Domovina, Temný elf 1
 |
R. A. Salvatore: Domovina
Masoj byl mladý učedník, což v životě budoucího mága znamenalo, že
byl prozatím jen obyčejný uklízeč. Opřel se o smeták a sledoval, jak
Alton DeVir vešel dveřmi do nejvyšší komnaty věže. Skoro studenta
litoval, protože musel předstoupit před Beztvářného.
Ale Masoje zároveň zachvátilo vzrušení, protože věděl, že střet Altona
s mistrem bez tváře bude stát za to. Znovu se pustil do zametání a využil
smeták jako výmluvu, aby se mohl přiblížit ke dveřím komnaty.
„Požádal jste, abych přišel, mistře Beztvářný,“ řekl Alton
DeVir, zastínil si oči a zamžoural do oslnivé záře tří svíček, které
v místnosti hořely. Alton se zastavil těsně za prahem šeré komnaty a
neklidně zašoupal nohama.
Beztvářný stál se svěšenými rameny na opačné straně místnosti a
k mladému DeVirovi byl otočen zády. Mistr si řekl, že bude lepší
provést celou věc rychle a čistě. Ale zároveň věděl, že zaklínadlo,
které připravoval, zabije Altona dřív, než se student dozví o osudu své
rodiny, a Beztvářný tak zcela nesplní pokyny Dinina Do’Urdena. V sázce
bylo příliš mnoho. Raději celou záležitostí rychle ukončí.
„Vy…“ začal Alton, ale moudře zmlkl a snažil se pochopit, co se děje.
Nebylo obvyklé, aby mistr Akademie povolal studenta do svých soukromých
komnat ještě před začátkem ranního vyučování.
Když Alton pozvání obdržel, lekl se, že neobstál v nějaké zkoušce. To
mohlo být v Čarodějci smrtící chybou. Altonovo studium už bylo skoro
u konce, ale odpor jediného mistra mohl všechno zhatit.
Při studiu u Beztvářného si vedl docela dobře, dokonce si myslel, že si
ho učitel oblíbil. Mohl ho sem pozvat jen proto, aby mu ze zdvořilosti
poblahopřál k ukončení studia? Alton si navzdory všem nadějím uvědomil,
že je to nepravděpodobné. Mistři drowí Akademie studentům často
neblahopřáli.
V tu chvíli Alton zaslechl tichý zpěv a všiml si, že učitel pronáší
zaklínadlo. Nějaký hlas v něm vykřikl, že něco není v pořádku, něco
na celé situaci neodpovídalo přísným pravidlům Akademie. Alton se
rozkročil, napnul svaly a rozhodl se řídit tím, co vtloukali do hlavy všem
studentům Akademie, pravidlem, které udržovalo drowí elfy ve společnosti
zasvěcené chaosu při životě: Buď připraven.
Dveře se rozlétly a místností se rozprskly kamenné odštěpky. Výbuch
odmrštil Masoje na stěnu, ale stejně se mu zdálo, že celé to divadlo
stojí za nepohodlí i za novou modřinu na rameni. Alton DeVir vyběhl
z komnaty, ze zad a z levé paže se mu kouřilo a do tváře se mu vryl ten
nejkrásnější výraz hrůzy a bolesti, jaký kdy Masoj spatřil.
Alton zavrávoral, přistál na podlaze a odvalil se stranou v zoufalé snaze
dostat se co nejdále od mistra s vražednými úmysly. Podařilo se mu
oběhnout zatáčku v klesající chodbě a vrazit do první komnaty, zrovna
když se Beztvářný objevil ve vyražených dveřích.
Mistr se zastavil, zaklel nad tím, že minul, a zauvažoval, jak dveře
nejlépe nahradit. „Ukliď to!“ obořil se na Masoje, který se opět
netečně opíral o násadu smetáku a bradu měl položenou na rukách.
Masoj poslušně sklopil hlavu a pustil se do zametání kamenných odštěpků.
Ale když ho Beztvářný minul, vzhlédl a opatrně se vydal za učitelem.
Alton nemohl uniknout a takové divadlo si Masoj nechtěl nechat ujít.
Třetí komnata, soukromá knihovna Beztvářného, byla ze všech čtyř
místností ve věži nejlépe osvětlená. Na každé stěně zde hořely tucty
svící.
„Zatracené světlo!“ vyštěkl Alton a potácel se vířící, rozmazanou
skvrnou ke dveřím, které vedly do vstupní haly Beztvářného, do
nejnižší místnosti učitelových komnat. Kdyby se mu podařilo sejít do
přízemí a dostat se ven na nádvoří Akademie, mohl by zvítězit.
Altonovým světem byla tma Menzoberranzanu, ale Beztvářný strávil ve
světle svíček Čarodějce tolik desetiletí, že už jeho oči nedokázaly
rozeznat tepelné stopy.
