Juraj Červenák: Dračí carevna

Kapitola první: Past na škodnou

V Itylu temná voda hučí, na krvavém nebi sokol křičí a k vám, bratři, na těch křídlech sokolích bylina bohatýrská letí. Poslyšte příběh o Volchovi Vseslajeviči a Mikulovi Seljanoviči, udatných bojarech kyjevských.
Stalo se za oněch dob, v prvním roce vlády velkoknížete Svjatoslava, že Volch Vseslajevič na gosudarův příkaz ustanovil svou slavnou družinu. Sesbíral třicet zajatců, knížecích synů z Kyjevem porobených kmenů, jež v sídelním hradišti jako rukojmí drželi, a nazval je goryniči, syny draka, aby jejich jméno plamennou silou dunělo a strach do nepřátelských srdcí zasévalo. Každý junák dostal mocného bujarého oře a zbroj tak zářivou, že její třpyt oslňoval až v samotném Cařihradu, kde lidé na hradby vybíhali a náramně se divili: „Hleďte, co se to tam v dálkách na severu blýská, že to i třpyt našich palácových pokladů zahanbuje?“ Ech, věru, to se třpytí bohatýrské zlaté přilbice, kolčugy z čistého stříbra i meče a sekery z nejlepší kyjevské oceli, jež se leskne jako zrcadlo!
Svjatoslav, byť mu stěží první vousy vyrašily, byl vládce moudrý a šlechetný, a tak velkodušně daroval těm někdejším rabům svobodu a ustanovil je ochránci knížecího stolce, po svůj bok je povýšil.
Když skončila sklizeň a přišel čas dožínek, nasedla chrabrá družina na bujné koně a vydala se k porobeným kmenům do vzdálených hradišť a měst vybírat daně a poplatky. Náramně se vylekala zvěř, když zaslechla těch bohatýrských ořů kopyt dunění. Turové a jeleni utekli do lesů, soboli a bobři odplavali na ostrovy, drobná zvěř zalezla do houští, ryby se schovaly v hlubinách řek a jezer.
I dovedl Volch Vseslajevič své udatné goryniče do města Turova. Kníže kmene Dregovičů, který sídlil za jeho hradbami, spěchal kyjevské vyslance přivítat. K zemi se klaněl, chválu na Svjatoslavovu moudrost a dobrotu pěl, Volchovu družinu velebil, div že jim ruce a nohy nelíbal. Pozastavil se Volch nad tolikerou úslužností, popřemýšlel hlavou bystrou, ale nic nevydumal. Vešli tedy goryniči do paláce, ke stolům zasedli, medovinou se napojili, pečenými labutěmi z dregovičských mokřadů nakrmili. A když bylo po hostině, přikázal Volch knížeti, aby šli společně přichystanou daň přepočítat.
Tehdy se hospodář znovu začal klanět, kyjevskou vládu velebit, Volchovi lem roucha líbat. Tomu se to už věru nezamlouvalo, i okřikl Dregoviče, aby nezdržoval. Společně vešli do pokladnice, kde už byla daň pro Svjatoslava přichystána.
Počítá Volch sobolí a liščí kožešiny, počítá pytle žita, džbány medu, soudky piva, paroží i zlaté hřivny. A když napočítal jen polovinu toho, co mu Svjatoslav přikázal od Dregovičů vybrat, popadl své žezlo čarodějné, malachitem vykládané, a tak jím vládce Turova počastoval, až mu hned krvavé chuchvalce z nosu vylétly a zuby na podlaze zachřestily.
„Takhle si ty vážíš velkoknížete kyjevského?“ okřikl Volch klečícího ničemu. „Chválu na něj vyzpěvuješ, čelem div že o zem nebiješ, ale ve skutečnosti ho ošidit chceš, hamižníku jeden? Vím já, že Dregovičové takovou nouzí netrpí, aby museli na poplatcích škudlit! Kde je zbytek daně? Mluv, jinak ti na místě useknu tu tvou prohnanou palici a vypasené tělo pohodím vranám na pole!“
Plazil se turovský kníže po zemi, krví z rozbitých úst Volchovy hříběcí botky špinil, o slitování prosil. A prý že nemohl naplnit všechny pytle, truhlice a džbány, protože jeho vladykové na západě se vzbouřili, poslušnost Turovu i Kyjevu odmítli, Svjatoslava neřádem a hrdlořezem varjažským nazvali a pak vyhrožovali, že jestli někdo přijede k nim poplatky vymáhat, na kusy ho rozsekají a jeho ostatky do močálu pohodí, ať se jimi ryby a hadi nakrmí.
I vzkypěl ve Volchovi vztek. Hned ráno družiníky zburcoval, koně sedlat kázal a ostré meče, tuhé luky, okované kyje a dlouhá kopí popadnout. Vyrazili goryniči z Turova na západ, k hradišti Vlčinci, kde prý vůdce těch vzbouřených zloduchů, co dobrého knížete Svjatoslava nectili, na svém lakotně nahrabaném bohatství dřepěl.
Jak tak cválá družina cestičkou přes širé mokřady, podle nichž země dregovičská své jméno dostala, najednou zaslechne, jak si v dálce někdo písničku pohvizduje. A musí to být sedlák, co své pole oře, protože kromě pískání je slyšet i koníka dusat, pluh povrzávat, kamínky na ostré radlici skřípat.
Ale byť družina celý den cválala, od úsvitu až do soumraku, k tomu oráči nikterak dojet nemohla.
Druhého dne ráno goryniči opět do sedel skočili a na západ cválali, za tou písničkou, dusotem oráčova koně a skřípáním pluhu v zemi. Jenomže ač koně až do temného večera hnali, k tomu oráči zase nedojeli.
Tak vyrazili i třetí den a k polednímu konečně toho oráče našli. Na velikém poli, že mu konce nedohlédli, rozorával matičku Zemi na podzimní setbu, písničku si pohvizdoval, brázdy hluboké jako hradní příkopy vyorával a pně i balvany velké jako domy jednou rukou na stranu odhazoval.
S údivem hledí kyjevští bohatýři na toho oráče, neb jeho kobylka má opratě i uzdu z čistého hedvábí, pluh je kovaný z nejlepší oceli, radlici má stříbrnou a držáky z ryzího zlata. A oráč samotný? Radost na něj pohledět! Vlasy se mu vlní jako zlaté hobliny, oči se mu třpytí jako perly a po rtech červených by šlo vejce kutálet. Botky má ze zeleného safiánu, čapku z nejdražší soboliny a kaftan z černého sametu…
„Ale hovno!“
„Co… cože?“

