Do temného království, ukázka z knihy
 |
Raymond E. Feist: Do temného království
1. kapitola: Hon
Jakási žena vztekle zaječela.
Tři mladí muži převraceli lehké vozíky a odstrkovali zákazníky, jak se
prodírali večerním tržištěm. Jejich vůdce – vysoký, jako kost a
kůže hubený mladík se zrzavými vlasy – ukázal prstem na vzdalující se
záda jejich kořisti a zvolal: „Tam utíká!“
Zatímco se nebezpečně vyhlížející muži hnali ulicemi přístavního
města Durbinu, nastupovala noc. Obchodníci rychle sklízeli cenné zboží ze
stolů, poněvadž tři mladí válečníci odstrkovali každého a vše, co jim
bránilo v pronásledování. Ve stopách mladíků se ozývaly nadávky,
kletby a výhrůžky. Ničeho z toho si nevšímali.
Letní vedro pouště Jal-Puru se stále drželo zdí a dlažby města, navzdory
lehkému vánku od moře. I přístavní racci se spokojili s tím, že
nečinně postávali a číhali na jakékoliv sousto, které by mohlo spadnout
z projíždějícího prodavačova vozu. Ti ctižádostivější vzlétali a
chvíli se vznášeli, nehybně zavěšení na horkých proudech stoupajících
z kamenů v docích, a pak se rychle vraceli, aby se klidně postavili vedle
svých bratří.
Večerní tržiště bylo přeplněné, poněvadž většina obyvatel Durbinu
strávila spalující odpoledne odpočinkem ve stínu. Poklid města byl
nenucený, protože teď byly nejteplejší dny léta, a lidé, kteří žili na
okraji pouště, dobře věděli, že s přírodními silami nemá cenu
bojovat. Vše se dělo dle vůle bohů.
Takže pohled na tři ozbrojené a zjevně nebezpečné mladíky, jak
pronásledují jiného mladíka, který v Durbinu jindy jen sotva stál za
zmínku, byl vzhledem k roční i denní době nečekaný. Na běhání bylo
příliš horko.
Muž, jenž se snažil uprchnout, byl podle vzhledu z pouště. Byl snědý,
oblečený v pytlovité košili a plandavých kalhotách, na hlavě měl tmavě
modrý šátek, šaty rozhalené a na nohou nízké boty. Jeho pronásledovatele
vedl seveřan, pravděpodobně ze Svobodných měst či z Ostrovního
království. Jeho nazrzlé vlasy byly v říši Velká Kesh neobvyklé.
Jeho společníci byli také mladí. Jeden mladík byl širokoplecí a
tmavovlasý, druhý blonďatý a menší postavy. Všichni byli opálení a
špinaví a tvářili se drsně, což jim přidávalo na věku. Svou pozornost
upírali na kořist a zbraně měli připravené. Jejich oblečení
naznačovalo, že jde o muže z Doliny snů – krátké kalhoty, lněné
košile, jezdecké boty a kožené vesty místo šatů a sandálů.
S největší pravděpodobností to byli žoldnéři, což bylo zdůrazněno
jejich ponurou odhodlaností.
Dostali se k široké ulici vedoucí k dokům. Prchající muž kličkoval
mezi obchodníky, prodavači a dokaři směřujícími na noc domů. Vůdce
pronásledujících se na chvíli zastavil a pak usoudil: „Míří do doku
obchodníků s obilím.“ Pohybem ruky poslal světlovlasého společníka
boční uličkou, načež pokynul tmavovlasému, aby šel s ním.
„Doufám, že máš pravdu,“ poznamenal menší muž. „Mám už toho
všeho běhání po krk.“
Vůdce se na něj letmo podíval a zašklebil se: „Příliš mnoho
vysedávání po hospodách, Zane. Musíme tě dostat zpátky na Ostrov do
Tillingbrookovy něžné péče.“
Menší mladík neměl dost dechu, aby to komentoval, takže jen vydal zvuk,
jímž jasně naznačoval, že na vůdcově poznámce nenachází naprosto nic
vtipného. Rychle si otřel pot z čela. Musel přidat do kroku, aby vyššímu
společníkovi vůbec stačil.