Vstupní hala byla přecpaná židlemi a truhlicemi, ale hořela zde jen jediná
svíčka, takže Alton viděl natolik dobře, aby se mohl vyhnout překážkám
nebo je přeskočit. Pospíšil si ke dveřím a popadl těžkou závoru. Zvedl
ji lehce, ale když se pokusil dveře otevřít, ani se nepohnuly a výbuch
jiskřivé modré energie ho odhodil na podlahu.
„Zatraceně,“ vyštěkl Alton. Dveře byly zamčené magií. Znal
zaříkadlo, které takto zavřené dveře otvíralo, ale pochyboval, že je
jeho magie dostatečně silná, aby přebila mistrova kouzla. Spěchal a tolik
se bál, že se mu slova zaklínadla v mysli docela popletla.
„Neutíkej, DeVire,“ volal Beztvářný ze sousední komnaty. „Jen si
prodlužuješ svá muka!“
„Proklínám vás,“ zamumlal Alton. Nechal hloupé zaklínadlo být,
protože by ho stejně nedokázal vyslovit včas. Rozhlédl se po místnosti a
pátral po nějaké jiné možnosti.
V otvoru mezi dvěma skříněmi uprostřed jedné ze stěn našel něco
neobvyklého. Alton ustoupil o několik stop, aby lépe viděl, ale ocitl se
tak v dosahu zrádného světla svíčky, takže jeho oči reagovaly na teplo
i světlo zároveň.
Rozeznal jen to, že tato část zdi vydává v tepelném spektru jednotnou
zář, která se mírně liší od zbytku stěn. Další dveře? Alton mohl jen
doufat, že má pravdu. Pospíšil si do středu místnosti, zastavil se přímo
naproti předmětu a přinutil se přejít z infračerveného vidění do
světa světla.
To, co mladý DeVir spatřil, když se jeho oči přizpůsobily, ho současně
překvapilo i zmátlo. Neviděl žádné dveře ani otvor, jen odraz sebe sama
a části místnosti, ve které stál. Za celých padesát pět let života
Alton nikdy nic podobného nespatřil, ale slyšel, jak si mistři Čarodějce
o podobných artefaktech povídají. Bylo to zrcadlo.
Pohyb v horních dveřích místnosti Altonovi připomněl, že Beztvářný je
mu v patách. Nemohl dál váhat a zvažovat možnosti. Sklonil hlavu a
rozběhl se k zrcadlu.
Možná to byly teleportační dveře do jiné čtvrti, možná prostý vchod do
pokoje. Alton si během několika zoufalých vteřin dokonce představil, že to
může být brána do neznámé sféry bytí!
Jak se k té úžasné věci blížil, cítil vzrušené mravenčení – a
pak už jen náraz, tříštění skla a nepoddajnou kamennou zeď.
A možná to bylo jen obyčejné zrcadlo.
„Podívej se na jeho oči,“ zašeptala Vierna Mayi, když prohlížely
nejnovější přírůstek rodu Do’Urden.
Oči dítěte byly skutečně pozoruhodné. Chlapec opustil matčino lůno
teprve před hodinou, ale už se zvědavě rozhlížel. Jeho oči sice podle
očekávání zářily, protože byly citlivé na teplo, jejich rudá barva
však byla přibarvena modrou, takže vypadaly fialové.
„Je slepý?“ zajímala se Maya. „Možná ho přece jen dostane Pavoučí
královna.“
Briza na ně dychtivě pohlédla. Temní elfové nenechávali děti, které
vykazovaly jakékoli fyzické nedostatky, naživu.
„Není slepý,“ odvětila Vierna, pohnula rukou nad dítětem a střelila
vzteklým pohledem po nedočkavých sestrách. „Sleduje moje prsty.“
Maya poznala, že Vierna má pravdu. Naklonila se blíž k dítěti a
prohlédla si jeho tvář a zvláštní oči. „Co vidíš, Drizzte
Do’Urdene?“ zeptala se tiše, ale ne proto, že by chtěla být k dítěti
něžná, nýbrž aby nevyrušila matku, která odpočívala v křesle u hlavy
pavoučí modly.
„Vidíš něco, co my ostatní ne?“
Pod Altonem skřípalo sklo, a když přesunul svoji váhu, aby se
vyškrábal na nohy, zabodávalo se mu hlouběji do ran. Copak na tom
záleží? pomyslel si. „Moje zrcadlo!“ zasténal Beztvářný. Alton
vzhlédl a uviděl, jak se nad ním rozzuřený mistr tyčí.
