Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, ve dnech 25.-29.10. bude v brněnském Arrakisu zavřeno z důvodu dovolené. Omlouváme se a děkujeme za pochopení.

Duchové ze záhrobí, Hledači duchů 4, Simon R. Green

Green Simon R.: Hledači duchů 4 - Duchové ze záhrobí

Seznamte se se zaměstnanci Carnackiho institutu – JC Chance: vedoucí týmu, statečný, šarmantní a až nesnesitelně arogantní; Melody Chambersová: technočarodějka, která udržuje v chodu veškerou jejich nadpřirozenobi­jeckou výbavu a Štístko Jack Palmer: děsivě ponurý telepat. Jejich popis práce: udělat NĚCO s duchy, uložit je k věčnému odpočinku, vypudit je a když to nepůjde po dobrém, tak jim nakopat ty jejich ektoplazmatic­ké zadky…

Jejich nejnovější úkol zavede JC a jeho tým do malé vesničky na venkově, která se pyšní slavnou strašidelnou hospodou. JC se zprvu domnívá, že duchové U Králova erbu jsou spíš městský mýtus než něco, co vyžaduje zásah Hledačů duchů. Ukáže se ale, že jedna z historek má pravdivé jádro: ta o ženě, která v hostinci našla útočiště před neobvyklou bouří, večer odešla na kutě do svého pokoje – a zmizela navždy. Ta neobvyklá bouře… se patrně hodně podobala té, která začala zuřit venku, sotva Hledači duchů dorazili do hostince.

Členové týmu se pustí do pátrání, ale záhy jsou jeden po druhém nuceni čelit nepříjemným pravdám o sobě, o svých vztazích a strašení jako takovém – pravdám, které by mohly Štístka Jacka popostrčit přes okraj příčetnosti k šílenství, jehož se vždycky bál…

Dostat se k Chimera House jim dlouho netrvalo, když měli na palubě Štístka. Díky své zázračné telepatické mysli dokázal najít všechny zkratky, vyhnout se překážkám a když to bylo třeba, přinutit ostatní, aby se jim co nejrychleji klidili z cesty aniž věděli, proč to vlastně dělají. Také pomáhalo, že JC jel jako ďábel, přičemž zcela ignoroval občasné kvílení a protesty svých pasažérů. Když se blížili k cíli, zamyšleně se podíval na Štístka.

„Já vím, že se ulice zdají být prázdné. Ale nemohl nás někdo sledovat? Nepozoruje nás třeba někdo z dálky?“

„Ne a ne,“ odpověděl Štístko a oběma rukama odhodlaně svíral svůj bezpečnostní pás. Spolu s velice důrazným ‚Ani náhodou‘. Věděl bych to.“

„Můžu to ověřit,“ řekla Melody okamžitě, odhodlaná nenechat se takto ignorovat. „Někde v batohu mám zatraceně dobrou detekční soupravu.“

„Než ji zkalibruješ a nastavíš, dávno budeme tam,“ zabručel Štístko.

„Někdo si tady koleduje o rychlou návštěvu víly Plácalky,“ opáčila Melody.

Chimera House se nacházel přímo uprostřed londýnské obchodní čtvrti, ale když JC konečně dupl před velkou kancelářskou budovou na brzdy a vůz se zakvílením zastavil, v širém okolí nebyl vůbec nikdo. Ani živá duše. Což bylo dost podezřelé, protože v této části Londýna je někdo vždycky, v kteroukoliv denní a noční dobu. Počínaje policisty a bezdomovci až po flamendry a menší celebrity – všichni připraveni dělat něco, co by se nemělo, protože nablízku nebyl nikdo, kdo by to viděl…

Melody už vyskočila z vozu a ruční skener měla v pohotovosti. Mávala jim kolem sebe, upravovala nastavení a když neudělal co po něm chtěla dostatečně pohotově, tloukla do něj rukou. Štístko naopak z vozu nijak nespěchal, aby mohl zaujmout patřičně schlíplý postoj a dát tak všem najevo, jak je nešťastný, že je více méně vzhůru v tak nekřesťanskou ranní hodinu. JC také vystoupil, pečlivě vůz zamknul a pak se posadil na jeho kapotu a zamyšleně se rozhlédl kolem.