Obyvatelé Durbinu byli vycvičení, pokud se jednalo o souboje, rvačky,
války gangů, hádky a všechny další projevy občanských nepokojů. Než
Jommy a Zane dorazili na roh, za nímž viděli mizet svou kořist, poplach je
předstihl a ulice vedoucí k dokům byla téměř prázdná. Kolemjdoucí,
obchodníci a námořníci mířící do okolních hospod a krčem, vycítili
nadcházející potíže a zapadli do všech skrovných úkrytů, které si
dokázali obstarat. Dveře se zavíraly, okenice bouchaly a ti, co se nemohli
dostat dovnitř, se snažili seč mohli, aby našli jiný úkryt.
Zatímco Jommy Killaroo nespouštěl zrak z drobné prchající postavy, Zane
conDoin průběžně nahlížel do každého vchodu, do každé uličky či
jiného místa, odkud by mohlo hrozit nebezpečí. Nacházel jen obyvatele
Durbinu, jak zalézají a čekají, až potíže pominou.
Jommy zahlédl jejich muže, jak se ztrácí za rohem na konci široké ulice, a
zvolal: „Přímo naproti Tadovi, pokud je tak rychlý, jak obvykle
bývá!“
Zane se zazubil. „To je. Suri neunikne.“
Už měsíc byli Jommy, Tad a Zane na stopě tohoto muže, bývalého
obchodníka jménem Aziz Suri, muže z Jal-Puru, jenž byl údajně dovozcem
koření a olejů ze Svobodných měst. Měli však taky za to, že je
nezávislým špehem, zprostředkovatelem informací, obchodníkem
s tajemstvími a že je v těsném spojení s Nočními dravci, cechem smrti.
Před měsícem v Keshi u císaře při slavnosti letního slunovratu
zabránili agenti konkláve stínů spiknutí, jež mělo destabilizovat říši
a zavléci ji do občanské války, a nyní vyhledávali zbývající úkryty
vrahů, aby definitivně ukončili jejich století trvající vládu teroru.
Zane měl co dělat, aby udržel krok s Jommym. Přestože byl schopen běžet
stejně daleko jako vyšší mladík, nedokázal to zvládnout při zuřivém
tempu přítele, který měl delší nohy. Možná má Jommy pravdu: možná
strávil příliš mnoho nocí v hospodě. V poslední době mu byly kalhoty
stále těsnější.
Jakmile došli na konec ulice, narazili na doky obchodníků s obilím. Dlouhou
řadu kamenných staveb zakončovaly tři mohutné jeřáby, vyčnívající nad
dvěma masivními skladišti. Ze vzdáleného konce doku k nim přibíhal Tad a
volal: „Támhle!“ A ukazoval, že jejich kořist proklouzla do úzkého
průchodu mezi těmito skladišti.
Jommy a dva mladší chlapci se nestarali o to, aby maskovali svůj příchod,
jelikož po měsíci stráveném v Durbinu znali tuto část města velmi
dobře. Dost dobře, aby věděli, že jejich kořist vběhla do slepé uličky.
Když dorazili k úzkému vchodu do ní, muž vyběhl a namířil si to přímo
k přístavu. Zapadající slunce se od moře červeně odráželo a on
zamžoural a odvrátil hlavu, přičemž zvedl ruce, aby si zaclonil oči.
Jommy se natáhl a popadl muže za paži tak, že ho zcela otočil. Muž
rozhodil rukama, hledaje rovnováhu, jak se marně pokoušel najít půdu pod
nohama. Jommy se znovu natáhl, snažil se chytit muže za tuniku, ale přispěl
jen k tomu, že muž klopýtal dál. Než útlého obchodníka někdo dokázal
zachytit za jakoukoliv část těla, narazil do prostředního jeřábu.
Na okamžik muž z pouště ztuhl, pak se otočil, zavrávoral, a když se
potom opět vzpamatoval, překročil okraj mola.
