Margaret Weis, Tracy Hickman: Draci ztracené hvězdy

Útok na Citadelu světla

Beryl a její nohsledi proletěli nad Citadelou světla. Vyvolali v obyvatelích takový dračí strach, že jeho přílivová vlna utopila odvahu v zoufalství a hrůze. Nad hlavou lidí prolétli čtyři velcí rudí draci. Černé stíny, které vrhaly jejich křídla, byly černější než nejhlubší noc a každé osobě, které se dotkly, se rozbušilo srdce a krev jí ztuhla v žilách.
Obrovská dračice Beryllinthranox se objevila na Krynnu krátce po Chaosově válce. Nikdo nevěděl, odkud přišla nebo jak. Zakrátko pak s ostatními draky, ale především se sestřenicí Malystryx, zaútočila na krynnské draky, na kovové a barevné bez rozdílu, a vyhlásila válku vlastnímu druhu. Beryl oběti žrala, až se celá nafoukla. Nyní kroužila po nebi, vysoko nad rudými, kteří se stali jejími nohsledy a poddanými, a pozorovala svět pod sebou. To, co viděla, ji potěšilo, měla z průběhu bitvy radost
Citadela byla vůči ní bezbranná. Kdyby tady byl velký stříbrný drak Zrcadlo, možná by se odvážil jí vzdorovat, ale on tajemně zmizel. Solamnijští rytíři, kteří měli na Schalsea sídlo, se jí hrdinně postavili, ale bylo jich málo a neměli šanci soustředěný útok Beryl a jejích stoupenců přežít. Velká zelená dračice se nikdy nebude muset snést na dostřel šípů. Stačilo, aby na ně dýchla. Jediný jedovatý výdech zabije všechny obránce pevnosti.
Solamnijští rytíři však nezemřou bez boje. Mohla se spolehnout na to, že její sluhy zabaví. Lučištníci stáli na hradbách a velitelé mezi nimi procházeli a dodávali jim odvahu, přestože dračí strach zbavil mnohé kuráže a zanechal je slabé a roztřesené. Rytíři projížděli rychle ostrovními vesnicemi a městy, snažili se potlačit paniku obyvatel a pomoci jim uprchnout do vnitrozemí, do jeskyní, které byly dobře zásobené a připravené právě na takový útok.
Stráže citadely vždy plánovaly, že se budou dračímu útoku bránit mystickými silami. Ale ty za poslední rok velmi zeslábly, takže byli mystikové nuceni z krásných křišťálových budov uprchnout a zanechat je napospas dračímu plenění. Jako první byli evakuováni sirotci. Vyděšené děti volaly milovanou Zlatolunu, ale ta nepřišla. Studenti a učitelé vzali nejmenší děti do náručí, uklidňovali je a prchali s nimi do bezpečí. Ujišťovali je, že za nimi Zlatoluna určitě přijde, ale teď má spoustu práce, proto musí být statečné, aby na ně mohla být hrdá. Mystikové si však po celou dobu vyměňovali truchlivé, zděšené pohledy. Zlatoluna utekla z citadely už za svítání. Uprchla jako šílená nebo posedlá. Žádný z mystiků nevěděl, kam šla.
Obyvatelé ostrova Schalsea opustili domovy a běželi do vnitrozemí. Ty, které ochromil dračí strach, pobízeli vpřed ostatní, kterým se podařilo ho překonat. V horách ve středu ostrova se nacházely velké jeskyně. Lidé si vždy mysleli, že v nich budou před útokem draků v bezpečí, ale když k němu nyní došlo, uvědomili si, jak byli pošetilí. Plameny rudých draků zničí lesy i budovy. Požáry sežehnou povrch a jedovatý dech velké zelené dračice otráví vzduch a vodu. Nic nepřežije. Schalsea se stane ostrovem mrtvých.
