Fatal Virtual, Petr Heteša
 |
Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude.
Zdroje energie na Zemi docházely mnohem větší rychlostí, než s jakou pracovaly vědecké týmy na vymýšlení úplně nových. Přitom to bylo od začátku tak snadné…
Přenést veškerý civilizovaný svět i s celou jeho ekonomikou do virtuálu. Počítače generující virtuální svět totiž spotřebují miliardkrát méně energie než ten reálný. Naprosto geniální.
Přesto v reálu musel zůstat aspoň někdo, kdo by jej udržoval v provozu a kdo by se o tyhle „udržovače“ staral. Jsem jedním z nich. Žiju v devátém patře opuštěné administrativní budovy a mám ho celé pro sebe. Všechny budovy v centru jsou opuštěné, protože devětadevadesát procent lidí sedí doma v obytných čtvtích na periferiích, téměř non-stop připojených na virtuál.
A všechno vážně krásně fungovalo, než mi začalo připadat, že ten jejich pitomý virtuál se začíná nějak divně prolínat s reálem. Prosakovat. Někde nejspíš byla chyba. Ale co s tím můžete dělat… Já jsem si pořídil glock. Jenomže – jak se ukázalo – to chtělo spíš něco mnohem razantnějšího. Třeba vagón plastické trhaviny.
Samostatný román.
Pštrosí peří
1.
Čekal jsem na Brewera v baru Hladová ryba. Jestli nekecal a ví, kde to je, měl by tu být nejpozději do pěti minut. A pokud do toho všeho započítáme ještě náš vzájemný vztah, čekal jsem, že to zvládne pod tři minuty.
Bar měl velikost školní třídy. I to uspořádání stolků bylo hodně podobné, akorát že místo tabule vyplňovalo polovinu čelní stěny obrovské akvárium s dravými rybami. Byly to snad piraně, nebo ještě něco horšího, velké byly jako školní brašna a zuby měly jako řeznické nože. Vypadaly fakt hrůzostrašně a byly celé červené, takže připomínaly průhledné igelitové tašky naplněné krví a zakončené kudlami.
Barman měl možná šedesát, na zádech velký hrb a nedal bych nic za to, že má pod košilí šupiny. Ten bar jsem na setkání s Brewerem vybral sám. Jenom jako pojistku. Netušil jsem, jak moc je obeznámený s Logiborem a jestli vůbec ví, že piraně v tom akváriu nejsou největší nebezpečí téhle nálevny. Že jsou vlastně úplně neškodné, asi jako motýlci na louce.
Opravdu to stihl pod dvě minuty, takže na našem vztahu se nic nezměnilo. Což bylo dobře, aspoň to bude rychlejší. Jeho obrovitá postava rozrazila dveře a vřítila se do lokálu v závěsu hned za rozšklebenou tlamou na odulém rudém obličeji. Jeho vkus jsem tipnul na osmdesátá léta minulého století, kdy ještě letěla Noční můra z Elm Street. Na sobě kostkovanou vestu ukradenou snad někde v řeznictví a za pasem velký nůž, nejspíš taky odtamtud. Kromě něho ještě mohutný Desert Eagle a přes břicho nábojový pás se střelivem do kulometu, který naštěstí nejspíš nechal někde venku. Hned po něm vpadli do baru ještě další dva, které jsem odhadl na jeho poskoky, aspoň podle těch jejich debilních ksichtů. Nábojový pás přes prsa tady teď asi letěl, protože ho měli oba. Jeden měl v ruce i pistoli, jejíž parametry odpovídaly spíše Hvězdným válkám než Logiboru, a obličej potetovaný antickými motivy. Druhý držel mačetu a tetování na obličeji mu nahrazovaly hluboké, špatně zahojené jizvy. Docela slušná sestava na poklidnou partii odpoledního bridže.
Seděl jsem u stolu přímo naproti vstupu, za sebou barový pult s vyděšeným barmanem, po levé ruce to obří akvárium s piraněmi a po pravé další čtyři stolky s malými vázičkami a uschlými kytkami v nich.
„Tak ty sis nedal říct, ty vylízaný blbe,“ spustil na mě Brewer, když se zastavil pět kroků před mým stolkem.