Vzduch prořízl výkřik blízký zavytí psa, na jehož packu právě někdo
šlápl, když muž zmizel za hranou mola. Tři mladí muži přispěchali
k okraji a pohlédli dolů. Malý obchodník se houpal na provazu jeřábu hned
nad prázdnou nákladní sítí. Shlížel na skaliska pod přístavním molem a
nahoru posílal nadávky. Byl odliv, takže jen pár palců vody dělilo
houpajícího se muže před možným vážným zraněním. Všechny mělké
nákladní prámy, které obvykle převážely obilí k lodím v přístavu,
byly zakotveny v hlubší vodě. „Vytáhněte mě!“ křičel muž.
„Proč bychom měli, Azizi?“ zajímal se Jommy. „Ošklivě jsme se za
tebou honili celým městem Durbinem v tomhle zatraceným vedru –“ otřel
si pot z čela a zatřepal rukou nad mužem, aby rovnou ukázal, jak moc je
rozladěný, „– a my si jen chtěli krátce a v tichosti pohovořit.“
„Já vás znám, vy vražední hrdlořezové,“ volal obchodník. „Hovory
s vámi lidi zabíjejí.“
„Vražední hrdlořezové?“ podivil se Tad. „Myslím, že si nás spletl
s někým jiným.“
Zane vytáhl z opasku nůž. „Podle mého bratra si nás pleteš s jinou
bandou vražedných hrdlořezů. Já si tím nejsem jistý.“ Podíval se na
své společníky a zeptal se: „Když přeříznu tenhle provaz, co si
myslíte o jeho možnostech?“
Tad se nahnul, jako by ten problém studoval. Pak prohlásil: „Není to víc
než dvacet stop nad skalisky. Vsadím všechny peníze, že si jen zlomí nohu
či ruku, nebo obě.“
„Záleží, jak spadne,“ namítl Jommy. „Hele, viděl jsem jednou spadnout
chlapa na záda ze žebříku, jen ze spodní příčky, představte si, a on
praštil hlavou o zem a rozbil si lebku. Trvalo pak hezkou chvilku, než
zemřel, ale nakonec byl mrtvý, a smrt je smrt.“
„Mohl bych to přeříznout a uvidíme,“ navrhl Zane.
„Ne!“ vykřikl obchodník.
„No, začíná večerní příliv,“ pronesl Tad k Azizovi. „Když tam
budeš viset dalších pár hodin, mělo by ti stačit, kdyby ses jen pustil a
doplaval ke schůdkům támhle.“ Ukázal přes přístav.
„Pokud ho nedostanou žraloci,“ podotkl Jommy k Zanovi.
„Neumím plavat!“ volal obchodník.
„Předpokládám, že v poušti není moc příležitostí se tomu
naučit,“ poznamenal Zane.
„Pak jsi v tom až po krk, že, kamaráde?“ otázal se Jommy. „Co
říkáš malému výměnnému obchodu? Ty odpovíš na otázku a když se mi
bude líbit odpověď, vytáhneme tě.“
„A když se ti odpověď líbit nebude?“
„On přeřízne provaz,“ ukázal Jommy na Zana. „A uvidíme, jestli tě
ten pád zabije, nebo jestli ti jen znepříjemní život – ať už z tebe
zbude cokoliv, než nastane příliv a utopíš se, samozřejmě.“
„Barbaři!“
Jommy se zeširoka usmál. „Tak mě už označili mnohokrát, co jsem se
dostal do Keshe.“
„Co bys chtěl vědět?“ zeptal se muž z pouště.
„Pouze jednu věc,“ opáčil Jommy a přestal se usmívat. „Kde je Jomo
Ketlami?“
„Nevím!“ zvolal muž, jak se snažil získat výhodnější polohu pro svou
nohu v houpající se nákladní síti.
„My víme, že je někde ve městě!“ křičel Jommy. „Víme, že se
nedostal z města. A víme, že jsi s ním už roky v obchodním spojení.
