Dračí carevna, Bohatýr 2
Juraj Červenák: Dračí carevna
Kapitola první: Past na škodnou
V Itylu temná voda hučí, na krvavém nebi sokol křičí a k vám,
bratři, na těch křídlech sokolích bylina bohatýrská letí. Poslyšte
příběh o Volchovi Vseslajeviči a Mikulovi Seljanoviči, udatných bojarech
kyjevských.
Stalo se za oněch dob, v prvním roce vlády velkoknížete Svjatoslava, že
Volch Vseslajevič na gosudarův příkaz ustanovil svou slavnou družinu.
Sesbíral třicet zajatců, knížecích synů z Kyjevem porobených kmenů,
jež v sídelním hradišti jako rukojmí drželi, a nazval je goryniči, syny
draka, aby jejich jméno plamennou silou dunělo a strach do nepřátelských
srdcí zasévalo. Každý junák dostal mocného bujarého oře a zbroj tak
zářivou, že její třpyt oslňoval až v samotném Cařihradu, kde lidé na
hradby vybíhali a náramně se divili: „Hleďte, co se to tam v dálkách na
severu blýská, že to i třpyt našich palácových pokladů zahanbuje?“
Ech, věru, to se třpytí bohatýrské zlaté přilbice, kolčugy z čistého
stříbra i meče a sekery z nejlepší kyjevské oceli, jež se leskne jako
zrcadlo!
Svjatoslav, byť mu stěží první vousy vyrašily, byl vládce moudrý a
šlechetný, a tak velkodušně daroval těm někdejším rabům svobodu a
ustanovil je ochránci knížecího stolce, po svůj bok je povýšil.
Když skončila sklizeň a přišel čas dožínek, nasedla chrabrá družina na
bujné koně a vydala se k porobeným kmenům do vzdálených hradišť a měst
vybírat daně a poplatky. Náramně se vylekala zvěř, když zaslechla těch
bohatýrských ořů kopyt dunění. Turové a jeleni utekli do lesů, soboli a
bobři odplavali na ostrovy, drobná zvěř zalezla do houští, ryby se
schovaly v hlubinách řek a jezer.
I dovedl Volch Vseslajevič své udatné goryniče do města Turova. Kníže
kmene Dregovičů, který sídlil za jeho hradbami, spěchal kyjevské vyslance
přivítat. K zemi se klaněl, chválu na Svjatoslavovu moudrost a dobrotu
pěl, Volchovu družinu velebil, div že jim ruce a nohy nelíbal. Pozastavil se
Volch nad tolikerou úslužností, popřemýšlel hlavou bystrou, ale nic
nevydumal. Vešli tedy goryniči do paláce, ke stolům zasedli, medovinou se
napojili, pečenými labutěmi z dregovičských mokřadů nakrmili. A když
bylo po hostině, přikázal Volch knížeti, aby šli společně přichystanou
daň přepočítat.
Tehdy se hospodář znovu začal klanět, kyjevskou vládu velebit, Volchovi lem
roucha líbat. Tomu se to už věru nezamlouvalo, i okřikl Dregoviče, aby
nezdržoval. Společně vešli do pokladnice, kde už byla daň pro Svjatoslava
přichystána.
Počítá Volch sobolí a liščí kožešiny, počítá pytle žita, džbány
medu, soudky piva, paroží i zlaté hřivny. A když napočítal jen polovinu
toho, co mu Svjatoslav přikázal od Dregovičů vybrat, popadl své žezlo
čarodějné, malachitem vykládané, a tak jím vládce Turova počastoval, až
mu hned krvavé chuchvalce z nosu vylétly a zuby na podlaze zachřestily.
„Takhle si ty vážíš velkoknížete kyjevského?“ okřikl Volch
klečícího ničemu. „Chválu na něj vyzpěvuješ, čelem div že o zem
nebiješ, ale ve skutečnosti ho ošidit chceš, hamižníku jeden? Vím já,
že Dregovičové takovou nouzí netrpí, aby museli na poplatcích škudlit!
Kde je zbytek daně? Mluv, jinak ti na místě useknu tu tvou prohnanou palici a
vypasené tělo pohodím vranám na pole!“
Plazil se turovský kníže po zemi, krví z rozbitých úst Volchovy
hříběcí botky špinil, o slitování prosil. A prý že nemohl naplnit
všechny pytle, truhlice a džbány, protože jeho vladykové na západě se
vzbouřili, poslušnost Turovu i Kyjevu odmítli, Svjatoslava neřádem a
hrdlořezem varjažským nazvali a pak vyhrožovali, že jestli někdo přijede
k nim poplatky vymáhat, na kusy ho rozsekají a jeho ostatky do močálu
pohodí, ať se jimi ryby a hadi nakrmí.
I vzkypěl ve Volchovi vztek. Hned ráno družiníky zburcoval, koně sedlat
kázal a ostré meče, tuhé luky, okované kyje a dlouhá kopí popadnout.
Vyrazili goryniči z Turova na západ, k hradišti Vlčinci, kde prý vůdce
těch vzbouřených zloduchů, co dobrého knížete Svjatoslava nectili, na
svém lakotně nahrabaném bohatství dřepěl.
Jak tak cválá družina cestičkou přes širé mokřady, podle nichž země
dregovičská své jméno dostala, najednou zaslechne, jak si v dálce někdo
písničku pohvizduje. A musí to být sedlák, co své pole oře, protože
kromě pískání je slyšet i koníka dusat, pluh povrzávat, kamínky na
ostré radlici skřípat.
Ale byť družina celý den cválala, od úsvitu až do soumraku, k tomu
oráči nikterak dojet nemohla.
Druhého dne ráno goryniči opět do sedel skočili a na západ cválali, za
tou písničkou, dusotem oráčova koně a skřípáním pluhu v zemi. Jenomže
ač koně až do temného večera hnali, k tomu oráči zase nedojeli.
Tak vyrazili i třetí den a k polednímu konečně toho oráče našli. Na
velikém poli, že mu konce nedohlédli, rozorával matičku Zemi na podzimní
setbu, písničku si pohvizdoval, brázdy hluboké jako hradní příkopy
vyorával a pně i balvany velké jako domy jednou rukou na stranu
odhazoval.
S údivem hledí kyjevští bohatýři na toho oráče, neb jeho kobylka má
opratě i uzdu z čistého hedvábí, pluh je kovaný z nejlepší oceli,
radlici má stříbrnou a držáky z ryzího zlata. A oráč samotný? Radost
na něj pohledět! Vlasy se mu vlní jako zlaté hobliny, oči se mu třpytí
jako perly a po rtech červených by šlo vejce kutálet. Botky má ze zeleného
safiánu, čapku z nejdražší soboliny a kaftan z černého sametu…
„Ale hovno!“
„Co… cože?“
Přestože byla hospoda plná k prasknutí, doposud zde vládlo téměř
posvátné ticho. Každé ucho zvědavě lapalo slova šedivého guslara, který
s ošoupanou citarou na kolenou seděl na balíku slámy a zády se opíral
o prostou ohradu, za níž přežvykovali seno koně, osli a velbloudi.
Hostinec byl prostorný, ale nanejvýš prostý – stáj, výčep
i noclehárna byly namačkány do jediné místnosti pod širokánskou
střechu, neoddělené zdmi, jen ohradami a nahrubo otesanými trámy. Pach
hnoje se mísil s lidským potem, laciným chlastem a pšouky spáčů, takže
kdokoli sem takhle pozdě večer vkročil, div že nemusel tasit šavli, aby se
skrz ten smrad prosekal. Pocestní v těchto končinách však neohrnovali nos
ani nad puchem, ani nad levným pitím, a už vůbec ne nad hlučnou
společností. Kupecká cesta z Bolgaru do Bilaru se proslavila řáděním
krutých loupežníků a nocovat pod střechou a s tolika lidmi po boku
znamenalo nocovat v bezpečí.
„Co to říkáš?“ zakoktal guslar znovu, pátraje zakalenýma očima po tom
drzounovi, co přerušil jeho bylinu.
„Říkám, že krmíš tuhle společnost báchorkami!“
Hostinec, ještě před chvílí napjatě, bez jediného zašeptání
naslouchající, teď pobouřeně zahučel. Všichni se otáčeli na lavicích,
židlích i obyčejných špalcích, aby se podívali na toho nafoukaného
mamlasa.
„Neruš, Varjagu!“ vykřikl někdo směle. „Nestačí, že se roztahujete
v Bolgaru, dupete v paláci samotného emíra, nechť mu Alláh dá věčný
život, ještě i nás tady chcete častovat svou nadutostí a
zpupností?“
„Zavři zobák, mohamedáne,“ opáčila robustní postava, černající se
ve stínu poblíž dveří, kam světlo ohniště a olejových kahanců
nedosáhlo. „Mrzí tě, že máš čím kousat večeři? Můžu zařídit, aby
ti ji museli předžvýkat, protože tvoje zuby budou chřestit na podlaze jako
suchý hrách!“
Dobrá třetina hostů ihned změnila názor a přešla na vetřelcovu stranu.