„Nikde žádné známky života,“ ohlásila Melody. „Ani ničeho mrtvého, JC. Je mi líto, ale jsme tady úplně sami.“

„Špatné vibrace,“ pronesl Štístko moudře. „Lidé cítí, že tohle je zlé místo, a snaží se mu vyhnout i když netuší proč. Ani já bych tady nebyl, kdybych nemusel. Ze všech míst na světě si musela Kim vybrat pro svoje znovuzjevení zrovna tohle. Nelíbí se mi tady. Mám z toho zimnici. Vy z toho nemáte zimnici? Ani bezdomovci tady nespí ve dveřích. Celá tahle oblast je duchovně znečištěná až do hloubí kamene a betonu.“

Tři Hledači duchů se drželi těsně vedle sebe a obhlíželi si místo profesionálně kritickýma očima. Nikdo z nich tady od té krajně znepokojivé události s Novými lidmi nebyl. Což… bylo možná lepší. Chimera House pořád dominoval okolí, obří kovová a skleněná kancelářská budova vypínající se nad otevřeným prostranstvím před sebou. I toto prostranství působilo dojmem chladu a prázdnoty, ozářené noční hvězdnou oblohou a bledým měsícem. Více světla ale dodávala studená jantarově žlutá záře pouličních lamp.

Od velké bitvy v Chimera House bylo všechno pečlivě odklizeno. Nikde nebylo ani památky po trhlinách v zemi nebo rozbitých oknech okolních budov. Všechna krev a mrtvoly byla uklizena a odvezeny… Někdo si dal skutečně hodně práce, aby to tady vypadalo jako že se tady vůbec nic nestalo.

Sám Chimera House byl tichý a prázdný. Nikde se nesvítilo a přes zavřené dveře visely těžké železné řetězy. Vstupovat dovnitř bylo zakázáno a pokud jste byli dost rozumní, nepátrali jste, kdo to zakázal. JC si budovu prohlížel velice bedlivě. Nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, že mu budova pohled oplácí. A nikoliv v dobrém.

„Neměl by před budovou někdo hlídkovat?“ zeptal se Štístko. „Myslím ozbrojené stráže, těžce ozbrojené, aby byla jistota, že se nikdo nebude zajímat o to, co zůstalo uvnitř?“

„Chimera House měl být stržen,“ odpověděl JC. „Srovnán se zemí a nahrazen jinými budovami. Kvůli těm opravdu zlým věcem, ke kterým tam došlo. Bylo toho víc než dost na to, aby se z celé budovy stal podivný atraktor přitahující zlé lidi a věci z širokého okolí. Takže se ptám: proč je ještě tady?“

„Měl bys číst meziresortní oběžníky,“ řekla Melody. „Někdo hodně vysoko v potravním řetězci rozhodl proti Carnackiho institutu. A tím myslím někdo se skutečně velkým vlivem.

Trvali na tom, aby byla budova zachována až do úplného dokončení vyšetřování jejího obsahu. Šéfka hrozně zuřila. Hádala se ze všech sil. Ale k ničemu to nebylo.“

„Mluvíš o politickém nebo podnikatelském vlivu?“ zeptal se Štístko.

„Ano,“ řekla Melody.

„Aha.“

„Na téhle úrovni je to více méně totéž,“ konstatoval JC. „Jak se jmenovala ta velká společnost, která prováděla v Chimera House ty lékařské experimenty, co se jim tak vymkly z rukou?“

„Flexibilní řešení, a.s.,“ odpověděla Melody. „Jedna z největších farmaceutických společnostní na světě. Kampak se posadí osm set liber těžká farmaceutická společnost? Kamkoliv chce…“

„Ale jaký smysl má udržovat Chimera House v tomto stavu?“ zeptal se Štístko. „Nikdo tam nebude moci pracovat celé věky. Odstranit odtamtud psychické znečištění si vyžádá roky, spíš desetiletí. Slyšeli jste o syndromu nemocných budov; tak tedy Chimera House je psychický ekvivalent viru Ebola. Celý ten barák je šílenství na špejli, které může kdykoliv propuknout.“

JC si nemohl nevšimnout, že se Štístko po celou tu dobu, co o Chimera House mluvil, nedokázal na budovu ani podívat. Neskrývané napětí v jeho hlase slyšeli všichni.