Tady je dohoda: ty nám řekneš kde je, my tě vytáhneme. Pak ho půjdeme
najít, dostaneme z něj co chceme vědět a zabijeme ho. Nemusíš si dělat
starosti. Nebo nám to neřekneš a my tě necháme viset. Třeba se vyšplháš
na vršek toho jeřábu a nějak se odtam dostaneš, ale i kdyby ano, my
začneme všude vykládat, že jsi Ketlamiho prodal. Potom tě jen budeme
sledovat, počkáme až tě zabije a stejně ho dostaneme.“ Jommy se opět
usmál. „Tvoje volba, kamaráde.“
„Nemůžu!“ bránil se vyděšený obchodník.
„Pět císařských stříbrných, že neumře, když dopadne na skálu,“
sázel se Tad.
„Já nevím,“ odvětil Zane. „Zdá se, že to za ty peníze
nestojí.“
„Co říkáš na mých pět proti tvým čtyřem?“
Zane nadšeně přikývl. „Platí!“
„Počkejte!“
„Ano?“ zeptal se Jommy.
„Nepřeřezávejte provaz, prosím. Mám děti, o které se starám!“
„Lháři,“ pravil Zane. „Všichni vědí, jak vykládáš děvčatům
v bordelech, že ženu nemáš.“
„Nevykládal jsem, že ženu mám,“ připustil malý muž. „Ale skutečně
se starám o hrst bastardů, které jsem zplodil.“
„Máš šlechetnou duši, kamaráde,“ uznal Jommy.
„Existují muži, kteří dělají pro svoje potomstvo mnohem méně,“
odvětil houpající se obchodník. „Já jsem dokonce vzal nejstaršího do
svého domu, aby se vyučil řemeslu!“
„Jakému?“ otázal se Zane. „Obchodování, špehování, lhaní nebo
falešnému hraní karet?“
„Víte,“ zeptal se Tad, „že když tu budeme postávat a žvanit, nastane
příliv?“
„Opravdu?“ Jommy se podíval na přítele a přimhouřil oči.
„Takže jestli brzy nepřeřízneme provaz, pak jediná možnost je, že se
rovnou utopí, a to bude znamenat konec sázky.“
„To nemůžeme dopustit,“ usoudil Zane. Zamával svým velkým loveckým
nožem, zatočil s ním jako odborník a začal řezat do tlustého provazu,
který vedl přes jednu kladku a kladkostroj pod nejvyšší kladku
jeřábu.
„Ne!“ křičel v panice malý muž. „Budu mluvit!“
„Tak mluv,“ vyzval ho Jommy.
„Ne, dokud mě nevytáhnete!“
Zane se podíval na své společníky. „Rozumná žádost?“
„No, nemyslím, že by byl schopen zvítězit nad námi třemi,“ usoudil
Tad. „Koneckonců je to neozbrojený, hubený chlapík, a my jsme – jak
nás to nazval?“
„Vražední hrdlořezové,“ doplnil Zane.
„Tak ho vytáhněte,“ zavelel Jommy.
Tad a Zane uchopili těžkou kliku, kterou se síť zvedala, a zatočili s ní.
Dobře naolejovaná klika se volně otáčela a malý muž rychle vystoupal
těch tucet stop, nezbytných k tomu, aby se jeho hlava ocitla nad okrajem
doku.
Jommy měl meč vytažený a ukázal jím na místo na molu. „Položte ho tam,
chlapci.“
Tad a Zane přestali točit, zasunuli západku, aby síť nespadla zpátky, a
pak popadli dlouhou dřevěnou paži používanou k přesunu nákladu. Když
měli obchodníka bezpečně nad doky, uvolnil se ze sítě a dopadl z výšky
několika stop na kameny.
Než stačilo Azize napadnout, že by opět unikl, Jommy měl špičku meče na
jeho hrdle. „Teď jsi nám chtěl něco říct o Jomo Ketlamovi.“
„Musíte ho najít a rychle zabít,“ pronesl Aziz s očima sklopenýma,
„a taky ty, co mu slouží, protože pokud někdo z těch… vrahů se tu
bude potulovat, je po mně.“
„To je náš plán,“ pravil Jommy. „Tak kde je?“
„Mýlili jste se, že je ještě ve městě. Zná více způsobů, jak projít
zdí, než krysa z kanálu. Půl dne jízdy na jihozápad jsou v kopcích
jeskyně. Tam uprchl, aby se ukryl.“
„A ty tohle víš jak?“ zajímal se Tad.
