Excelsior!, aneb My z devatenáctého století
 |
Název sborníku, který právě držíte v ruce, je vzletný, obrazný, poe-tic-ký, kultivovaný, společensky na výši, vypulírovaný, vábivý a mnohé přislibující; prostě přesně takový, jaký má být. Má jen jednu drobnou, nepatrnou, malilinkatou chybičku: aniž bych podceňoval erudici a nepochybně vysokou inteligenci našeho P. T. čtenářstva, jest se obávati, že jeho první půli ne každý porozumí. Jedním z nikoli nejmenších účelů této předmluvy tudíž budiž ono záhadné slovo beze zbytku vysvětlit, a na svou čest slibuji, že v ní tak opravdu učiním. Avšak napřed… Napřed mi promiňte.
Po způsobu egomaniaků začnu velmi, velmi osobně.
~ ~ ~
Je to už dávno. Ne tak dávno, aby se po světě ještě (s výjimkou jisté jihoamerické náhorní plošiny, jak o tom laskavě informuje sir Arthur Conan Doyle) proháněly diluviální příšery, ba ani ne tak dávno jako ony časy, kdy v jinak krásném městě Paříži zdivočelá chátra zdobila pouliční lucerny lidmi lepšími, než byla sama, leč přesto dosti dávno, aby se dosud na počátku letopočtu psala jed-nič-ka; dokonce tak dávno, že okamžik, kdy ji vystřídá další číslice, pro nás byl budoucností nedozírně vzdálenou. Vždyť do něj chybělo zhruba čtvrt sta let, dovedete si to představit?
Takže tehdy, když mi bylo zhruba dvanáct nebo třináct let, pojal jsem úmysl napsat román. Což není nic neobvyklého, přihodilo se to leckomu. Ten můj se měl odehrávat nějak kolem roku 1830 a pojednávat o tajemném cizinci, který po letech přijíždí do rodných končin, aby se strašlivě pomstil za zločin, spáchaný na něm kdysi před lety… Chechtáte se? Jen se smějte, já tu historku dokončím. Býval jsem robě poměrně metodické, když mi o něco šlo, takže jsem si tenkrát udělal rozpis jednotlivých kapitol i s názvy a předpokládanou délkou (tuším, že to mělo být asi šestnáct kapitol po dvaceti stranách), a tím to skončilo. Skutečná realisace pohořela na tom, že jsem sice měl visi, nikoli však potřebné životní zkušenosti a k nim schopnost odít ji do slov – a taky že prvotní nadšení záhy utlumila vrozená lenost. Za týden, za dva jsem na celý projekt zapomněl a bylo po ptákách. Leč k věci.
Jak nepochybně tušíte, celý ten záměr ve mně vzbudilo něco, co jsem den předtím spatřil v televisi, a vsadil bych se, že většina z vás se v tuto chvíli už domnívá, že ví, co to bylo. To je přece jasné, říkáte si, Hrabě Monte Cristo jako vyšitý, nic jiného to být nemohlo… No, tak teď se zase směju já. Dumasova Monte Crista jsem v té době vůbec neznal, prvně jsem jej viděl až nějak za rok nebo za dva (v oné stařičké, dodnes dle mého soudu nejlepší versi s Jeanem Maraisem) a knižně se mi dostal do rukou dokonce ještě později. O dalších románech s podobným tématem – a že jich není málo – ani nemluvě; to všechno mne teprve čekalo. Kdepak, tím prvotním impulsem byl docela jiný příběh…
Neuhodnete to, tohle se totiž uhodnout nedá: bylo to zfilmování Balzakova Otce Goriota. Tématicky úplně jinde, jediný „tajemný cizinec“ je tam padouch Vautrin, řečený Oklamsmrt, pomsta se žád-ná nekoná, dobrodružno vlastně taky ne – a přesto to na mne mělo tenhle účinek. Nikdy se mi nestalo, že bych po shlédnutí Vinnetoua chtěl stvořit vlastní indiánku, ani že by mne dejme tomu Ikarie XB-1 ponoukla k psaní sci-fi, a už vůbec ne, že by mne Dákové lákali k anticko–historické tvorbě. Ale tento svět, svět černých kočárů a hranatých luceren a pánů v cylindrech a bambitek skrývaných pod rozevlátými plášti, tak ten mi učaroval.
A jak se zdá, nejsem v tom sám. Rozmach fenoménu zvaného steampunk to dokazuje velmi přesvědčivě.
~ ~ ~
Už jsem o tom obšírněji psal jinde (konkrétně v doslovu antologie Žoldnéři Fantasie 2013: Knížata páry a ducha, rovněž vydaném péčí nakladatelství Straky na vrbě, chcete-li si to dohledat). Steampunk má mnoho podob, může se odehrávat v minulosti, současnosti i budoucnosti, v našem světě nebo v alternativním, důraz v něm může být kladen na parní stroje a všeliká lesklá udělátka anebo na dobovou módu či třeba na historické souvislosti, ale ať už je pojat jakkoliv, právě toto je pro něj určující: okouzlení devatenáctým stoletím. Stylisovaným devatenáctým stoletím, pravdaže, a nadto většinou dováděným do nejrozličnějších extrémů, ovšem ten základ tam je vždycky. A je úplně jedno, jestli vás k němu dovedly příběhy Sherlocka Holmese, verneovky, hraní s modelovými vláčky anebo prostě to, že si – v dívčím případě – v korsetu připadáte více sexy. Nakonec se stejně všichni sejdeme na téže lodi: komín chrlí oblaka uhelného dýmu, lopatková kola s cákáním ukrajují nekonečnou hladinu a v dálce před námi se na obzoru modrá neznámá zem…
(Případně je to vzducholoď. Nebo vlak uhánějící nekonečnou prérií. Ono na tom nakonec nezáleží; jak praví klasik, důležitá je cesta. A cíl zůstává tentýž.)
