Drak z Nikdybylu,
 |
Loňského léta uvízla Teodora Ogltorpová v magickém víru plném draků, zaklínadel a čarodějů a od té doby dělá, co může, aby na ty události zapomněla a žila jako normální dvanáctiletá dívka. Jenže ať se snaží sebevíc, magie si ji vždycky nějak najde – dokonce i na prázdninách! Tátu – biologa pozvou na skotský ostrov Scornsay prozkoumat tajuplnou šupinu a Teodora může jet s ním. Ale jakmile Teodora šupinu uvidí, je jí hned jasné, že nepochází z žádné ryby, plaza ani ničeho známého vědě. Je z draka. A kde jsou draci, tam jsou i čarodějové a tím pádem i jistota, že přijdou problémy. Než Teodora tajemství dračí šupiny vyřeší, musí se vypořádat s vlastním magickým dědictvím a vypravit se na nebezpečnou cestu do čarodějnického pekla známého jako Nikdybyl.
ANN DOWNEROVÁ: DRAK Z NIKDYBYLU
Merlin se snažil přesvědčit Vyrnu, aby si vzala odčervovací prášek a
nechala si ostříhat drápy, ale mladí dráčci dokážou být pěkně
tvrdohlaví a nedůtkliví dokonce i na dračí poměry, a tak nebyl dvakrát
úspěšný.
Venku se vratká novorozená jehňata zapírala proti mořskému větru, který
se zjevně domníval, že je ještě únor. Když se Merlinovi konečně
podařilo drápy ostříhat, usoudil podle pučících vnad, nečekaně velkého
rozpětí křídel a faktu, že už se objevil dračí oheň, že Vyrna
dospívá tělesně mnohem rychleji než duševně, o zdravém rozumu
nemluvě.
Z předsíně k nim dolehlo zvučné bušení na vchodové dveře a Vyrna
vystřelila ke dveřím jak namydlený blesk. Nebohý tělnatý čaroděj supěl
za ní ve snaze zadržet ji dřív, než se dostane ke dveřím, které už tak
nesly četné stopy drápů a ohnivého dechu. Jestli to takhle půjde dál,
bude tento dům brzy potřebovat nové dveře.
„Ne, Vyrno! K noze! Ach, ty zatracená hromado šupin a žhavých oharků,
tohle býval nejlepší létající koberec mé prababičky! Ne, ne, uvnitř
v domě žádný oheň!“
Jak se dráček blížil ke dveřím, ozval se za nimi tlumený výkřik. Cosi
v čarodějnické latině, znělo to jako: ‚Tlustoleb, tlustokož,
tolarpisk!‘ Zaklínadlo udeřilo skrz klíčovou dírku a zasáhlo draka
rovnou do nosu. Vyrně podjely nohy, rozplácla se na dlažbě a vzápětí
začala honit vlastní ocas.
„Slušná práce,“ zamumlal obdivně Merlin a odsunul železnou závoru.
Před ním stála žena podivuhodné, neobyčejné krásy. Přes černý šat
otevřený plášť ze zlatého kimonového hedvábí se vzorem listů ginkgo.
Krátké stříbrné vlasy; bodlinkový účes připomínal zdařilé sněhové
pusinky. Připadala mu povědomá –na těch ústech, na trpkém vykrojení
rtů zdůrazněných rudou čínskou rtěnkou bylo něco známého. V černých
očích jiskřil důvtip a snad i potlačovaný smích. Merlin měl neodbytný
pocit, že už se s ní někde setkal.
„Ahojky, Iaine,“ řekla a podala mu ruku.
Přijal a maličko sebou trhnul – stiskla mu ji překvapivě silně.
„Omlouvám se, ale… Opravdu se známe?“
„To je v pořádku,“ odvětila. „Nečekala jsem, že si na mne budeš
pamatovat.“ Oči se jí nebezpečně leskly a pořád mu ještě tiskla ruku.
„Markéta MacVanišová. Maličká sestřička Evandera MacVaniše. Myslím,
že jste mi jako kluci za zády říkávali Marnivka.“
Merlin vyprskl. „Dobrý bože! Marnivko! Kde… Kdy… Jakpak se ti daří?
Já jsem tě neviděl od… od…“
„Od jara 1906. Od té čarodějnické promenády. Ty jsi vzal na promenádu
Esmeraldu Paterčatou a já jsem musela jít s Fergisem Ptáčníkem, který mi
pořád šlapal na špičky a pak mi dal kytičku s vosou. Zbytek tance jsem
strávila na ošetřovně, kde jsem si přikládala na nos led.“ Markéta
otráveně svěsila koutky, aby předvedla, jak ji ta vzpomínka bolí.
„Zlomil jsi mi srdce, Iaine.“
Merlin zrudnul až ke kořínkům řídnoucích vlasů. V roce 1906 byli oba
tak mladí… Nicméně ani teď nevypadali nijak staře. Praktikování magie
má pozoruhodně protistárnoucí účinky a proto mají čarodějové dlouhý
střední věk. Až do nějakých sto sedmdesáti let se jim nedělají
opravdické vrásky.