„Než utekl, poslal mi vzkaz. Potřebuje mě. Beze mne jinak nepošle zprávy
svým spojencům v ostatních městech na březích Hořkého moře. Mám
dojít do těch jeskyní za dva dny, protože má zprávy, které musí poslat
svým vražedným bratrům.“
„Myslím, že bychom ho měli zabít,“ usoudil Zane. „Je v tom namočený
víc, než jsme mysleli.“
„Ne,“ rozhodl Jommy. Zvedl meč, zatímco Tad popadl Azize za rameno.
„Myslím, že ho vezmeme zpátky do hospody a necháme ho posedět s vaším
tátou. Ať rozhodne on.“ Jommy se obrátil na obchodníka. „Je mi úplně
jedno, jestli žiješ nebo zemřeš, takže kdybych byl na tvém místě,
vynasnažil bych se přesvědčit nás, že je pro všechny zúčastněné
lepší, když zůstaneš naživu.“
Muž přikývl.
„Půjdeš s námi,“ vybídl jej Jommy. „Jestli nám lžeš, tví bastardi
se budou muset naučit postarat sami o sebe.“
„Přísahám na jejich životy, že vám povím jen pravdu.“
„Ne,“ odvětil Jommy. „Přísahej na svůj život, Azizi.“
Zatímco slunce mizelo za západním obzorem, čtyři muži se vydali z doků
do nejotravnější díry, jakou bylo město Durbin.
*
Ozbrojení muži se pomalu plížili nocí. Před nimi ležela malá
jeskyně, dostatečně veliká, aby umožnila vstup jednomu muži, a napůl
skrytá pod převislou skálou, kde byl pahorek zvedající se nad pláží
rozerván roky eroze. Nad jeskyní se krčili dva lučištníci, připravení
střílet na každého, kdo by se pokusil vyjít z jeskyně bez dovolení.
Z Hořkého moře se valila mlha a díky mrakům nebylo vidět měsíc. Noc
byla temná jako v černouhelném dole a muži, co obklopovali jeskyni,
dokázali v husté tmě jen stěží rozlišit jeden druhého.
Caleb, Pugův syn, naznačil svým třem chlapcům, aby počkali. Za ním stál
jeho bratr Magnus, připravený reagovat na jakýkoliv útok magie, jenž by
snad mohl přijít. Tucet dalších mužů se také přesouvalo, aby vytvořilo
půlkruh kolem druhého východu z jeskyně sto yardů pod převisem.
Ti dva bratři se dost podobali jeden druhému. Byli vysocí a štíhlí,
přitom silní, vlasy měli až po ramena, téměř královské držení těla,
jež zdědili po své matce, a oči, které vypadaly, že jimi vidí člověku
až do žaludku. Jediný zarážející rozdíl byl v barvě jejich vlasů a
očí. Caleb je měl tmavě hnědé, zatímco Magnus měl vlasy hodně světlé,
až na slunci vypadaly jako bílé, a oči měl bledě modré. Caleb byl
oblečen v loveckém. Měl na sobě tuniku, kalhoty, vysoké holínky a klobouk
s měkkým okrajem, zatímco Magnus byl oděn v jednoduchý černý háv se
spuštěnou kápí.
Caleb strávil většinu noci vyslýcháním obchodníka Azize za pomoci svého
bratra. Magnus neovládal zvláštní dovednost určovat, jestli obchodník
říká pravdu či lže, to však obchodník nevěděl, a po jednoduché ukázce
Magnusových magických schopností nabyl Aziz přesvědčení, že mág
dokáže oddělit klam od upřímnosti. Před svítáním se Magnus s Calebem
vrátili a oba bratři užili svých patřičných dovedností – stopování
a magie – aby se ujistili, že se jejich kořist skutečně nachází
v těchto jeskyních. Těsně před rozbřeskem vyšli z jeskyně dva vrahové
a rychlým zrakem přelétli okolní terén. Magnus použil levitační kouzlo,
aby zvedl bratra i sebe sto stop nad pahorek, takže když hlídka dosáhla
vršku pahorku, nebylo po nich ani stopy. I kdyby se v té tmě hlídka
podívala přímo vzhůru, byla jen malá naděje, že by je spatřila.