Ta loď pluje už dávno, a dlužno říci, že – bohům žel – dlouhou dobu putovala poloprázdná. Zato v posledních několika letech se na ni plavci jen hrnou… Zatím těžko soudit, zda je to dobře nebo špatně, ale je nás na ní čím dál víc. Soudím ovšem, že důvod je očividný – lidstvo devatenáctého století (míním jeho autentické obyvatele, ne nás, kteří si na ně jenom hrajeme) bylo svou současností nadšeno. Pokrok spěl kupředu, každý den přinášel nové úžasné vynálezy a žilo se stále pohodlněji…
Dvacáté století tohle zlomilo; počínaje první světovou válkou sice pokrok stále spěl kupředu, avšak lidé mu přestávali rozumět, a co hůř, začali mít pocit, že nevede k lepšímu. Se všech stran se valily spěch, nervosita, posléze i všudypřítomný nukleární strach – a století jednadvacáté, jak jsme jej zatím zažili, si přes všechny svoje zázraky nevede o nic lépe. Proto se tak rádi vracíme do oněch dávno minulých vysněných zítřků: chybí nám progres, znamenající naději. A nadšené ohromení.
(Ovšemže ne vždy je tam najdeme; stigmatu současnosti se člověk jen tak nezbaví. Leč hledat můžeme pořád…)
~ ~ ~
Čímž se dostávám zpět k názvu této knihy. Vznikl, což je možná světový unikát, ve veřejné internetové diskusi; prvotní formulaci si již nepamatuji, ale probíraly se různé variace jako „Přidejte páru“ či „Přilož pod kotel, gentlemane“ (mimochodem Martin Šust, když nezávisle na nás volil titul pro svou nedávnou překladovou antologii Plnou parou, zjevně uvažoval velmi podobně), až se dospělo k současné versi. Již tehdy jsme si ovšem byli vědomi, že ono zvolání bude ne každému srozumitelné a že vyžaduje jistou vysvětlivku; pročež zde ji máte.
Jedním z nejvýznamnějších amerických básníků devatenáctého století byl – vedle Edgara Allana Poea a Walta Whitmana – jistý Henry Wadsworth Longfellow (1807 – 1882). Celé jeho dílo rozebírat nehodlám, nám stačí vědět, že jeho vůbec nejslavnějším opusem je obsáhlý epos Píseň o Hiawathovi – obsahově i významově něco podobného jako u nás Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský nebo v Irsku Písně Ossianovy, avšak s přiznaným autorstvím – a že druhým nejslavnějším je právě krátká lyrická balada nazvaná Excelsior! (kteréžto z latiny pocházející zvolání se obvykle překládá jako „Stále výš!“, ač prosté „Vzhůru!“ by úplně stačilo). A hle, konečně jsme u toho…
Obsah dotyčné básně je prostý. Vypráví se v ní o mladíkovi, drápajícím se vzhůru do Alp s praporem nesoucím tento nápis; kdekdo mu cestou říká, aby tam nelezl, že se tam projít nedá a že se určitě zabije, jenže on si nedá pokoj a leze a leze, až skončí na vrcholu napůl pohřbený v závěji, avšak ve zmrzlé paži nadále svírá svou standartu a ukazuje jí k nebesům… Longfellow tuto baladu publikoval v roce 1841 a rychle jí vyvolal slušný poprask: soudobí čtenáři ji chápali jako alegorii nezadržitelnosti pokroku a „Excelsior!“ se stalo heslem dne. Byly tím slovem pojmenovávány lodě, lokomotivy, budovy, dokonce šachová úloha; stát New York si je vetkl jako motto do znaku. Kdoví, snad i věhlasný baron Pierre de Coubertin, když ke konci století formuloval své proslulé olympijské heslo, se inspiroval právě zde… A tak dále.
(Mimochodem: Mám dojem, že i v našich končinách to bývala kromě jména několika hotelů rovněž značka výrobce pánských košil, a to si nejsem jist, jestli dotyčnou veršovánku vůbec někdy někdo přeložil do češtiny. Některé věci jsou zkrátka nakažlivé.)
~ ~ ~
Leč dosti nudné přednášky. Co jste se měli dovědět, již víte, siréna houká, parní stroj duní, ojnice jsou namazány, ručička manometru se nebezpečně chvěje na hranici červeného pole, kotevní lana se napínají a nepoznané obzory čekají; nebudu vás tudíž dále zdržovat. Stateční gentlemani, zapněte si řádně redingoty a ujistěte se, máte-li revolver či tlakovou pušku pohotově, spanilomyslné dámy, zavažte sobě pevně pentle klobouků, nastupte na palubu, obraťte následující list a –
EXCELSIOR!!!
20. září 2014, Leonard Medek