Lidé v hrůze čekali, až útok začne, až plameny roztaví křišťálové kopule a kamenné zdi pevnosti, až je udusí jedovatý oblak. Ale draci neútočili. Rudí jim kroužili nad hlavami, pozorovali panikařící lidi s rozjařeným zadostiučiněním, ale ještě nikoho nezabili. Lidé přemýšleli, na co čekají. Někteří pošetilci začali doufat, že je draci chtěli jen zastrašit a zase odletí. Moudří věděli, že tomu tak není.
Palin Majere pozoroval draky obrovským oknem, vlastně křišťálovou stěnou, svého pokoje v horních patrech Lycea, hlavní budovy křišťálové Citadely světla. Sledoval je a zoufale se přitom snažil poskládat zpátky dohromady magický artefakt, který jej a Tasslehoffa měl přenést do bezpečí Útěšína.
„Dívej se na to takhle,“ řekl Tas s praštěnou šotčí veselostí, „alespoň se artefakt nedostane Beryl do spárů.“
„Ne,“ řekl Palin úsečně. „Dostaneme se jí do spárů my.“
„Možná ne,“ namítl Tas a vyškrábal zpod postele součástku, která se tam zakutálela. „Přístroj pro cestování v čase je rozbitý a jeho magie zmizela…“ Zarazil se a napřímil. „Jeho magie je pryč, že jo, Paline?“
Palin neodpověděl. Sotva šotka vnímal. Nedokázal najít cestu ven. Třásl se strachy a zoufalstvím a zmáhala ho slabost. Byl příliš vyčerpaný, než aby bojoval o život, a proč by měl? To mrtví kradli magii a z nějakého důvodu ji vysávali. Otřásl se, když si vzpomněl na studené rty na kůži, na hlasy, které křičely, žadonily, prosily o magii. Vzali si ji… a Přístroj pro cestování v čase teď byl jen obyčejnou hromádkou koleček, vzpěr a drahokamů na koberci.
„Jak jsem řekl, magie je pryč,“ tlachal dál Tas, „takže nás Beryl nenajde, protože ji k nám magie nezavede.“
Palin zvedl hlavu a pohlédl na šotka.
„Cos to řekl?“
„Řekl jsem spoustu věcí. Mluvil jsem o dračici, že nedostane artefakt a možná ani nás, protože magie je pryč…“
„Možná máš pravdu,“ řekl Palin.
„Mám?“ To Tase nesmírně překvapilo.
„Podej mi to,“ přikázal Palin.
Sebral šotkovi jeden z váčků, vysypal jeho obsah a začal do něj rychle cpát kousky přístroje.
„Stráže odvedou lidi do kopců. Ztratíme se v davu. Ne, nedotýkej se toho!“ rozkázal ostře a plácl šotka po malé ruce, když hmátl po plátu s drahokamy. „Součástky musí zůstat pohromadě.“
„Jen jsem chtěl něco na památku,“ vysvětlil Tas a strčil si zarudlé klouby do úst. „Něco, co by mi připomínalo Karamona. Obzvláště když už nepoužiji přístroj k tomu, abych se vrátil zpátky v čase.“
Palin zabručel. Ruce se mu třásly a bylo pro něj obtížné některé malé části pokroucenými prsty sebrat.
„Nevím, proč tu věcičku vlastně ještě chceš,“ poznamenal Tas. „Pochybuji, že bys ji dokázal opravit. Pochybuji, že ji vůbec někdo dokáže opravit. Vypadá hodně rozbitě.“
Palin střelil po šotkovi vzteklým pohledem. „Řekl jsi, že přístroj použiješ, aby ses vrátil do minulosti.“
„To bylo dřív,“ řekl Tas. „Než to tady začalo být tak zajímavé. Ale teď odplula Zlatoluna v gnómově ponorce a na nás zaútočili draci. A to už nemluvím o mrtvých,“ dodal, jako by si právě teď vzpomněl.