Markéta se rozesmála a konejšivě ho poplácala po ruce. „Netrap se
tím – odpustila jsem ti někdy mezi druhým a třetím manželem. Vypadáš
dobře,“ poznamenala a dobromyslně ho přelétla pohledem od hlavy až po
paty, „i když ti nahoře něco málo ubylo. Ale zase ti více než málo
přibylo uprostřed. Tak co, nepozveš mne dovnitř, abychom si mohli pořádně
popovídat? Musím ti toho spoustu říct.“
Merlin jí podržel dveře, aby mohla projít, a při tom si všiml, co má
Markéta MacVanišová pověšené na krku. Nebyl to obvyklý čarodějnický
emblém sovy svírající ve spárech křišťálovou kouli, který nosili
všichni členové Cechu mistrů čarodějnických umění. Markéta nosila
symbol krkavce hřadujícího na lidské lebce, symbol Úřadu generála
zprostředkovatele.
ÚGZ byla jistá odnož čarodějnického cechu, která se zabývala
záležitostmi smrtelníků v případech, kdy hrozilo, že se smrtelníci
střetnou s čaroději a ohrozí to oba světy. Dostat neohlášenou
návštěvu od zástupce ÚGZ bylo něco, na co se žádný čaroděj netěšil,
ani kdyby tím zástupcem byl někdo, komu jste v dobách, kdy ještě nosil
culíčky, říkali Marnivko.
„Tak copak tebe a tím pádem ÚGZ přivádí za takového krásného
květnového rána na můj odlehlý práh?“ otázal se Merlin, když se
usadili v knihovně do křesel u krbu. „Jdeš zkontrolovat, jak prospívá
Vyrna? Nebo jsem ve své zprávě o událostech posledního léta něco
opomněl?“
„Nu ano, opravdu s tebou chci mluvit o té zajímavé mladé slečně
Ogltorpové. A nejen o ní.“
„Ale já k tomu, co jsem uvedl ve své zprávě, už nemám co dodat. Loni na
podzim jsem trojmo vyplnil veškeré papíry a odeslal je na severoamerický
cechovní úřad.“
Gideon se koncem onoho léta vrátil zpátky do svého vlastního Teď a
Merlinovi zůstalo na krku vyplňování nekonečných formulářů CMČU:
formulář 99-SD – hlášení nové spojovací díry, formulář 37-NV –
hlášení náhodného vyvolání, nemluvě o čtyřicetidevítistránkové
příloze Vylíčení události vlastními slovy, kde to všechno vysvětloval.
Přece po něm Markéta MacVanišová nebude chtít, aby to všechno dělal
znovu?
„Já mám na starosti nejasné, nedořešené události,“ objasnila mu
Markéta. „A v tomto případě je nevyřešených a neuzavřených věcí
spousta. Připadá mi dost zvláštní, aby dva čarodějové ze třináctého
století čistě náhodou sváděli bitvu zrovna v obýváku dívky s tak
mimořádným čarodějnickým původem, jak jsi tak výstižně popsal ve své
zprávě. Vlastně,“ pokračovala Markéta, „mne to nutí přemítat, jestli
tím skutečným pronásledovaným byl opravdu Gideon. Kobold přece pracoval
pro nějakého tajemného čaroděje, pro mistra, kterému se podařilo zůstat
ve stínu. Nikdy jsme nezjistili, kdo to vlastně je.“
„Jen pokračuj,“ utrousil Merlin. „Poslouchám.“
Markéta se zvedla a šla ke knihovně. Prstem přejela po hřbetech knih, těch
novějších, vázaných v plátně, i těch starších, jejichž kožená
vazba popraskala stářím. „Víš, proč CMČU tehdy, před devíti sty lety
tak tvrdě prosazoval zákaz Knihy Nového Mistra?“
„Protože ji napsal kacířský čaroděj a bylo v ní plno zakázaných
zaklínadel. Trvalo stovky let, než se našly a zničily všechny kopie.“
„Existuje i teorie, že Cech se ani zdaleka nezajímal tolik o ta zakázaná
zaklínadla jako spíš o proroctví, které v té knize je. O proroctví
předpovídající příchod mocného čaroděje, který otevře bránu mezi
tímto světem a Nikdybylem.“
Merlin se při zmínce o magickém podsvětí zachvěl. Nikdybyl byl prostor
mimo čas, magická pekelná propast osídlená vyhnanci, šílenci a různými
chimérami a monstry. Tak ho alespoň popisovala legenda, která se vyprávěla
jen pokoutně a šeptem.
„Čaroděje bylo možno vykázat do Nikdybylu a podle Cechu už pro ně
neexistovala cesta zpět. Ale pak začal nějaký vzpurný čaroděj
vyhrožovat, že otevře bránu a umožní všemu z Nikdybylu vstoupit do
tohoto Tady a Teď. To bylo to kacířství. To byl důvod, proč se musely
zničit všechny výtisky knihy. Cech by nikdy nepřipustil, aby se otevřela
brána Nikdybylu. Ale co je mnohem důležitější, nemohl dopustit, aby se
někdo vzpíral jeho autoritě. A kdyby se zničehonic objevil onen Nový
Mistr, osvobodil z Nikdybylu všechny vykázané čaroděje a společně
s nimi založil odbojný cech… To by mohlo rozpoutat dlouhou strašlivou
válku mezi dvěma soupeřícími cechy.“
- překlad: Jana Šouflová