Z prostého důvodu – protože i tady, v srdci Bulharska, si kupci a
majetnější pocestní najímali jako strážce bojovníky ze západu. Díky
tomu skoro polovině přítomných proudila v žilách varjažská, kyjevská
nebo novgorodská krev. Páchnoucím vzduchem rázem začaly poletovat
šťavnaté urážky, jedním směrem »mohamedánští obřezanci«, druhým
zase »pohanští prasožrouti«.
„Kromě toho,“ dodal příchozí a jeho hlas podobný medvědímu řevu
rázně zadusil sílící vřavu, „nejsem Varjag. Jsem Dregovič. Toho času
ve službách knížete Svjatoslava.“
Chlap, co se odvážil neznámého okřiknout, opět potřásl hlavou ve
špičaté kožené čapce a praštil do stolu jílcem kinžálu, umaštěného
pečeným skopovým. „A co má být? To ti ještě nedává právo…“
„Já jsem ten oráč.“
Krčma ztichla, jako by smečka neviditelných přízraků najednou sevřela
všechna hrdla. Jen ve stáji vedle zahýkal osel.
Mohutný muž vykročil ze stínu. Světlo ohně ukázalo jeho ruměnou,
opálenou tvář, zalesklo se na přilbici poutající neposlušné ryšavé
vlasy, třpytivě pohladilo novou kolčugu a náprsní pancíř, otřelo se
o hlavici meče vyčnívající zpod tmavého pláště.
„Mikula?“ ozval se z davu ochraptělý hlas. „Mikula Seljanovič?“
„Osobně,“ přikývl obr. „A tohle,“ ukázal palcem za sebe, odkud se
ze stínu vynořili další dva urostlí mladíci, podobní si navzájem jako
vejce vejci, „jsou Divljan a Borovej, bratři z Polocka, poslední žijící
goryničové. Byli tehdy s Volchem v dregovičském kraji a potvrdí vám, že
to, co tady zaznělo, jsou jenom zveličené povídačky.“
„Bylina je bylina,“ namítl starý guslar. „Nedrží se pravdy jako filcka
babského ohanbí; kráčí si svou cestou. Říká se o tobě, Mikulo, selský
synu, že také rád potěšíš druhy u táborového ohně písní a
hrdinským příběhem z dávných dob, takže bys tomu mohl rozumět. Navíc
bys měl být rád, že my, guslaři, bardi a igricové, dodáváme tvým
skutkům na slávě a hrdinskosti.“
„Možná máš pravdu,“ připustil Mikula, trochu zkrotl a možná se
i zastyděl. „Bylina bez příkras a přehánění nestojí ani za zlámanou
železnou hřivnu. Odpusť tedy, že jsem tě přerušil. Ale to je tak –
všechno, o čem tady zpíváš, jsem zažil na vlastní kůži, takže mi je
z toho zveličování do smíchu. Předtím, než jsem vstoupil do kyjevské
služby, jsem se nikdy žádného sametu ani hedvábí ani nedotkl, to mi
věřte. Když mě Volch a jeho bojaři zastihli na tom poli – mezi námi, je
to malý kousek mokré, neúrodné půdy uprostřed mlhou pokrytých
močálů – byl jsem celý od bláta a hnoje a měl jsem na sobě akorát tak
propocenou rubašku a otrhané kalhoty. Oral jsem starým, rezavými skvrnami
pokrytým pluhem s dřevěnými držáky a opratěmi bez ozdob. O zlatě a
stříbře se mi ani nesnilo. A, jak vidíte na vlastní oči, už vůbec nejsem
takový krasavec, jak mě tady stařík popsal.“
Část hostů se po Mikulově úšklebku osmělila a zachechtala se tomu žertu.
Zpoza dlouhého dřevěného stolu se zvedl ramenatý chlap s plavými vlasy
spletenými do copů, navlečený do kroužkové suknice – na první pohled
Varjag.
„Tady je volné místo, udatný Seljanoviči,“ ukázal na lavici naproti
sobě. „Pojď si přisednout a povyprávěj nám, co se ve Vlčinci skutečně
přihodilo. A dovol mi, ať ti koupím pití.“
„To ti rozhodně dovolím, příteli,“ zazubil se Mikula, pokynul
dvojčatům a začal se prodírat tlačenicí k varjažskému stolu. Vypadal
při tom jako radlice, rozorávající kyprou dregovičskou zem. „Ale jen
jeden džbán. Vezeme z Bilaru truhlu plnou zlata, kterou tamější beg
s úctou posílá našemu gosudarovi Svjatoslavovi do Bolgaru, a neradi bychom
ji někam zašantročili jen proto, že jsme si hloupě ožrali držky.“
„A to ten poklad vezete jenom tři?“ podivil se Varjag.
„Je nás pět. Kolyvana Vyhnance a Morofeje Tiverce jsme nechali hlídat na
voze.“
„I tak je vás na takový náklad málo. Nebojíte se loupežníků, kteří
prý hojně svlažují tuhle cestu krví pocestných? Neslyšeli jste
o přepadených, povražděných a vyrabovaných karavanách v blízkém
okolí?“
„Slyšeli,“ pokrčil Seljanovič rameny, sundal si přilbici a vecpal se na
lavici mezi světlovlasé seveřany. „A co má být? Žádných prašivých
hrdlořezů se nelekáme. Kromě toho, větší družinou bychom k sobě jen
přilákali jejich pozornost. Čím menší skupina, tím jednodušeji
proklouzne.“
„Odpusť, Blahorodí,“ zašeptal Mikulovi do ucha krčmář, který se mu
právě skláněl k rameni a pokládal na stůl džbán s vínem, „ale
neměl bys tak přede všemi roztrubovat, že vezeš zlato bilarského bega. Co
když tady mají lupiči své špehy?“
„Něco mi bzučí kolem uší!“ ohnal se po něm Mikula a zatvářil se, že
pátrá zrakem po nějakém dotěrném hmyzu. Varjagové se zase zachechtali.
Nalili si, třískli hliněnými a dřevěnými poháry a rázně se napili, až
jim řídká rudá tekutina crčela po vousech.
„Řádně křtěné, jen co je pravda,“ zašklebil se Mikula, když odložil
pohár.
„Cože je?“ nechápal varjažský náčelník.
„Ááále, to je takový křesťanský výraz. Pochytil jsem ho od nějakého
pámbíčkáře z knížecí družiny, od Jegora, Aljoši nebo Samsona, už si
nepamatuju. Když se rozhodneš poklonit kříži, křesťané tě do svého
stáda přivítají pocákáním vodou. Anebo tě rovnou vykoupou v řece či
jezeře. Brr, už jen proto tu víru nikdy nepřijmu!“ Mikula se přehnaně
otřásl a zachechtal se společně s ostatními okolo. „Takže chápeš,
když se řekne, že víno je křtěné…“
„Moje víno není ředěné!“ zabrblal pohoršeně krčmář, ale Mikula se
zase jen ohnal po neviditelném komárovi, čímž hostinského umlčel a
odehnal. „Poslyš, příteli,“ zašilhal na štědrého Varjaga, „zdáš
se mi nějak povědomý. Neviděli jsme se už někde?“
„Ovšemže viděli. V Bolgaru. Jsem Einar Sigmarsson a tadyhle s chlapci
jsme připluli na jedné z helgardských veslic.“
„Pod velením Bragiho Halvorssona?“
„Uhm.“
„Tak to jsme všichni bojovali ve válce se suwarským Mutahar-chánem.“
„Jen každý na jiném bojišti. Zatímco ty jsi s goryniči zaútočil na
samotný Suwar a tamější dračí věž, my jsme se pod Svjatoslavovým
velením srazili ve stepi s hlavním vojskem.“
„Tak jako tak jsme prolévali krev za společnou věc. To chce další
přípitek.“
„Věru tak. Na padlé druhy!“
Mikulovi ztuhl úsměv ve tváři. „Na padlé druhy…“ povzdechl si,
očividně zaskočený nedobrými, žalostnými vzpomínkami. „Na Volcha,
který mi byl jako bratr a kterého zhltl suwarský černý drak, kéž by mu
šupiny opadaly a maso zaživa uhnilo od kostí!“
Varjagové zvážněli a v tichosti se napili. Mikula i bratři z kmene
Poločanů dychtivě polykali, jako by zapomněli na předsevzetí neopít
se.
„Tak jak, povyprávíš nám o setkání s Volchem a bitce ve Vlčinci?“
nadhodil Einar, utíraje si hřbetem dlaně mokré vousy. „Chceme vědět, co
se tam opravdu přihodilo. A ostatní taky, nemám pravdu?“ dodal hlasitěji,
s výzvou v hlase, která oznamovala, že jestli se někdo odváží něco
namítnout, okamžitě dostane po tlamě.