Palin připomínku neocenil. „Tak mi aspoň pomoz. Jdi na chodbu a zjisti, co se děje.“
Tas poslechl a zamířil ke dveřím, ale stále mluvil přes rameno. „Řekl jsem ti, že jsem viděl mrtvé lidi. Zrovna když se artefakt rozbil. Nebo ne? Byli na tobě přilepení jako pijavice.“
„A vidíš je i teď?“ zeptal se Palin.
Tas se rozhlédl. „Ne, ani jednoho. Ale na druhou stranu,“ připomněl ochotně, „magie je pryč, že?“
„Ano.“ Palin pevně zavázal tkanice váčku se součástkami. „Magie je pryč.“
Tas se zrovna natahoval po klice, když dunivé zabušení málem vyrazilo dveře.
„Mistře Majere!“ ozval se hlas. „Jste tam?“
„Jsme tady!“ zavolal Tasslehoff.
„Citadelu napadla Beryl a hejno rudých draků,“ řekl hlas. „Mistře, musíte si pospíšit.“
Palin moc dobře věděl, že na ně útočí. Očekával, že každým okamžikem zemře. Netoužil po ničem jiném než vzít nohy na ramena, ale přesto klečel na podlaze a prohmatával pochroumanýma rukama koberec, aby se ujistil, že nepřehlédl ani jediný malinký drahokam nebo součástku rozbitého Přístroje pro cestování v čase.
Nic nenašel, proto vstal. V tu chvíli vrazila do místnosti lady Kamila, velitelka Solamnijských rytířů na Schalsea. Byla veteránka a i v takové situaci si zachovala chladnou hlavu a uvažovala věcně. Jejím úkolem nebylo bojovat s draky. Mohla se spolehnout, že o to se postarají vojáci v pevnosti. Ona měla za úkol dostat do bezpečí co nejvíce obyvatel citadely. Jako většina Solamnijců nedůvěřovala ani Kamila mágům a hleděla na Palina tak pochmurně, jako by ji vůbec neudivilo, kdyby se spolčil s draky.
„Mistře Majere, někdo říkal, že prý jste ještě pořád tady. Víte, co se venku děje?“
Palin vyhlédl z okna. Draci stále kroužili a stíny křídel dopadaly na hladinu klidného, olejovitého moře.
„Nemohl jsem si dost dobře nevšimnout,“ odvětil chladně. Neměl lady Kamilu nijak v lásce.
„Co jste tu dělal?“ obořila se na něj lady Kamila rozzlobeně. „Potřebujeme vaši pomoc! Očekávala jsem, že použijete magii, abyste s netvory bojoval, ale jeden ze strážců řekl, že jste ještě pořád ve své komnatě. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale jste tady a… hrajete si tu!“
Palin přemýšlel, co by lady Kamila řekla, kdyby věděla, že draci zaútočili právě proto, aby získali tu „hračku“.
„Právě odcházíme,“ řekl Palin a natáhl se, aby popadl vzrušeného šotka. „Pojď, Tasi.“
„Říká pravdu, lady Kamilo,“ řekl Tasslehoff, když si všiml rytířčina skeptického výrazu. „Opravdu jsme zrovna odcházeli. Chystali jsme se vydat do Útěšína, ale magický přístroj, který jsme chtěli k útěku použít…“
„To stačí, Tasi.“ Palin vystrčil šotka ze dveří.
„Útěk!“ zopakovala lady Kamila a hlas se jí třásl vztekem. „Chtěl jste utéct a nechat nás, abychom tady zemřeli? Nemůžu uvěřit, že jste tak zbabělý. I když jste kouzelník.“
Palin držel Tasslehoffa pevně za rameno a hrubě ho tlačil chodbou ke schodům.
„Šotek má pravdu, lady Kamilo,“ řekl sžíravě. „Opravdu jsme plánovali útěk. To by totiž udělal každý rozumný člověk, ať už rytíř nebo kouzelník. Ale vypadá to, že nikam nepůjdeme. Zůstali jsme tady trčet s vámi ostatními. A spolu s ostatními vyrazíme do kopců. Nebo na smrt, to už záleží na dracích. Hni sebou, Tasi! Teď není čas na prázdné tlachání.“
„Ale vaše magie…“ naléhala lady Kamila.