Kdyby ty kytičky nebyly už deset let suché, tak teď uschnou určitě.
„Proč myslíš?“ zeptal jsem se a zadíval se do jeho malinkatých očiček utopených v prasečím obličeji.
Rozestavení figur bylo mezitím dokončeno. Zatímco jeho dva poskoci zůstali o krok vzadu, každý z jedné strany, moje dva Astra Falcon pořád ležely na mém klíně pod stolem. Barman za mnou se ani nepohnul a piraně se na nás šklebily přes tlusté sklo se zubatými tlamami dokořán.
„To musíš být hodně velkej pracháč, že ti stálo za to schrastit si další zasraný život a vrátit se do tý beznadějný zasraný situace.“
„Jsem stejně velkej pracháč, jako ty seš velkej debil.“
Přemýšlel. Chvilku mu trvalo, než jeho mozek zanalyzoval moji odpověď.
Výsledek asi nedopadl nejlépe.
„To si snad děláš prdel, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že to gesto pochopí.
„Tobě, ty vymatlaná nulo, snad ještě pořád nedošlo, že nepatříš do systému?“ zahřměl na celý bar.
„Jestli něco nepatří do systému, tak jsi to ty, ty kreténe. Nezdá se mi, že pistole, kterou má ten tvůj zakrslej poskok v ruce, je zrovna legální. Co kdybychom to šli někam nahlásit? Jsme přece oba pro fér hru, ne?“
Zamrkal očičkama, jako by nevěřil tomu, co slyší.
„Ty čuráku…“ byla po chvilce jediná odpověď, kterou jeho mozek dokázal vygenerovat.
„Nevím, jestli jsem dobře rozuměl,“ řekl jsem a složil ruce do klína.
Pažby falconů byly příjemně studené.
„Ty čuráku jeden vylízanej, tys fakt nepochopil… ty úřednická kryso, že jediný místo, kde můžeš vegetovat, je nějaká zasraná farma s kukuřicí? Co strkáš ten svůj zasranej rypák, kam nemáš, ty Čuráku Čurákoviči?“
Jeho slovník byl poezií všedního dne personálu z kanalizační údržby.
„Příště, až sem zase půjdeš,“ řekl jsem hodně pomalu, „tak si vem aspoň kus čelního laloku, ty Píčo Píčoviči.“
Naběhly mu žíly na krku, teď už připomínaly hadice u benzínové pumpy. Poskok za ním nalevo zvedl svoji hvězdnou pistoli. Dál se nedostal.
To už jsem měl nad stolem obě hlavně falconů a dvěma slepenými výstřely mu rozstřelil hlavu. Ta svině v ní musela mít nelegální software, protože nejenže se rozprskla a jeho mozek lítal všude kolem, ale navíc z ní vyšlehly plameny a jiskry. Připomínalo to sopku kombinovanou s obrovským ohňostrojem.
Teď už sahal po pistoli i sám velký Brewer a jeho druhý společník se chystal hodit mačetu, jenže já už byl na nohou a dvěma dalšími výstřely rozstřelil tlusté sklo akvária.
Do baru vtrhla vlna tsunami i s těma obrovskýma piraněma a já se okamžitě vyhoupl na bar za sebou. Okamžik překvapení udělal svoje. Brewer začal bezhlavě střílet po těch krvelačných rybách s obrovskými noži místo zubů, což byla chyba. Vůbec totiž krvelačné nebyly. Můj předpoklad se splnil. Neměl nastudovaný manuál a o baru Hladová ryba nic nevěděl. To, v čem ty ryby plavaly, nebyla žádná voda, ale žíravina. A docela silná. Z nohou se jim začalo odlupovat a odplavovat maso a během vteřiny měli od kolen dolů jenom holé kosti a ksichty se jim zkřivily bolestí. A v další chvíli se kyselina zakousla i do vápníku jejich kostí, který měnila v mazlavou kaši a za okamžik se oba dva zřítili do třiceticentimetrové vrstvy žíraviny, která začala zuřivě bublat a pěnit. Zdálo se mi, jako by labužnicky mlaskala.