Přestože byla hospoda plná k prasknutí, doposud zde vládlo téměř posvátné ticho. Každé ucho zvědavě lapalo slova šedivého guslara, který s ošoupanou citarou na kolenou seděl na balíku slámy a zády se opíral o prostou ohradu, za níž přežvykovali seno koně, osli a velbloudi. Hostinec byl prostorný, ale nanejvýš prostý – stáj, výčep i noclehárna byly namačkány do jediné místnosti pod širokánskou střechu, neoddělené zdmi, jen ohradami a nahrubo otesanými trámy. Pach hnoje se mísil s lidským potem, laciným chlastem a pšouky spáčů, takže kdokoli sem takhle pozdě večer vkročil, div že nemusel tasit šavli, aby se skrz ten smrad prosekal. Pocestní v těchto končinách však neohrnovali nos ani nad puchem, ani nad levným pitím, a už vůbec ne nad hlučnou společností. Kupecká cesta z Bolgaru do Bilaru se proslavila řáděním krutých loupežníků a nocovat pod střechou a s tolika lidmi po boku znamenalo nocovat v bezpečí.
„Co to říkáš?“ zakoktal guslar znovu, pátraje zakalenýma očima po tom drzounovi, co přerušil jeho bylinu.
„Říkám, že krmíš tuhle společnost báchorkami!“
Hostinec, ještě před chvílí napjatě, bez jediného zašeptání naslouchající, teď pobouřeně zahučel. Všichni se otáčeli na lavicích, židlích i obyčejných špalcích, aby se podívali na toho nafoukaného mamlasa.
„Neruš, Varjagu!“ vykřikl někdo směle. „Nestačí, že se roztahujete v Bolgaru, dupete v paláci samotného emíra, nechť mu Alláh dá věčný život, ještě i nás tady chcete častovat svou nadutostí a zpupností?“
„Zavři zobák, mohamedáne,“ opáčila robustní postava, černající se ve stínu poblíž dveří, kam světlo ohniště a olejových kahanců nedosáhlo. „Mrzí tě, že máš čím kousat večeři? Můžu zařídit, aby ti ji museli předžvýkat, protože tvoje zuby budou chřestit na podlaze jako suchý hrách!“
Dobrá třetina hostů ihned změnila názor a přešla na vetřelcovu stranu. Z prostého důvodu – protože i tady, v srdci Bulharska, si kupci a majetnější pocestní najímali jako strážce bojovníky ze západu. Díky tomu skoro polovině přítomných proudila v žilách varjažská, kyjevská nebo novgorodská krev. Páchnoucím vzduchem rázem začaly poletovat šťavnaté urážky, jedním směrem »mohamedánští obřezanci«, druhým zase »pohanští prasožrouti«.
„Kromě toho,“ dodal příchozí a jeho hlas podobný medvědímu řevu rázně zadusil sílící vřavu, „nejsem Varjag. Jsem Dregovič. Toho času ve službách knížete Svjatoslava.“
Chlap, co se odvážil neznámého okřiknout, opět potřásl hlavou ve špičaté kožené čapce a praštil do stolu jílcem kinžálu, umaštěného pečeným skopovým. „A co má být? To ti ještě nedává právo…“
„Já jsem ten oráč.“
Krčma ztichla, jako by smečka neviditelných přízraků najednou sevřela všechna hrdla. Jen ve stáji vedle zahýkal osel.
Mohutný muž vykročil ze stínu. Světlo ohně ukázalo jeho ruměnou, opálenou tvář, zalesklo se na přilbici poutající neposlušné ryšavé vlasy, třpytivě pohladilo novou kolčugu a náprsní pancíř, otřelo se o hlavici meče vyčnívající zpod tmavého pláště.
„Mikula?“ ozval se z davu ochraptělý hlas. „Mikula Seljanovič?“
„Osobně,“ přikývl obr. „A tohle,“ ukázal palcem za sebe, odkud se ze stínu vynořili další dva urostlí mladíci, podobní si navzájem jako vejce vejci, „jsou Divljan a Borovej, bratři z Polocka, poslední žijící goryničové. Byli tehdy s Volchem v dregovičském kraji a potvrdí vám, že to, co tady zaznělo, jsou jenom zveličené povídačky.“
„Bylina je bylina,“ namítl starý guslar. „Nedrží se pravdy jako filcka babského ohanbí; kráčí si svou cestou. Říká se o tobě, Mikulo, selský synu, že také rád potěšíš druhy u táborového ohně písní a hrdinským příběhem z dávných dob, takže bys tomu mohl rozumět. Navíc bys měl být rád, že my, guslaři, bardi a igricové, dodáváme tvým skutkům na slávě a hrdinskosti.“
„Možná máš pravdu,“ připustil Mikula, trochu zkrotl a možná se i zastyděl. „Bylina bez příkras a přehánění nestojí ani za zlámanou železnou hřivnu. Odpusť tedy, že jsem tě přerušil. Ale to je tak – všechno, o čem tady zpíváš, jsem zažil na vlastní kůži, takže mi je z toho zveličování do smíchu. Předtím, než jsem vstoupil do kyjevské služby, jsem se nikdy žádného sametu ani hedvábí ani nedotkl, to mi věřte. Když mě Volch a jeho bojaři zastihli na tom poli – mezi námi, je to malý kousek mokré, neúrodné půdy uprostřed mlhou pokrytých močálů – byl jsem celý od bláta a hnoje a měl jsem na sobě akorát tak propocenou rubašku a otrhané kalhoty. Oral jsem starým, rezavými skvrnami pokrytým pluhem s dřevěnými držáky a opratěmi bez ozdob. O zlatě a stříbře se mi ani nesnilo. A, jak vidíte na vlastní oči, už vůbec nejsem takový krasavec, jak mě tady stařík popsal.“
Část hostů se po Mikulově úšklebku osmělila a zachechtala se tomu žertu. Zpoza dlouhého dřevěného stolu se zvedl ramenatý chlap s plavými vlasy spletenými do copů, navlečený do kroužkové suknice – na první pohled Varjag.
„Tady je volné místo, udatný Seljanoviči,“ ukázal na lavici naproti sobě. „Pojď si přisednout a povyprávěj nám, co se ve Vlčinci skutečně přihodilo. A dovol mi, ať ti koupím pití.“
„To ti rozhodně dovolím, příteli,“ zazubil se Mikula, pokynul dvojčatům a začal se prodírat tlačenicí k varjažskému stolu. Vypadal při tom jako radlice, rozorávající kyprou dregovičskou zem. „Ale jen jeden džbán. Vezeme z Bilaru truhlu plnou zlata, kterou tamější beg s úctou posílá našemu gosudarovi Svjatoslavovi do Bolgaru, a neradi bychom ji někam zašantročili jen proto, že jsme si hloupě ožrali držky.“
„A to ten poklad vezete jenom tři?“ podivil se Varjag.
„Je nás pět. Kolyvana Vyhnance a Morofeje Tiverce jsme nechali hlídat na voze.“
„I tak je vás na takový náklad málo. Nebojíte se loupežníků, kteří prý hojně svlažují tuhle cestu krví pocestných? Neslyšeli jste o přepadených, povražděných a vyrabovaných karavanách v blízkém okolí?“
„Slyšeli,“ pokrčil Seljanovič rameny, sundal si přilbici a vecpal se na lavici mezi světlovlasé seveřany. „A co má být? Žádných prašivých hrdlořezů se nelekáme. Kromě toho, větší družinou bychom k sobě jen přilákali jejich pozornost. Čím menší skupina, tím jednodušeji proklouzne.“
„Odpusť, Blahorodí,“ zašeptal Mikulovi do ucha krčmář, který se mu právě skláněl k rameni a pokládal na stůl džbán s vínem, „ale neměl bys tak přede všemi roztrubovat, že vezeš zlato bilarského bega. Co když tady mají lupiči své špehy?“
„Něco mi bzučí kolem uší!“ ohnal se po něm Mikula a zatvářil se, že pátrá zrakem po nějakém dotěrném hmyzu. Varjagové se zase zachechtali. Nalili si, třískli hliněnými a dřevěnými poháry a rázně se napili, až jim řídká rudá tekutina crčela po vousech.
„Řádně křtěné, jen co je pravda,“ zašklebil se Mikula, když odložil pohár.
„Cože je?“ nechápal varjažský náčelník.
„Ááále, to je takový křesťanský výraz. Pochytil jsem ho od nějakého pámbíčkáře z knížecí družiny, od Jegora, Aljoši nebo Samsona, už si nepamatuju. Když se rozhodneš poklonit kříži, křesťané tě do svého stáda přivítají pocákáním vodou. Anebo tě rovnou vykoupou v řece či jezeře. Brr, už jen proto tu víru nikdy nepřijmu!“ Mikula se přehnaně otřásl a zachechtal se společně s ostatními okolo. „Takže chápeš, když se řekne, že víno je křtěné…“
„Moje víno není ředěné!“ zabrblal pohoršeně krčmář, ale Mikula se zase jen ohnal po neviditelném komárovi, čímž hostinského umlčel a odehnal. „Poslyš, příteli,“ zašilhal na štědrého Varjaga, „zdáš se mi nějak povědomý. Neviděli jsme se už někde?“
„Ovšemže viděli. V Bolgaru. Jsem Einar Sigmarsson a tadyhle s chlapci jsme připluli na jedné z helgardských veslic.“
„Pod velením Bragiho Halvorssona?“
„Uhm.“
„Tak to jsme všichni bojovali ve válce se suwarským Mutahar-chánem.“
„Jen každý na jiném bojišti. Zatímco ty jsi s goryniči zaútočil na samotný Suwar a tamější dračí věž, my jsme se pod Svjatoslavovým velením srazili ve stepi s hlavním vojskem.“
„Tak jako tak jsme prolévali krev za společnou věc. To chce další přípitek.“
„Věru tak. Na padlé druhy!“
Mikulovi ztuhl úsměv ve tváři. „Na padlé druhy…“ povzdechl si, očividně zaskočený nedobrými, žalostnými vzpomínkami. „Na Volcha, který mi byl jako bratr a kterého zhltl suwarský černý drak, kéž by mu šupiny opadaly a maso zaživa uhnilo od kostí!“
Varjagové zvážněli a v tichosti se napili. Mikula i bratři z kmene Poločanů dychtivě polykali, jako by zapomněli na předsevzetí neopít se.
„Tak jak, povyprávíš nám o setkání s Volchem a bitce ve Vlčinci?“ nadhodil Einar, utíraje si hřbetem dlaně mokré vousy. „Chceme vědět, co se tam opravdu přihodilo. A ostatní taky, nemám pravdu?“ dodal hlasitěji, s výzvou v hlase, která oznamovala, že jestli se někdo odváží něco namítnout, okamžitě dostane po tlamě.
Krčma souhlasně zahučela.
„Jen vyprávěj, Seljanoviči, nenech se prosit,“ přidal se dokonce i starý guslar. „Už jsem tu bylinu, zpívanou i vyprávěnou, přednášel snad stokrát. Rád si ji pro změnu vyslechnu, a ještě raději z úst toho, kdo je sám její hrdinou.“
Vousatý bohatýr nejdřív vrtěl hlavou a vymlouval se, že nemá náladu, ale když už bylo toho pobízení a poplácávání po širokých plecích příliš, odevzdaně rozhodil rukama a vstal.
„Tak dobrá, dobrá… Ale aby tadyhle stařík nebyl škodný a neposlouchal jen tak nasucho, naberte mu na můj účet korbel piva.“
Mikula si sundal plášť, popadl dolitý pohár s vínem a prodral se kolem Varjagů na ten kousek volného prostranství u ohrady, kde seděl i starý guslar. Tam nadmul hruď, rozhlédl se po zvědavých obličejích hostů a pokýval hlavou:
„Vidím tu i kupce zdaleka, takže se možná mezi vámi najde někdo, kdo už navštívil můj rodný dregovičský kraj…“
„Já jsem tamtudy před třemi lety putoval,“ zvedla se z davu ruka s pohárem.
„Tak potom potvrdíš, příteli, že končiny kolem řeky Pripjať nejsou dvakrát pohostinné. Kam až oko dohlédne, táhne se široširá rovina pokrytá močály a zamlženými, vlhkými lesy. Páchnou tam bahenní výpary, v zeleném povlaku na stojaté vodě se kroutí hadi a dětem, co se narodí v tom smutném kraji, je ukolébavkou skřehotání žab. I mně bylo. Vyrostl jsem v chudé selské rodině a mým údělem bylo navždy se lopotit na tom kousku suché země mezi slepými rameny Pripjatě. Pokaždé, když jsem po řece viděl plout kupecké lodě nebo po stezce podél břehu cválat poutníky, díval jsem se za nimi až k obzoru a přemýšlel o tom, jak se žije v jiných zemích – v prosluněných lesích kolem Kyjeva, ve větrných stepích na dolním toku Slavutiče, ve zlatem se blýskajícím Cařihradu, u majestátního Itylu, vlastně kdekoli mimo nevlídná dregovičská blata.
A tu, jednoho dne, když jsem od rána dřel na poli a kručící žaludek už mi oznamoval, že je čas oběda, zarachotila na cestě podél Pripjatě kopyta třiceti bohatýrských koní…“