Připadal Altonovi tak velký! Tak obrovský a mocný, že zastínil světlo
svíčky a pohroužil malý výklenek mezi skříněmi, v němž Alton ležel,
do tmy. V očích bezmocné oběti vypadal desetkrát větší než ve
skutečnosti.
Alton náhle ucítil, jak se na něj snáší lepkavá hmota, pavoučí síť,
která ulpěla na skříních, na stěně i na Altonovi. Mladý DeVir se
pokusil vyskočit a odkulit stranou, ale kouzla Beztvářného ho uvěznila
pevně na místě. Připadal si jako moucha lapená ve vláknech pavoučího
domova.
„Napřed dveře,“ zavrčel Beztvářný, „a teď zrcadlo! Víš, co
všechno jsem musel udělat, abych tak vzácný předmět získal?“
Alton pohnul hlavou ze strany na stranu, ne v odpovědi, nýbrž ve snaze
osvobodit z lepkavé hmoty alespoň tvář.
„Proč jsi nezůstal stát a nenechal se prostě zabít?“ zařval
Beztvářný znechuceně.
„Proč?“ zašišlal Alton a plivnutím si odstranil pavučinu z tenkých
rtů. „Proč to děláte?“
„Protože jsi mi rozbil zrcadlo!“ odsekl Beztvářný.
Samozřejmě to nedávalo smysl – zrcadlo rozbil až po prvním útoku –
ale Altona napadlo, že mistrovi to asi žádný smysl dávat nemusí. Alton
věděl, že jeho situace je beznadějná, ale pokračoval a snažil se
protivníkovi jeho záměr rozmluvit.
„Znáte můj rod, rod DeVir,“ prohlásil pohoršeně, „čtvrtý rod
města. Tohle Matrónu Ginafae nepotěší. Nejvyšší kněžka se o takových
věcech vždycky dozví!“
„Rod DeVir?“ Beztvářný se zasmál. Možná rozkaz Dinina Do’Urdena
přece jen splní. Alton mu rozbil zrcadlo!
„Čtvrtý rod!“ vyštěkl Alton.
„Pošetilý mladíku,“ zachechtal se Beztvářný. „Rod DeVir už
neexistuje – ani čtvrtý, ani pátý, ani žádný jiný.“
Alton se schoulil, i když se ho síť snažila držet vzpřímeně. Co to
mistr plácá?
„Všichni jsou mrtví,“ posmíval se Beztvářný. „Matróna Ginafae se
dnes konečně setkala s Lloth osobně.“ Altonův výraz plný hrůzy
znetvořeného mistra potěšil. „Všichni jsou mrtví,“ zavrčel znovu.
„Všichni až na ubohého Altona, jenž přežil, aby se dozvěděl
o neštěstí, které jeho rod potkalo. Ale to teď napravíme!“ Beztvářný
zvedl ruce a chystal se pronést zaklínadlo.
„Kdo?“ vykřikl Alton.
Beztvářný se zarazil. Zdálo se, že nechápe.
„Který rod to udělal?“ vysvětlil na smrt odsouzený student. „Nebo snad
pád rodu DeVir přivodily intriky více rodů?“
„Ach, měl bych ti to říct,“ odvětil Beztvářný, jenž si situaci
zjevně užíval. „Asi máš právo se to dozvědět, než se připojíš
k příbuzným v říši smrti.“ Otvor v místě, kde dříve míval ústa,
se roztáhl do úsměvu.
„Ale rozbil jsi mi zrcadlo!“ zavrčel mistr. „Zemřeš nevědomý, hloupý
chlapče! Zjisti si to sám!“
Beztvářný se náhle zprudka prohnul v zádech, otřásl se v křeči a
začal klít v jazyce, který vyděšený student neznal. Jaké zaklínadlo si
pro něj znetvořený mistr připravil, jaké odporné čáry, že jejich slova
pronášel v tajemném jazyce, který ani studovaný Alton nepoznával, a
jejich význam byl tak strašlivý, že mistra přivedl až na hranici
sebeovládání? Beztvářný padl obličejem na podlahu. Byl mrtvý.
Alton šokovaně sklouzl pohledem z mistrovy kápí zahalené hlavy na jeho
záda – ze kterých trčelo opeření šípu. Alton sledoval, jak se
otrávená střela po pádu těla stále třese, pak obrátil pohled do středu
místnosti, kde stál klidně mladý uklízeč.
„Dobrá zbraň, Beztvářný!“ Masoj se rozzářil a obrátil velkou
vyřezávanou kuš v rukou. Zvrhle se na Altona zazubil a vsunul do kuše
další šíp.
Matróna Zlovůle se namáhavě zvedla z křesla a přiměla se postavit na
nohy. „Z cesty!“ obořila se na dcery.