Hned potom začaly explodovat nábojové pásy na hrudích těch nešťastníků a barový pult pode mnou se nebezpečně naklonil. Žíravina se pustila do jeho konstrukce. Vyhoupl jsem se na lustr a kolem mě létali barevní motýlci, ve které se změnily ty ošklivé hnusné piraně. Barman zatáhl za páku za sebou a hladina žíraviny začala klesat. Nejspíš tam má někde výpusť. Aspoň dle našich hacknutých informací by ji tam mít měl.
2.
Vyšel jsem ven na ulici, která připomínala úspěšný zásah velice účinnou bakteriologickou zbraní. Ta nehybnost, neživost, ba přímo mrtvolnost dýchala snad ze všech keramických celoskleněných fasád všude kolem. Z pouličního osvětlení svítila každá čtvrtá lampa. Kdysi nejživější centrum Baltimore s obrovským trsem architektonické srostlice administrativních a obchodních budov bylo úplně opuštěné, když nepočítám psy, kočky a veverky, kteří snad jediní byli imunní proti těm zhoubným bakteriofágům všude kolem – nebo spíš proti digitálnímu zamoření.
V dálce jsem zahlédl obrys postavy na jízdním kole, šlapající do mírného kopce a vyhýbající se převráceným kontejnerům na odpadky. Opřel jsem se o zeď, vytáhl z kapsy pomačkanou krabičku camelek a jednu si zapálil. Kolem přibližujícího se šlapajícího obrysu něco vlálo. Nejspíš vlasy. Že by ženská? Fascinovaně jsem ji sledoval, protože na téhle totálně opuštěné ulici to bylo něco jako opravdový přízrak. A vlastně to bylo celé naruby. Většinou byl takový snový a nepravděpodobný obraz možný jenom v mistrovsky ztvárněné virtuální realitě, ale v tomhle případě to bylo přesně opačně. Virtuál, na který byla připojená většina obyvatel tohohle města, byl naopak velice živý, zatímco reál skoro mrtvý.
Jízdní kolo projelo kolem mě. Byla to holka. Mohla mít tak třicet, možná víc a opravdu za ní vlál prapor zrzavých vlasů jako pochodeň. Podívala se na mě, usmála se a řekla ahoj. Taky jsem jí řekl ahoj a bylo mi dobře. Tohle ve virtuálu určitě nešlo, protože jsem pochyboval o tom, že by existovala sounáležitost mezi těmi, kdo tam byli, tak jako mezi námi, kdo jsme tady zůstali. Bylo nás žalostně málo. Nevím, kolik celkem. Tisíc? Možná dva? Dva tisíce lidí, udržující při životě dalších třicet milionů? To asi ne. To by moc nefungovalo. Možná je nás tady deset tisíc. Ale i kdyby dvacet, cítíme k sobě něco jako zvláštní sourozenecké pouto. Nebo možná spiklenecké anebo náboženské. Těžko říct. Nicméně víme, že tu musíme být a že jsme se pro to rozhodli absolutně svobodně.
Ti ostatní jsou ve svých domech a bytech většinou na periferiích kolem města skoro nonstop připojení k virtuálu, a když potřebují opustit svůj dům, tak jenom proto, aby si v nejbližším obchodě koupili housku, pizzu, hamburger nebo vodu. Ale většina si to stejně objednává přes rozvážkovou službu, aby ten čumák nemusela vystrčit vůbec.
Ostatně vystrkovat čumák není pro většinu těch virtuálů žádná slast a pozitivní zážitek. Chybí jim totiž smysl pro poezii. Pro poezii chátrajícího města, poezii totálně vylidněného centra jen s několika svítícími lampami a zbytky blikajících reklam, poezii opuštěných výškových kancelářských budov, nefunkčních eskalátorů, poezii metra jezdícího jednou za hodinu a bloudícího podzemím s téměř prázdnými vagóny, aut s vyschlými nádržemi odstavenými na ulici.
Odlepil jsem se od zdi a pokračoval Rooseveltovou ulicí směrem na Sun Avenue, kde je jeden z mála pořád ještě fungujících barů Dead Cat. To je taky hezký paradox. Spíš se měl jmenovat Dead Men, protože kočky byly jedněmi z mála ještě pořád živých tvorů v tomhle městě. Obešel jsem povalený semafor na křižovatce. Ležel tu takhle už dobré dva roky a bylo mi jasné, že ještě dalších sto bude.
