Faktor nanebevzetí, Pandorská trilogie 3
 |
Frank Herbert, Bill Ransom: Faktor nanebevzetí
Jephtha Twain snášel tři dny tu nejsilnější bolest, a o to šlo.
Hrdlořezové Válečnické unie byli profesionálové, kdyby omdlel, bylo by to
prostě plýtvání jejich časem. Za tři dny v jejich rukou neomdlel ani
jednou. Věděli, že jim k ničemu nebude, hned od začátku. Zbytek jeho
utrpení byl trestem za to, že je připravoval o čas. Když posléze
ukončili mučení, zavěsili ho, jak předem věděl, na obsidiánový útes
pod vrcholem. Rozvratníky často vyvěšovali, aby umírali před očima osady,
která si z toho měla vzít ponaučení – přesný význam toho ponaučení
nebyl nikdy jasný.
Ti tři z Válečnické unie ho tam pověsili potmě, stejně jako ho za tmy
sebrali, a Jephtha je kvůli tomu měl za zbabělce. Levé víčko měl méně
opuchlé než pravé a podařilo se mu je pracně otevřít. Od černé líce
moře se na hvězdnatou oblohu vkrádal slabý náznak úsvitu. Dole pod ním,
u setmělého přístaviště v osadě, se pohupovala světla přívozu,
naloženého jako obvykle v tuhle dobu dělníky. Na Projektu Vesmírná loď
se střídaly směny.
Pohyblivá světla ponorných přívozů se míhala černí nočního moře od
osady v Kalalochu až ke komplexu odpalovací věže projektu. Podél
pobřeží Kalalochu se na všechny strany vějířovitě rozprostíralo
bludiště organikových hrází a skalnatých výběžků, na nichž probíhaly
nové akvakulturní projekty Mořanské obchodní. Na žádném z nich Jephthu
nezaměstnali poté, co mu zabavili rybářské náčiní a odebrali licenci.
Jeho parťák si nechal pár ryb pro sebe, místo aby je zaregistroval
v přístavu. Ředitelova „nová ekonomika“ to zakazovala, a Ředitelovi
pohůnci s oběma udělali krátký proces.
Pod rozevírající se ranní oblohou Jephtha cítil, jak je stále lehčí a
jak se odlučuje od svého těla. Sloupl ze sebe bolest, jeho já vyklouzlo
z poraněné kůže jako z rozpuštěné polevy a pozorovalo ochabující
trosku těla z vrcholu balvanu, pár metrů vzdáleného. Tady na jihu trvaly
pandorské dny skoro čtrnáct hodin. V duchu se ptal, kolik nadechnutí
ještě zbývá tomu ranci polámaných žeber a bolesti.
Marica, říkal si, moje Marica a naši tři špuntíci.
Válečnická unie řekla, že je taky dostihne.
Budou si myslet, že by jim třeba mohla něco povědět. Budou tvrdit, že jeho
žena a jejich tři maličcí jsou nebezpeční rozvratníci. Začnou dětmi,
aby ji přiměli mluvit, a ona nemůže nic říct, protože nic neví. Jephtha
pevně zavřel zdravé oko před krví a studem.
Ředitelova „zvláštní eskadra“ Válečnické unie proťala Jephthovi
hrudník a záda háky maki, ocelovými rybářskými háky s ostrým
zakřivením o velikosti palce. Ty zachycovaly odlesky čerstvého denního
světla jako prsní krunýř brnění. Ocelové otěže a kabelové vodiče mu
visely ke kolenům jako kilt. Třpyt háčků a také pach jeho krve
přilákají švihouna, který ho zabije.
Jephtha na takovéhle háčky nachytal tisíce maki, navázal desetitisíce
těchto udic na stovky rybářských šňůr. Většina z nich teď visela
volně, cinkala v rytmu jeho pohybů nebo ve vzácném ranním vánku. Jeho
váhu nesly dva tucty háčků – dvanáct z nich protínalo kůži na hrudi
a dvanáct na zádech. Domníval se, že i to má nějaký význam, ale
neřekli mu jaký. Ale řekli mu to, co chtěl už léta vědět.
Stíny jsou skutečné! Jephtha si tu myšlenku přehrával v hlavě
zas a znova. Stíny jsou skutečné!
O těch Stínech slyšel každý, ale nikdo, koho znal, se nikdy se žádným
nesetkal. Teď se v několika posledních měsících vynořilo záhadné
vysílání, které se objevovalo na hologramu nebo v telce nebo v rádiu –
vysílání „Stínoboxu“. Všichni říkali, že tohle je dílo
Stínů. Ve všech vesnicích se povídalo o tom, že bojují za svržení
Ředitele, Raji Flatteryho, a ochromení jeho prodloužené ruky. Noční
zpravodajství přinášelo denně zprávy o činnosti Stínů: zatoulané
zásoby, krádeže potravin, sabotáže. Všechno nepopulární a všechno, co
škodilo Ředitelovu cíli, se hodilo na krk Stínům, včetně přírodních
pohrom. „Stínobox,“ využívající vzdušný prostor pirátsky a velice
zručně, podával zprávy o Řediteli.
Jephtha se šeptem poptával u mnoha prahů, snažil se přidat ke Stínům,
ale nic se nedozvěděl. „Stínobox“ mu poskytl dostatečnou naději, aby
udeřil na vlastní pěst. Nyní už chápal, že právě takhle Stíny
fungují.
Chtěl zničit samotné sídlo moci – hlavní elektrárnu mezi Ředitelovou
soukromou parcelou a rozlehlou výrobní osadou, která s ní sousedila,
Kalalochem.
