Gamedek, Marcin Przybyłek
 |
Ve které další knize je hrdina chvíli detektivem, a chvíli zlodějem, pilotem kosmické lodi a udatným válečníkem s mečem a štítem, bojuje s anděly, je vetřelcem, predátorem apod. To snad ani nemůže být realita.
Jistě že nemůže! Torkil Aymore je gamedek – v sérii navazujících povídek řeší problémy spojené s virtuální realitou, potažmo s hrami odehrávajícími se ve virtuální realitě. Píše se totiž 22. století a nemalá část populace tráví většinu času připojená na virtuální realitu, nadopovaná drogami zpomalujícími metabolismus.
Pokud víte něco o businessu kolem počítačových her a sociálních sítí, tak vám musí být jasné, že v kompletní virtuální realitě se všemi vjemy se musí točit obrovské peníze. Je to prostě průmyslové odvětví daleko překonávající dnešní Hollywood, pojímaný ve smyslu filmového průmyslu.
A v takto rozsáhlém odvětví musí být nutně i místo pro nezávislé profesionály, kteří řeší problémy. Ne každá inovace funguje perfektně, ne každý aspekt přenosu do virtuálního světa se dá předvídat, ne každý zaměstnanec je čestný, ne každý hráč hraje fér a vždycky budou existovat zlovolné elementy, které se budou bavit hackováním a tvorbou budoucí obdoby počítačových virů.
Ke knize jsem přistupoval s dobrým tušením, že rozsáhlá tvorba polských autorů je u nás přefiltrována jemným sítem, takže na rozdíl od tun anglosaských brakových fantasy vycházejí jen výborná polská díla. Je známo, že historické eposy Henryka Sienkiewicze jsou základním kamenem a inspirací nejednoho spisovatele fantasy, z čisté fantasy mohu připomenout vrchol ledovce v podobě spisovatelů jako Sapkowski, Białołęcká, Ziemkiewicz a na poli sci-fi samozřejmě Lem, Zajdel a shodou okolností také Ziemkiewicz.
Naštěstí jsem se nemýlil, kniha je nejen zajímavý mix noir detektivky a kyberpunkového počítačového světa, ale zároveň se pod akčními případy skrývá sociální polemika o rozdílech mezi člověkem a strojem. Stejně jako může nemocný člověk nechat přenést svou mysl do stroje, tak i umělá osobnost může získat nezávislost na herních světech v podobě robotického těla. Kde končí člověk, a začíná stroj? Kde končí realita, když monstra z her mohou být „ve vaší hlavě“ i ve skutečném světě? Dokážete vůbec poznat, jestli jste ve hře, nebo v reálu?
Hlavní hrdina má to štěstí, že se mu zábava stala i obživou. Rád hraje a většina jeho případů se odehrává právě v herních světech. Těžko říci, jestli tím hrdina získává na sympatiích, když se částečně vzdává reality, ale na druhou stranu se i v hrách většinou jedná o interakci se skutečnými lidmi a nikoli počítačovými konstrukty.
Mně osobně jméno Torkil nemálo připomíná křestní jméno jiného slavného detektiva, totiž Hercule Poirota (čteno ɛʀky). Spojitost je celkem jasná – Poirot sice zdaleka není tak akční hrdina jako Aymore, ale ve výsledku jsou případy obou řešeny především dedukcí a úvahou, nikoli hrubou silou se zbraní v ruce. Případy jsou ostatně poměrně lineální a vyřeší se jedním základním „puzzle“, které odpoví na všechny otázky.
S psychologií hlavního hrdiny je to nejasné. Podstatná otázka: „Proč vlastně vstupuje do herních světů?“ je zodpovězena laxním: „Protože ho to baví.“ Jistě, je to jeho povolání, ale jako důvod se mi to nezdá dostatečné. Z kontextu vyplývá, že si spíše udělal ze zábavy obživu než naopak.
Rovněž celková motivace hrdiny je zpravidla postavena na zakázce s podmínkami „které se nedají odmítnout“, ať již jde o peníze, výhružky nebo citové vydírání. Hrdina kupodivu nemusí řešit nějaká složitá morální dilemata s výjimkou jeho vztahu k ženám.
Nemohu říci, že by to byl vysloveně děvkař, spíše mám pocit, že monogamie mu prostě nevyhovuje a zvládá mít hluboký citový vztah k několika ženám zároveň. Nemá nijak vyhraněný vkus, protože mládí je přímo charakterizováno pubertální hráčkou, zralost kolegyní z herního průmyslu, a co má představovat umělá osobnost z milenecké Rajské pláže, to se raději nedomýšlím.
V souhrnu si každý může vybrat to svoje. Někdo se zaměří na akční stránku detektivních a jiných problémů, jiný si vybere hlubší vrstvu filozofické a sociální eseje a romanticky založení si vytáhnou klasické příběhy lásky, kterých také není zrovna málo. Kupodivu takový slepenec má hlavu a patu a je profesionálně pospojován do funkčního celku, který mohu doporučit ke čtení. Ovšem nečekejte nic převratného, na to je děj příliš prostý a světy jen lehce načrtnuté.
- Marcin Przybyłek: Gamedek: Hranice reality
- vydal: Laser – books. Plzeň 2008
- přeložil: Pavel Weigel
- obálka: Stephan Martiniere
- 326 stran / 229 Kč