Těch pár z nás, co se obětovalo (nebo měli rádi tu poezii téměř mrtvého města, anebo byli prostě přeplacení), aby místo života ve virtuálu udržovalo v provozu tenhle kdysi technologický zázrak, na to prostě nestačilo. Přitom právě díky těm nevirtuálním zbytkům lidí město pořád ještě přežívalo. Tekla voda, šla elektřina, fungovala kanalizace i zásobování, které se ovšem omezilo jen na pár základních potravin schopných udržet lidský organismus při životě. Pokud jste chtěli krůtu, kaviár nebo skvělý francouzský koňak, tak jedině ve virtuálu. My, co jsme tu zůstali, jsme si museli zvyknout na housky, máslo, těstoviny, vodu, nějakou tu nenáročnou zeleninu a omezený výběr alkoholu a drog. Většina si to vynahrazovala útěkem do přiblblých virtuálních her během těch chvil, kdy nebyli ve službě. Patřím mezi ně. Tedy ne mezi hráče, ale mezi údržbu obecně. Ne že bych přímo pomáhal udržovat při životě město v agónii, ale starám se o ty, kdo ho mají udržovat. Takže jsem vlastně něco jako těch pár lékařů, hasičů a policajtů nebo personálu od rozvodných sítí.
3.
Dead Cat byl kdysi luxusní bar s luxusním vybavením, luxusním pitím, luxusními hosty a luxusními cenami. Dneska to je klasická nálevna, kde dostanete pivo, dva druhy vína (červené a bílé) a z tvrdého alkoholu mého oblíbeného Jacka Danielse, Kentucky whiskey a Jima Beama.
Viděl jsem dvacet let staré video, kdy ještě pod skleněnou podlahou tohohle baru byla zelenomodrá voda, kterou probublávaly duhové bublinky, a strop tvořila holograficky nasimulovaná hvězdná obloha se všemi planetami. Teď tvořila strop bílá popraskaná omítka s pavučinami a žádná holografie to nebyla. Na podlaze překližka zakrytá prošlapaným kobercem přesunutým sem nejspíš z vedlejší opuštěné kancelářské budovy.
Barman Jokyll je sběratel kanastových karet (které jsou vzácné, protože se už patnáct let nevyrábí) a oblíká se jako žolík. Těch svých úborů má nejmíň deset, možná i víc, a jsou přesně zkopírované podle těch žolíků na kartách.
„Čau, veliteli. Co si dáš?“ zeptal se, když jsem se opřel lokty o barový pult. Věděl už dopředu, co si dám, ale stejně se vždycky zeptal. To taky patřilo k poezii tohohle města.
„Jacka jako vždycky,“ řekl jsem a rozhlédl se po baru.
Většinou stálí hosté. Prsatá Margita v květovaných šatech, na kterých byly pampelišky na rukávech v oblasti ňader díky dynamice jejího těla zvětšené do dobře zalévaných slunečnic, Jack Rozparovač z místní drůbežárny (přestavěný supermarket Hallos) s prořídlými vlasy i zuby, tlustý Bill Crosby v šedém obleku z místní distribuce sociálních dávek (tutově měl na tom svém seznamu nejmíň stovku černých duší, aspoň jeho tloušťka tomu odpovídala) a Chip, který už je snad barový inventář. Chip je mírně (ale fakt jenom mírně) mentálně pozadu, což ovšem při jeho zaměstnání (údržba městské kanalizační sítě) není zase tak zásadní. Seděl tam nad svým půllitrem s pohledem upřeným na zvětralou hladinu piva úplně sám, věčný terč vtípků místní komunity.
„Hele, Chris to určitě ještě neslyšel,“ zahalekala na mě Margita a mávla svou obří paží připomínající vepřovou kýtu, abych přišel k jejich stolu.