„Veles nechť ti pomáhá a Mokoš ať ti dopřeje bohatou úrodu, dobrý člověče!“
Práskl karabáč a do pluhu zapřažená kobylka poslušně zastavila. Mikula Seljanovič zvedl zrak od práce.
„Pěkně zdravíš, bojare, jen co je pravda,“ zabručel. „Jenže se obávám, že bohové plodnosti a úrody na tenhle kraj nějak pozapomněli. Nechali ho napospas vodníkům, rusalkám, beregyním a ostatní havěti, které svědčí vlhko. Jaká neblahá povinnost vás přivádí sem, na konec světa?“
„Jsme bohatýři velkoknížete Svjatoslava,“ odvětil černovlasý, zelenooký vojevůdce, svírající v pěsti čarodějnické žezlo vykládané malachitem, s úlomkem stříbrné dračí šupiny vetknuté do hlavice, „a míříme do Vlčince vybrat zpupně zadržované poplatky.“
„Takže Kyjevané, hm?“ přelétl je Mikula pozornějším pohledem. „Myslel jsem si to – podle zlaté Perunovy sekerky na vašich hrudích a toho trojhlavého draka, jehož znak se vám skví na štítech. To musí být Goryn, takže jste goryničové a já mluvím s Volchem Vseslajevičem.“
„Tak jest. Ale družinu jsem ustanovil teprve nedávno – to už ta zvěst stihla dolétnout až sem?“
„Stihla, jak by ne. Všichni si povídají, jak Svjatoslav sestavil gardu z bývalých zajatců a rukojmích, většinou kněžiců porobených kmenů. A oni mu teď oddaně slouží, i když Svjatoslavovi rodiče, ať už krutý Ingvar, nebo nelítostná Helga, podřezávali krky jejich otcům a po tisících vraždili jejich soukmenovce.“
Družina podrážděně zahučela, dokonce i ocel varovně zacinkala.
„Urážíš, Dregoviči?“ zkřivil ústa Vseslajevič, když rázným gestem utišil chlapy. „Já tě uctivě zdravím, pěkně s tebou rozprávím a ty si pohrdavě odplivuješ? Chceš snad, aby se ta čerstvě vyoraná brázda stala tvým hrobem?“
„Uklidněte se a zastrčte meče zpátky do pochev, udatní bojaři,“ odfrkl si Mikula. Zdálo se, že se hrozby vůbec nezalekl. „Nechtěl jsem urážet ani se posmívat. Jen říkám, co jsem slyšel. Navíc, ani trochu se nedivím, že hrdě nosíte na hrudích zlatou sekerku, znak kyjevských knížat. Myslíte si, že já bych nevyměnil tuhle špinavou lopotu za sedlo rychlého oře a necválal s vámi do bitvy a pak do zlatých síní kyjevského dvorce?“
Volch přimhouřil oči. Ještě chvíli se zlobil, ale pak už mírnějším hlasem navrhl:
„Tak proč to neuděláš? Jsi snad vázán povinností k rodu, k matce nebo otci?“
„Ta pouta jsou už zpřetrhána. Matka mi zemřela už dávno, otec odešel k bohům loni v zimě. Žiju sám a pro sebe.“
„Pak nechápu, proč otálíš. Vypřáhni kobylku, hoď ten rezavý pluh do Pripjatě, popadni karabáč a sekeru a pojeď s námi. Aspoň nás dovedeš nejkratší cestou do Vlčince.“
Mikula zamyšleně naklonil hlavu. „Vážně byste mě mezi sebe přijali?“
„Proč ne? Svou drzostí jsi ukázal, že ti nechybí odvaha, a síly máš očividně taky dost. Musím tě ale varovat, že ve Vlčinci poteče krev. Tamější vládce se vzbouřil proti knížeti z Turova i proti Svjatoslavovi. Jedeme ho naučit pokoře. Nebude ti proti vůli dívat se, jak teče krev tvých rodných?“
„Těch ve Vlčinci? Pche!“

„Než mě odsoudíte jako neřáda, co zradil vlastní krev,“ rozhlédl se Mikula po naslouchajících hostech v krčmě na bilarské cestě, „musím vám povyprávět, co se stalo pouhé dva dny před Volchovým příjezdem. Já sám jsem vážil cestu do Vlčince. Nechtělo se mi tam, protože hradiště už jistou dobu ovládal bojovný, zbojnický vladyka, který krutě povraždil své předchůdce, včetně vlastních příbuzných. A k ostatním členům rodu, hlavně k prostým sedlákům, rybářům a lovcům z močálů, se choval hůř než otrokář ke svému zboží – poplatky a mýta nenasytně vymáhal, poutníky na cestách přepadával, vozy s lichvou raboval. Kdo mohl, hradišti se vyhýbal. Jenže já jsem potřeboval nakoupit sůl, abych si mohl naložit vepřové na zimu, a sůl měli jen ve Vlčinci.
Koupit pytlík soli za poslední železnou hřivnu, to se mi podařilo raz dva a bez průtahů. Cena byla vysoká, ale co naděláte, sůl je tam u nás velká vzácnost. Jenže když jsem zamířil k bráně, najednou mě obklíčili vladykovi chlapi, smradlavá smečka těch nejhorších povalečů, pijavic a hrdlořezů. A prý jestli jsem zaplatil poplatek za vstup do města a daň za nakoupené zboží. Říkám jim, že jsem svobodný člověk a že takové pitomosti, jako jsou daně, ať si laskavě strčí do svých nemytých prdelí. Ještě jsem dodal něco o tom, že ty řitní otvory asi mají na ksichtech, protože mi jejich slova znějí, jako když se našinec k obědu přejí zelí a pak celý večer nahlas prdí, jako když z bahnišť unikají jedovaté plyny.“
Hostincem proběhla vlna chechtání.
„Vrhli se na mě jako vosy na med. Odstrčil jsem je, až huby v hnoji a blátě na nádvoří smočili, a kráčel jsem dál k bráně. Jenže pak se mi do cesty postavil jejich náčelník, vytáhl na mě meč, takový žabikuch, a já jsem až na poslední chvíli zastavil dopadající čepel pytlíkem se solí. Jak jinak, ostří ho rozpáralo a dočista všechna sůl se vysypala do bláta. To mě rozzuřilo. Popadl jsem svůj karabáč a tak jsem tu všivou chamraď počastoval, že nikdo z nich nezůstal stát na nohou. S rozsekanými tlamami a krvavými klobásami na zádech za mnou křičeli, že si pro mě přijdou a moji hlavu na ostrý kůl před branou Vlčince nabodnou.
Tohle jsem povyprávěl Volchovi a on se zasmál a řekl mi, že když pojedu s nimi, nejenže se chlapů, co mi smrtí hrozí, navždycky zbavím a nebudu se pak po nocích budit při každém zašustění před chatrčí, ale taky si dostatečnou náhradu za utrpěnou újmu odnesu. A že namísto pytlíku soli si odvezu měšec zlata.
Nemusím vám vykládat, že jsem se moc dlouho nerozmýšlel. Ne kvůli slíbené kořisti, ale pro vidinu dobrodružství po boku slavných kyjevských bohatýrů. Popadl jsem karabáč a sekeru, vypřáhl z pluhu kobylku, vyskočil na její neosedlaný hřbet a vyrazil s goryniči podél Pripjatě na západ.
Ještě před soumrakem jsme dorazili k Vlčinci. Na palisádách postávaly jen obvyklé stráže a brána byla otevřená dokořán. Vypadalo to, že zbojnický vladyka nemá o Volchově příjezdu ani tušení.
Jak se ale vzápětí ukázalo, bylo to jen zdání…“