Umístili jednoho pozorovatele nedaleko podél pobřeží, aby si byli jistí,
že jim nikdo neunikne. Poté se Magnus vrátil do města Keshe pro Chezarula,
bývalého keshského obchodníka, jenž byl nejdůvěryhodnějším agentem
konkláve, a pro jeho nejspolehlivější bojovníky. Během několika hodin se
za pomocí magie vrátili. Za soumraku se přiblížili k jeskyním a po
setmění zaujali pozice.
Dle jejich nejlepších odhadů byl Jomo Ketlami zakután v bludišti jeskyní
s nejméně půl tuctem vrahů a čekal na Azizův příchod, aby mohli
uprchlíci připravit bezpečný průchod z Keshe. A vzhledem k událostem
uplynulých měsíců měli být tito uprchlíci těmi nejhouževnatějšími,
nejodhodlanějšími a nejfanatičtějšími z Nočních dravců, co
přežili.
Od útoku na císaře, při kterém Noční dravce vedl kouzelník Leso Varen,
vymetali císařští vojáci pod vedením keshanských špehů a agentů
konkláve stínů i ty nejposlednější skrýše v Keshi. Podle císařského
výnosu byli Noční dravci odsouzeni k hromadnému trestu smrti.
Obdobné akce probíhaly v Ostrovním království a rovněž tak v Roldemu,
v Olasku a v některých dalších větších městech Východního
království. Konkláve si bylo jisté, že beze zbytku identifikovalo všechna
velitelství, až na jedno: hlavní pramen tohoto vražedného bratrstva, kde
jeho velký mistr jako obrovský pavouk seděl ve středu sítě, jež se
rozprostírala nad celým světadílem. A muž v jeskyních jen několik
tuctů yardů od nich věděl, kde je toto ústředí cechu smrti ukryto.
Caleb dal znamení. Hlídka stojící nahoře za lučištníky odkryla lucernu a
muži dole na pláži pomalu vstoupili do druhého vchodu jeskyně. Magnus
použil veškerý svůj um, který znal, aby určil, že na ně nečekají
žádné magické léčky. Ohledně těch pozemštějších pastí si byl jistý
méně. Tucet mužů, co vstoupilo do jeskyně, patřilo k těm
nejobratnějším agentům konkláve v Keshi a možná k těm
nejzkušenějším bojovníkům muže proti muži v říši. Očekávali, že
položí své životy, pokud to bude nezbytné, neboť byli vázáni slibem za
každou cenu zbavit midkemijský svět Nočních dravců.
Dalšího půl tuctu mužů zaujalo pozice před druhým vchodem do jeskyně
s dalším párem lučištníků, kteří byli stejným způsobem připraveni
nad útesy. Rozkazy byly jasné: chránit vlastní životy, Jomo Ketlami však
musí být zajat živý.
Caleb naznačil svým mužům, aby se přesunuli k ústí menší jeskyně a
byli připraveni zastavit každého prchajícího. Pohybem rukou, viditelným ve
slabém světle lucerny jen stěží, jim zavelel, ať zaujmou pozice po obou
stranách jeskyně. Pokynul muži s lucernou a ten ji opět zatemnil, čímž
se pláž znovu ponořila do černé temnoty.