Vzal jsem si z baru panáka Jacka a šel se k ní posadit. Vedle sebe měla Wolverina. Třicetiletého kluka, který pořád ještě nedosáhl konce puberty a který byl největší expert na hru Wolverine. Hrál ji pořád dokola, už snad posté, a měl načtené veškeré pasti, nástrahy a zákeřné zabijáky včetně všech jejich skrýší a číhajících pozic. Už si jenom stopoval, za jak dlouho se dostane do posledního osmého levelu.
„Znáš to, jak jde ten ožralej chlápek domů a bojí se?“ dýchla mi Margita pivní opary do ksichtu.
„Ne… mám dojem, že to ještě neznám.“
„Tak poslouchej, to se posereš… Jde jako ožralej chlápek domů… teda vlastně nejde, ale chce. A říká kámošovi: Hele, já jsem sťatej jak prase a bojím se, že mě manželka takhle domů nepustí.“
Wolverine vedle ní se už teď rozřehtal na celé kolo, přestože to nejspíš před pěti minutami celé slyšel.
„Začíná to dobře,“ prohodil jsem a hodil do sebe půlku panáka.
„No a ten kámoš mu říká: Na to se vyser. Víš, jak to dělám já? Prostě dojdu k našim dveřím, svlíknu se donaha a zazvoním. No a až manželka otevře, tak já rychle hodím ty svoje hadry dovnitř. A ona by mě nikdy nenechala stát nahatýho na chodbě, takže mě pustí.“
Wolverine se znovu rozřehtal.
„No tak že jo,“ pokračovala Margita, „kámoš mu poděkoval a že to půjde zkusit. No a druhý den se sejdou zase v hospodě a ten první kámoš se ho ptá: Tak jak to dopadlo? A ten druhý, co byl jako včera sťatej, říká: Úplně na hovno. Přišel jsem před ty naše dveře, svlíkl se donaha a zazvonil. No a když manželka otevřela, tak jsem všechny ty svoje hadry hodil dovnitř. No vidíš, řekl ten první kámoš. A co bylo dál? Průser. Protože když se dveře zavřely, ozvalo se: Příští stanice Park Avenue.“
Wolverine se řehtal tak, až mlátil hlavou do stolu.
Musel jsem se zasmát taky, aby měla Margita radost.
4.
Cestou zpátky zmrtvělou ulicí mě minulo pomalu se ploužící policejní auto. Ford s mírně chycenými blatníky a pokřiveným předním nárazníkem.
„Čau, Chrisi, chceš svézt?“ vykoukla holohlavá hlava Branta Brikciuse.
Čepici měl položenou na palubní desce a v ruce tlustý doutník.
„Díky. Ledaže bys to uměl do devátého patra.“
„Auta Jamese Bonda ještě bohužel nefasujem. Ale možná až se tohle rozsype, což bude nejspíš už zítra, dostaneme nějaký takový s raketovýma motorama a křídlama.“
Zastavil a ztlumil rádio. Ve městě pořád ještě vysílaly dvě stanice, i když to byli jen zběsilí nadšenci, živořící na pokraji svých možností, protože tu nebyl nikdo, kdo by si u nich zadal jakoukoliv reklamu.
„Čau, Chrisi,“ naklonil se přes Branta ze sedadla spolujezdce jeho parťák a podal mi otevřeným okýnkem ruku.
Šedesátiletý John Trevor. Tady v centru jsme se znali fakt všichni.
„Co to převážíte za květinku?“ zeptal jsem se a ukázal na zadní sedadlo, kde seděla blondýna středního věku se skelnýma očima a upřeně hleděla před sebe.
„Našli jsme ji na Blackbird Road. Nejspíš je zfetovaná, ale tvrdí, že dělá v Maryland General Hospital, tak se tam jedeme zeptat, jestli ji tam fakt nepostrádají.“
„Nejspíš anestezioložka,“ prohodil John, „a místo pacientovi před operací to píchla sobě.“
„A toho nešťastníka teď řežou zaživa,“ rozřehtal se Brant a popel z doutníku mu spadl na uniformu. Setřásl ho dvěma pohyby tučných prstů.
„Neznáš ji náhodou?“
Naklonil jsem se do okýnka.
„Ani náhodou.“
„A nechceš ji na noc do pelechu? My fakt nevíme, co s ní.“
„Zkuste nejdřív tu nemocnici,“ řekl jsem a zase vytáhl hlavu ven.