„Vpřed, bratři!“ vykřikl Volch Vseslajevič a jeho pobočník zadul do zakrouceného rohu se stříbrným náustkem. „Cválejte, lomozte, strach rozsévejte! Prosté lidi šetřete, utíkající do zad nerubejte, ale jestli se vám někdo postaví do cesty se zbraní v ruce, bez váhání mu setněte palici!“
„Ne tak zhurta!“ zvolal Mikula, ale goryničové už ho neposlouchali. Sborově vykřikli jméno draka Goryna, které jim bylo bojovým pokřikem, pozvedli kopí, tasili meče a cvalem vyrazili za Volchem k vlčinecké bráně.
Zubaté palisády obklopoval hluboký příkop, plný zatuchlé vody z jednoho bočního ramena Pripjatě. Nad ním vedl k bráně dřevěný most na vysokých sloupech. Jakmile kopyta koní zaduněla na prknech, podpěry hlasitě zapraskaly, zlomily se jako slámky a most se i s bohatýry zřítil do kalné vody. Odpovědí na překvapené výkřiky a zoufalé koňské řičení byl řehot z vlčineckých hradeb. Na palisádách se najednou objevili lučištníci a z brány vyběhli muži s dlouhými kopími v rukou. A všichni se na pokyn vladyky, který štěkal rozkazy z vysoké věže nad bránou, obořili na topící se goryniče.
Byla to, jak jinak, past. Vlčinecká havěť podřízla sloupy pod mostem a nechala bránu otevřenou, aby nepřátele přilákala. A teď se je chystala pobít jako topící se krysy. Do příkopu se sesypal déšť šípů, oštěpů a kamení. Jenže tahle část plánu už Vlčineckým nevyšla. Volch se totiž okamžitě vydrápal z vody, pozvedl Malachitové žezlo a něco vykřikl. Z dračí šupiny na holi vyšlehlo stříbřité světlo, zahalilo goryniče brodící se mezi troskami mostu a od té přízračné záře se všechny střely a kameny odrazily jako od železného štítu a neškodně popadaly do vody a na břeh.
Mikula seskočil z kobylky, rozmotal bič, házel ho goryničům do příkopu, a když se ho chytili, vytahoval je nahoru – dokonce i s koňmi.
„Říkal jsem vám, abyste tolik nespěchali,“ vyčítal Volchovi, ze kterého odevšad crčela voda a při každém kroku mu směšně čvachtalo v hříběcích botkách. „Vladyka je liška podšitá. Tušil jsem, že nás do hradiště jen tak nepustí.“
„Pes je to, a ne liška,“ vrčel Vseslajevič. „Prašivý, smradlavý pes. A jako psa ho přinutím, aby žral vlastní výkaly!“
„Rád ti s tím pomůžu, ale nejdřív se musíme dostat dovnitř. A bez mostu to nebude vůbec lehké. Příkop je hluboký, se zrádným bahnitým dnem.“
„Tohle byla jediná přístupová cesta?“
„Věru jediná. Příkop dělá z hradiště ostrov a jiná brána dovnitř nevede.“
Goryničové na břehu hned popadli luky a pomstychtivě opětovali střelbu. Jejich šípy žádná kouzla nezadržela. Z palisády a zbytku mostu před bránou se zřítilo pár prošpikovaných chlapů, načež vladyka rychle přikázal stáhnout se za hradby a pořádně zavřít bránu.
„Tak počkáme na tmu,“ podíval se Volch na chladné slunce, které uvázlo v lepkavých západních mlhách jako v pavučině a ta ho teď nelítostně stahovala do hlubin močálů. „Do té doby něco vymyslíme. Přísahám u všech svých předků, kterým Goryn dával dračí sílu, že do úsvitu bude Vlčinec náš a zbojníci budou trpce litovat, že se vzepřeli vůli kyjevského velkoknížete!“

Mikula prolil hrdlem zbytek vína z otlučené hliněné číše a rozhlédl se. Pod začouzenou střechou hospody se tísnily snad čtyři tucty hostů, ale nikdo ani nemukl. Ať už Varjagové, Bulhaři, Udmurti, Kyjevané nebo Chazaři, křesťané, mohamedáni či pohané, všichni napjatě naslouchali.
„Vím, jak jste se dostali do hradiště,“ využil bohatýrovy odmlky starý guslar. „Bylina tvrdí, že jste s Volchem nasedli na své oře, pobídli je do trysku a mocným skokem přelétli přes příkop. Ty jsi prý potom jediným úderem pěsti vyvrátil bránu a bok po boku jste vtrhli do hradiště a rubali zbojníky hlava nehlava, dokud jste je nepobili do poslední nohy…“
Seljanovič na něj pohlédl tak, až stařec zalitoval, že vůbec otevřel ústa.
„To by se mi věru líbilo, kdybych byl takový polobůh, co na jediný šup rozbije okovanou bránu dregovičského hradiště,“ řekl o něco smířlivějším tónem a ušklíbl se. „Jenže takhle to chodí opravdu jen v bylinách. Ve skutečnosti jsme museli dát hlavy dohromady a vymyslet nějaký šikovný způsob, jak zdolat palisádu. Nějakou lest.“

„Zepředu to nepůjde,“ bručel Volch zamyšleně. „Bránu střeží lépe než úzkostlivý otec panenskou blánu své jediné dcery. Zkusíme přelézt hradbu na jiném úseku. Kde je nejslaběji střežená?“
„Na severozápadě,“ ukazoval Mikula přes hradiště ke krvavému obzoru. „Tam se hned od palisády táhne širokánský močál. Jenže je hluboký, plný zrádných bahnišť, a ani při nejlepší vůli ho nepřebrodíme. A než by muži v plné zbroji doplavali k hradbě, byli by na pokraji sil…“
„A co takhle sehnat nějaké čluny?“
Mikula opětoval tázavý pohled Volchových zelených očí. Pak se ušklíbl a přikývl. „Kousek odtud, na břehu Pripjatě, stojí rybářská osada. Mám tam příbuzného, bratrance mé nebohé matičky. A vím o něm, že k té chamradi v hradišti chová stejně vroucí city jako já. Když ho požádám, bez váhání nám půjčí člun. A ostatní rybáři taky. Ani je nebudou muset přenášet, z řeky se dá bočními rameny doveslovat přímo do močálu za Vlčincem.“
„Výborně,“ zašklebil se Volch. „Nasedni hned na kobylku a jeď navštívit příbuzné. Já pošlu chlapy do lesa, ať nasekají mladinu a udělají z ní dlouhý žebřík.“
„Ale,“ zarazil se Mikula uprostřed otočky, „neprozradí nás šplouchání vesel? Stráže jsou na tom úseku sice slabé, ale občas po ochozu hlídka přece jen přejde…“
„Nic neuslyší ani neuvidí,“ mrkl na něj Volch spiklenecky a významně poklepal prsty na své dračí žezlo. „To už nech na mně.“
Mikula už se dál nevyptával, s kouzly a čarodějnictvím toho chtěl mít společného co nejmíň. Svižným skokem se ocitl na kobylčině hřbetě, až zvíře vyčítavě zaržálo. Vzápětí už pádil s větrem o závod k Pripjati, do náruče šedivého soumraku.

