větší než jeho nehet, a jiskřily všemi barvami. Klenul se vzhůru a modré, zelené a červené víry se uprostřed spojovaly do ohnivého středu.
I když mu na záda mířil meč, Jig nemohl nevzhlédnout, když vstoupil. Dobrodruzi rozdělali malý ohýnek, jehož zář se odrážela od sklíček a proměňovala je v tisíce drahokamů.
„Co je to?“ Chraplavý hlas, který Jig předtím slyšel, vycházel ze čtyř stop velké hory svalů, zbroje a zacuchaných černých vlasů. Jinými slovy z trpaslíka.
„Našel jsem ho, jak šmejdí támhle v chodbě.“ Člověk schoval meč. „Není to moc dobrý špeh. Zpanikařil a sám sebe podpálil.“
Trpaslík se zasmál. Promluvil goblinštinou a skoro nesrozumitelně se zeptal: „Žils tu dlouho?“ Aniž by čekal na odpověď, vyskočil a zamával Jigovi před nosem velkým kusem pergamenu. „Máme tu komnatu třináct a půl kroků na dvanáct s otvorem v každé stěně. Ty bys asi nevěděl, kterým se dostaneme do nižších tunelů?“
Jig zavrtěl hlavou a ucouvl do kouta. „Já se taky ztratil,“ lhal.
Člověk se zase zasmál. „To je asi pravda, Darnaku. Dokonce i na goblina vypadá zakrsle. Možná má i trochu tupou hlavu.“
Darnak potřásl hlavou. „Já si někdy myslel to samé o vás, Barie Wendelsone. Ale proto nejste o nic míň nebezpečný.“
„Jak se odvažuješ se mnou takhle mluvit?“ Bariovi se z tváře vytratilo všechno veselí. Chystal se udělat krok k Darnakovi, ale ten ho předběhl a přinutil ho zůstat stát s jednou nohou ve vzduchu. Neměl ji kam položit, pokud nechtěl stoupnout přímo na trpaslíka.
„Znal jsem vás už v době, když jste byl ještě výrostek,“ prohlásil Darnak, popadl železem pobitý kyj a zamával jím Bariovi pod nosem. „Ať už jste princ, nebo ne, když bude třeba, rozbiju vám hlavu.“
Zatímco se dohadovali, Jig využil času a rozhlédl se. Nepochyboval o tom, že kdyby se pokusil utéct, okamžitě by se přestali hádat, ale aspoň by si mohl udělat lepší představu o tom, proti čemu stojí.
Člověk vypadal… naleštěný. Žádné lepší slovo Jiga nenapadlo. Drátěná košile se mu stříbrně leskla a každý kroužek byl jako zrcadlo. Drahokamy ozdobený jílec oplétal zlatý drát a hruška měla tvar lví hlavy. Po kolena vysoké boty byly ušité z měkké černé kůže a fialové kalhoty vypadaly stejně nákladně jako zbytek oděvu. A taky směšně a nepohodlně, ale co Jig věděl o lidské módě?
Barius byl silný. Měl široká ramena a úzký pas. Jig si napřed myslel, že má na hlavě klobouk, ale ukázalo se, že jsou to černé vlasy, zastřižené v dokonalém kruhu kolem hlavy. Špičku bradky měl tak ostrou, že by ji mohl používat jako zbraň.
Trpaslík vypadal podleji. Šupinovitá zbroj pod bílou halenou byla pomlácená, ale dobře udržovaná. Jig viděl, že hodně šupin postupně vyměnil. A stejně tak i bojový kyj byl na několika místech obitý, jako by jím odrážel čepele nebo rozmlátil víc než několik hlav. A co se týkalo Darnaka, zakrýval mu černý chuchvalec vlasů velkou část obličeje. Jeho pokožka měla barvu hnědé kůže. Nad hustým knírem a plnovousem mu trčel křivý nos, skoro tak velký jako goblinův. Pod silným, chlupatým obočím mu zářila dvě prasečí očka.
Jig se rozhlédl a všiml si třetí bytosti. U ohně seděl vyzáblý elf a kolena měl přitažená k hrudi. Ignoroval hádku, goblina i všechno ostatní a soustředil se jenom na plameny. Staré kalhoty a otrhaná košile se ničím nepodobaly Bariovu přepychovému oblečení a rudé vlasy měl krátce ořezané a oškubané. Měl divný obličej a Jigovi chvíli trvalo, než přišel na to proč. Nadzemšťané nosili aspoň osm vrstev oblečení a Jig se divil, kolik hodin asi tráví oblíkáním. Pod všemi těmi šaty bylo těžké to rozpoznat, ale pokud se nepletl, „on“ byla vlastně „ona“.
Jig neměl zdání, jakou roli v téhle skupince hraje. Připadala mu nejmíň hrozivá, ale to neznamenalo, že není nebezpečná. Vůbec nevypadala jako elegantní, štíhlí elfové z legend. Na vteřinu ho napadlo, jestli nemůže být nějakou odnoží, o které nikdy neslyšel. Věděl, že existují různé druhy elfů: lesní, horští a tak dále. Ale vyzáblí?
„Takže co s ním uděláme, Vaše Výsosti?“ zeptal se Darnak.
To plně upoutalo Jigovu pozornost. Protože elf byla „ona“, byl tady jediný „on“, o kterém mohli mluvit.
„Nejbezpečnější bude podříznout mu krk,“ pronesl Barius pomalu. „Ale možná bychom ho mohli využít. Ať už je idiot, nebo ne, ví toho o těchhle tunelech víc než my. Přinejhorším by mohl jít před námi a uklidnit tak stvoření, která bychom mohli potkat. Ale pořád se mi nelíbí, že bychom s sebou měli mít goblina.“
Jig překřížil paže a doufal. Dokud žije, může přežít. Porak a ostatní ho můžou najít. Goblini na hlídce byli ozbrojení a v přesile čtyři na jednoho. V takovém případě by mohli vyhrát i goblini. Stačilo jen, aby se ho vydali hledat. Pokud si ale vůbec všimnou, že se nevrátil. Pokud nejsou příliš zabraní do hry. Pokud mají v hlavách dost mozku, aby si uvědomili, co se děje.
Jig zasténal a posadil se na zem. Nepochyboval o tom, že je mrtvý goblin.

• (přeložila: Kateřina Niklová)

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).