„Nevíte, kdy už vyjde Stroncium?“ či „Nemáte už toho nového Kulhánka?“, tak to byly v letech 2005 a 2006 asi nejčastěji kladené otázky ve všech sci-fi speciálkách u nás i na Slovensku. A nejen tam. Dokonce i v renomovaných knihkupectvích už předem věděli, co je to Stroncium a kdo je jeho autorem. Kýžené odpovědi však neznali ani tam. Se železnou pravidelností sice probleskovaly „zaručené“ zprávy, že už se zanedlouho konečně kniha objeví, avšak se stejnou rychlostí zase mizely v nenávratnu. Stroncium jako by bylo prokleté. Netrpěliví čtenáře byli stále otrávenější a naštvanější – na knihkupce, vydavatele i autora samotného. Až těsně před Vánocemi 2006 se konečně dočkali. Téměř mýtické Stroncium se objevilo na pultech knihkupectví a hordy natěšených fanoušků je vzaly útokem. A i přes značně rozporuplné reakce na tuto novinku se hvězda muže jménem Jiří Kulhánek posunula zase o kousek dál…

Hory mrtvol, potoky krve, tvrďáci v černém pálící snad ze všech střelných zbraní, co na světě existují a z několika ještě nevynalezených, osamělí mstitelé, upírky, alchymisté i zombie, honičky v autech, rychlé akce, něco drsného soucitu, pár kapek černého humoru a špetka šílenství kombinovaného s originálními hláškami – to jsou v kostce knihy Jiřího Kulhánka. Knihy, z nichž každá se téměř ihned po vydání stává bestsellerem a jen o něco později podpultovým zbožím.
Za třináct let, kdy jsou jeho práce vydávány, si Kulhánek vybudoval na poli české fantastiky jedinečnou pozici. Stal se pravděpodobně nejprodávanějším domácím autorem tohoto žánru. Zároveň však rozdělil čtenáře na dva tábory s naprosto odlišným pohledem na jeho tvorbu.
Na jedné straně jsou tisíce nadšených fanoušků, pro které je to „PAN SPISOVATEL“ a kteří pokládají jeho texty za naprosto úžasné. Na druhé pak stojí ti, kteří stejně vášnivě tvrdí, že píše brak toho nejhrubšího zrna, a na příkladech dokazují, že to vlastně navíc ani pořádně neumí. Ať už má pravdu jedna či druhá skupina, každá z Kulhánkových knih má jedno jisté. Určitě nezapadne.

Slovíčko ke slovíčku, a je tu…
I „eso“ Kulhánkova formátu bylo na počátku neznámým amatérem. Pokud nepočítáme jeho školní pokusy, poprvé na sebe výrazněji upozornil povídkou Do rachoty zvesela, za kterou byl nominován v literární soutěži Cena Karla Čapka (CKČ) v kategorii krátká povídka. Jen o dva roky později už pokročil dál, když se jeho text Reportáž psaná na svěrací kazajce umístil ve stejné soutěži na třetím místě.
Rok 1994 je pak prvním z přelomových roků. V časopise Ikarie vychází povídka Je 7:00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta (Ikarie 4/1994), drsný příběh z apokalyptické budoucnosti o válce mezi klany pilotů a policajtů. Ve stejném roce Kulhánkovi vychází i první opravdová kniha – povídková sbírka To je přece nesmysl (Nakladatelství K 1994). Aby toho nebylo málo, podařilo se mu vyhrát také CKČ, a to hned se dvěma texty Šoulačka a Instant.
Ačkoli sám autor své povídky nyní pokládá spíše za nezdařené experimenty, právě na nich piloval svůj specifický akční styl, který později dovedl k dokonalosti v románech. V pozdějších letech se kratším textům věnoval už jen sporadicky. Napsal ještě fantasy povídku Soumrak (Ikarie 3/1995) a conanovský příběh Koruna věčnosti (Nemesis 2/1996).