Palin se k ní zprudka otočil. „Já žádnou magii nemám!“ obořil se na ni divoce. „Nemám o nic víc sil s těmi netvory bojovat než tenhle šotek! Možná dokonce míň, protože on je zdravý, kdežto mé tělo je znetvořené.“
Zlostně se na ni zadíval. Mračila se a tvář měla bledou a chladnou. Dorazili ke schodům, které se táhly různými podlažími Lycea. Schodiště bývalo obvykle plné lidí, ale nyní bylo prázdné. Obyvatelé Lycea se připojili k davu, který prchal před draky, a doufali, že se ukryjí v kopcích. Palin viděl, jak utíkají do vnitrozemí. Pokud draci nyní zaútočí a rudí sežehnou vyděšený dav plamenem, bude to strašlivý masakr. Ale draci jen dál kroužili, pozorovali a čekali.
Moc dobře věděl, na co čekají. Beryl se snažila artefakt vycítit. Snažila se přijít na to, který z prchajících drzounů má vzácný přístroj u sebe. Proto ještě nevydala rozkaz k zabíjení. Ještě ne. To ale nemínil rytířce říct. Pravděpodobně by ho prostě vydala drakům.
„Předpokládám, že máte nějaké povinnosti, lady Kamilo,“ řekl Palin a obrátil se k ní zády. „Nedělejte si s námi starosti.“
„Věřte mi,“ odsekla, „nebudu!“
Odstrčila ho a rozběhla se dolů po schodech. Meč jí řinčel u boku a zbroj rachotila.
„Pospěš si,“ rozkázal Palin Tasovi. „Ztratíme se v davu.“
Palin si nadzvedl lem hávu a pospíšil si ze schodů. Tasslehoff ho následoval a užíval si vzrušení, jak to dokáže jen šotek. Vyběhli z budovy jako poslední. Palin se zastavil vedle východu, aby popadl dech a rozhodl se, kterým směrem se vydat. Náhle se z nebe snesl jeden z rudých draků. Lidé se s křikem vrhli na zem. Palin se přikrčil u křišťálové zdi Lycea a strhl Tase dolů. Drak jim se zasvištěním křídel prolétl nad hlavou, ale nic neudělal, jen přiměl lidi rozprchnout se v šílené hrůze.
Palin zauvažoval, jestli ho drak viděl, proto vzhlédl k nebi s obavou, že se drak chystá k dalšímu průletu. Ale to, co uviděl, ho zmátlo a překvapilo.
Nebe naplnili velcí tvorové, kteří se podobali obrovským ptákům. Palin si napřed myslel, že to doopravdy jsou ptáci, ale pak zahlédl odraz slunečních paprsků na kovu.
„Co to, u Propasti, je?“ užasl.
Tasslehoff obrátil tvář k nebi a zamžoural do slunečního světla. Další rudý drak prolétl nízko nad citadelou.
„Drakoniánští vojáci,“ řekl Tasslehoff klidně. „Seskakují drakovi ze hřbetu. Viděl jsem to ve Válce kopí.“ Závistivě si povzdechl. „Někdy opravdu lituji, že jsem se nenarodil jako drakonián.“
„Co říkáš?“ Palin zalapal po dechu. „Drakoniáni?“
„Ach, ano,“ řekl Tas. „Nevypadá to jako dobrá zábava? Letí na hřbetech draků, seskočí dolů a – támhle, vidíš? – roztáhnou křídla, aby zbrzdili pád. Nebylo by to úžasné, Paline? Letět vzduchem jako…“
„Tak proto nenechala Beryl draky spálit tohle místo na popel!“ vykřikl Palin v děsivém pochopení. „Chce použít drakoniány, aby našli magický artefakt… a nás!“
Drakoniáni byli inteligentní, silní a zrození k boji, proto patřili k nejobávanějším ze všech bojovníků dračích vládců. Byli stvořeni zlou magií z vajec kovových draků za Války kopí a vypadali jako obrovské ještěrky chodící po dvou jako lidé. Měli sice křídla, ale tak malá, že jejich velká, svalnatá těla neudržela v letu. Ale umožňovala jim vznést se nebo jako třeba teď bezpečně a měkce přistát.