„Možná pro ně má cenu právě to, co se v té budově stalo,“ řekl JC. „Pro Nehynoucí tělo nebo jeho agenty… Možná chce zachovat zlá místa jako slabé body ve stěnách světa, aby skrze ně mohlo prorazit zpátky tam, odkud přišlo.“

„Nezačínej,“ okřikla ho Melody. „Je už tak dost zlé žít s depresivním paranoikem; mít dva takové v týmu rozhodně nepotřebuji.“

„Mě se tady nelíbí!“ postěžoval si Štístko hlasitě. „Cítím se… zranitelný. Jako cíl. Jako bych stál uprostřed střelnice, přímo v černém poli zatraceně velkého terče. S menším terčem namalovaným na čele.“

„Mohl by ses prosím tě sakra uklidnit?“ řekla Melody a zamávala kolem sebe příručním skenerem. „Kromě nás tady není nikdo!“

„Vždycky tady někdo je,“ namítl Štístko. „Nikdy nejsme sami, ať jsme kdekoliv. Svět je přeplněný… Vidím věci, cítím je… já chci pryč!“

„Nikam nepůjdeme, dokud se neobjeví Kim!“ prohlásil JC rozhodně. „Bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat. Seber se, Štístko. Tohle přece není tvoje první rodeo.“

Štístko si nešťastně odfrkl a začal si odhodlaně prohlížet svoje boty. „Pořád bych rád věděl, proč to tady nikdo nehlídá.“

„On je možná paranoik, ale na tomhle něco je,“ řekla Melody. „Jsem si docela jistá, že to byla jedna z podmínek, pod kterými nechali budovu stát. Takže, kdepak jsou?“

„Někdo je musel odvolat,“ prohlásil JC. „Což nasvědčuje… že někdo věděl o tom, že tady přijdeme, ještě dřív, než my.“

Stáli ve velice sevřeném hloučku. Pořád bylo velice brzy ráno, chladno, ticho a pusto. Nikde nebyl nikdo živý, ani mrtvý. Klidem a mírem se to ale zrovna nazvat nedalo. JC, Štístko a Melody se třásli v ranním chladu a podupávali nohama o dlažbu, aby se zahřáli.

„Je to tady jako minule,“ konstatovala Melody.

„To raději ne,“ odpověděl Štístko. „Tehdy jsme měli štěstí, že jsme z toho vyvázli se všemi důležitými kousky těla pořád ještě na místě. Kráčející mrtvoly, šílení lékaři s ostrými nástroji, zdivočelé transplantáty, Gog a Magog a Noví lidé… Měli bychom dostávat rizikové příplatky. Měli bychom mít odbory!“ Zamračil se kolem sebe a pořád se při tom pečlivě vyhýbal pohledu na Chimera House. „Nikdy by mě nenapadlo, že to bude takové, až se k nám Kim zase vrátí. Myslel jsem, že budeme muset dobýt nějaký hrad a zápasit s nestvůrami, abychom naši ztracenou princeznu vysvobodili z jejich spárů.“

JC se na něj usmál. „A ty bys to udělal, že?“

„Samozřejmě!“ odsekl Štístko překvapený a trochu pobouřený představou, že by o tom mohl JC pochybovat. „Je to sice tvoje přítelkyně, ale zároveň byla i naše parťačka.“