Krčma souhlasně zahučela.
„Jen vyprávěj, Seljanoviči, nenech se prosit,“ přidal se dokonce
i starý guslar. „Už jsem tu bylinu, zpívanou i vyprávěnou, přednášel
snad stokrát. Rád si ji pro změnu vyslechnu, a ještě raději z úst toho,
kdo je sám její hrdinou.“
Vousatý bohatýr nejdřív vrtěl hlavou a vymlouval se, že nemá náladu, ale
když už bylo toho pobízení a poplácávání po širokých plecích
příliš, odevzdaně rozhodil rukama a vstal.
„Tak dobrá, dobrá… Ale aby tadyhle stařík nebyl škodný a neposlouchal
jen tak nasucho, naberte mu na můj účet korbel piva.“
Mikula si sundal plášť, popadl dolitý pohár s vínem a prodral se kolem
Varjagů na ten kousek volného prostranství u ohrady, kde seděl i starý
guslar. Tam nadmul hruď, rozhlédl se po zvědavých obličejích hostů a
pokýval hlavou:
„Vidím tu i kupce zdaleka, takže se možná mezi vámi najde někdo, kdo
už navštívil můj rodný dregovičský kraj…“
„Já jsem tamtudy před třemi lety putoval,“ zvedla se z davu ruka
s pohárem.
„Tak potom potvrdíš, příteli, že končiny kolem řeky Pripjať nejsou
dvakrát pohostinné. Kam až oko dohlédne, táhne se široširá rovina
pokrytá močály a zamlženými, vlhkými lesy. Páchnou tam bahenní výpary,
v zeleném povlaku na stojaté vodě se kroutí hadi a dětem, co se narodí
v tom smutném kraji, je ukolébavkou skřehotání žab. I mně bylo. Vyrostl
jsem v chudé selské rodině a mým údělem bylo navždy se lopotit na tom
kousku suché země mezi slepými rameny Pripjatě. Pokaždé, když jsem po
řece viděl plout kupecké lodě nebo po stezce podél břehu cválat
poutníky, díval jsem se za nimi až k obzoru a přemýšlel o tom, jak se
žije v jiných zemích – v prosluněných lesích kolem Kyjeva, ve
větrných stepích na dolním toku Slavutiče, ve zlatem se blýskajícím
Cařihradu, u majestátního Itylu, vlastně kdekoli mimo nevlídná
dregovičská blata.
A tu, jednoho dne, když jsem od rána dřel na poli a kručící žaludek už
mi oznamoval, že je čas oběda, zarachotila na cestě podél Pripjatě kopyta
třiceti bohatýrských koní…“
„Veles nechť ti pomáhá a Mokoš ať ti dopřeje bohatou úrodu, dobrý
člověče!“
Práskl karabáč a do pluhu zapřažená kobylka poslušně zastavila. Mikula
Seljanovič zvedl zrak od práce.
„Pěkně zdravíš, bojare, jen co je pravda,“ zabručel. „Jenže se
obávám, že bohové plodnosti a úrody na tenhle kraj nějak pozapomněli.
Nechali ho napospas vodníkům, rusalkám, beregyním a ostatní havěti, které
svědčí vlhko. Jaká neblahá povinnost vás přivádí sem, na konec
světa?“
„Jsme bohatýři velkoknížete Svjatoslava,“ odvětil černovlasý,
zelenooký vojevůdce, svírající v pěsti čarodějnické žezlo vykládané
malachitem, s úlomkem stříbrné dračí šupiny vetknuté do hlavice, „a
míříme do Vlčince vybrat zpupně zadržované poplatky.“
„Takže Kyjevané, hm?“ přelétl je Mikula pozornějším pohledem.
„Myslel jsem si to – podle zlaté Perunovy sekerky na vašich hrudích a
toho trojhlavého draka, jehož znak se vám skví na štítech. To musí být
Goryn, takže jste goryničové a já mluvím s Volchem Vseslajevičem.“
„Tak jest. Ale družinu jsem ustanovil teprve nedávno – to už ta zvěst
stihla dolétnout až sem?“
„Stihla, jak by ne. Všichni si povídají, jak Svjatoslav sestavil gardu
z bývalých zajatců a rukojmích, většinou kněžiců porobených kmenů.
A oni mu teď oddaně slouží, i když Svjatoslavovi rodiče, ať už krutý
Ingvar, nebo nelítostná Helga, podřezávali krky jejich otcům a po
tisících vraždili jejich soukmenovce.“
Družina podrážděně zahučela, dokonce i ocel varovně zacinkala.
„Urážíš, Dregoviči?“ zkřivil ústa Vseslajevič, když rázným gestem
utišil chlapy. „Já tě uctivě zdravím, pěkně s tebou rozprávím a ty
si pohrdavě odplivuješ? Chceš snad, aby se ta čerstvě vyoraná brázda
stala tvým hrobem?“
„Uklidněte se a zastrčte meče zpátky do pochev, udatní bojaři,“ odfrkl
si Mikula. Zdálo se, že se hrozby vůbec nezalekl. „Nechtěl jsem urážet
ani se posmívat. Jen říkám, co jsem slyšel. Navíc, ani trochu se nedivím,
že hrdě nosíte na hrudích zlatou sekerku, znak kyjevských knížat.
Myslíte si, že já bych nevyměnil tuhle špinavou lopotu za sedlo rychlého
oře a necválal s vámi do bitvy a pak do zlatých síní kyjevského
dvorce?“
Volch přimhouřil oči. Ještě chvíli se zlobil, ale pak už mírnějším
hlasem navrhl:
„Tak proč to neuděláš? Jsi snad vázán povinností k rodu, k matce nebo
otci?“
„Ta pouta jsou už zpřetrhána. Matka mi zemřela už dávno, otec odešel
k bohům loni v zimě. Žiju sám a pro sebe.“
„Pak nechápu, proč otálíš. Vypřáhni kobylku, hoď ten rezavý pluh do
Pripjatě, popadni karabáč a sekeru a pojeď s námi. Aspoň nás dovedeš
nejkratší cestou do Vlčince.“
Mikula zamyšleně naklonil hlavu. „Vážně byste mě mezi sebe
přijali?“
„Proč ne? Svou drzostí jsi ukázal, že ti nechybí odvaha, a síly máš
očividně taky dost. Musím tě ale varovat, že ve Vlčinci poteče krev.
Tamější vládce se vzbouřil proti knížeti z Turova i proti
Svjatoslavovi. Jedeme ho naučit pokoře. Nebude ti proti vůli dívat se, jak
teče krev tvých rodných?“
„Těch ve Vlčinci? Pche!“
„Než mě odsoudíte jako neřáda, co zradil vlastní krev,“ rozhlédl
se Mikula po naslouchajících hostech v krčmě na bilarské cestě, „musím
vám povyprávět, co se stalo pouhé dva dny před Volchovým příjezdem. Já
sám jsem vážil cestu do Vlčince. Nechtělo se mi tam, protože hradiště
už jistou dobu ovládal bojovný, zbojnický vladyka, který krutě povraždil
své předchůdce, včetně vlastních příbuzných. A k ostatním členům
rodu, hlavně k prostým sedlákům, rybářům a lovcům z močálů, se
choval hůř než otrokář ke svému zboží – poplatky a mýta nenasytně
vymáhal, poutníky na cestách přepadával, vozy s lichvou raboval. Kdo mohl,
hradišti se vyhýbal. Jenže já jsem potřeboval nakoupit sůl, abych si mohl
naložit vepřové na zimu, a sůl měli jen ve Vlčinci.
Koupit pytlík soli za poslední železnou hřivnu, to se mi podařilo raz dva a
bez průtahů. Cena byla vysoká, ale co naděláte, sůl je tam u nás velká
vzácnost. Jenže když jsem zamířil k bráně, najednou mě obklíčili
vladykovi chlapi, smradlavá smečka těch nejhorších povalečů, pijavic a
hrdlořezů. A prý jestli jsem zaplatil poplatek za vstup do města a daň za
nakoupené zboží. Říkám jim, že jsem svobodný člověk a že takové
pitomosti, jako jsou daně, ať si laskavě strčí do svých nemytých prdelí.
Ještě jsem dodal něco o tom, že ty řitní otvory asi mají na ksichtech,
protože mi jejich slova znějí, jako když se našinec k obědu přejí zelí
a pak celý večer nahlas prdí, jako když z bahnišť unikají jedovaté
plyny.“
Hostincem proběhla vlna chechtání.