Minuty se pomalu vlekly. Jediný zvuk vytvářely příbojové vlny a občasný
vzdálený výkřik nočního ptáka. Jommy kývl na Caleba, který čekal na
druhé straně ústí jeskyně, a potom se otočil, aby se podíval, jak si
vedou jeho dva mladší společníci. Ve tmě dokázal rozpoznat, že Tad a Zane
se za ním choulí ke skalní stěně, připravení k boji. Během měsíců,
které s nimi prožil, dospěl k pocitu sounáležitosti a zjistil, že víc
než často na sebe bere úlohu nejstaršího bratra. Jejich rodina ho přijala
a on se v ní cítil jako doma, přestože »doma« mělo do obvyklého domova
daleko. Od chvíle, kdy Caleba a jeho adoptované syny potkal, však přijal
tuto neobvyklost za běžnou. Věděl, že by na jejich obranu zemřel, a na
oplátku si byl jistý, že každý z nich by s radostí položil život za
ten jeho.
Náhle zevnitř ozvěnou dolehl křik a okamžitě za ním zvuky zápasu.
Obličej prvního vraha, který utíkal z jeskyně, se střetl s plochou
Calebovy čepele. Ze zlomeného nosu vytryskla krev. Současně ho Jommy udeřil
jílcem svého meče ze strany do hlavy. Zane popadl ztuhlého vraha za límec a
vší silou ho táhl pryč z cesty.
Druhý vrah viděl, jak jeho společník padá, přestože ve tmě nedokázal
přesně zahlédnout co se děje, a než udělal krok vpřed s mečem
připraveným, zaváhal. Caleb se tak tak vyhnul výpadu na svůj bok. Když
útok odrážel, zazvonilo to jako na poplach. Jommy vykročil, aby muže
praštil do hlavy. Ucítil, jak ho cosi silně tahá za tuniku, a uvědomil si,
že se při přechodu přes práh jeskyně málem napíchl na čepel dalšího
vraha. Ucítil pálení ve spodní části zad, kam ho šermíř řízl.
Jommy si bolesti nevšímal a praštil jílcem do temene muže, který stál
proti Calebovi. Na oplátku ucítil další palčivý řez, když se šermíř
za ním pokoušel uvolnit meč z jeho tuniky.
Caleb natáhl levou ruku, popadl Jommyho za přední část košile, prudce
škubl a vytáhl ho z nebezpečí. Zane zasáhl muže, jenž se pokoušel
zabít Jommyho. Mezitím kolem něj proskočil další muž, který se snažil
seběhnout na pláž.
„Zastavte ho!“ vykřikl Caleb.
Syčivý zvuk, připomínající blízký úder blesku, naplnil noc a
z Magnusovy ruky vylétl záblesk energie. Oslňující modré světlo na
okamžik ozářilo ústí jeskyně a pláž, jak koule plná energie chvátala
za prchajícím mužem a v mžiku ho zasáhla. Muž zakřičel a upadl, tělo
zkroucené bolestí, zatímco po něm tancovaly malinké záblesky energie.
Zlověstný význam tomuto představení dodával sykot zvýrazněný
praskáním.
Caleb a Magnus pospíšili k padlému muži, zatímco chlapci a ostatní agenti
konkláve krotili zbývající vrahy.
„Jdeme ven!“ zakřičel známý hlas a o chvíli později z jeskyně
vyšel Chezarul. „Jak jsme si vedli?“ zajímal se.
Jommy ukázal směrem k ležícímu muži. Caleb k němu došel a zvolal:
„Světlo!“
Dvojice luceren, jedna nad nimi a druhá o kousek níž na pláži, se odkryly,
a oni spatřili obrysy muže svíjejícího se na písku, přičemž plamínky
energie se jim pozvolna ztrácely před očima. „Svažte ho,“ vyzval je
Magnus, „než uvolním kouzlo. Není schopen požít žádný jed, který
u sebe schovává. Dobře ho prohledejte.“
Caleb pohlédl na muže, jehož už týdny hledal. Jomo Ketlami ležel
v agónii se zkroucenou tváří. Zaťatými pěstmi marně mlátil do vzduchu,
lokty držel těsně při bocích. Záda měl prohnutá a nohama chabě kopal do
písku. Caleb muže rychle prošacoval. Našel dvě pilulky s jedem a amulet,
kovový znak Nočních dravců, který tak dobře znali. Ze svého měšce
u opasku vytáhl Caleb provaz, přetočil chvějícího se muže stejně snadno
jako skoleného jelena a jako jelena ho také svázal.