„Tak jo, tak my tam frčíme.“
„Šťastnou cestu,“ řekl jsem a zaťukal jim na střechu.
Brant zařadil jedničku, zesílil rádio, zahoukal na dva psy motající se před přední kapotou a policejní vůz se znovu vydal loudavým pohybem prázdnou ulicí směrem k nemocnici.
Neměli těžkou šichtu. Ostatně kriminalita je tady v reálu skoro nulová. V podstatě není co ukrást. Veškerý majetek všech lidí je soustředěný ve virtuálu. Reálné peníze už dávno neexistují a jediné, co jste mohli ukrást, pokud vás napadla ta šílená myšlenka vloupat se někomu do bytu, byl počítač. Nic cennějšího tady nikde nebylo. Pokud jste se opravdu rozhodli stát se lupičem a mít z té činnosti zisk, nezbylo vám nic jiného, než se přesunout do virtuálu.
Tam už je to ale něco úplně jiného. Mnohem horší podmínky a rozhodně ne tak férové jako v reálu, protože policie je tam prý daleko rychlejší (ty svině dokážou dělat prostorové skoky), a kromě pachových stop a rozborů DNA využívají i nesmazatelné digitální stopy, takže jejich úspěšnost je pětadevadesátiprocentní. Jak říkám, není to zrovna fér. Zlatý reál.
5.
Ta volba nebyla nijak složitá. Udržovat a hlavně financovat provoz reálného města stálo denně několik milionů dolarů, zatímco údržba virtuálního města stojí jen pár pitomých tisícovek. Ale hlavně šlo o energie. Od počátku devatenáctého století rostla spotřeba geometrickou řadou a bylo jasné, že dříve nebo později dosáhne nepřekročitelného stropu.
Vývoj nových technologií, méně náročných na energii, šel sice hodně rychle dopředu, ale pořád pomaleji, než ubývalo zásob ropy. Nápad přesunout reálný svět do virtuálního přišel na poslední chvíli. Počítače generující virtuální svět totiž spotřebují miliardkrát méně energie než ten reálný.
Z těch, kdo to pochopili nejdřív a přesunuli se do virtuálu v jeho začátcích, jsou dnes multimilionáři. Ti, kdo se tam museli přesunout později, v té neúprosné mašinérii ještě pořád bojují o svou pozici.
6.
Ráno jsem měl trochu problém. Kávovar stávkoval, nebo co, a podařilo se mi ho aktivovat až napotřetí (zatímco svoje tělo až napopáté). Zhltnul jsem k tomu kafi housku s jogurtem, který připomínal kosmickou stravu pro dlouhodobé lety, a jednu camelku a vydal se do práce. Naštěstí to nemám daleko. Jedno patro. Navíc směrem dolů. Napadlo mě až potom, co jsem se zařídil, že jsem to měl udělat obráceně. Zabrat si kus patra v podlaží pod naší kanceláří. Ráno ještě čerstvý by bylo lepší jít po schodech nahoru než stoupat večer utahaný. Ale rozhodně jsem to už nehodlal měnit.
7.
Měla něco kolem pětatřiceti. Možná třicet a možná taky čtyřicet. Pokud brala Wyplamyl, tak možná i padesát. Její ohoz odpovídal vyšším vrstvám, jestli vůbec něco takového v tomhle městě ještě existovalo. Bílá halenka se širokým límcem a perleťovým leskem a knoflíčky z temně modrého hyalitového skla, úzká sukně nad kolena v podobně modrém odstínu jako ty knoflíčky. Dlouhý krk s mírně vystouplou bradou, elegantní křivka rtů nad ní a malý nosík trochu nahoru – nepochybně pozůstatek šlechtických genů. A k tomu všemu lehce zvlněné meruňkové vlasy po ramena. Zvláštní, těžko definovatelný půvab.