„Vrhli se na mě jako vosy na med. Odstrčil jsem je, až huby v hnoji a
blátě na nádvoří smočili, a kráčel jsem dál k bráně. Jenže pak se
mi do cesty postavil jejich náčelník, vytáhl na mě meč, takový žabikuch,
a já jsem až na poslední chvíli zastavil dopadající čepel pytlíkem se
solí. Jak jinak, ostří ho rozpáralo a dočista všechna sůl se vysypala do
bláta. To mě rozzuřilo. Popadl jsem svůj karabáč a tak jsem tu všivou
chamraď počastoval, že nikdo z nich nezůstal stát na nohou.
S rozsekanými tlamami a krvavými klobásami na zádech za mnou křičeli, že
si pro mě přijdou a moji hlavu na ostrý kůl před branou Vlčince
nabodnou.
Tohle jsem povyprávěl Volchovi a on se zasmál a řekl mi, že když pojedu
s nimi, nejenže se chlapů, co mi smrtí hrozí, navždycky zbavím a nebudu
se pak po nocích budit při každém zašustění před chatrčí, ale taky si
dostatečnou náhradu za utrpěnou újmu odnesu. A že namísto pytlíku soli
si odvezu měšec zlata.
Nemusím vám vykládat, že jsem se moc dlouho nerozmýšlel. Ne kvůli
slíbené kořisti, ale pro vidinu dobrodružství po boku slavných kyjevských
bohatýrů. Popadl jsem karabáč a sekeru, vypřáhl z pluhu kobylku,
vyskočil na její neosedlaný hřbet a vyrazil s goryniči podél Pripjatě na
západ.
Ještě před soumrakem jsme dorazili k Vlčinci. Na palisádách postávaly
jen obvyklé stráže a brána byla otevřená dokořán. Vypadalo to, že
zbojnický vladyka nemá o Volchově příjezdu ani tušení.
Jak se ale vzápětí ukázalo, bylo to jen zdání…“
„Vpřed, bratři!“ vykřikl Volch Vseslajevič a jeho pobočník zadul do
zakrouceného rohu se stříbrným náustkem. „Cválejte, lomozte, strach
rozsévejte! Prosté lidi šetřete, utíkající do zad nerubejte, ale jestli
se vám někdo postaví do cesty se zbraní v ruce, bez váhání mu setněte
palici!“
„Ne tak zhurta!“ zvolal Mikula, ale goryničové už ho neposlouchali.
Sborově vykřikli jméno draka Goryna, které jim bylo bojovým pokřikem,
pozvedli kopí, tasili meče a cvalem vyrazili za Volchem k vlčinecké
bráně.
Zubaté palisády obklopoval hluboký příkop, plný zatuchlé vody z jednoho
bočního ramena Pripjatě. Nad ním vedl k bráně dřevěný most na
vysokých sloupech. Jakmile kopyta koní zaduněla na prknech, podpěry hlasitě
zapraskaly, zlomily se jako slámky a most se i s bohatýry zřítil do kalné
vody. Odpovědí na překvapené výkřiky a zoufalé koňské řičení byl
řehot z vlčineckých hradeb. Na palisádách se najednou objevili
lučištníci a z brány vyběhli muži s dlouhými kopími v rukou.
A všichni se na pokyn vladyky, který štěkal rozkazy z vysoké věže nad
bránou, obořili na topící se goryniče.
Byla to, jak jinak, past. Vlčinecká havěť podřízla sloupy pod mostem a
nechala bránu otevřenou, aby nepřátele přilákala. A teď se je chystala
pobít jako topící se krysy. Do příkopu se sesypal déšť šípů,
oštěpů a kamení. Jenže tahle část plánu už Vlčineckým nevyšla. Volch
se totiž okamžitě vydrápal z vody, pozvedl Malachitové žezlo a něco
vykřikl. Z dračí šupiny na holi vyšlehlo stříbřité světlo, zahalilo
goryniče brodící se mezi troskami mostu a od té přízračné záře se
všechny střely a kameny odrazily jako od železného štítu a neškodně
popadaly do vody a na břeh.
Mikula seskočil z kobylky, rozmotal bič, házel ho goryničům do příkopu,
a když se ho chytili, vytahoval je nahoru – dokonce i s koňmi.
„Říkal jsem vám, abyste tolik nespěchali,“ vyčítal Volchovi, ze
kterého odevšad crčela voda a při každém kroku mu směšně čvachtalo
v hříběcích botkách. „Vladyka je liška podšitá. Tušil jsem, že nás
do hradiště jen tak nepustí.“
„Pes je to, a ne liška,“ vrčel Vseslajevič. „Prašivý, smradlavý pes.
A jako psa ho přinutím, aby žral vlastní výkaly!“
„Rád ti s tím pomůžu, ale nejdřív se musíme dostat dovnitř. A bez
mostu to nebude vůbec lehké. Příkop je hluboký, se zrádným bahnitým
dnem.“
„Tohle byla jediná přístupová cesta?“
„Věru jediná. Příkop dělá z hradiště ostrov a jiná brána dovnitř
nevede.“
Goryničové na břehu hned popadli luky a pomstychtivě opětovali střelbu.
Jejich šípy žádná kouzla nezadržela. Z palisády a zbytku mostu před
bránou se zřítilo pár prošpikovaných chlapů, načež vladyka rychle
přikázal stáhnout se za hradby a pořádně zavřít bránu.
„Tak počkáme na tmu,“ podíval se Volch na chladné slunce, které uvázlo
v lepkavých západních mlhách jako v pavučině a ta ho teď nelítostně
stahovala do hlubin močálů. „Do té doby něco vymyslíme. Přísahám
u všech svých předků, kterým Goryn dával dračí sílu, že do úsvitu
bude Vlčinec náš a zbojníci budou trpce litovat, že se vzepřeli vůli
kyjevského velkoknížete!“
Mikula prolil hrdlem zbytek vína z otlučené hliněné číše a rozhlédl
se. Pod začouzenou střechou hospody se tísnily snad čtyři tucty hostů, ale
nikdo ani nemukl. Ať už Varjagové, Bulhaři, Udmurti, Kyjevané nebo
Chazaři, křesťané, mohamedáni či pohané, všichni napjatě
naslouchali.
„Vím, jak jste se dostali do hradiště,“ využil bohatýrovy odmlky starý
guslar. „Bylina tvrdí, že jste s Volchem nasedli na své oře, pobídli je
do trysku a mocným skokem přelétli přes příkop. Ty jsi prý potom jediným
úderem pěsti vyvrátil bránu a bok po boku jste vtrhli do hradiště a rubali
zbojníky hlava nehlava, dokud jste je nepobili do poslední nohy…“
Seljanovič na něj pohlédl tak, až stařec zalitoval, že vůbec otevřel
ústa.
„To by se mi věru líbilo, kdybych byl takový polobůh, co na jediný šup
rozbije okovanou bránu dregovičského hradiště,“ řekl o něco
smířlivějším tónem a ušklíbl se. „Jenže takhle to chodí opravdu jen
v bylinách. Ve skutečnosti jsme museli dát hlavy dohromady a vymyslet
nějaký šikovný způsob, jak zdolat palisádu. Nějakou lest.“
„Zepředu to nepůjde,“ bručel Volch zamyšleně. „Bránu střeží
lépe než úzkostlivý otec panenskou blánu své jediné dcery. Zkusíme
přelézt hradbu na jiném úseku. Kde je nejslaběji střežená?“
„Na severozápadě,“ ukazoval Mikula přes hradiště ke krvavému obzoru.
„Tam se hned od palisády táhne širokánský močál. Jenže je hluboký,
plný zrádných bahnišť, a ani při nejlepší vůli ho nepřebrodíme.
A než by muži v plné zbroji doplavali k hradbě, byli by na pokraji
sil…“
„A co takhle sehnat nějaké čluny?“
Mikula opětoval tázavý pohled Volchových zelených očí. Pak se ušklíbl a
přikývl. „Kousek odtud, na břehu Pripjatě, stojí rybářská osada. Mám
tam příbuzného, bratrance mé nebohé matičky. A vím o něm, že k té
chamradi v hradišti chová stejně vroucí city jako já. Když ho požádám,
bez váhání nám půjčí člun. A ostatní rybáři taky. Ani je nebudou
muset přenášet, z řeky se dá bočními rameny doveslovat přímo do
močálu za Vlčincem.“
„Výborně,“ zašklebil se Volch. „Nasedni hned na kobylku a jeď
navštívit příbuzné. Já pošlu chlapy do lesa, ať nasekají mladinu a
udělají z ní dlouhý žebřík.“
„Ale,“ zarazil se Mikula uprostřed otočky, „neprozradí nás
šplouchání vesel? Stráže jsou na tom úseku sice slabé, ale občas po
ochozu hlídka přece jen přejde…“
„Nic neuslyší ani neuvidí,“ mrkl na něj Volch spiklenecky a významně
poklepal prsty na své dračí žezlo. „To už nech na mně.“
Mikula už se dál nevyptával, s kouzly a čarodějnictvím toho chtěl mít
společného co nejmíň. Svižným skokem se ocitl na kobylčině hřbetě, až
zvíře vyčítavě zaržálo. Vzápětí už pádil s větrem o závod
k Pripjati, do náruče šedivého soumraku.