„To je sakra pravda,“ prohlásila Melody. Něžně objala Štístka kolem ramen. „Je velice sentimentální, takovým tím nevtíravým způsobem.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Štístko. „Všechno má svoje meze. Dávám Kim ještě deset minut a jestli se do té doby neobjeví, čekám v autě. S topením naplno.“

„Sentimentální, ale praktický,“ řekla Melody. A pak zmlkla, popadla Štístka za bradu a otočila ho tak, že jí hleděl přímo do očí. „Štístko, co je to s tebou? Třeseš se po celém těle a zimou to není. Copak jsou ty psychické otisky vážně tak zlé?“

„Celá tahle oblast je přímo nasáklá divnými energiemi,“ odpověděl Štístko a vytrhl se jí. „A tím myslím doopravdy divnými. Víš, jsou to čiré informace vpité do povrchu světa a vyzařující na všechny strany jako nouzové vysílání z nebe a pekla… A pro mě je čím dál těžší nepustit si to do hlavy.“

Melody znovu zkontrolovala hodnoty na svém skeneru. „Já tu nemám vůbec nic, co by se dalo považovat za… mimořádné.“

„Věda je omezená,“ řekl Štístko. „Věda se zabývá povrchem světa, ne tím Dole a Nahoře.“

„V porovnání s tvou zázračnou mutantní myslí, chceš říct,“ odpověděla Melody pichlavě.

„Ano,“ přikývl Štístko.

„Ale no tak,“ vložil se mezi ne JC. „Tak zlé to přece být nemůže. I já občas něco Vidím, ale…“

Zmlkl. Štístko ho probodával očima.

„Vy vůbec netušíte, jaké to je, že? Vidět svět takový, jaký je doopravdy, pořád, vědět, kdo všechno je tady s námi a co se děje kolem nás. No tak dobře. Podívejte se jednou na svět mýma očima!“

Popadl JC a Melody za ruce a jejich mysli se okamžitě silou Štístkovy telepatie propojily. S kýmkoliv tohle udělat nemohl, ale oni tři už se takto propojovali dřív. Nebyli koneckonců jen tak obyčejní Hledači duchů.

Všední pohled na ranní Londýn zmizel nahrazený nebo spíše přepsaný širší perspektivou. Svět kolem nich byl náhle plný života a smrti. Spatřili nebe a peklo i všechno mezi tím. Vzájemně se překrývající vrstvy duchovních a prostorových dimenzí propletených ve vířících okamžicích času. Minulost, přítomnost a nekonečné množství budoucností, všechno se to odehrávalo najednou. Duchové přicházeli a zase odcházeli, kráčeli po cestách, které už ve fyzickém světě dávno neexistovaly. Viděli záznamy v kameni, duchovité obrazy vtisknuté do okolí a přehrávající se ve smyčce opakujícího se času stále dokola.

JC stěží potlačil výkřik, když spatřil staré obrazy A týmu, který zahynul v Chimera House. Jeremy Diego, Monica Odini, Ivar ap Owen. Ve své branži legendy a přesto byli zaskočeni a zabiti. Pořád tady byli, uvězněni na věky v opakujícím se okamžiku jako hmyz zalitý v jantaru. Aniž by to věděli, budou navždy prožívat svou smrt. JC s tím nemohl nic udělat, nemohl je ani varovat.

Nikdy je neměl moc rád. Tím to nějak bylo ještě horší.

Nyní viděl i další obrazy, vrstvu po vrstvě, s lidmi z různých období historie, a všichni křičeli najednou. Nekonečná kakofonie mrtvých hlasů. Nedokončená těla procházela budovami, jako by tam nebyly. Protože tehdy tam skutečně nebyly. Mrtví mužové a ženy sebou procházeli navzájem, hemžili se jako mikroby v kapce vody. Kolik duchů si může zatančit na špičce jehly? To záleží na melodii…

Další hlasy, další zvuky, lidské i nelidské. Dunivé Hlasy křičící do světa Zvnějšku. Zvuky, které mohly být ječení nebo smích, nebo lidskou interpretací hlasů mimo naše chápání. Mrtví hledající odpovědi nebo útěchu, nebo možná jen obyčejný lidský kontakt, křičeli do blednoucího světla nebo houstnoucí tmy.