„Sotva nastala půlnoc, byli jsme připraveni,“ pokračoval Mikula. „Rybářské čluny protínaly olejovitou hladinu močálu, klouzaly mezi ostrůvky rákosí a pod slizkými zelenými závěsy visícími z nemocných, křivých stromů. A všichni bohatýři byli v nich a vezli i dlouhatánský, narychlo vyrobený žebřík. Dokonce se k nám přidalo i pár odvážných rybářů, kterým lotři v hradišti dlužili to nebo ono – jednomu nechal vladyka odvléct ženu a dceru, aby je prodal otrokářům, druhého okradl o všechno, co utržil z prodeje ryb, tamtomu zase za odmítnutí poslušnosti rozsekal loďku. Vlastně jsme sestavili takové malé pomstychtivé vojsko, které se počtem vyrovnalo smečce v hradišti. Když se před námi vztyčil černý obrys palisády, Volch Vseslajevič se chopil čarodějné hole, zadrmolil pár zaklínadel a v tu chvíli se k našemu nesmírnému údivu zvedla z močálu hustá mlha. Zakryla tu malou flotilu, a kdyby jen to – navíc taky úplně zadusila zvuky vesel a vrzání přeplněných člunů. Chráněni tím nepřirozeným štítem jsme se lehce prosmýkli až k hradišti. Na břehu jsme s největší opatrností zvedli žebřík a vzápětí už goryničové lezli nahoru, šikovně jako mravenci po stéblu.
Stráže na tom úseku hradeb nestihly ani zasténat, tak rychle jim nože, konopné smyčky a dobře mířené šípy vzaly hlasy. To už jsme palisádu přelezli i my s Volchem a rybáři. Družina se rychle rozběhla po ochozech směrem k bráně, kde se shromáždila většina vlčinecké posádky. A cestou jsme řezali, sekali a probodávali všechno, co se nám postavilo do cesty. Než si nás všimli a zatroubili na poplach, přivítalo se s Kostromou dobrých patnáct chlapů.
Nu, a pak vypukla velká bitva,“ uzavřel Mikula a pohlédl na dno svého prázdného poháru.
„O té vyprávěj,“ pobídl ho Einar dychtivě. „O velkém vítězství, o rubání hlav!“
„Zase tak slavné vítězství to nebylo,“ pokrčil Seljanovič rameny. „Spíš jatka. Dočista jsme ty ospalé pitomce zaskočili. A goryničové, co vám mám povídat, byli onačejší bojovníci než nějaká zbojnická tlupa z močálů. Než jsem stihl třikrát mávnout sekerou a tucetkrát šlehnout karabáčem, bylo po bitvě a Volch stál ležícímu a chrčícímu vladykovi na krku a vyhrožoval mu, jak hnusně a bolestivě se mu odmění za vzpírání se turovské a kyjevské moci, za křivdy páchané na prostých lidech z Vlčince a okolí. Nakonec se obrátil na mě a navrhl, abychom my, vlastní rod, zjednali se svým vladykou spravedlivou nápravu. Tak jsem toho psa seznámil se svým karabáčem a zpráskaného a zkrvaveného jsme ho vyhnali do močálů, ať si tam na něm pochutnají hadi a pijavice. Pokladnici plnou naloupeného bohatství jsme vyrabovali, část si rozdělili, část naložili na koně pro kyjevského velkoknížete a dobrou třetinu jsme rozdali lidem za vytrpěná příkoří.“
„Vyprávěj,“ ozval se od stolu Borovej, „jak tě místní chtěli za vladyku.“
„Copak to je nějaký příběh?“ ošil se Mikula. „Taková byla vůle Vlčineckých, pravda, ale odmítl jsem. Už jsem se přece dohodl s Volchem, že s ním pojedu až do Kyjeva. A dobře jsem udělal. S Vseslajevičem jsme se sbratřili a od té doby jsme jezdili spolu. O slávu, kořist i nepohodu na cestách jsme se rovným dílem dělili, v bitvách si navzájem záda chránili…“
Mikulovi najednou zvadl hlas a bylo vidět, jak mu zesmutněly oči, zahleděné do minulosti, do oněch dní, které strávil po Volchově boku. Nikdo v krčmě ani nepípl.
„Věru,“ povzdechl si, „byli jsme s Volchem věrní druhové, ba bratři, jako by nás jedna matka porodila. Projeli jsme celé kyjevské panství křížem krážem a byli jsme tak nerozlučná dvojice, že i naše jména vyslovovali zároveň. On vymýšlel úskoky a čaroval, já jsem nám karabáčem cestu zametal. Ech, kdepak je těm slavným dnům konec. Nedobře skončil bratr Vseslajevič, tuze nedobře. V dračím chřtánu, jako nějaká ovce, a nepomstěný. To je ze všeho nejhorší, z toho mi zuby skřípají a do srdce ledová dýka bodá. Tugarin, ten prašivý čubčí syn, zkurvený černokněžník, utekl někam na sever, do lesů za pohraniční Kazaň. A my nemůžeme vyrazit po jeho stopě a odvděčit se mu za vraždu bratříčka Volcha, protože máme příliš mnoho povinností tady kolem Bolgaru. Na kolenou jsem prosil Svjatoslava, aby mě pustil na sever, že mu z čeremiských lesů přinesu Tugarinovu hlavu, ale kníže pokaždé odmítl a jinými rozkazy mě zasypal. Stejně jako teď – jsem za obyčejného vozataje, truhlice se zlatem převážím, a přitom tam za Kazaní tolik krků volá po nabroušeném ostří… Odpusť, bratříčku Volchu, zůstaneš nepomstěn.“
Mikula ztichl a odtrhl nepřítomný zrak od země. Zjistil, že na něj všichni udiveně hledí, celí v rozpacích z toho, že v oku slavného bohatýra vidí třpytit se slzu. Seljanovič zprudka narovnal ramena, přiměl se ušklíbnout a jeho hlas zase nabral na síle:
„U Velese, dost bylo fňukání! Navyprávěl jsem toho tolik, že to ani všichni vrabci v itylském povodí nesezobou. Teď ať vás zase baví tadyhle stařík s citarou. Já musím jít měchýř vyprázdnit, protože takovou schopnost, abychom mohli chlastat bez chcaní, nemáme ani my, knížecí bohatýři.“
S těmi slovy Mikula práskl číší o stůl, vyměnil si letmé pohledy s Divljanem a Borovejem – oba sotva neznatelně přikývli – a zamířil ke dveřím. Hospoda ožila. Hosté uznale pokřikovali, poháry k přípitku zvedali, a když kolem nich Seljanovič procházel, vstávali a poplácávali ho po ramenou. S děkovným bručením zase zmizel ve stínu malé předsíňky a vyšel na dvůr.
Na zápraží se zhluboka nadechl, mimovolně si protřel oči a rozhlédl se. Travnaté pahorky poseté balvany a sem tam i písečnými skvrnami, typickými pro kraj východně od velkého Itylu, zalévalo světlo hvězd a měsíčního srpku. Noc byla svěží, léto se chýlilo ke konci a pozvolna se hlásil podzimní chlad.
Mikula se otočil, ale nezamířil k nejbližšímu močí páchnoucímu rohu, aby si ulevil. Svižným krokem obešel přízemní stavbu a na zadním dvorku zamířil k rozhrkanému dvoukolovému vozu.
„Kolyvane? Morofeji?“ sykl.
V temnotě pod převislým okrajem střechy zacinkalo železo a zpoza vozíku vystoupily dvě urostlé postavy. Měsíční svit se zaleskl na pancířích a přilbicích, odhalil luky sevřené v pěstích a plné toulce na zádech.
„Neseš nám snad džbánek vína, Seljanoviči?“ zeptal se jeden ze strážců uštěpačně, jistý si zápornou odpovědí.
„Prd potřebujete, Kolyvane,“ odsekl Mikula podle očekávání. „Máte hlídat, s plnými břichy a chlastem v hlavách byste hned usnuli.“
„Co je to za spravedlnost?“ zabručel druhý bojar, kterého to zjevně žralo doopravdy. „Vy se uvnitř cpete, naléváte, bylinami a písněmi se bavíte a my tady sušíme huby a posloucháme akorát tak vlastní kručící žaludky. Kromě toho, povinnost jsme splnili a to, co bylo potřeba, jsme už viděli.“
„Právě na to jsem se přišel zeptat. Hulákal jsem na celou hospodu, že vezeme do Bolgaru zlato bilarského bega. To by v tom byl čert, aby se to nedostalo ke správným uším. Mluvte, co jste viděli?“
„Chlapa, kterému je krkolomná jízda noční stepí přednější než víno a skopové pod střechou hostince. Jen před chvilkou vyvedl koně z bočních vrat, skočil do sedla a vyrazil k těm kopcům na severu. Tryskem, jako by jeho koni za patami hořelo.“
„Cha! Výborně. Návnada zabrala. Co byl zač, všimli jste si?“
„Vlasy jako sláma, chrastící kolčuga, železná přilbice. Vypadal spíš jako Varjag než jako místní mrchožrout nebo kočovnický zatoulanec.“
„Neříkej, opravdu?“ Mikula se otočil a zadíval se na sever, ke kopcům posypaným stříbrným prachem hvězd. „Takže všechno jde podle plánu. Doufal jsem, že na to ti krvelační nenažranci skočí. Zdá se, že i bez Volcha dokážeme vymyslet fungující lest. No, my jsme svoje udělali,“ dodal po chvíli. „Teď už nám zbývá jenom doufat, že braši měli oči na stopkách a v tuhle chvíli už dýchají prašivému zrádci na krk.“