„Sotva nastala půlnoc, byli jsme připraveni,“ pokračoval Mikula.
„Rybářské čluny protínaly olejovitou hladinu močálu, klouzaly mezi
ostrůvky rákosí a pod slizkými zelenými závěsy visícími z nemocných,
křivých stromů. A všichni bohatýři byli v nich a vezli
i dlouhatánský, narychlo vyrobený žebřík. Dokonce se k nám přidalo
i pár odvážných rybářů, kterým lotři v hradišti dlužili to nebo
ono – jednomu nechal vladyka odvléct ženu a dceru, aby je prodal
otrokářům, druhého okradl o všechno, co utržil z prodeje ryb, tamtomu
zase za odmítnutí poslušnosti rozsekal loďku. Vlastně jsme sestavili
takové malé pomstychtivé vojsko, které se počtem vyrovnalo smečce
v hradišti. Když se před námi vztyčil černý obrys palisády, Volch
Vseslajevič se chopil čarodějné hole, zadrmolil pár zaklínadel a v tu
chvíli se k našemu nesmírnému údivu zvedla z močálu hustá mlha.
Zakryla tu malou flotilu, a kdyby jen to – navíc taky úplně zadusila zvuky
vesel a vrzání přeplněných člunů. Chráněni tím nepřirozeným štítem
jsme se lehce prosmýkli až k hradišti. Na břehu jsme s největší
opatrností zvedli žebřík a vzápětí už goryničové lezli nahoru,
šikovně jako mravenci po stéblu.
Stráže na tom úseku hradeb nestihly ani zasténat, tak rychle jim nože,
konopné smyčky a dobře mířené šípy vzaly hlasy. To už jsme palisádu
přelezli i my s Volchem a rybáři. Družina se rychle rozběhla po ochozech
směrem k bráně, kde se shromáždila většina vlčinecké posádky.
A cestou jsme řezali, sekali a probodávali všechno, co se nám postavilo do
cesty. Než si nás všimli a zatroubili na poplach, přivítalo se s Kostromou
dobrých patnáct chlapů.
Nu, a pak vypukla velká bitva,“ uzavřel Mikula a pohlédl na dno svého
prázdného poháru.
„O té vyprávěj,“ pobídl ho Einar dychtivě. „O velkém vítězství,
o rubání hlav!“
„Zase tak slavné vítězství to nebylo,“ pokrčil Seljanovič rameny.
„Spíš jatka. Dočista jsme ty ospalé pitomce zaskočili. A goryničové,
co vám mám povídat, byli onačejší bojovníci než nějaká zbojnická
tlupa z močálů. Než jsem stihl třikrát mávnout sekerou a tucetkrát
šlehnout karabáčem, bylo po bitvě a Volch stál ležícímu a chrčícímu
vladykovi na krku a vyhrožoval mu, jak hnusně a bolestivě se mu odmění za
vzpírání se turovské a kyjevské moci, za křivdy páchané na prostých
lidech z Vlčince a okolí. Nakonec se obrátil na mě a navrhl, abychom my,
vlastní rod, zjednali se svým vladykou spravedlivou nápravu. Tak jsem toho
psa seznámil se svým karabáčem a zpráskaného a zkrvaveného jsme ho
vyhnali do močálů, ať si tam na něm pochutnají hadi a pijavice. Pokladnici
plnou naloupeného bohatství jsme vyrabovali, část si rozdělili, část
naložili na koně pro kyjevského velkoknížete a dobrou třetinu jsme rozdali
lidem za vytrpěná příkoří.“
„Vyprávěj,“ ozval se od stolu Borovej, „jak tě místní chtěli za
vladyku.“
„Copak to je nějaký příběh?“ ošil se Mikula. „Taková byla vůle
Vlčineckých, pravda, ale odmítl jsem. Už jsem se přece dohodl s Volchem,
že s ním pojedu až do Kyjeva. A dobře jsem udělal. S Vseslajevičem jsme
se sbratřili a od té doby jsme jezdili spolu. O slávu, kořist i nepohodu
na cestách jsme se rovným dílem dělili, v bitvách si navzájem záda
chránili…“
Mikulovi najednou zvadl hlas a bylo vidět, jak mu zesmutněly oči, zahleděné
do minulosti, do oněch dní, které strávil po Volchově boku. Nikdo
v krčmě ani nepípl.
„Věru,“ povzdechl si, „byli jsme s Volchem věrní druhové, ba bratři,
jako by nás jedna matka porodila. Projeli jsme celé kyjevské panství
křížem krážem a byli jsme tak nerozlučná dvojice, že i naše jména
vyslovovali zároveň. On vymýšlel úskoky a čaroval, já jsem nám
karabáčem cestu zametal. Ech, kdepak je těm slavným dnům konec. Nedobře
skončil bratr Vseslajevič, tuze nedobře. V dračím chřtánu, jako nějaká
ovce, a nepomstěný. To je ze všeho nejhorší, z toho mi zuby skřípají a
do srdce ledová dýka bodá. Tugarin, ten prašivý čubčí syn, zkurvený
černokněžník, utekl někam na sever, do lesů za pohraniční Kazaň. A my
nemůžeme vyrazit po jeho stopě a odvděčit se mu za vraždu bratříčka
Volcha, protože máme příliš mnoho povinností tady kolem Bolgaru. Na
kolenou jsem prosil Svjatoslava, aby mě pustil na sever, že mu
z čeremiských lesů přinesu Tugarinovu hlavu, ale kníže pokaždé odmítl
a jinými rozkazy mě zasypal. Stejně jako teď – jsem za obyčejného
vozataje, truhlice se zlatem převážím, a přitom tam za Kazaní tolik krků
volá po nabroušeném ostří… Odpusť, bratříčku Volchu, zůstaneš
nepomstěn.“
Mikula ztichl a odtrhl nepřítomný zrak od země. Zjistil, že na něj
všichni udiveně hledí, celí v rozpacích z toho, že v oku slavného
bohatýra vidí třpytit se slzu. Seljanovič zprudka narovnal ramena, přiměl
se ušklíbnout a jeho hlas zase nabral na síle:
„U Velese, dost bylo fňukání! Navyprávěl jsem toho tolik, že to ani
všichni vrabci v itylském povodí nesezobou. Teď ať vás zase baví tadyhle
stařík s citarou. Já musím jít měchýř vyprázdnit, protože takovou
schopnost, abychom mohli chlastat bez chcaní, nemáme ani my, knížecí
bohatýři.“
S těmi slovy Mikula práskl číší o stůl, vyměnil si letmé pohledy
s Divljanem a Borovejem – oba sotva neznatelně přikývli – a zamířil
ke dveřím. Hospoda ožila. Hosté uznale pokřikovali, poháry k přípitku
zvedali, a když kolem nich Seljanovič procházel, vstávali a poplácávali ho
po ramenou. S děkovným bručením zase zmizel ve stínu malé předsíňky a
vyšel na dvůr.
Na zápraží se zhluboka nadechl, mimovolně si protřel oči a rozhlédl se.
Travnaté pahorky poseté balvany a sem tam i písečnými skvrnami, typickými
pro kraj východně od velkého Itylu, zalévalo světlo hvězd a měsíčního
srpku. Noc byla svěží, léto se chýlilo ke konci a pozvolna se hlásil
podzimní chlad.
Mikula se otočil, ale nezamířil k nejbližšímu močí páchnoucímu rohu,
aby si ulevil. Svižným krokem obešel přízemní stavbu a na zadním dvorku
zamířil k rozhrkanému dvoukolovému vozu.
„Kolyvane? Morofeji?“ sykl.
V temnotě pod převislým okrajem střechy zacinkalo železo a zpoza vozíku
vystoupily dvě urostlé postavy. Měsíční svit se zaleskl na pancířích a
přilbicích, odhalil luky sevřené v pěstích a plné toulce na zádech.
„Neseš nám snad džbánek vína, Seljanoviči?“ zeptal se jeden ze
strážců uštěpačně, jistý si zápornou odpovědí.