Sotva se drakoniáni dotkli země, začali se formovat do jednotek podle rozkazů důstojníků. Řady drakoniánů se roztáhly a vojáci zajali každého, na koho narazili.
Jedna skupina drakoniánů obklíčila stráže citadely a přikázala jim, ať se vzdají. Nepřítel byl v přesile, proto strážci odhodili zbraně. Drakoniáni je přinutili pokleknout a použili na ně zaklínadlo, které je uspalo nebo je zapletlo do sítí. Palin si všiml, že drakoniáni dokáží bez problémů používat magii, i když každý jiný mág na Ansalonu by měl problém najít dost sil třeba jen na to, aby uvařil vodu. Připadalo mu to zlověstné a rád by o tom popřemýšlel víc, ale nezdálo se, že k tomu dostane příležitost.
Drakoniáni zajatce nezabíjeli. Ještě ne. Ne dokud je nevyslechnou. Nechali je ležet, kde padli, zapletené do magických pavučin. Někteří drakoniánští vojáci vyrazili dál, zatímco jiní začali odnášet spoutané vězně do opuštěného Lycea.
Další rudý drak jim prolétl nad hlavou a rozřízl vzduch obrovskými křídly. Ze hřbetu mu seskočily drakoniánské jednotky. Palin pochopil, jaký je jejich cíl. Obsadí Citadelu světla a použijí ji jako základnu. Až se v ní usadí, roztáhnou se po ostrově a seženou dohromady všechny lidi. Další jednotky pravděpodobně útočily na Solamnijské rytíře, aby je zaměstnaly v pevnosti.
Mají můj a Tasův popis? ptal se Palin sám sebe. Nebo jim Beryl přikázala, aby jí přivedli každého mága a každého šotka, na které narazí? Ne že by na tom záleželo, napadlo ho hořce. V každém případě mě brzy opět zajmou. Budou mě mučit a týrat. Spoutají mě řetězy ve tmě a nechají mě hnít ve vlastních výkalech. Nedokážu se zachránit. Nedokážu s nimi bojovat. Když se pokusím použít magii, mrtví ji ze mě vysají, i když jim asi moc nepomůže.
Stál ve stínu křišťálové zdi a mysl mu zmučeně vířila. Žaludek se mu tak stáhl strachy, až měl obavy, že se pozvrací, že zemře. Nebál se smrti. Smrt byla snadná. Žít jako vězeň… to už by znovu nedokázal. Už ne.
„Paline,“ řekl Tas naléhavě. „Myslím, že nás viděli.“
Opravdu, zahlédl je drakoniánský důstojník. Ukázal na ně a vydal rozkaz. Vojáci k nim vyrazili. Palin přemýšlel, kde je lady Kamila. Ovládla ho panika a málem zakřičel o pomoc. Ihned však nutkání potlačil. Ať už byla kdekoli, měla vlastních problémů nad hlavu.
„Budeme s nimi bojovat?“ zeptal se Tas dychtivě. „Mám zvláštní nůž, Žabikuch.“ Začal se přehrabovat ve váčcích a vyhazovat z nich příbory, tkaničky do bot a staré ponožky. „To jméno mu dal Karamon, protože je prý dobrý jen na to, aby kuchal vzteklé žáby. Já vzteklou žábu ještě nikdy nepotkal, ale na drakoniány bude určitě taky dobrý. Jenom si musím vzpomenout, kam jsem ho…“
Uteču zpátky dovnitř, přemýšlel Palin, když ho ovládla panika. Najdu si úkryt, jakýkoli úkryt. Představil si, jak ho drakoniáni najdou skrčeného a fňukajícího ve skříni. Vytáhnou ho ven…
Palinova ústa naplnila hořká žluč. Pokud teď uteče, už nikdy nepřestane utíkat, dívat se, jak ostatní umírají. Už utíkal dost. Tentokrát bude bojovat.