„Viděl jsi ho, báťuško Svjatogore?“
„Jak by ne, bratře Muromče. Co se tak pitomě ptáš?“
„Já jen, že si pořád stěžuješ, jak už máš svá léta a zrak už ti neslouží jako dřív. Ačkoli já mám podezření, že jsou to jen takové tlachy a ty ve skutečnosti vidíš líp než my mladší a že tě ani klouby zase tolik nebolí a síly máš pořád za tři.“
„Za tři obyčejné možná, ale za takové tři, jako jsi ty, určitě ne. Ani za jednoho. A vůbec, nejsou to žvásty. Opravdu stárnu; ani Bůh nedonutí plynout čas naopak. Jenže toho neopatrného zabedněnce by si všiml i chlap s vypíchnutýma očima. Neměl ani nejmenší snahu chovat se nenápadně, skryté cestičky hledat, stopy za sebou zametat. Dokonce se ani neohlédl, jestli ho z hostince někdo nesleduje.“
„Divíš se? On a jeho kumpáni se tady roztahují už dva měsíce a do téhle chvíle proti nim nikdo nezakročil. Chovají se tu jako na svém a určitě nabyli dojmu, že jim to tady patří, že je to jejich země a že není na světě síly, která by je ohrozila.“
„Tak to je věru nejvyšší čas, abychom jim tu svévoli zatrhli a ukázali jim, že pánem tohohle kraje je pořád… hm… emír Ahmed nebo kníže Svjatoslav. To záleží na tom, jestli jsi Bulhar, nebo Kyjevan a koho uznáváš za svého gosudara.“
„V každém případě tady nevládnou loupežníci a je načase je vyvést z omylu. A nejlepším lékem na takový sebeklam je nabroušená ocel. Ta i toho největšího nafoukance raz dva naučí pokoře. Jedeme, báťuško Jegore?“
„Pojeďme, synku Iljo. Ale pěkně potichu. Nechceme kořist vyplašit předčasně.“
„Ne, to rozhodně nechceme. Ať nás zavede do svého hnízda.“
Dvě robustní postavy, do této chvíle přikrčené za hromadou balvanů na travnatém návrší, se obezřetně vykradly dozadu na svah, a když byly z dohledu, narovnaly se a rychle seběhly do temného úvalu mezi kopci.
Z temnoty bylo chvíli slyšet jen syčivé rozkazy a cinkání koňských postrojů. Potom zaklapala kopyta a ze stínu jeden za druhým vyjelo dvanáct ozbrojenců. Na úpatí pahorku pobídli koně ostruhami a svižným klusem vyrazili stepí na sever.

„Co se jen mohlo stát?“ bručel Mikula ustaraně, když brzy ráno vyšel v doprovodu svých čtyř druhů na rušný dvůr hostince, kde už se všichni nocležníci chystali na cestu. Seljanovič jako jediný z celé družiny nezíval, nerozlepoval těžká víčka, neprotahoval si kosti – zato měl sinalé tváře a kruhy pod očima, jako by v noci ani na chvíli oka nezamhouřil. Teď si dlaní z boku clonil zrak před vycházejícím sluncem a nervózním pohledem bloudil po zvlněné krajině za karavanní cestou. „Už tady měli dávno být, i se zbojnickými hlavami nabodnutými na kopích. Doufám, že toho ničemu nepřehlédli. Protože jestli jim proklouzl a Svjatogor s družinou doteď čeká za nejbližším kopcem…“
„Jen klid,“ položil mu Kolyvan Vyhnanec ruku na rameno. „Kdyby byli pořád nablízku, už by se ukázali, dali nám znamení. Zrádného posla určitě zachytili – vždyť s Jegorem je i Muromec a ten má zrak sokolí, nic mu neunikne, víš sám.“
Mikula na něj pohlédl. Vysoký, štíhlý bojovník z kmene Křivičů měl teprve pětadvacet let, ale rozvahy měl víc než dvakrát starší muž. Dočista mu chyběla výbušnost a prudkost jeho vrstevníků; spíš byl znám tím, že ho máloco rozházelo a i ve vypjatých situacích si dokázal zachovat chladnou hlavu. Nebyl z těch, co potyčky zahajovali, on rvačky ukončoval – pokud to šlo, tak rozumným slovem (jeho »jen klid« všichni dobře znali), a když nebylo zbytí, tak i promyšleným a dobře mířeným omračujícím úderem.
Všechno souviselo s původem jeho přezdívky. Zpočátku ji nesnášel, ale když ji právě kvůli jeho rozčilování bojaři používali ještě častěji, smířil se s ní a zvykl si. Narodil se jako druhorozený syn vladyky jistého významného křivičského rodu. Jednoho dne se v opilosti dostal do ostrého sporu se svým starším bratrem, budoucím náčelníkem rodu. Hádka vyústila v potyčku, vzápětí zařinčela ocel a zpočátku běžná bratrská rvačka se změnila ve skutečné krveprolití. A i když měl s sebou následník čtyři poskoky, Kolyvan se jim všem pěti ubránil. Sám vyvázl jen se škrábanci, zatímco tři jeho soupeři na místě vypustili duše a dva další, včetně jeho staršího bratra, se odplazili s těžkými zraněními. Starý vladyka, který Kolyvana nikdy neměl příliš v lásce – svého prvorozeného naopak zbožňoval a zahrnoval veškerou přízní – zuřil a v první chvíli chtěl Kolyvanovi setnout hlavu. Jedna z jeho žen, Kolyvanova matka, ho však na kolenou uprosila, aby rozsudek zmírnil. A tak mladíkovi vzali všechno, co mu patřilo, a vyhnali ho z hradiště. Půl roku na to už byl družiníkem v Kyjevě a všichni mu říkali »Vyhnanec«.
A protože Kolyvan nebyl hloupý, dobře si zapamatoval tu lekci, kterou mu bohové uštědřili. Pochopil, že tuhle mrzutost způsobila jeho horkokrevnost a unáhlenost, a tak své vášně od té doby pevně držel na uzdě a učil se rozvaze. Nahromaděnou divokost vypouštěl ven jen ve srážce s nepřáteli, kde se z klidného, chladnokrevného mladíka měnil v nelítostně řádícího zabijáka. V nedávném boji s chánem Mutaharem patřil k těm, co ulovili nejvíce suwarských hlav.
„Může existovat hodně důvodů, proč se ještě nevrátili,“ uvažoval Kolyvan nahlas. „Co když je hnízdo zbojníků příliš daleko? Anebo je jejich úkryt dobře chráněný a družina potřebovala čas, aby vymyslela nějaký fígl? Nebo je loupežníků příliš mnoho a v takovém počtu je nezvládneme. Možná se budeme muset vrátit s posilami…“
„Dobrá, dobrá, Vyhnanče, asi máš pravdu,“ zafuněl Mikula. „Nejspíš vážně není důvod zneklidňovat se. Jenom jsem toho v noci moc nenaspal, takže mi nervy drnčí jako struny na té guslarově citaře; dala by se na nich zahrát svižná písnička. No nic, dokončíme započaté. Chystejte se na cestu.“
„Jsme připraveni,“ hlásili Borovej s Divljanem od vozíku, na němž právě pevněji přitahovali plachtu, skrývající náklad. „Koně osedlaní, muly zapřažené, truhla na svém místě, pevně uzamčená.“
„Tak tedy do sedel, braši…“
„Ještě pořád jste nedostali rozum a chcete cestovat jen v pěti?“
Bojaři se naráz otočili. Ze širokých bočních vrat hostince vyšel Einar Sigmarsson, vedoucí za sebou hnědáka s honosným, cinkajícím postrojem. Za ním se ze stínu jeden za druhým vynořovalo jeho sedm po zuby ozbrojených, zachmuřených, mlčenlivých družiníků.
Mikula pokrčil rameny. „Máš snad lepší nápad, synu Sigmarův?“
„Samosebou že mám,“ přikývl Einar, vkládaje chodidlo do třmene. „Můžete se přidat k nám. Taky máme namířeno do Bolgaru. Doprovázíme támhlety bilarské kupce,“ kývl hlavou přes koňské sedlo.
Opodál se na cestu chystala početná karavana – asi třicet mužů v drahých kaftanech a turbanech, zhruba dvojnásobný počet otroků a honáků a třikrát tolik koní, mul a velbloudů. Zvířata frkala a mručela, když jim čeledíni přivazovali na hřbety těžký náklad.
„Nevím, nevím…“ zamyslel se Mikula. „Návrh je to dobrý, ale přece jen, s naším nákladem se musíme co nejdřív dostat na místo určení a putování s takovou karavanou by nás možná zdržovalo.“ Seljanovič se rozhlédl po svých druzích a významným pohledem jim naznačoval: A navíc, jestli se přidáme k takhle velké, dobře hlídané skupině, je méně pravděpodobné, že přilákáme pozornost zbojníků.
„Jaké zdržování?“ vytáhl se varjažský náčelník do sedla. „Podívej se líp – nemáme žádné vozy. Celá karavana cestuje v sedlech, náklad nesou zvířata. Cestujeme rychle. Dokonce bych řekl, že ten váš rozvrzaný dvoukolák by mohl zdržovat nás.“
Mikula se ještě jednou tázavě podíval na své společníky. „Co říkáte, braši?“
„Přidejme se ke karavaně,“ nadhodil Kolyvan. „Jednejme rozumně.“ Což pro změnu pochopili jako: Nechovejme se podivně, abychom nevzbudili podezření. To by mohlo loupežníky odradit ještě víc.
Seljanovič pomalu přikývl a vzhlédl k Einarovi. Před odleskem slunce na lesklém pancíři ze severské oceli musel přimhouřit oči.
„Tak dobrá. Souhlasíme. Pojedeme s vámi. Ale my ti, na rozdíl od támhletěch kupců, za ochranu nezaplatíme.“
„S tím jsem ani nepočítal,“ zachechtal se Einar a pobídl koně k hlučné skupině mužů a zvířat, aby je popohnal k odjezdu.
„Věci nejdou podle plánu,“ bručel Mikula tlumeně, když si nasazoval přilbici a nasedal na koně. „Nemám z toho dobrý pocit. Vůbec z toho nemám dobrý pocit.“
Před hostincem zadusala kopyta, zavrzala kola, zavířil prach. Karavana vyrazila, pronásledujíc své vlastní stíny.