„Prd potřebujete, Kolyvane,“ odsekl Mikula podle očekávání. „Máte
hlídat, s plnými břichy a chlastem v hlavách byste hned usnuli.“
„Co je to za spravedlnost?“ zabručel druhý bojar, kterého to zjevně
žralo doopravdy. „Vy se uvnitř cpete, naléváte, bylinami a písněmi se
bavíte a my tady sušíme huby a posloucháme akorát tak vlastní kručící
žaludky. Kromě toho, povinnost jsme splnili a to, co bylo potřeba, jsme už
viděli.“
„Právě na to jsem se přišel zeptat. Hulákal jsem na celou hospodu, že
vezeme do Bolgaru zlato bilarského bega. To by v tom byl čert, aby se to
nedostalo ke správným uším. Mluvte, co jste viděli?“
„Chlapa, kterému je krkolomná jízda noční stepí přednější než víno
a skopové pod střechou hostince. Jen před chvilkou vyvedl koně z bočních
vrat, skočil do sedla a vyrazil k těm kopcům na severu. Tryskem, jako by
jeho koni za patami hořelo.“
„Cha! Výborně. Návnada zabrala. Co byl zač, všimli jste si?“
„Vlasy jako sláma, chrastící kolčuga, železná přilbice. Vypadal spíš
jako Varjag než jako místní mrchožrout nebo kočovnický zatoulanec.“
„Neříkej, opravdu?“ Mikula se otočil a zadíval se na sever, ke kopcům
posypaným stříbrným prachem hvězd. „Takže všechno jde podle plánu.
Doufal jsem, že na to ti krvelační nenažranci skočí. Zdá se, že i bez
Volcha dokážeme vymyslet fungující lest. No, my jsme svoje udělali,“
dodal po chvíli. „Teď už nám zbývá jenom doufat, že braši měli oči
na stopkách a v tuhle chvíli už dýchají prašivému zrádci
na krk.“
„Viděl jsi ho, báťuško Svjatogore?“
„Jak by ne, bratře Muromče. Co se tak pitomě ptáš?“
„Já jen, že si pořád stěžuješ, jak už máš svá léta a zrak už ti
neslouží jako dřív. Ačkoli já mám podezření, že jsou to jen takové
tlachy a ty ve skutečnosti vidíš líp než my mladší a že tě ani klouby
zase tolik nebolí a síly máš pořád za tři.“
„Za tři obyčejné možná, ale za takové tři, jako jsi ty, určitě ne.
Ani za jednoho. A vůbec, nejsou to žvásty. Opravdu stárnu; ani Bůh
nedonutí plynout čas naopak. Jenže toho neopatrného zabedněnce by si všiml
i chlap s vypíchnutýma očima. Neměl ani nejmenší snahu chovat se
nenápadně, skryté cestičky hledat, stopy za sebou zametat. Dokonce se ani
neohlédl, jestli ho z hostince někdo nesleduje.“
„Divíš se? On a jeho kumpáni se tady roztahují už dva měsíce a do
téhle chvíle proti nim nikdo nezakročil. Chovají se tu jako na svém a
určitě nabyli dojmu, že jim to tady patří, že je to jejich země a že
není na světě síly, která by je ohrozila.“
„Tak to je věru nejvyšší čas, abychom jim tu svévoli zatrhli a ukázali
jim, že pánem tohohle kraje je pořád… hm… emír Ahmed nebo kníže
Svjatoslav. To záleží na tom, jestli jsi Bulhar, nebo Kyjevan a koho
uznáváš za svého gosudara.“
„V každém případě tady nevládnou loupežníci a je načase je vyvést
z omylu. A nejlepším lékem na takový sebeklam je nabroušená ocel. Ta
i toho největšího nafoukance raz dva naučí pokoře. Jedeme, báťuško
Jegore?“
„Pojeďme, synku Iljo. Ale pěkně potichu. Nechceme kořist vyplašit
předčasně.“
„Ne, to rozhodně nechceme. Ať nás zavede do svého hnízda.“
Dvě robustní postavy, do této chvíle přikrčené za hromadou balvanů na
travnatém návrší, se obezřetně vykradly dozadu na svah, a když byly
z dohledu, narovnaly se a rychle seběhly do temného úvalu mezi kopci.
Z temnoty bylo chvíli slyšet jen syčivé rozkazy a cinkání koňských
postrojů. Potom zaklapala kopyta a ze stínu jeden za druhým vyjelo dvanáct
ozbrojenců. Na úpatí pahorku pobídli koně ostruhami a svižným klusem
vyrazili stepí na sever.
„Co se jen mohlo stát?“ bručel Mikula ustaraně, když brzy ráno
vyšel v doprovodu svých čtyř druhů na rušný dvůr hostince, kde už se
všichni nocležníci chystali na cestu. Seljanovič jako jediný z celé
družiny nezíval, nerozlepoval těžká víčka, neprotahoval si kosti –
zato měl sinalé tváře a kruhy pod očima, jako by v noci ani na chvíli oka
nezamhouřil. Teď si dlaní z boku clonil zrak před vycházejícím sluncem a
nervózním pohledem bloudil po zvlněné krajině za karavanní cestou. „Už
tady měli dávno být, i se zbojnickými hlavami nabodnutými na kopích.
Doufám, že toho ničemu nepřehlédli. Protože jestli jim proklouzl a
Svjatogor s družinou doteď čeká za nejbližším kopcem…“
„Jen klid,“ položil mu Kolyvan Vyhnanec ruku na rameno. „Kdyby byli
pořád nablízku, už by se ukázali, dali nám znamení. Zrádného posla
určitě zachytili – vždyť s Jegorem je i Muromec a ten má zrak sokolí,
nic mu neunikne, víš sám.“
Mikula na něj pohlédl. Vysoký, štíhlý bojovník z kmene Křivičů měl
teprve pětadvacet let, ale rozvahy měl víc než dvakrát starší muž.
Dočista mu chyběla výbušnost a prudkost jeho vrstevníků; spíš byl znám
tím, že ho máloco rozházelo a i ve vypjatých situacích si dokázal
zachovat chladnou hlavu. Nebyl z těch, co potyčky zahajovali, on rvačky
ukončoval – pokud to šlo, tak rozumným slovem (jeho »jen klid« všichni
dobře znali), a když nebylo zbytí, tak i promyšleným a dobře mířeným
omračujícím úderem.
Všechno souviselo s původem jeho přezdívky. Zpočátku ji nesnášel, ale
když ji právě kvůli jeho rozčilování bojaři používali ještě
častěji, smířil se s ní a zvykl si. Narodil se jako druhorozený syn
vladyky jistého významného křivičského rodu. Jednoho dne se v opilosti
dostal do ostrého sporu se svým starším bratrem, budoucím náčelníkem
rodu. Hádka vyústila v potyčku, vzápětí zařinčela ocel a zpočátku
běžná bratrská rvačka se změnila ve skutečné krveprolití. A i když
měl s sebou následník čtyři poskoky, Kolyvan se jim všem pěti ubránil.
Sám vyvázl jen se škrábanci, zatímco tři jeho soupeři na místě
vypustili duše a dva další, včetně jeho staršího bratra, se odplazili
s těžkými zraněními. Starý vladyka, který Kolyvana nikdy neměl
příliš v lásce – svého prvorozeného naopak zbožňoval a zahrnoval
veškerou přízní – zuřil a v první chvíli chtěl Kolyvanovi setnout
hlavu. Jedna z jeho žen, Kolyvanova matka, ho však na kolenou uprosila, aby
rozsudek zmírnil. A tak mladíkovi vzali všechno, co mu patřilo, a vyhnali
ho z hradiště. Půl roku na to už byl družiníkem v Kyjevě a všichni mu
říkali »Vyhnanec«.
A protože Kolyvan nebyl hloupý, dobře si zapamatoval tu lekci, kterou mu
bohové uštědřili. Pochopil, že tuhle mrzutost způsobila jeho horkokrevnost
a unáhlenost, a tak své vášně od té doby pevně držel na uzdě a učil se
rozvaze. Nahromaděnou divokost vypouštěl ven jen ve srážce s nepřáteli,
kde se z klidného, chladnokrevného mladíka měnil v nelítostně
řádícího zabijáka. V nedávném boji s chánem Mutaharem patřil k těm,
co ulovili nejvíce suwarských hlav.
„Může existovat hodně důvodů, proč se ještě nevrátili,“ uvažoval
Kolyvan nahlas. „Co když je hnízdo zbojníků příliš daleko? Anebo je
jejich úkryt dobře chráněný a družina potřebovala čas, aby vymyslela
nějaký fígl? Nebo je loupežníků příliš mnoho a v takovém počtu je
nezvládneme. Možná se budeme muset vrátit s posilami…“
„Dobrá, dobrá, Vyhnanče, asi máš pravdu,“ zafuněl Mikula. „Nejspíš
vážně není důvod zneklidňovat se. Jenom jsem toho v noci moc nenaspal,
takže mi nervy drnčí jako struny na té guslarově citaře; dala by se na
nich zahrát svižná písnička. No nic, dokončíme započaté. Chystejte se
na cestu.“
„Jsme připraveni,“ hlásili Borovej s Divljanem od vozíku, na němž
právě pevněji přitahovali plachtu, skrývající náklad. „Koně
osedlaní, muly zapřažené, truhla na svém místě, pevně uzamčená.“
„Tak tedy do sedel, braši…“
„Ještě pořád jste nedostali rozum a chcete cestovat jen v pěti?“
Bojaři se naráz otočili. Ze širokých bočních vrat hostince vyšel Einar
Sigmarsson, vedoucí za sebou hnědáka s honosným, cinkajícím postrojem. Za
ním se ze stínu jeden za druhým vynořovalo jeho sedm po zuby ozbrojených,
zachmuřených, mlčenlivých družiníků.