Prchavé obrazy tohoto světa a bezpočtu jiných se objevovaly a zase mizely, prolínaly se, překlápěly a kroutily, skládaly se do něčeho zcela nového tak, jako se dvě barvy po smíchání mění ve třetí. A pořád… věci, podivné bytosti pohybující se našim světem z nějakého neznámého místa jinam. Na pohled prázdné prostranství před Chimera House bylo jako Grand Central Station nadpřirozena. Tohle všechno, jak si JC a Melody začali pomalu uvědomovat, byl svět, jak ho Štístko vnímá pořád.

Telepat se vytrhl JC a Melody, přerušil kontakt a svět byl najednou zase tichý, prázdný a příčetný.

JC se zapotácel; srdce mu divoce bušilo, jak se snažil získat zpátky mentální rovnováhu. Obličej měl lepkavý potem. Podíval se na Melody: vypadala stejně. Oba se podívali na Štístka, který jim pohled vzdorovitě oplácel.

„Viděli jste?“ řekl. „Tak tohle já vidím a slyším pořád. Všechny ty věci, které nikdy neodejdou, nikdy nezmlknou a nikdy mne nenechají na pokoji. Musím s nimi pořád bojovat, aby se mi nenacpali do hlavy. Aby jediné myšlenky, které jsem měl, byly moje vlastní. Abych viděl a slyšel jenom to, co ostatní. Ten tlak nepovoluje ani na okamžik, nedopřeje mi chvilku klidu, a já jsem tak unavený, tak vyčerpaný…“

„Zlatíčko,“ řekla Melody. Sevřela ho v náručí a pevně si ho k sobě přitiskla, a Štístko nic nenamítal.

„Nemůžeme ti s tím nějak pomoct?“ zeptal se JC.

„Ne,“ odpověděl Štístko. „I když na něčem už pracuji.“ Jemně od sebe Melody odstrčil. „Kvůli mě tady ale nejsme. Přišli jsme sem pro Kim. Kde je?“

„Tehdy v divadle Haybarn říkala, že nebyla unesena – jenom tu není,“ řekl JC. „Že má nějakou práci, sleduje vlastní stopu. Řekla mi, že když posedla Roberta Pattersona, viděla nebo zažila něco důležitého a musí to prověřit. Takže kde byla celou tu dobu? A co tam dělala?“

„Ve světě,“ odpověděl mu duch dívky Kim. „A prošla jsem ho křížem krážem.“

Všichni se prudce ohlédli a ona tam byla, stála přímo před nimi. V ranním šeru velice slabě zářila, její bosé nohy se vznášely palec nebo dva nad zemí a šťastně se na ně usmívala. JC se vrhl vpřed, aby ji sevřel v náručí, ale v poslední chvíli se vzpamatoval. Zastavil se před ní a pak tam stáli tváří v tvář a usmívali se na sebe. Milovali se až k zbláznění, ale dotknout se jeden druhého nemohli. Po chvíli, kterou těm dvěma ze slušnosti dopřáli, přikročili i Melody a Štístko a Kim se konečně odtrhla pohledem od JC, aby se na ně usmála. Štístko nastavil ruku, aby si plácli a Kim mu vyhověla tak, aby se jejich ruky skoro dotkly. Melody duchovité dívce krátce zasalutovala a Kim na to odpověděla kývnutím.

„Kde jsi byla, Kim?“ zeptal se JC.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

  • Simon R. Green: Duchové ze záhrobí (Hledači duchů 4)
  • Polaris, 2014
  • překlad: Josef Hořejší
  • obálka: Don Sipley
  • 264 stran, 249 Kč (v e-shopu Fantasye již za 224 Kč)
27. února 2014, Simon R. Green

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Hledači duchů 4 - Duchové ze záhrobí

Hledači duchů 4 - Duchové ze záhrobí
Vložit do pytle na zboží  Koupit 249 Kč 224 Kč