Jak se dozvěděli od Bilarských, řeka se jmenovala Aktaj. Pramenila v kopcích někde na jihu a tekla na sever, kde svou kalnou vodou napájela velkou Kamu. Jako většina toků v těchto končinách, i Aktaj měla takhle na konci léta málo vody. Bohatýrům se nejdřív zdálo, že je to dobře, že se alespoň snadno přebrodí na druhý břeh.
Jenže vzápětí vůz s truhlou zapadl do hustého bahna, které za sebou klesající voda nechávala podél břehů. Nadarmo Kolyvan na kozlíku práskal opratěmi i bičem, nadarmo muly nořily kopýtka do měkkého dna a trhaly ojí – kola se zabořila hluboko a s vozíkem nešlo hnout.
„Ďas aby to spral,“ zavrčel Mikula a přehodil nohu přes sedlo. „Dolů z koní, chlapi, je potřeba potlačit…“
Jak doskočil, nohy mu vklouzly do hnědé břečky skoro po kolena. Zlostně zařval a hrubou nadávkou poštval na tu pohromu nadrženého prašivého psa, aby ji pořádně…
„Co se děje?“ přerušil jej Einar, který společně se svými bijci zůstal stát na východním břehu, a zatímco karavana se brodila na druhou stranu, Varjagové se nadzvedávali v sedlech a ostražitě se rozhlíželi po okolních kopcích. Skoro připomínali větřící vlky, ale žádný div – tohle místo bylo jako stvořené pro bleskové, drtivé přepadení.
„Nic,“ odsekl Mikula podrážděně a chopil se loukotí pravého kola. „Jen vozík zapadl do bláta. Hned ho vyprostíme. Divljane, Boroveji, nezírejte jako telata na nová vrata! Čekáte snad, že tu káru vytáhnu sám, jednou rukou? Vypadám snad jako Ilja? Potřebuju pomoc! No tak!“
Poločané neochotně sesedli a začali se brodit k vozíku, až jim bahno pod nohama mlaskalo.
Einar a jeho družiníci už se nerozhlíželi po kopcích, na nichž se v poledním slunci vlnily zlatavé oceány suchých travin. Sledovali Kyjevany. Zúženýma, dravčíma očima. Pak stočili pohledy ke svému náčelníkovi. Teď byla ta správná chvíle. Nesmějí zaváhat.
A nezaváhali, protože Einar se zle, ošklivě ušklíbl a rázně přikývl. Zároveň sáhl po zakrouceném rohu, který mu visel u boku. Také jeho družiníci se bleskově natáhli. Ne však po rozích, ale po lucích, oštěpech, mečích a sekerách.
Troubení Einarova rohu vzlétlo nad Aktaj společně s nedočkavým vytím doposud zamlklých Varjagů.
„Co se to…?!“ otočil se překvapeně Mikula. A s ním se ohlédli i Borovej, Divljan, Kolyvan a Morofej, ohlédli se kupci i jejich čeleď, celá karavana, plahočící se přes řeku.
A pochopili. Všichni. Okamžitě. A stejně okamžitě vypukl zmatek a vřava.
„Kryjte se!“ zaječel Mikula, když zahlédl zvedající se luky a paže s oštěpy.
Morofej, jediný z pětice Kyjevanů pořád v sedle, tasil meč. A vzápětí ho zase pustil a zřítil se z koně, hrdlo skrz naskrz probodnuté varjažským šípem. Kolyvan rychle sklouzl za vůz – právě včas, protože vzápětí se do kozlíku zabodla opeřená střela. Dvojčata z Polocka se snažila krýt za řičícími koňmi a zároveň se horečnatě brodila hustou břečkou k vozíku. Divljanův kůň se zhroutil pod zásahem oštěpu a zoufale kopající nohy naplnily vzduch deštěm lepkavého bláta. Jeden ze šípů vykřesal jiskru na Mikulově přilbici a sestřelil mu ji z hlavy. Seljanovič se zapotácel, nejisté nohy mu uvázly v bahně a on se vzápětí zhroutil obličejem dolů. Divljan a Borovej jej pohotově popadli a táhli za vozík. Do dřevěné bočnice, za níž se v poslední chvíli přikrčili, udeřily další dvě střely; železné hroty prošly prknem a zasypaly ukryté bojary třískami. Splašené muly trhly povozem, ale kola naštěstí vězela dostatečně hluboko.
Karavanu zachvátila panika. Kupci pobízeli koně a zároveň kopanci a biči odháněli čeleď, která se také snažila z vody a bahna vytáhnout splašená a vzpínající se zvířata. Řemeny a provazy praskaly, případně je zmatkující muži ve snaze ulehčit koním a velbloudům rychle přeřezávali; cenný náklad s cákáním padal do vody.
První uprchlíci v dešti bláta, odletujícím od kopyt, vyjeli na západní břeh.
A v tom okamžiku se objevili i ti, které přivolal Einarův roh. Vlnobití sluncem spálené trávy vyvrhlo proti zoufalcům drápajícím se z koryta řeky zhruba desítku vyjících jezdců – slunce se zalesklo na jejich pancířích a přilbicích, navlas podobných těm, kterými se pyšnila Sigmarssonova družina.
Když to spatřili opoždění členové karavany, pořád se brodící zkalenou vodou, s hrůzou se otočili zpátky k východnímu břehu. Jenže odtamtud už svižným klusem, mávajíc zbraněmi a posměšně se řehtajíc, sjížděla Einarova sedmička.
Past sklapla. Nebylo úniku.