Mikula pokrčil rameny. „Máš snad lepší nápad, synu Sigmarův?“
„Samosebou že mám,“ přikývl Einar, vkládaje chodidlo do třmene.
„Můžete se přidat k nám. Taky máme namířeno do Bolgaru. Doprovázíme
támhlety bilarské kupce,“ kývl hlavou přes koňské sedlo.
Opodál se na cestu chystala početná karavana – asi třicet mužů
v drahých kaftanech a turbanech, zhruba dvojnásobný počet otroků a
honáků a třikrát tolik koní, mul a velbloudů. Zvířata frkala a mručela,
když jim čeledíni přivazovali na hřbety těžký náklad.
„Nevím, nevím…“ zamyslel se Mikula. „Návrh je to dobrý, ale přece
jen, s naším nákladem se musíme co nejdřív dostat na místo určení a
putování s takovou karavanou by nás možná zdržovalo.“ Seljanovič se
rozhlédl po svých druzích a významným pohledem jim naznačoval:
A navíc, jestli se přidáme k takhle velké, dobře hlídané skupině,
je méně pravděpodobné, že přilákáme pozornost zbojníků.
„Jaké zdržování?“ vytáhl se varjažský náčelník do sedla.
„Podívej se líp – nemáme žádné vozy. Celá karavana cestuje
v sedlech, náklad nesou zvířata. Cestujeme rychle. Dokonce bych řekl, že
ten váš rozvrzaný dvoukolák by mohl zdržovat nás.“
Mikula se ještě jednou tázavě podíval na své společníky. „Co
říkáte, braši?“
„Přidejme se ke karavaně,“ nadhodil Kolyvan. „Jednejme rozumně.“ Což
pro změnu pochopili jako: Nechovejme se podivně, abychom nevzbudili
podezření. To by mohlo loupežníky odradit ještě víc.
Seljanovič pomalu přikývl a vzhlédl k Einarovi. Před odleskem slunce na
lesklém pancíři ze severské oceli musel přimhouřit oči.
„Tak dobrá. Souhlasíme. Pojedeme s vámi. Ale my ti, na rozdíl od
támhletěch kupců, za ochranu nezaplatíme.“
„S tím jsem ani nepočítal,“ zachechtal se Einar a pobídl koně
k hlučné skupině mužů a zvířat, aby je popohnal k odjezdu.
„Věci nejdou podle plánu,“ bručel Mikula tlumeně, když si nasazoval
přilbici a nasedal na koně. „Nemám z toho dobrý pocit. Vůbec z toho
nemám dobrý pocit.“
Před hostincem zadusala kopyta, zavrzala kola, zavířil prach. Karavana
vyrazila, pronásledujíc své vlastní stíny.
Jak se dozvěděli od Bilarských, řeka se jmenovala Aktaj. Pramenila
v kopcích někde na jihu a tekla na sever, kde svou kalnou vodou napájela
velkou Kamu. Jako většina toků v těchto končinách, i Aktaj měla takhle
na konci léta málo vody. Bohatýrům se nejdřív zdálo, že je to dobře,
že se alespoň snadno přebrodí na druhý břeh.
Jenže vzápětí vůz s truhlou zapadl do hustého bahna, které za sebou
klesající voda nechávala podél břehů. Nadarmo Kolyvan na kozlíku práskal
opratěmi i bičem, nadarmo muly nořily kopýtka do měkkého dna a trhaly
ojí – kola se zabořila hluboko a s vozíkem nešlo hnout.
„Ďas aby to spral,“ zavrčel Mikula a přehodil nohu přes sedlo. „Dolů
z koní, chlapi, je potřeba potlačit…“
Jak doskočil, nohy mu vklouzly do hnědé břečky skoro po kolena. Zlostně
zařval a hrubou nadávkou poštval na tu pohromu nadrženého prašivého psa,
aby ji pořádně…
„Co se děje?“ přerušil jej Einar, který společně se svými bijci
zůstal stát na východním břehu, a zatímco karavana se brodila na druhou
stranu, Varjagové se nadzvedávali v sedlech a ostražitě se rozhlíželi po
okolních kopcích. Skoro připomínali větřící vlky, ale žádný div –
tohle místo bylo jako stvořené pro bleskové, drtivé přepadení.
„Nic,“ odsekl Mikula podrážděně a chopil se loukotí pravého kola.
„Jen vozík zapadl do bláta. Hned ho vyprostíme. Divljane, Boroveji,
nezírejte jako telata na nová vrata! Čekáte snad, že tu káru vytáhnu
sám, jednou rukou? Vypadám snad jako Ilja? Potřebuju pomoc! No tak!“
Poločané neochotně sesedli a začali se brodit k vozíku, až jim bahno pod
nohama mlaskalo.
Einar a jeho družiníci už se nerozhlíželi po kopcích, na nichž se
v poledním slunci vlnily zlatavé oceány suchých travin. Sledovali Kyjevany.
Zúženýma, dravčíma očima. Pak stočili pohledy ke svému náčelníkovi.
Teď byla ta správná chvíle. Nesmějí zaváhat.
A nezaváhali, protože Einar se zle, ošklivě ušklíbl a rázně přikývl.
Zároveň sáhl po zakrouceném rohu, který mu visel u boku. Také jeho
družiníci se bleskově natáhli. Ne však po rozích, ale po lucích,
oštěpech, mečích a sekerách.
Troubení Einarova rohu vzlétlo nad Aktaj společně s nedočkavým vytím
doposud zamlklých Varjagů.
„Co se to…?!“ otočil se překvapeně Mikula. A s ním se ohlédli
i Borovej, Divljan, Kolyvan a Morofej, ohlédli se kupci i jejich čeleď,
celá karavana, plahočící se přes řeku.
A pochopili. Všichni. Okamžitě. A stejně okamžitě vypukl zmatek a
vřava.
„Kryjte se!“ zaječel Mikula, když zahlédl zvedající se luky a paže
s oštěpy.
Morofej, jediný z pětice Kyjevanů pořád v sedle, tasil meč.
A vzápětí ho zase pustil a zřítil se z koně, hrdlo skrz naskrz
probodnuté varjažským šípem. Kolyvan rychle sklouzl za vůz – právě
včas, protože vzápětí se do kozlíku zabodla opeřená střela. Dvojčata
z Polocka se snažila krýt za řičícími koňmi a zároveň se horečnatě
brodila hustou břečkou k vozíku. Divljanův kůň se zhroutil pod zásahem
oštěpu a zoufale kopající nohy naplnily vzduch deštěm lepkavého bláta.
Jeden ze šípů vykřesal jiskru na Mikulově přilbici a sestřelil mu ji
z hlavy. Seljanovič se zapotácel, nejisté nohy mu uvázly v bahně a on se
vzápětí zhroutil obličejem dolů. Divljan a Borovej jej pohotově popadli a
táhli za vozík. Do dřevěné bočnice, za níž se v poslední chvíli
přikrčili, udeřily další dvě střely; železné hroty prošly prknem a
zasypaly ukryté bojary třískami. Splašené muly trhly povozem, ale kola
naštěstí vězela dostatečně hluboko.
Karavanu zachvátila panika. Kupci pobízeli koně a zároveň kopanci a biči
odháněli čeleď, která se také snažila z vody a bahna vytáhnout
splašená a vzpínající se zvířata. Řemeny a provazy praskaly, případně
je zmatkující muži ve snaze ulehčit koním a velbloudům rychle
přeřezávali; cenný náklad s cákáním padal do vody.
První uprchlíci v dešti bláta, odletujícím od kopyt, vyjeli na západní
břeh.
A v tom okamžiku se objevili i ti, které přivolal Einarův roh. Vlnobití
sluncem spálené trávy vyvrhlo proti zoufalcům drápajícím se z koryta
řeky zhruba desítku vyjících jezdců – slunce se zalesklo na jejich
pancířích a přilbicích, navlas podobných těm, kterými se pyšnila
Sigmarssonova družina.
Když to spatřili opoždění členové karavany, pořád se brodící zkalenou
vodou, s hrůzou se otočili zpátky k východnímu břehu. Jenže odtamtud
už svižným klusem, mávajíc zbraněmi a posměšně se řehtajíc,
sjížděla Einarova sedmička.
Past sklapla. Nebylo úniku.
„Kde, u všech bohů, trčí Jegor a Ilja?!“ zařval Mikula.
A v tom, jakoby v odpověď na Seljanovičův výkřik, zase zatroubil roh.
Jenže tentokrát ne ten Einarův. Ani kopyta, která vzápětí zahřměla,
nepatřila varjažským koním.