V každém případě bylo nad slunce jasnější, že si ta meruňková hraběnka spletla dveře, protože nejmíň deset let žádné slunce neviděla. Klasická obyvatelka virtuálu. Když vystoupala těch osm pater a potom jsme ji bzučákem pustili dovnitř, ve dveřích chvilku zaváhala, pohledem přeletěla celou naši kancelář se všemi čtyřmi přítomnými a neomylně si to sebevědomým krokem namířila přímo ke mně. Nevím, jestli ji zmátly ty sytě zelené Gininy vlasy, nebo Markovo indiánské tetování na obličeji, anebo Robinovo tričko s nápisem Fuck your world, případně to byl důsledek jejích dokonalých analytických schopností kombinovaných s telepatií, že si jako nejvhodnějšího partnera pro svůj problém prostě vybrala toho nejchytřejšího z celého našeho nesourodého spolku.
Sedla si na židli z druhé strany mého stolu a malou kabelku z chameleoní kůže si způsobně položila na klín. Doplnil jsem si popis o oči v barvě pražených mandlí.
„Jorja Saglibenová, módní doplňky,“ řekla a natáhla ke mně půvabnou, nepřirozeně bílou ruku.
Stiskl jsem ji.
Byla úplně mimo. Tihle lidi už prostě reál nebrali vážně, byl pro ně totéž, co pro nás virtuál. Něco mimo jejich skutečný život. Jestli opravdu dělala v módních doplňcích, tak jedině ve virtuálních, protože tady nikdo nic takového nepotřeboval.
„Já jsem Chris Yanton… myslíte ve virtuálu.“
„No jistě,“ řekla, jako by tenhle svět pro ni vůbec neexistoval. „Ztratili se mi pštrosi. Všichni. Celkem čtyři, pane Yantone.“
Mark u stolu za mnou vyprskl smíchy a Gina vedle zvedla oči od monitoru. I ona rychle pochopila, že Saglibenová je exot z jiného vesmíru, který sem zabloudil omylem, a určitě byla zvědavá, jak se z toho vymotám. Je fakt, že jsem zvyklý na nejrůznější anomály, ale tahle Meruňka se zatím jevila jako extratřída.
„Pštrosy neděláme,“ řekl jsem, i když jsem věděl, že větší kravinu ani vymyslet nešlo. Jenomže já vážně netušil, jak bych měl na její sdělení zareagovat. Nijak zásadně ji to nerozhodilo.
„Říkaly mi holky… teda Melanie od nás, že jste jí našli šest koní.“
Začínalo mi být jasné, že tahle dáma se nedá jen tak odbýt a že její vznešenost si rozhodně nezaslouží, abych ji jednoduše poslal do hajzlu. To prostě nešlo, i když její přání k tomu přímo vybízelo. Možná kdyby byla chlap… Jenže ona nebyla chlap. Byla to hraběnka s meruňkovými vlasy a mandlovýma očima (mírně napraženýma). Otočil jsem se dozadu na Marka.
„Hele, vy jste někdo našel někde šest koní?“
„Ty jsi je našel, vole,“ ozvala se Gina od stolu u okna.
„Jo? A kdy, proboha?“
„1890. Teda jmenovalo se to Divoký západ 1890. Jinak to bylo před dvěma lety a ta farmářka se jmenovala Melanie Ginsburgová.“
Gina měla dokonalou paměť. Na rozdíl ode mě. Jasně že jsem tam našel nějaké koně. Kromě její ztracené společnice tam byli fakt i koně. Vypadli mi z paměti. Ta společnice totiž byla asi tak tisíckrát zajímavější než ten nejhezčí kůň.
Otočil jsem se zpátky k Meruňce.
„Jasně, paní…“
„Jsem slečna.“
Další body pro ni.
„Tak jo, opravdu jsem našel šest koní. Jenže to byla hra, víte? Hra Divoký západ 1890. A my nic jiného než hry neděláme. Nevstupujeme do virtuálu.“
„Tak tam jednou vstoupíte, co je na tom? Dobře vám zaplatím.“
Ta ženská byla vážně úplně mimo. Jenže ono bylo opravdu hodně složité bavit se s kýmkoliv z virtuálu, když pro ně žádný jiný svět vlastně neexistoval. Pro ně byl simulovaný svět možná tím jediným skutečným. A obráceně, ten skutečný byl jenom jeho simulovaný přívažek.