Upíři, Mrtváci a Emzáci
Skutečným přelomem v Kulhánkově tvorbě se stal román Vládci strachu (United Fans 1995). Tento akční příběh zasazený do alternativní současnosti a situovaný na naše území mu přinesl neutuchající přízeň čtenářů i komerční úspěch. Ve Vládcích strachu postavil upíry do pozice diametrálně odlišné od zavedeného schématu. V jeho pojetí jsou kladnými postavami, zato jejich pronásledovatele vykreslil jako mrzké „záporáky“.
Podle slov samotného autora rukopis vznikl za neuvěřitelných osmadvacet dní. Poslal ho pak do nakladatelství Talpress, kde však vydávali jen zahraniční autory. Doporučili mu však, aby se obrátil na United Fans, kde si text získal Egona Čierneho. Slovo dalo slovo a kniha byla na světě.
Nedlouho po Vládcích strachu napsal Kulhánek další román – Cesta krve. Vyšel rozdělený do dvou částí s názvy Cesta krve 1 – Dobrák ( United Fans 1996) a Cesta krve 2 – Cynik (United Fans 1997). V příběhu je svět napaden upíry z vesmíru a většina lidstva je proměněna v Mrtváky, tvory podobné oživeným zombiím. Hlavní hrdina je jedním z mála lidí, kterým se podařilo zachránit. Dostane se do tajného vojenského skladu, kde získá neviditelný obrněný transportér úplně nové generace nadupaný nejnovějšími vynálezy a zbraněmi. V něm se vydává na jakousi „křížovou výpravu“, na níž hledá další přeživší a eliminuje nepřátele.
Román měl ohromující úspěch, oba díly získaly dokonce cenu Akademie SFFH jako nejlepší román roku. Proto je s podivem, že sám autor tyto knihy pokládá za natolik nepovedené, že se byť jen odmítá bavit o jejich opětovném vydání. Celý náklad je samozřejmě už mnoho let vyprodaný a ceny prodávaných výtisků se šplhají do extrémních výšek.

Až se rozzlobíme, budeme Divocí a zlí
Po Cestě krve následovala dvouletá odmlka, během níž autor připravoval další román Divocí a zlí. Ten nakonec vyšel dokonce ve čtyřech dílech: Čas mrtvých (KJV 1999), Hardcore (KJV 1999), Prorok (KJV 2000) a Kříže (KJV 2000). V tomto textu Kulhánek volně navazuje na povídku Je 7:00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta. Hlavním hrdinou je nejlepší z klanu Pilotů, Patejl. Ten bojuje s mimozemšťany ve 24. století tak úspěšně, že se ho začne obávat samotná vláda. Po sabotáži jeho lodi se Patejl ocitne v 21. století, kde se protlouká jako člen elitní skupiny zabývající se řešením ožehavých problémů. I tady se ho ale stále někdo pokouší zabít.
Román je kombinací čisté akce s jakousi alternativní časovkou, při které se hlavní postava musí pohybovat v různých kulturních a společenských prostředích. V textu je mnoho narážek na jiné knihy či filmové scény. Ačkoliv některé části děje působí hodně zajímavě, celkové vyznění už tak příznivé není. Pro svou rozháranost a rozkouskovanost jsou Divocí a zlí pokládáni za jednu ze slabších Kulhánkovových pra­cí.

Noční klub – upíři jsou zpátky!
V dvojdílném románu Noční klub 1 (KJV 2002) a Noční klub 2 (KJV 2003) Kulhánek překvapivým způsobem navázal na svůj první román. Výchozím bodem se stala myšlenka, že autor knihy Vládci strachu je členem prastarého tajného spolku Noční klub, jehož úkolem je trestat bezpráví. Zdánlivě nevinná kniha o upírech uvede do pohybu události, které téměř vedou k zničení Nočního klubu. Pan spisovatel na vlastní kůži poznává, že upíři skutečně existují. V neustálém boji o život pak musí překonat svůj strach a vydat se cestou pomsty. Protože dokud žije byť jen jeden člen Nočního klubu, zlo nemůže klidně spát.
V této knize se Kulhánek originálním způsobem vrátil ke čtenářsky nejoblíbenější látce. Příběh přitom zasadil do prostředí, které se nejvíce blíží naší realitě. Opětovně tu hojně využívá svého černého humoru. Jeho „záporáci“ vzbuzující největší hrůzu – čili pánové Wries a Van Vren – jsou v mnohem podobní pánům Kiddovi a Wintovi z bondovky Diamanty jsou věčné. Právě kombinace kultivovanosti a brutality z nich dělá skutečné padouchy s velkým P. Však také nahánějí hlavnímu hrdinovi patřičný strach. Noční klub byl návratem k tomu, co mají čtenáři na Kulhánkovi nejraději, což se projevilo na prodeji této dilogie i na ohlasech.