Elektrárna, kterou si Jephtha vybral, byla vodíková recyklační továrna,
dodávající vodík, kyslík a elektřinu všem subdodavatelům Ředitelova
vesmírného programu. Kdyby se mu podařilo vyhodit do vzduchu továrnu, padl
by Flatteryho milovaný Projekt Vesmírná loď a jeho oběžné továrny na
nějakou dobu na zadek. Městská chudina je zvyklá se obejít, usuzoval
Jephtha. Tisíce z nich vůbec ani elektřinu neměly. Nejvíc to poškodí ten
nový Projekt Vesmírná loď a Flatteryho. Mohl si domyslet, že Ředitelovu
ochranku to už také napadlo.
Výslech byl velmi staromódní, jako většina výslechů. Snadno ho chytili a
tři dny nutili stát nahého s kápí na hlavě, přičemž ho mučili pro nic
za nic. Nyní mu přehršle ocelových opratí cinkala o háčky, kdykoli
pohnul některým svalem. Jeho rány už většinou přestaly krvácet. O to
víc ho štípaly mouchy. Po levé noze mu lezli dva jedovatí plochokřídlí,
třepetající křídly v jakémsi rituálním tanečku, ale žádný z nich
ho nekousl.
Švihouni, modlil se. Když už, ať jsou to švihouni, a
rychle! Kvůli tomu ho sem pověsili – jako návnadu na švihouny.
Zakuklení švihouni na něj zaútočí prudce, jak mají ve zvyku, pak
zůstanou viset na maki háčcích a sami se stanou kořistí. Jejich kůže
vynese na vesnickém trhu pěkné peníze. Pro ochranku to byla zábava a Jephta
prve slyšel, jak si plánují dělení peněz, které za kůži utrží.
Nechtěl být uďobán k smrti, švihoun by mu docela vyhovoval. V ústech
měl žízní tak vyschlo, že mu při každém zakašlání pukaly rty.
V tomto hladovém pádu svého života se Jephtha odvažoval doufat ve dvě
věci: že se přidá ke Stínům a že zahlédne Její Svatost Cristu Galli.
Pokud šlo o Stíny, snažil se ze všech sil. Tady, přikovaný ke skalám
s vyhlídkou na Ředitelovu parcelu, pozoroval Jephtha zatmívajícím se
zrakem pohyby početného dvora.
Ona je možná mezi nimi, říkal si. Točila se mu hlava. Nadmul hruď
proti hákům a pomyslel si: Kdybych byl Stín, dostanu ji odtud.
Crista Galli byla svatá nevinná, záhadná mladá žena, narozená před
čtyřiadvaceti lety hluboko v porostech divoké řasy. Když Flatteryho lidé
před pěti lety vyhodili do vzduchu ložisko zdivočelé řasy, vynořila se
spolu s troskami na hladinu i Crista Galli. Jak ji řasa pod vodou vychovala a
předala nazpět lidstvu, bylo jednou z oněch záhad, které Jephtha a jeho
rodina přijímali prostě jako „zázrak“.
Povídalo se, že Crista Galli je nadějí na spásu Pandory. Lidé tvrdili, že
nakrmí hladovějící, vyléčí choré, utěší umírající. Ředitel,
kaplan-psychiatr, ji držel pod zámkem.
„Potřebuje ochranu,“ řekl tehdy Flattery. „Vyrůstala s řasou, musí
poznat, co je to být člověkem.“
Jaká ironie, že se zrovna Flattery ujal úkolu naučit ji být člověkem!
Jephtha teď věděl tak jasně, jak jen mu transcendence bolesti umožňovala,
že ji Ředitel tam dole vězní a že všichni Pandořané jsou jeho otroky.
Až na to, že až dosud byly na úpatí vysočiny Jephthovy řetězy
neviditelné: řetězy hladu, řetězy propagandy, řetěz strachu, který mu
rachotil v hlavě jako zuby drkotající zimou.
Modlil se, aby ochranka nenašla Maricu a špunty. Osada se rozšiřovala, lidé
skrývali lidi jako ryby v hejnu.
Možná…
Zavrtěl hlavou, až se strašlivé háky a otěže rozcinkaly. Necítil nic
kromě chladivého vánku, který se vznášel od ranního odlivu. Přinášel
známý jodový pach řasy, rozkládající se na pláži.
Tam! V přístavu, v hlavní budově…
Záblesk zmizel, ale Jephthovi se prudce rozbušilo srdce. Zdravé oko mu už
neostřilo a padala na něj nová tma, ale byl si jistý, že postava, kterou
prve zahlédl, byla bledá Crista Galli.
Ta o tomhle nemůže vědět, říkal si. Kdyby věděla, jaká obluda je
Raja Flattery, a kdyby mohla, pak by ho zničila. Kdyby věděla, určitě by
nás všechny zachránila.
Jeho myšlenky se opět stočily k Marice a špuntům. Nebyly to ani tak
myšlenky, jako spíše sny. Viděl ji s dětmi, ruku v ruce, jak ve
slunečním svitu šikmo přechází po louce. Jediné slunce jasně zářilo,
ale nepražilo, nebyl tam žádný hmyz. Bosé nohy se jí bořily do měkce
masitých květů tisíců různých květin…
Skřek švihouna odněkud zdola ho vytrhl ze sna. Věděl, že neexistuje louka
bez hmyzu, nikde na Pandoře se nedá chodit bosky mezi květy. Věděl, že
vashonská ochranka a Válečnická unie jsou proslulé svou vytrvalostí, svou
efektivností, svou nemilosrdností. Půjdou po jeho manželce a dětech, a
najdou je. Jeho poslední nadějí bylo, že ho švihoun najde dřív, než sem
nahoru vedle něj zavěsí to, co zbude z Maricy.
- přeložila: Jana Pacnerová