Tentokrát byla řada na Einarovi a jeho chlapcích, aby se polekaně ohlédli.
A ten pohled jim zmrazil vítězoslavné úšklebky v obličejích. Přes
temena pahorků se přehouplo dvanáct rychlých jezdců – jeden půltucet na
západním, druhý na východním břehu. Varjagové byli pořád ve výrazné
přesile, ale ta rychlost a razantní odhodlání, s jakými se na ně noví
útočníci valili, jasně vypovídaly o tom, že na to spoléhat
nemůžou.
Vzduchem zasvištěl první šíp. Chlap vedle Einara nestihl ani
vzdychnout – střela ho zasáhla s takovou silou, že statný chlap
v železné zbroji vylétl ze sedla jako hadrová loutka a zřítil se do
kalné vody o dva sáhy dál.
„Muromče!“ vykřikl Mikula radostně, protože luk, který tu střelu
vyslal, svírala právě Iljova mocná pěst. Muromcův výcvik pokračoval a
bojová zručnost na mladíkovi ulpívala jako zlato na chazarském kupci –
už dokonce dokázal střílet v plném cvalu, a jak se právě ukázalo,
i zasáhnout cíl. Družina pod jeho velením se přehnala přes oblázky
pokrytý břeh a tvrdě udeřila na Einarovy chlapy. Koně zařičeli, zbroj
zahlomozila, krev vytryskla.
Současně na opačném břehu zaútočil Jegor – šest proti deseti, a
přece to vypadalo, jako když jestřáb vletí do hejna slípek. Ocel
z proslulých kyjevských výhní se nelítostně zaťala do varjažských
pancířů, do lidského i koňského masa.
„Kyjééév! Bijte je!“
„U Odina, braňte se!“
„Vpřed!“ zařval Mikula a s bičem v jedné a mlatem v druhé ruce se
snažil přebrodit bahnem k bojišti. Hanba za to, že neprohlédl starý trik
s lupiči vydávajícími se za strážce karavan, se v něm rázem přetavila
v zlostnou pomstychtivost. Divljan, Borovej a Kolyvan se hrnuli za ním.
K ničemu byla loupežníkům přesila, nadarmo se spoléhali na dobrou
varjažskou zbroj. Kyjevané je během několika okamžiků doslova rozmetali.
Kupci, otroci a vozatajové jen třeštili oči a snažili se dostat co nejdál
od zuřivě bojujících mužů.
„Nevzdávejte se, zbabělci!“ Einar se bránil urputně, jako by se v jeho
zdánlivě lidské kůži skrýval krvelačný troll z dalekých severských
lesů. Se štítem na levém předloktí mlátil kolem sebe hlava nehlava. Meč
se mu zlomil na náprsní puklici jednoho Kyjevana, a tak vyškubl z koženého
úchytu u sedla sekeru. Když zvedl zrak a střelil pohledem přes okraj
štítu, spatřil nového protivníka – robustního plavovlasého mladíka
s masivním mečem nad hlavou.
Bylo to, jako by na jeho planoucí zuřivost někdo vylil štoudev ledové vody.
Toho mladíka znal. Slyšel, co se o něm povídalo po bitvě
s Mutahar-chánovými přisluhovači. Také věděl, že meči v jeho dlani
říkají Gněv a tvrdí o něm, že je to dar samotného Peruna
Hromovládce.
Einar nesrozumitelně zařval a přikrčil se za štítem.
Muromec udeřil. Vší silou, s nohama zapřenýma do třmenů.
Varjažský náčelník měl dojem, že ho zasáhl žhavý balvan, mrštěný
z nebe rozzlobeným božstvem. Do tváře mu vyprskly dřevěné úlomky
štítu, popálily ho jiskry z hladce rozseknutého kování i středové
puklice. Zhroutil se na bok i s řičícím koněm, hřbet zvířete ho
přimáčkl ke dnu a špinavá voda Aktaje se nad ním zavřela jako rychle
přibouchnuté víko rakve, do nichž křesťané pochovávali své mrtvé.
Přál si chcípnout. Pro Varjaga není větší ostudy než porážka a
zajetí. Jenže nestačil ani vdechnout kal, když vedle něj zacákaly něčí
nohy a mocné ruce ho popadly a zvedly na vzduch. Kašlal, dusil se, škubal
sebou, ale nebylo mu to nic platné – vytáhli ho na břeh a svázali jako
ovci, určenou pro obětní kámen.
„Jegore! Hrom do tvé palice!“ hulákal Mikula vstříc prošedivělému
bohatýrovi, který se blížil v sedle vraníka, zakrvácenou čepel Smertě
opřenou v ohybu levého lokte. Kupci a jejich služebnictvo, ještě pořád
nejistí, jestli vítězové nejsou jen další zbojnická tlupa, před ním
poklekali do mělké vody a pokorně skláněli zraky. Vypadalo to, jako by
vítali nějaké božstvo, strašlivého démona války. „Kde jste trčeli tak
dlouho?! Ještě chvíle zdržení a pochcípali bychom tady.“
„Vaše obavy byly zbytečné,“ zabručel Jegor. „Všechno bylo promyšleno
a naplánováno.“
„Vážně? Nechtěli jste loupežníky původně přepadnout přímo v jejich
hnízdě, jen co vás tam špeh z hostince zavede?“
„Chtěli, ale naštěstí jsem poslal tadyhle Samsona na výzvědy. A on
v loupežnickém úkrytu vyslechl, jak lotři mluví o svých spojencích,
kteří prý putují s nějakou karavanou. Tak jsme si řekli, že je budeme
sledovat a dostaneme celou smečku najednou. Což se taky podařilo. Jaké jsou
ztráty, Iljo?“
Muromec přiklusal blíž. Přestože rozťal Einarův štít i s kováním,
na ostří Gněvu nebyl vidět jediný zoubek, ba ani škrábanec. „Morofej to
dostal do krku, už se objímá s Kostromou.“
„Škoda ho. Další ztráty?“
„Nic víc, bohům budiž dík. Danilo spadl z koně a skoro se utopil, ale
dostane se z toho, Tyvor krvácí z rozseknutého ramene, ale taky to
nevypadá…“ Ilja se najednou zarazil a vyprskl smíchy.
„Co je!?“ houkl Mikula, protože právě před ním Muromec zastavil svého
Buruška.
„Škoda, že se nevidíš,“ ušklíbl se Ilja pod nosem. „Takhle nějak
jsi musel vypadat tenkrát, když tě Volch našel, jak ořeš pole u močálu.
Jenže tehdy jsi byl od hlavy až k patě umazaný od hnoje. Tohle je sice jen
říční bahno, ale nesmrdí o nic vábněji a vypadá přesně jako splašky
z prasečího chlívku.“
„Moc vtipné! Ha, ha!“ odsekl Mikula a zamířil do hlubší vody, aby se
opláchl.
„Dost řečí! Dopravte všechno na západní břeh!“ Jegor byl jako obvykle
mrzutý a husté obočí měl nevlídně nakrčené. „Ošetříme raněné,
trochu si odpočineme, ale nebudeme tady trčet zbytečně dlouho. Mrtvé
loupežníky neberte, stačí jejich hlavy. Kolik máme zajatců?“
„Půl tuctu,“ spočítal je Ilja okamžitě. Nikdo neměl tak bystrý zrak
jako on.
„Dobrá. Svjatoslav chtěl živou kořist, aby ji mohl všem pro výstrahu
popravit. Šest chlapů je pro takové představení dost a dost. Hej,
vytáhněte ten vozík z bahna!“
„K čemu nám bude?“
„K čemu asi? Odvezeme na něm Morofejovo tělo.“ S těmi slovy Jegor
obrátil koně a pobídl ho zpátky k západnímu břehu.
Ilja zamířil ke dvoukoláku. Buruško frkal a pohazoval hlavou, aby dal jezdci
najevo, že mu chůze v hlubokém bahně není moc po chuti. Muromec si ho
nevšímal; zastavil u bočnice a naklonil se v sedle. Mocná pěst sevřela
obrubu kola. Když to viděl Kolyvan, přebrodil se blíž a hned se chopil
opratí a biče.
Ilja se vzepřel ve třmenech a zatáhl. Kolo s mlasknutím vyklouzlo z bahna
a celý vozík se nadzvedl. Kolyvan okřikl zápřah, práskl opratěmi, muly
zabraly a vůz se najednou volně rozjel.
„Co s tou truhlou?“ zeptal se Mikula, když se chystali naložit Morofejovu
mrtvolu.
„Co asi?“ pokrčil Ilja rameny. „Zahodíme ji.“
Kolyvan Vyhnanec vycenil zuby. „To bude někdo ošklivě zklamaný, až ji
najde, pracně otevře a uvnitř najde jen hromadu kamenů.“
V kalné vodě se jako roztrhané rudé stuhy kroutily proudy
varjažské krve.
- přeložil: Robert Pilch