Maya s Viernou ucouvly od pavoučí modly a od dítěte. „Podívejte se na
jeho oči, Matróno matko,“ odvážila se Vierna poznamenat. „Jsou
neobvyklé.“
Matróna Zlovůle se zadívala na dítě. Všechno se zdálo být na místě,
což bylo dobře, protože Nalfein, První syn rodu Do’Urden, byl mrtvý a
tento chlapec, Drizzt, bude muset cenného syna nahradil.
„Jeho oči,“ zopakovala Vierna.
Matróna po ní střelila jedovatým pohledem, ale sklonila se, aby se
podívala, o čem to mluví.
„Fialové?“ řekla Zlovůle překvapeně. O něčem takovém nikdy
neslyšela.
„Není slepý,“ ozvala se rychle Maya, když uviděla, jak se matce po
tváři rozlil pohrdavý výraz.
„Přineste svíčku,“ rozkázala Matróna Zlovůle. „Podíváme se, jak
jeho oči vypadají ve světle.“
Maya s Viernou se ihned vydaly k posvátné skříni, ale Briza jim zastoupila
cestu. „Jen nejvyšší kněžka se může dotknout svatých předmětů,“
připomněla tónem, který v sobě nesl tíhu hrozby. Povýšeně se otočila,
sáhla do skříně a vytáhla napůl vyhořelou rudou svíčku. Kněžky si
zastínily oči a Matróna Zlovůle moudře zakryla dítěti tvář rukou. Briza
zapálila posvátnou svíčku, jež hořela malinkým plamínkem, ale drowům se
přesto zdálo, že vydává oslnivou zář.
„Přines ji sem,“ řekla Matróna Zlovůle, když se její oči
přizpůsobily. Briza přisunula svíčku k Drizztovi a Zlovůle pomalu
odsunula ruku.
„Nepláče,“ poznamenala Briza a žasla nad tím, že dítě dokáže mlčky
přijmout tak bolestivé světlo.
„Zase fialové,“ zašeptala Matróna a dceřinu plácání nevěnovala
žádnou pozornost. „V obou světech má dítě fialové oči.“
Vierna zalapala a znovu pohlédla na malinkého bratra s neobvyklýma
levandulovýma očima.
„Je to tvůj bratr,“ připomněla Matróna Zlovůle, protože považovala
Viernino vydechnutí za náznak věcí budoucích. „Až vyroste a zadívá se
na tebe, nikdy nezapomeň, že je tvůj bratr.“
Vierna se odvrátila a téměř vyhrkla odpověď, které by později litovala.
Způsob, jakým Zlovůle využívala všechny mužské vojáky rodu
Do’Urden – a mnoho dalších mužů, které svůdná Matróna uloupila
ostatním rodům – proslul v celém Menzoberranzanu. Jak se odvažovala
kázat o tom, jak se chovat? Vierna se kousla do rtu a doufala, že jí ani
Briza, ani Zlovůle v tu chvíli nečtou myšlenky.
Myslet si takové věci o nejvyšší kněžce, ať už byly pravdivé, nebo
ne, dokázalo v Menzoberranzanu přivodit bolestivou smrt.
Matka přimhouřila oči a Viernu napadlo, že ji prohlédla. „Dostaneš ho na
starost,“ řekla jí Matróna Zlovůle.
„Maya je mladší,“ odvážila se Vierna protestovat. „Když se budu
věnovat studiu, mohu se stát nejvyšší kněžkou už za pár let.“
„Nebo nikdy,“ připomněla Matróna přísně. „Vezmi dítě do kaple.
Nauč ho řeči a všemu ostatnímu, co bude potřebovat, aby správně sloužil
jako pážecí princ rodu Do’Urden.“
„Postarám se o něj,“ nabídla Briza a ruka jí podvědomě sklouzla
k biči s hadími hlavami. „Ráda učím muže, kde je jejich místo.“
Zlovůle se na ni zamračila. „Jsi nejvyšší kněžka. Máš
důležitější povinnosti než je výchova mužského potomka.“ Znovu se
obrátila k Vierně a řekla: „Dítě je tvé. Nezklam mě! Drizztova výuka
posílí tvé chápání našich zvyků. ‚Mateřství‘ ti pomůže stát se
nejvyšší kněžkou.“ Dovolila Vierně zvážit úkol z lepšího úhlu,
pak se jí do hlasu opět vloudil výhružný tón. „Pomůže ti, nebo tě
zničí!“
Vierna si povzdychla, ale v duchu mlčela. Povinnost, kterou jí Matróna
Zlovůle vložila na bedra, jí zabere většinu času nejméně dalších deset
let. Vierně se nelíbilo, že by měla s fialovookým dítětem strávit deset
dlouhých let. Ale obrátit proti sobě vztek Matróny Zlovůle Do’Urden jí
připadalo ještě horší.
- přeložila: Kateřina Niklová