„Nejsou to obyčejní pštrosi, víte?“ pokračovala, jako bychom si už plácli. „Mají zvláštní peří, na kterém je založený celý můj byznys. To jejich peří má zvláštní lesk.“
Zapřel jsem se ve své otočné židli a vůbec nevěděl, jak reagovat.
„Něco jako paví peří, ale ještě zvláštnější. Vlastně něco jako duhové odlesky oleje na vodě, barevné odlesky na kompaktním disku, jestli víte, co myslím.“
„Asi vím. Ale stejně vám nemůžu pomoct. Kdybyste měla pštrosí farmu ve hře, tak jo, proč ne. Naloguju se tam a pokusím se udělat všechno, co je v mých silách, to mi věřte. Ale ve virtuálu prostě nejsme a ani tam nikoho nemáme. Nejsme na to zařízení ani vybavení. Můžeme vám pomoct bojovat s devítihlavým drakem, jsme schopní částečně eliminovat případného vetřelce ve vašem žaludku nebo zpacifikovat drzé elfy dobývající se do vašeho obýváku, ale ne cokoliv podnikat a řešit ve virtuálu.“
„Ale vždyť to je přece také svým způsobem hra.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Omyl… Je to něco úplně jiného. Fungují tam úplně jiná pravidla. Vlastně tam fungují pravidla reálného světa.“
„A právě to je váš omyl, pane Yantone. Protože kdyby tam fungovala pravidla reálného světa, tak ti moji pštrosi vůbec nemohli zmizet. Chovám je na střeše výškové budovy. Třicet šest podlaží.“
Nebyl jsem si jistý, jestli v Baltimore ještě funguje něco jako psychiatrie, ale ta ženská přede mnou pro ni rozhodně byla zralá. Zralá meruňka.
„Vy chováte pštrosy v centru města na střeše mrakodrapu?“ podivil jsem se.
„Neumí lítat, takže odletět nemohli. Hromadnou sebevraždu skokem dolů vylučuji, našla by se jejich těla. Takže je musel někdo svézt dolů výtahem. Ale postupně, všichni najednou by se do něj nevešli.“
„Aha.“
„Navíc je ve výtahu kamerový systém a na záznamu se žádní pštrosi v kabině neobjevili. Takže by je někdo z té střechy mohl dostat nákladním vrtulníkem.“
Podíval jsem se na ni utrápeným pohledem. Ve hře by to bylo jednodušší než vrtulníkem. Tam stačila plazmová zbraň a ti její pštrosi by se prostě vypařili. Ovšem to ve virtuálu, co nejvěrněji simulujícím realitu, opravdu nešlo.
„Pak je to věc pro tamní policii,“ řekl jsem.
„Tam jsem samozřejmě byla. Neví si s tím rady. Nezůstala po nich žádná stopa. A to jsem je dokonce uplatila, aby se mrkli i do technických záznamů generujících celé město, což se dělá jen výjimečně, při hrdelních zločinech. Ale ani tam na nic nepřišli.
Myslím si, že je v tom nějaký podvod. Někdo mi je prostě moc záviděl a nepřenesl to přes srdce. Někdo zvenčí.“
„Jak to myslíte zvenčí?“
„No, tady odsud, kde jsme teď my. Někdo přímo ze Správy systému.“
„To je kravina. To si nikdo netroufne. A navíc je to mnohonásobně kontrolované a lítá v tom tolik peněz, že to prostě nejde. To by se celý systém okamžitě zhroutil. Podívejte, my pro vás opravdu nemůžeme nic udělat. Tohle je práce pro lidi tam. Kromě policie je tam určitě i spousta soukromých detektivů, poradců…“
„To samozřejmě ano… Ale já si myslím, že tohle je práce právě pro někoho zvenčí, víte? V systému to nikdo vyřešit nedokáže. Chci někoho mimo. Je to věc, která ten systém přesahuje,“ řekla a zadívala se na mě těma mandlovýma očima.
„To asi těžko, protože…“
„A sestra je taky divná,“ přerušila mě.
- Petr Heteša: Fatal Virtual
- Brokilon, prosinec 2013
- obálka: Jan Doležálek
- 423 stran, 298 Kč