„Kde, u všech bohů, trčí Jegor a Ilja?!“ zařval Mikula.
A v tom, jakoby v odpověď na Seljanovičův výkřik, zase zatroubil roh. Jenže tentokrát ne ten Einarův. Ani kopyta, která vzápětí zahřměla, nepatřila varjažským koním.
Tentokrát byla řada na Einarovi a jeho chlapcích, aby se polekaně ohlédli. A ten pohled jim zmrazil vítězoslavné úšklebky v obličejích. Přes temena pahorků se přehouplo dvanáct rychlých jezdců – jeden půltucet na západním, druhý na východním břehu. Varjagové byli pořád ve výrazné přesile, ale ta rychlost a razantní odhodlání, s jakými se na ně noví útočníci valili, jasně vypovídaly o tom, že na to spoléhat nemůžou.
Vzduchem zasvištěl první šíp. Chlap vedle Einara nestihl ani vzdychnout – střela ho zasáhla s takovou silou, že statný chlap v železné zbroji vylétl ze sedla jako hadrová loutka a zřítil se do kalné vody o dva sáhy dál.
„Muromče!“ vykřikl Mikula radostně, protože luk, který tu střelu vyslal, svírala právě Iljova mocná pěst. Muromcův výcvik pokračoval a bojová zručnost na mladíkovi ulpívala jako zlato na chazarském kupci – už dokonce dokázal střílet v plném cvalu, a jak se právě ukázalo, i zasáhnout cíl. Družina pod jeho velením se přehnala přes oblázky pokrytý břeh a tvrdě udeřila na Einarovy chlapy. Koně zařičeli, zbroj zahlomozila, krev vytryskla.
Současně na opačném břehu zaútočil Jegor – šest proti deseti, a přece to vypadalo, jako když jestřáb vletí do hejna slípek. Ocel z proslulých kyjevských výhní se nelítostně zaťala do varjažských pancířů, do lidského i koňského masa.
„Kyjééév! Bijte je!“
„U Odina, braňte se!“
„Vpřed!“ zařval Mikula a s bičem v jedné a mlatem v druhé ruce se snažil přebrodit bahnem k bojišti. Hanba za to, že neprohlédl starý trik s lupiči vydávajícími se za strážce karavan, se v něm rázem přetavila v zlostnou pomstychtivost. Divljan, Borovej a Kolyvan se hrnuli za ním.
K ničemu byla loupežníkům přesila, nadarmo se spoléhali na dobrou varjažskou zbroj. Kyjevané je během několika okamžiků doslova rozmetali. Kupci, otroci a vozatajové jen třeštili oči a snažili se dostat co nejdál od zuřivě bojujících mužů.
„Nevzdávejte se, zbabělci!“ Einar se bránil urputně, jako by se v jeho zdánlivě lidské kůži skrýval krvelačný troll z dalekých severských lesů. Se štítem na levém předloktí mlátil kolem sebe hlava nehlava. Meč se mu zlomil na náprsní puklici jednoho Kyjevana, a tak vyškubl z koženého úchytu u sedla sekeru. Když zvedl zrak a střelil pohledem přes okraj štítu, spatřil nového protivníka – robustního plavovlasého mladíka s masivním mečem nad hlavou.
Bylo to, jako by na jeho planoucí zuřivost někdo vylil štoudev ledové vody. Toho mladíka znal. Slyšel, co se o něm povídalo po bitvě s Mutahar-chánovými přisluhovači. Také věděl, že meči v jeho dlani říkají Gněv a tvrdí o něm, že je to dar samotného Peruna Hromovládce.
Einar nesrozumitelně zařval a přikrčil se za štítem.
Muromec udeřil. Vší silou, s nohama zapřenýma do třmenů.
Varjažský náčelník měl dojem, že ho zasáhl žhavý balvan, mrštěný z nebe rozzlobeným božstvem. Do tváře mu vyprskly dřevěné úlomky štítu, popálily ho jiskry z hladce rozseknutého kování i středové puklice. Zhroutil se na bok i s řičícím koněm, hřbet zvířete ho přimáčkl ke dnu a špinavá voda Aktaje se nad ním zavřela jako rychle přibouchnuté víko rakve, do nichž křesťané pochovávali své mrtvé.
Přál si chcípnout. Pro Varjaga není větší ostudy než porážka a zajetí. Jenže nestačil ani vdechnout kal, když vedle něj zacákaly něčí nohy a mocné ruce ho popadly a zvedly na vzduch. Kašlal, dusil se, škubal sebou, ale nebylo mu to nic platné – vytáhli ho na břeh a svázali jako ovci, určenou pro obětní kámen.
„Jegore! Hrom do tvé palice!“ hulákal Mikula vstříc prošedivělému bohatýrovi, který se blížil v sedle vraníka, zakrvácenou čepel Smertě opřenou v ohybu levého lokte. Kupci a jejich služebnictvo, ještě pořád nejistí, jestli vítězové nejsou jen další zbojnická tlupa, před ním poklekali do mělké vody a pokorně skláněli zraky. Vypadalo to, jako by vítali nějaké božstvo, strašlivého démona války. „Kde jste trčeli tak dlouho?! Ještě chvíle zdržení a pochcípali bychom tady.“
„Vaše obavy byly zbytečné,“ zabručel Jegor. „Všechno bylo promyšleno a naplánováno.“
„Vážně? Nechtěli jste loupežníky původně přepadnout přímo v jejich hnízdě, jen co vás tam špeh z hostince zavede?“
„Chtěli, ale naštěstí jsem poslal tadyhle Samsona na výzvědy. A on v loupežnickém úkrytu vyslechl, jak lotři mluví o svých spojencích, kteří prý putují s nějakou karavanou. Tak jsme si řekli, že je budeme sledovat a dostaneme celou smečku najednou. Což se taky podařilo. Jaké jsou ztráty, Iljo?“
Muromec přiklusal blíž. Přestože rozťal Einarův štít i s kováním, na ostří Gněvu nebyl vidět jediný zoubek, ba ani škrábanec. „Morofej to dostal do krku, už se objímá s Kostromou.“
„Škoda ho. Další ztráty?“
„Nic víc, bohům budiž dík. Danilo spadl z koně a skoro se utopil, ale dostane se z toho, Tyvor krvácí z rozseknutého ramene, ale taky to nevypadá…“ Ilja se najednou zarazil a vyprskl smíchy.
„Co je!?“ houkl Mikula, protože právě před ním Muromec zastavil svého Buruška.
„Škoda, že se nevidíš,“ ušklíbl se Ilja pod nosem. „Takhle nějak jsi musel vypadat tenkrát, když tě Volch našel, jak ořeš pole u močálu. Jenže tehdy jsi byl od hlavy až k patě umazaný od hnoje. Tohle je sice jen říční bahno, ale nesmrdí o nic vábněji a vypadá přesně jako splašky z prasečího chlívku.“
„Moc vtipné! Ha, ha!“ odsekl Mikula a zamířil do hlubší vody, aby se opláchl.
„Dost řečí! Dopravte všechno na západní břeh!“ Jegor byl jako obvykle mrzutý a husté obočí měl nevlídně nakrčené. „Ošetříme raněné, trochu si odpočineme, ale nebudeme tady trčet zbytečně dlouho. Mrtvé loupežníky neberte, stačí jejich hlavy. Kolik máme zajatců?“
„Půl tuctu,“ spočítal je Ilja okamžitě. Nikdo neměl tak bystrý zrak jako on.
„Dobrá. Svjatoslav chtěl živou kořist, aby ji mohl všem pro výstrahu popravit. Šest chlapů je pro takové představení dost a dost. Hej, vytáhněte ten vozík z bahna!“
„K čemu nám bude?“
„K čemu asi? Odvezeme na něm Morofejovo tělo.“ S těmi slovy Jegor obrátil koně a pobídl ho zpátky k západnímu břehu.
Ilja zamířil ke dvoukoláku. Buruško frkal a pohazoval hlavou, aby dal jezdci najevo, že mu chůze v hlubokém bahně není moc po chuti. Muromec si ho nevšímal; zastavil u bočnice a naklonil se v sedle. Mocná pěst sevřela obrubu kola. Když to viděl Kolyvan, přebrodil se blíž a hned se chopil opratí a biče.
Ilja se vzepřel ve třmenech a zatáhl. Kolo s mlasknutím vyklouzlo z bahna a celý vozík se nadzvedl. Kolyvan okřikl zápřah, práskl opratěmi, muly zabraly a vůz se najednou volně rozjel.
„Co s tou truhlou?“ zeptal se Mikula, když se chystali naložit Morofejovu mrtvolu.
„Co asi?“ pokrčil Ilja rameny. „Zahodíme ji.“
Kolyvan Vyhnanec vycenil zuby. „To bude někdo ošklivě zklamaný, až ji najde, pracně otevře a uvnitř najde jen hromadu kamenů.“
V kalné vodě se jako roztrhané rudé stuhy kroutily proudy varjažské krve.

• přeložil: Robert Pilch

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).