„Zkontroluj mu ústa,“ navrhl Magnus.
„Posviť mi.“
Donesli lucernu a podrželi ji nad Ketlamiho tváří. Caleb uchopil zajatce za
čelist pravou rukou, donutil ho otevřít ústa a pokynul, aby lucernu
přidrželi blíž. „Aha, co je tohle?“ zeptal se.
Natáhl levou ruku a oni mu do ní vložili kovové kleště. Caleb s nimi
zalovil hluboko v Ketlamových ústech a vytrhl mu zub. Zajatcovo kňučení
zesílilo, ale jinak nebyl schopen na extrakci reagovat. „Dutý zub,“
zhodnotil Caleb. Vstal a obrátil se na Magnuse. „Myslím, že ho můžeš
pustit.“
Magnus uvolnil kouzlo a zajatec na chvíli ochabl. Funěl přitom jako
vyčerpaný pes.
Jak se Chezarul blížil s muži ke Ketlamimu, řekl Calebovi: „Dva z nich
jsou mrtví, jeden se nedožije rána, ale tři jsou v bezvědomí a
svázaní.“
Caleb přikývl. „Taky je zkontrolujte, jestli nemají jed.“ Podíval se na
Jommyho. „Jsi zraněný.“
„Už jsem měl horší zranění,“ usmál se mladík. „Když jsme
posledně zkřížili meče se Spearem Sokolem, zasáhl mě třikrát, a to se
ani moc nesnažil.“
Caleb se zahleděl na rozšiřující se krvavé skvrny na Jommyho tunice.
„Nech si to zavázat, chlapče, jinak mi Marie utrhne hlavu.“
Jommy mrkl na Tada a Zana, kteří se připojili k ostatním stojícím nad
kořistí. „Vaše máma se o mě hodně stará, že?“
Tad protáhl obličej. „Myslím, že tě má nejradši.“
„Přísahám, že je to tak,“ přisvědčil Zane.
Jommy se široce usmál. „Protože vy jste ji zarmucovali celý svůj život.
Já jsem jí na obtíž jen několik měsíců. Dost brzy mě bude mít taky
dost.“
„Bezpochyby,“ podotkl Magnus a úkosem se zahleděl na vysokého, zrzavého
jinocha. Jommy se na Čarodějově ostrově stal rychle velmi oblíbeným a
snadno zapadl do Calebovy adoptované rodiny. Při několika obtížných
situacích se ukázal jako houževnatý, oddaný mladík, ochotný obětovat se
pro druhé, přičemž se nikdy nezdálo, že by ztrácel smysl pro humor.
Tad se přesunul, aby se podíval na Ketlamiho, který teď ležel bez hnutí,
jen sténal a tiše nadával. „Co teď?“
„Potřebujeme ho dostat k otci,“ vysvětlil Caleb. Obrátil se na
Chezarula. „Vezmi ty tři zajatce zpátky do města a dostaň z nich, co
můžeš. „Měli by to být poslední z Nočních dravců v Durbinu, ale
vzhledem k možnosti, že jsou ještě nějací opozdilci na svobodě,
vymačkej z nich každou kapku pravdy, kterou dokážeš. Pak se postarej, aby
tento svět už nezamořovali.“
Chezarul hbitě přikývl a potom začal vydávat rozkazy svým mužům.
Magnus vytáhl kouli a pronesl: „Chlapci, postavte se blíž.“ Sám si
stoupl přímo nad Ketlamiho, zatímco Caleb se sehnul a jednou rukou se chopil
mužovy tuniky a druhou rukou lemu Magnusova černého hávu. Jommy položil
Magnusovi ruku na rameno a zároveň si Tad se Zanem stoupli těsně za
Caleba.
Magnus zmáčkl tlačítko na kouli a rázem všichni zmizeli. Na opuštěné
pláži zůstal Chezarul a jeho muži, aby uklidili poslední známky
přítomnosti Nočních dravců v Durbinu, a pokud měli štěstí, tak snad
i ve Velké Keshi.
- přeložila: Simona Holubcová