Stroncium – mráz přichází od Kulhánka
Jak už jsem se zmínil, na Stroncium (KJV 2006) se čekalo hodně dlouho – téměř tři roky. Na veřejnost se přitom dostávalo jen málo hodnověrných informací, což je ovšem u Kulhánkových projektů spíše pravidlem než výjimkou. O to více kolovalo po internetu i mezi lidmi různých fám a polopravd. Stroncium už je v tiskárně, Stroncium autor ještě nedopsal, Stroncium si Kulhánek vyžádal ke kompletní předělávce či Stroncium nebude, protože se Kulhánkovi text nelíbí… To je jen malá část „zaručených“ zpráv, které se porůznu objevovaly. A každá z nich jen zvyšovala dychtivost čtenářů. Teprve před Vánocemi 2006 se román konečně dostal ke čtenářům, kteří pak sami mohli posoudit, jestli se to čekání vyplatilo.
Stroncium je akční krvavý příběh ve sci-fi hávu, který je situován do drsné budoucnosti plné sněhu, ledu a mrazu. Hlavním hrdinou je další z galerie Kulhánkových „tvrďáků“ Longin, jehož se pokoušejí „přečurat“ či zneužít snad všechny důležité dějové postavy. Jenže Longin se jen tak nedá, takže se ona „chytristika“ většině z jeho protivníků šeredně vymstí. Nepřekvapí tedy, že se to všude kolem jen hemží mrtvými, umírajícími a těmi, kteří ještě neumřeli. Vzduchem létají utrhané hnáty, krev prýští proudem, a Longin dokonce dává pořádně zabrat i bitevním zombiím…
Pro tuto knihu autor zvolil poněkud odlišný přístup a je to na ní poznat. Z Longina až příliš okatě čiší ono super-super-hrdinství, takže ve finále proti němu nemá vůbec nikdo šanci. Dokáže totiž naprosto brutálně nereálné věci, a ještě se přitom skoro ani nezadýchá. Navíc se děj knihy odehrává hned v několika různých lokacích – od čistě virtuálních přes obrovské megapole až po samotný vesmír. Celkově tak text působí jaksi rozdrobeně. A i když je každá z jeho částí sama o sobě velmi dobrá, jejich spojení už pak tak dobře nepůsobí. Jako by se několikrát opakovala situace, kdy čtenáře děj nadchne a on hltá stránky po desítkách, jen aby najednou došel k místu, kde autor přehodí výhybku někam jinam, a milý čtenář musí začínat zase znovu. Kdyby se Kulhánek zaměřil jen na jeden z plejády motivů a celou knihu věnoval jemu, pravděpodobně by z toho vyšel o třídu lepší příběh. Takto sice Stroncium není špatné, ovšem není adekvátní odezvou všech těch nadějí, které do něj čtenáři vkládali. Mnozí z nich ho tak řadí co do čtivosti až za Divoké a zlé.

Mistr akce a reakce
Jak a proč si vlastně Kulhánek získal takovou přízeň čtenářů? Ve svých knihách s oblibou využívá velmi podobných postupů a motivů. Každý příběh vypráví v první osobě. Jeho hrdina je osamělý válečník, který musí přežít v extrémních situacích. Ačkoliv sám má nadlidské schopnosti či je vybaven unikátními technologiemi, proti němu stojí protivníci, kteří jsou na tom ještě lépe. Nikdy se však nevzdává, i když je zdánlivě v bezvýchodné situaci. A nakonec, po nesmírných útrapách vítězí.
Samotný příběh je vždy veden v rychlém akčním stylu, který neponechává moc prostoru na hlubokomyslné úvahy. V jeho první polovině je hlavní hrdina „lovnou zvěří“ a musí prchat před „záporáky“. V druhé se situace obrací a ti zlí dostávají pěkně na frak.
Jedním z důležitých atributů děje jsou hlášky a komentáře hlavního hrdiny, které umocňují prožitek z té které scény. Kulhánek přitom nezastírá, že ho mnohdy inspirují filmy, které viděl. Přetváří si je však k obrazu svému a hojně využívá i svůj pověstný černý humor. Když k tomu často připočteme ještě domácí prostředí, do něhož děj zasadil, máme základní prvky jeho tvorby. Ani ono „domácí prostředí“ však není tou naší zemí, kterou známe. Jeho Česká republika je mnohem drsnější a krutější místo k životu. (Ačkoliv oproti jiným státům ještě máme štěstí!)
Hodně se už napsalo o násilí v Kulhánkových knihách. Pro autora je to však pouhý prostředek, který mu umožňuje stavět své postavy do mezních situací, nikoli cíl. Mimo to je u Kulhánka násilí často ve formě nadsázky, která občas zachází až na hranice parodie. Abych se ale vrátil k otázce, proč si vlastně Kulhánek získal takovou přízeň čtenářů. Protože se jeho knihy opravdu dobře čtou! A jak to vypadá, i přes poměrně slabší Stroncium, budou jeho další tituly asi stále nejočekávanějšími novinkami z domácí fantastické scény.
Pokud ale chcete zjistit, co tou další připravovanou knihou bude, museli byste si asi najmout hodně dobrého věštce.

• Tento článek vznikl na základě mého článku uveřejněného v magazínu Pevnost č. 1/2007.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).