Na mně nezáleží, řekl si Palin. Jsem postradatelný. Záleží jen na Tasslehoffovi. Šotkovi nesmí nikdo ublížit. Ne teď a tady. Protože pokud šotek zemře na nesprávném místě a v nesprávný čas, celý svět a všichni v něm – draci, drakoniáni i já – přestaneme existovat.
„Tasi,“ řekl Palin tichým, vyrovnaným hlasem. „Já drakoniány odlákám a ty uteč do kopců. Tam budeš v bezpečí. Až draci odletí, a myslím, že to po mém zajetí udělají, chci, abys odešel do Palantasu, našel Jenu a řekl jí, ať tě odvede k Dalamarovi. Až ti dám znamení, běž, Tasi. Utíkej, jak nejrychleji dokážeš.“
Drakoniáni se blížili. Teď už ho jasně viděli, ukazovali na něj a hlasitě spolu hovořili. Jejich vzrušení mu zodpovědělo jednu otázku. Měli jeho popis.
„Nemůžu tě tady nechat, Paline!“ protestoval Tas. „Přiznávám, že jsem se na tebe zlobil, protože jsi mě chtěl zabít, vrátit mě do minulosti a nechat obra, aby na mě šlápl, ale to už jsem víceméně překonal a…“
„Utíkej, Tasi!“ rozkázal Palin vztekle a zoufale. Otevřel váček se součástkami magického přístroje a vzal do ruky kus plátu. „Utíkej! Otec měl pravdu. Musíš se dostat k Dalamarovi! Musíš mu říct…“
„Já vím!“ vykřikl Tas. Neposlouchal. „Schováme se v Křovinovém bludišti. Tam nás nikdy nenajdou. Pojď, Paline! Rychle!“
Drakoniáni křičeli a volali. Ostatní je zaslechli a otočili se.
„Tasi!“ Palin se k němu rozzlobeně obrátil. „Udělej, co říkám! Běž!“
„Bez tebe ne,“ řekl Tas tvrdohlavě. „Co by Karamon řekl, kdyby se dozvěděl, že jsem tě tady nechal umřít samotného? Pohybují se strašně rychle, Paline,“ dodal. „Pokud se chceme dostat do bludiště, měli bychom jít.“
Palin sevřel v ruce plát. Otec použil Přístroj pro cestování v čase, aby se vrátil do doby První pohromy, zachránil lady Crysanii a zabránil bratru Raistlinovi vstoupit do Propasti. Tasslehoff se díky přístroji dostal sem a přinesl s sebou tajemství a naději. Palin se díky přístroji dostal do minulosti a odhalil, že před Druhou pohromou žádná neexistuje. Přístroj byla nejmocnější a nejúžasnější věc, jakou kdy kouzelníci na Krynnu stvořili. A on se ho teď chystal zničit a spolu s ním možná také je všechny. Ale žádné jiné východisko neviděl.
Stiskl plát v ruce tak pevně, až se mu kovové hrany zařízly do kůže. Vykřikl slova magického zaříkadla, které nepoužil od chvíle, kdy bohové na konci Čtvrtého věku odešli, a mrštil plátem po blížících se drakoniánech. Netušil, co tím získá. Byl to zoufalý čin.
Drakoniáni uviděli, jak po nich kouzelník něco hodil, a obezřetně se zastavili.
Plát dopadl na zem u jejich nohou.
Drakoniáni ucouvli a zvedli paže, aby si ochránili tváře, protože očekávali, že věc vybuchne.
Plát se kutálel po zemi, zakymácel se a převrátil. Někteří drakoniáni se začali smát.

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).